Vyšlo

"...Honduras je chudý a řídce obydlený stát. Ve fotbalové válce málem dostal od Salvadořanů na řiť. Já ho stříhám jen krátkým cípem mezi Salvadorem a Nikaraguí. Na silnici občas potkám místní motorku BMW nebo R1, takže to s tou chudobou asi nebude tak zlé. Horší už bude to svezení na „erjedničce“ po těchhle silnicích. Na hranicích si jeden z celníků vzpomněl na Čezetu. Chvíli jsem měl radost, než jsem pochopil, že to byla bouchačka. Jsem naivní – co jiného taky tady čekat?"

"...Postaršího pána s taškou na kolečkách zprvu ani příliš nevnímám. „Z daljeka? Odkuda? I kuda?“ přivítá mě v Čitě a dává mi do dlaně padesátirublovku. Na cestu, že i on chtěl vždycky cestovat a snil o dalekých zemích, ale za mlada nesměl a pak už neměl odvahu ani peníze. Dívám se do jeho tváře a vidím mu v očích a vráskách všechny ty odstíny ráje dělníků a rolníků, který zničil miliony lidských snů..."

"...Ohromná stáda pádících koní, pravda, to nám už trochu všední. Ale taky bahnité napajedlo, z něhož se zvedlo 27 orlů. Tolik pohromadě jich už určitě nikde a nikdy neuvidíme. A okamžik, kdy to mydlím osmdesátkou po roletě a z každé strany se mnou drží krok pták o rozpětí křídel dva metry a bez bázně si mě prohlíží, ano, tak to jsou zážitky, kvůli kterým cestuji. To nevybledne ani v domově důchodců..."

"...A pak to přišlo. Prohlídka osobních věcí. Kufrů u motorky a rolek. Zřejmě mladá, ale místně somatotypicky zakrslá celnice neurčitého věku, pohlaví a stavu si na dvou téměř dvoumetrových motorkářích z Čech užívá. Plním veškeré příkazy této celní dominy. Sundávám náhradní pneu. Odstrojuji rolku a vyndávám pomalounku veškerý její obsah. Otevírám vak se spacákem, demonstrativně jej rozkládám na motorku a nutím jí jej detailně prohlédnout..."

"...Po více jak devíti hodinách na cestě, včetně výměny pneu, vjíždíme do cíle dnešní etapy, městečka Villa Manihuales. Největší díru v Argentině jsme už viděli, dokonce dvakrát. Dnes nás čeká to samé v Chile. Je tu benzínka, desítky malých zamčených merkátů, ale žádné pořádné ubytko. Nakonec jsme v jedné hosterii, která si tento název snad ani nezaslouží, nocleh sehnali. Pokojík je docela čistý, ale pro jistotu si bereme vlastní spacáčky. Večeře tentokrát v hospůdce naproti. Pečená lama, dost dobrá..."

"...Cesta je místy rozbahněná a lemuje ji džungle se svými zvuky. Po padesáti kilometrech se bahnitá cesta mění v parádní asfalt, který se jako had kroutí mezi zelenými kopci. Už za tmy dojíždíme do Bemendy, jako nocleh nám poslouží místní nevěstinec s názvem Pacific. Holky nepřišly a já se jim nedivím. Trekovky, v nichž jedu, drží pohromadě už jen smrad a bláto, jediné, co mi stojí, jsou ponožky v koutě a zajímá mě pouze, jak ukojit žízeň a hlad..."

"...Jsou 3°C. Přijíždím k jediné civilizaci na 100 km cesty. Jsem přívětivě přijat, rozdám cigarety, kafe a vůbec tak všechno, co vezu navíc. Uděláme si raut, paní zatopí a v jurtě je najednou na krátký rukáv. Flinta na stěně je na vlky, kteří občas napadají stáda ovcí a koz. Ještě že spím vevnitř..."

"...Dostatečně nabažen stalinskou architekturou se vracím na úřad. Nejprve konverzujeme v odlehčeném duchu a s ohledem na moji profesi celníka věřím v dobrý konec. Jakmile přichází šéf s čepicí o průměru čapího hnízda v mokasínech, s puky na maskáčích a výzorem idiota, vím, že je zle..."

"...Cesta, která spojuje bambusové a dřevěné chatrče rozeseté na svazích s terasovitými políčky, se brzy prudce zvedne a zúží do úzkého, ani ne metr a půl širokého chodníku. Z chatrčí na nás přátelsky mávají domorodci, zatímco my se sveřepě potýkáme s třicetiprocentním stoupáním. V nejstrmějších místech často najíždíme do ostrých zatáček nadvakrát a přes kritická místa se vzájemně jistíme..."

"...Svanetie, země Svanů, je divoká, úžasná krajina. Tato odlehlá údolí pod Velkým Kavkazem byla ještě nedávno přístupná pouze v létě. Na trase jsou místa, kde v zimě leží i osm metrů sněhu. Svanové mají svou, i když dnes už málo používanou řeč a své obranné věže. Ani bolševická nadvláda neměla úplnou kontrolu nad tímto etnikem, a to už je co říct..."