Vyšlo

"...Ranní hygiena se nekoná. Mínus sedm stupňů, voda v PETkách zmrzla a plynové vařiče odmítají v tomhle mrazu poslušnost. Musíme je znovu a znovu zapalovat. Během dopoledne však vychází opět slunce a v jeho svitu je nám hned lépe. Nahříváme se v něm a vyrážíme na obhlídku terénu. Cítím se zde jako kapr ve vodě. Tolik „magorů“ pohromadě, pomyslím si radostně a opájím se pocitem, že mezi ně také patřím..."

"...Policie mě eskortuje na hranice. Celé to trvá týden, nemůžu fotit a nemůžu zastavovat. Když se chci najíst, musím se doprošovat. Většinu času mám hrozný hlad, protože panika v očích pákistánského fízla se slovy „TERROR ATTACK DANGER“ hodně odrazuje. Stejně tady mají k jídlu jenom shnilé maso a suchý chleba. Maso si dávám jenom jednou, víckrát zvracet z motorky v životě nechci..."

"...Máme za sebou 250 kilometrů, když se mi v navigaci objeví uložený bod pod názvem „Brána pekel“. Opouštíme silnici a vjíždíme do písku, který je hlavně v zatáčkách místy dost hluboký. Zopakuji si v duchu staré pravidlo: „Koukej do dálky a drž plyn.“ Motorka je sice neustále ve smyku, ale setrvačnost vyvolaná rychlejší jízdou jí udává ten správný směr..."

"...Máme za sebou 250 kilometrů po asfaltu a ve dvě hodiny odpoledne vjíždíme do zrádných horských terénů. Zpočátku jde všechno hladce, užíváme si dvouhodinové jízdy do kopce a předjíždíme slabší kubatury. Občas se musíme zeptat na cestu náhodného projíždějícího motorkáře a začínáme se pomalu blížit k ledovci Nevado Coropuna (6 613 m n.m.)..."

"...Večer přicházejí místní a dozvídáme se od nich zajímavé věci. Nacházíme se v nebezpečné oblasti, ovládané komunistickou gerilou FARC. Ptám se Petra, jestli to věděl, když navrhoval tento výlet. „Jasně, že jsem to věděl, ale kdybych ti to řekl, tak tě sem nedostanu!“

"...Vydali jsme se po opravdu krkolomné cestě, která byla velice úzká, hrbolatá, s velkým stoupáním a pod námi leželo hluboké údolí. V některých místech jsme se jen stěží vyhýbali protijedoucím automobilům, nejhorší však bylo potkat nákladní vůz..."

"...Zkratka vede napříč hřebenem. Když jsme vyráželi, myslel jsem si, že na cestě nemůžou být kopce, které bych na dvojku nevyjel. Na této zkratce jsem však zjistil, že jsou kopce, které nevyjedu ani na jedničku..."

"...Vojáci jsou zaražení a překvapení. Cítím jejich pohledy v zádech, ale co je horší, také cítím hlavně samopalů v jejich rukou. Jsou zjevně zaskočení a neví, co mají dělat. Modlím se, aby nestříleli..."

"...I vyhoupl jsem se do vysokého sedla Pouštní lišky a se slovy „hurá za dobrodružstvím“ vyrazil volným stylem ze seníku. Okamžitě jsem se rozplácnul na mokré trávě, ale v poklidu jsem stroj sebral a se smíchem pokračoval dál po blátivé cestě od chalupy..."

„…Skenování podpisu, vystavení jakési „bumážky“, že tranzitujeme přes Turkmenistán, a už je tady první platba: 13,- USD zlepší finanční situaci tohoto státu. Přecházím ke stolečku, kde si další jedinec cosi vypíše do sešitu. Druhý stoleček a druhý úředník a opět sešit...“