Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den třetí

Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den druhý

3. den, pondělí 30.7.1990

Etapa: Wurtenspeicher – Flattach – Obervellach - Spittal a.d. Drau – Gmund - Malta talsperre – Gmund – Kremsbrucke –Innerkrems - Turracher höhe – Tamsweg - Sölk pass –Grobming – Irdning - Bad Aussee – Hallstadt - Bad Goisern -Bad lschl – Gmunden – Lambach – Wels – Leonding

Tachometr:10256-10703 Ujeto: 447 km Tank: 10 I

Vzbudil jsem se dosti brzo, asi v půl sedmé, jako první z osazenstva chaty. Vylezl jsem ven, abych se protáhl a to druhé. Helmut už se taky štrachal ven. Jitro bylo lehce zamlžené, byla také řádná kosa, ale přímo nad námi se modralo nebe, takže se dalo důvodně předpokládat, že i dnes bude perfektní počasí. Za chvilku byl také západní svah více a více ozařován vycházejícím sluncem.

Neměli jsme vytažené stany, a tak zbývalo pouze si zabalit spací potřeby, nasnídat se a vyrazit. Nejprve jsme tedy pro rozproudění krve zabalili a až teprve poté si uvařili snídani a vzápětí ji zkonzumovali. Opět přišly ke cti vařiče sovětské provenience, tentokráte pouze k uvaření čaje.

Kolem osmé jsme opustili toto bezesporu pohostinné místo. Pro příští léta si jej musíme pamatovat a budou-li kolegové mototuristé hodní, prozradíme jim tento tip. Mně osobně se noc zde líbila strašně moc svojí romantičností a bezprostředním pobytem „v lůně velehor“.

Projeli jsme opět malým tunýlkem na hraně kotliny a sjížděli prudkými serpentínami zpět do údolí Fraganttal, kde stojí i elektrárna. Mýto bylo již obsazeno výběrčím, který si nás udiveným pohledem změřil, ale nezasáhl. Ani nemohl, protože na naší straně nebyla závora. Napojili jsme se opět na hlavní silnici „106“ a po ní mířili na východ. Ráno bylo chladné, a tak i naše motocykly jely jako vystřelené z praku. Nikde .jsme nestavěli, protože toho ještě dnes máme prý dost před sebou a také v tomto údolí nebylo zase až tak moc k vidění. Po třiceti kilometrech se údolí rozšířilo a přijeli jsme na kraj Spittalu nad Drávou. Zde jsme chvilku jeli po dálnici která objíždí vlastní město a za několik kiláků zabočili na sever silnicí „99“, která směřuje společně s dálnicí „E55“ k průsmyku Katschberg.

V městečku Gmund jsme odbočili vlevo směrem do údolí Maltatal. Na křižovatce nám Helmut ukázal, že musí k pumpě a poslal nás dopředu. Pokračovali jsme pozvolněji pouze ve třech. Projeli jsme městečkem Malta a jeli dále do údolí. Cesta pozvolna stoupala, údolí se zužovalo a my stále očekávali, co bude dál. Těsně před mýtem nás dojel Helmut a u mýta opět zajel ke kase a zaplatil poplatek za vjezd (i ten jsme mu samozřejmě večer vyrovnali). Bylo to tu o mnoho lacinější než na Grossglockner, ale po přepočtu to zase pro postsocialistické turisty nebylo tak laciné.

Po průjezdu mýtem začalo stoupání větší, ale za chvilku jsme stáli před prvními serpentínami, protože semafor nedovoloval vjezd. V několika úsecích této komunikace je zaveden kyvadlový provoz, protože silnice a hlavně tunely nejsou dimenzovány na protiběžný provoz např. autobusů nebo obytných automobilů. Pro informaci, všechna zajímavá data o této „slepé“ silnici si můžete přečíst na letáčku, který jsme vyfasovali společně s dokladem o zaplacení poplatků.

U každého semaforu byly digitální hodiny ukazující, kolik minut ještě zbývá do změny barvy na zelenou, což je výhodné pro ekologii (řidiči mohou bez obav vypnout své motory). My jsme museli čekat asi sedm minut a pak mohli jet. Až na několik aut, které měly na to nás předjet, jsme jeli na začátku toho chumlu směřujícího vzhůru.

Cesta vzhůru byla dosti příkrá, motala se po hranách skal a zajížděla do tunelů. Některé byly i neklasické, pamatuji se na jeden, který zatáčel dosti prudce až o 360 stupňů. Vevnitř bylo mokro a někde tekla i voda, takže to bylo i pro motocyklisty mírně nebezpečné. Jelikož už jsme byli ze včerejška otrlí, nikde jsme nestavěli na ochlazení, pouze u jednoho ze semaforů jsme stáli ještě asi pět minut, než se pro nás uvolnil směr. Tedy beze zbytečného zdržování jsme vyjeli až na konec silnice k mohutné přehradě, kde byla i veliká parkoviště společně s atypickým hotelem kruhového (respektive válcového) tvaru.
Zaparkovali jsme přímo na hraně parkoviště a věnovali se prohlídce tohoto místa. Pakliže jsme včera a dnes ráno obdivovali přírodu neporušenou nebo takřka neporušenou, dnes se nám nabídlo srovnání s přírodou, do níž člověk dosti zasáhl. Jak jsme si přečetli na informačních tabulích, hráz přehrady je vysoká přes dvě stě metrů. Odsud seshora to vypadalo opravdu impozantně a mohu alespoň za sebe říci, že se mi nezdá zásah člověka až tak necitlivý. Samozřejmě, puristé ekologové mohou leccos namítat, ale myslím si, že se vůbec Rakušanům daří svá díla spojovat s přírodou citlivě a bez větších průserů obvyklých například u nás. Alespoň vlastní hráz vypadá dosti „subtilně“ (lze-li to o takovéto stavbě říci), no a jezero se zase tak moc neliší od těch přirozených, která jsme už zde viděli.
Samozřejmě staveniště do přírody zase moc nezapadá, ale nevládne tu všeobjímající bordel jako u nás. Naopak, vše je i v pracovní době uklizeno a nikde se nic neválí zbytečně. Bylo zajímavé, že stavební činnost u hráze je z důvodů odstraňování „vad a nedodělků“, jak by se řeklo naší stavařskou hantýrkou. Po napuštění jezera se zjistilo nadměrné prosakování vody u paty hráze a s tím související nestabilita podloží. Bylo rozhodnuto dodělat jakýsi mohutný „sokl“ u paty hráze a tím ji zpevnit a stabilizovat. Proto zůstala v činnosti betonárka a kabelové jeřáby, které ukládají zásobník za zásobníkem betonu do bednění. Pro informaci okolo jdoucím turistům byly podél ohraničení turistické cesty vedoucí skrze staveniště rozmístěny tabule podrobně popisující způsob stavby a přípravy speciálního betonu. Ten mimochodem je připravován a přepravován při stálé a udržované teplotě osmi stupňů Celsia.

Helmut se nabídl, že zůstane u nabalených strojů (že by se tu také kradlo?!) a my si vyšli na půlhodinovou procházku podél části jezera. Pročetli jsme si všechny informační tabule a se zájmem si prohlédli staveniště i okolí přehrady a jezera.

Došli jsme až za staveniště, pokochali se pohledem na přehradu se stavbou zasazenou do „lůna velehor“ a spěchali zpět na parkoviště. Zde jsme ještě sešli kousek pod něj a prošli se po části hřebene hráze, který byl pro návštěvníky přístupný. Při cestě zpět na parkoviště jsem si všiml vlajkoslávy okolo a pod hotelem. Zaujala mne z toho důvodu, že mezi ostatními tady byla i naše, že by nás už místní obyvatelé brali jako Evropany? Každopádně to bylo příjemné zjištění.

Po prohlídce jsme neprodleně nasedli na stroje a vydali se na cestu zpět. Bohužel, jak jsme se trochu roztáhli, tak u prvních světel došlo k tomu, že Helmut ještě projel, ale před námi padla červená. To by nebylo ještě nejhorší, kdyby ovšem další zelená nebyla k dispozici až za dvacet minut. Bylo už pomalu k polednímu, slunce pálilo jako ďas a my stáli nabaleni ve všem a nemohli se ani nikam schovat. Docela jsem si nadával, proč jsme k čertu nemohli vyjet o minutu dříve nebo o čtvrt hodiny později. No, nic se nedalo dělat a museli jsme čekat. Ve stanovený okamžik jsme se dočkali a zelené světlo nás pustilo na sjezd dolů. Ten jsme absolvovali už bez problémů a větších čekání u dalších světel, pouze Tondovi začalo dosti nepříjemně vynechávat zapalováni v jednom válci a zlobilo jej to celou cestu dolů.

Za mýtem už na parkovišti čekali Helmut s Božkou a užívali si spokojeně sluníčka. Když už jsme chvilku stáli, Toník využil situace a jal se zkoumat svůj motocykl. Ani po zevrubné prohlídce zapalování nenašel nic chybného, a protože stroj již šel pravidelně, mohli jsme se vydat na další cestu.

Ta nás ovšem zavedla zpět do Gmundu, kde naše Jawy pocítily nutnost natankovat, a protože já s Jiřím jsme již měli nedostatek místní měny, museli jsme si rozměnit, resp. vyměnit tvrdou německou měnu za trochu měkčí místní. To jsme zrealizovali bez problémů na kraji města na poště a pak zajeli k pumpě hned vedle, kde již Tonda měl natankováno. Učinili jsme totéž a mohli nastávajícím polednem vyrazit vstříc dalším dnešním zážitkům.

Jeli jsme po silnici „99“ na sever ke známému průsmyku Katschberg. Souběžně s námi vedla vysoko na svahu údolí dálnice „A-10/E-55“, kterou jsme samozřejmě nepoužili. Motali jsme se údolím říčky Lieser a některé zatáčky byly opravdu jedovaté. Naštěstí provoz byl minimální, a tak by se případné krizovky asi obešly bez následků.

V našem plánu ale zdolání průsmyku Katschberg nebylo. V městečku Kremsbrucke Helmut odbočil vpravo a pokračovali jsme úzkým bočním údolím potoka Kremsbach do nitra pohoří Nockberge. To je také mimo jiné vyhlášeno národním parkem, tudíž chráněnou přírodní lokalitou. Za vesnicí Innerkrems (1480 m n. m.) jsme museli opět absolvovat tu odvrácenou část putování po rakouských horách -zaplacení mýtného. Sedmdesát šilasů za mašinu to spravilo (Helmut opět vybral penízky ode všech a zaplatil najednou), a tak jsme mohli vyrazit vzhůru. Tentokráte se nejednalo o takové dlouhé stoupání jako např. včera, ale i tak stačilo. Pohoří Nockberge bych asi přirovnal k našim Nízkým Tatrám, jak svojí výškou, tak i konfigurací. Nejvyšší vrcholy tohoto horstva mají mezi 2300 - 2400 metry n.m.

Asi po deseti kilometrech jsme (opět roztahaně) přijeli na vrchol prvního průsmyku této cesty. Zde foukal dosti nepříjemný vítr a nebylo to tu nic moc, tak jsme sjeli ještě asi dva - tři kilometry po jižním svahu do závětří a na jednom z parkingů zastavili na oběd. Zde se sluníčko opíralo o svah, nefunělo to tu bylo zde velice příjemné. Provoz na silnici byl minimální, a tak jsme měli klid ke konzumaci oběda. Byl samozřejmě studený a každý se spokojil s kusem salámu či klobásy, sýrem, chlebem a nějakým tím ovocem nebo zeleninou. K tomu všemu Helmut nabízel džus ze své tradiční velkoobsahové termosky.

Strávili jsme na tomto místě velice příjemnou půlhodinku, vyhřáli si po ranním chladu kosti a trochu se orazili. No, nicméně je čas jet dál.

Sjeli jsme do údolí Leobenbachu a po několika kilometrech začali opět stoupat do druhého průsmyku na této silnici, známé jako Nockalmstrasse. Ten jsme jenom projeli, ani jsme se nezastavovali a dlouhým přímým klesáním sjeli do údolí Winkl - Reichenau. To nás opět po několika kilometrech dovedlo do údolí řeky Gurk, kterou vedle silnice „95“ po níž jsme měli pokračovat dále na sever směrem k „domovu“. Před námi byl průsmyk, co jsem si pamatoval ještě ze svých dětských let z putování s rodiči jako prý jeden z nejstrmějších z Rakouska. Průsmyk Turracher Höhe není zase tak vysoký (1783 m n.m.), silnice na něj stoupá krátce, ale zvláště prudce, hlavně z jižní (to je dnes naší) strany. Dle mapy je to 23 % stoupání.
Obořili jsme se do stoupání bez bázně a hany, ale brzy nám elán došel. Cedule oznamující 27% stoupání předznamenávala opravdu to největší, co jsme při letošní dovolené zažili. Já sám jsem cítil sklon motocyklu a bylo nutno se opravdu držet řidítek, aby člověk neklouzal dolů. To už tam byla samozřejmě jednička a pracovala z plných sil. Ke všemu ještě na tomto stoupání pokládali nový koberec, a tak jsem se pouze modlil, aby nás nikdo nedonutil v tomto svahu zastavit. Jak bychom se rozjeli ví pouze sám Pán Bůh. Stoupání pokračovalo dále a znatelně bylo cítit, jak motoru ubývají síly. Naštěstí všechno jednou končí, a tak jsme opět postupně vyjížděli do vrcholu průsmyku. Kotlina se rozšířila a po dvou kilometrech jsme dojeli do osady rozmístěné okolo malebného Turrachersee. Zde samozřejmě čekal Helmut a my s potěšením zastavili, abychom dali odpočinout uštvaným strojům. Mezitím co my jsme se kochali okolím, Helmut zaskočil do protější cukrárny a koupil každému po jedné mražené pochoutce, kterou jsme chutě ihned zblajzli. Mezitím se i naše stroje trochu orazily, a tak po dvaceti minutách jsme vyjeli dále.

Na severní straně nebyl kopec zdaleka tak prudký, cesta byla přímá a těch patnáct kilometrů dolů do města Preglitz jsme sjeli v balíku. Zde jsme při dojezdu na hlavní silnici „97“ odbočili vpravo a pokračovali údolím řeky Mur směrem na východ.V Murau jsme odbočili zase vlevo na „96“, abychom se dostali k dalšímu průsmyku v dnešním programu. Silnější vítr, který nám doposud vál do zad, ovšem přinesl postupně tmavé mraky na severní obzor a vypadalo to, že dnes asi dešti neujdeme. Nicméně dokud voda nepadá, je dobře, a tak jsme bez zastávky pokračovali dál.

Po chvilce jsme odbočili vpravo na užší vedlejší silnici a projeli vesnicí Schoder. Za ní již začínaly lesy a silnice opět počala stoupat. V ten okamžik vítr zesílil do bouře a začalo pršet, bohudík prozatím jen velmi řídce. V lese jsme zastavili na přírodním parkovišti, kde byly i dřevěné stolky a lavice a jakási kaplička, abychom se poradili, jestli oblečky navléci či nikoliv. Nakonec jsme chtěli chvíli vyčkat, co se z toho vyvrbí, protože díky silnému větru mohl déšť buďto rychle odtáhnout, nebo neméně rychle spadnout.
Ve chvilce čekání jsme bloumali po okolí a Jirka objevil v kapličce návštěvní knihu a v ní několik zápisů od československých turistů, učiněných v nedávné době. Také se u nás zastavil jakýsi osamělý mototurista, prohodil pár vět s Helmutem a po chvilce vyjel dále naším směrem, t.j. do kopce. Také my jsme z ustávajícího drobného deště a světlejšího nebe usoudili, že nebude třeba navlékat protivodní oblečky (což je procedura, kterou z duše nesnáším) a vyrazili jsme vzhůru.

Silnice byla sice mokrá, ale spadlo pouze občas pár kapek, které nikterak nevadily. Silnička (mimochodem dosti úzká a na rakouské poměry mizerné kvality) se po chvíli stoupání vynořila z lesa a pokračovali jsme dále již pásmem trav a nízké kleče. Dosti nepříjemné byly na této silnici vždy po několika kilometrech umístěné kovové rošty zdéli asi tři metry s dosti velkými mezerami. Co na těch mokrých železech dělaly pneumatiky našich strojů netřeba vysvětlovati. Bylo nutno je najíždět obezřetně a pokud možno kolmo, jinak stroj tancoval jen což. Nebylo mě vůbec jasné k čemu zde tyto obludnosti jsou, myslel jsem že to je možná svod vody, ale později mi Helmut vysvětlil, že to vlastně jsou zábrany pro dobytek. A opravdu, vždy byly tyto rošty tam, kde silnici protínaly ohrady pro dobytek. Bylo mi vysvětleno, že krávy či ovce se bojí a nikdy na takovýto rošt nevstoupí, a tak je vlastně zabráněno migraci dobytka na sousedovu pastvinu.

Samozřejmě jsme se opět ve stoupání roztrhali. Na vrcholu průsmyku Solkpass (1790 m n.m.) byla malá zbrusu nová kaplička a parkovišťátko, kde už samozřejmě stála Helmutova XJ 900 a její osazenstvo. Za mnou přijel ještě Jirka a pak dlouho nikdo. Začalo dost pršet, a tak jsme všichni zalezli do kapličky a jen jukali ven jak bude. Co je s Tondou nikdo nevěděl. Jirka říkal, že jej viděl asi uprostřed svahu. Stál, ale mával na něj, aby jel dál.
Asi po dvaceti minutách řekl Helmut, že se vrátí dolů aby zjistil co se děje. Lejt už přestalo, pouze drobně krápalo. Za chvíli byl zpět a sdělil nám, že Tonda opět měl potíže se zapalováním, ale prý je vše OK a brzy přijede. Když jsme na Toníka čekali, projeli průsmykem dva Holanďané na Hondách Gold Wing s naplno puštěnými přehrávači. Ani nezastavili a jeli tam, kde Tonda opravoval. Po chvilce čekání se na hraně silnice Tonda objevil a dojížděl na parkoviště. Jaké však bylo naše překvapení, když se najednou otočil a jel opět tam odkud přijel. To už jsme koukali jako puci, co se to děje. No, mysleli jsme že si Toník ještě projíždí svoji vzpurnou Jawičku, ale pravda byla jako obvykle úplně někde jinde. Jak nám sdělil po svém návratu po čtvrthodině, když se tak hrabal v zapalování, měl samozřejmě sundané pravé víko motoru. Aby jej však mohl sundat, musí u své v tomto směru speciální Jawy nejprve sejmout páku nožní brzdy. No a vzhledem k radosti po odstranění poruchy (a samozřejmě vzhledem ke spěchu dostat se do sucha) si ji zapomněl namontovat a odjel vzhůru. Až když chtěl nahoře na parkovišti zabrzdit, šlápl do prázdna. Naštěstí našel páku na místě své poslední zastávky, a tak po jejím namontování se k nám konečně nadobro a finálně vrátil.

Chvíli jsme ještě nahoře čekali, až definitivně přestalo pršet a protože díky této epizodě nebylo času nazbyt, vyjeli jsme i přes mokrou silnici dál.

Opravdu, při sjezdu dolů už spadlo pouze pár osamělých kapek a cestu znepříjemňovala pouze mokrá silnice a tradiční protidobytkové rošty. Také pára stoupající z lesů nám chvilku ztěžovaly jízdu.

Už při výjezdu z údolí nám horkou chvilku připravili cestáři kácející stromy a keře hned za jednou ze zatáček, no a zcela jako u nás chybělo v našem směru jakékoliv značení. Následné (alespoň moje) brždění bylo na hranici bezpečnosti.

No nic, jelo se dále. V Grobmingu jsme najeli na silnici „146“ a po ní pokračovali širokým údolím Ennsu směrem na severovýchod. Je to velice frekventovaný směr, a tak provoz dosti zhoustl, což nebylo zrovna pozitivní. Bylo stále zataženo a nebezpečí deště nad námi pořád viselo. Místy byla silnice mokrá, ale nás kapka nezasáhla. Před Irdningem jsme odbočili vlevo na „stopětačtyřicítku“ směrem Bad Aussee. To už byla typická rychlostní komunikace plná aut. Velmi hustý provoz společně s mokrou vozovkou a táhlým stoupáním mě alespoň na požitku z jízdy nepřidal. Těch asi čtyřicet kilometrů do Bad Aussee jsme museli udržovat pokud to šlo rychlost proudu, což bylo tak na hranici možností našich motorů. Bylo celkem dusno, což také nepřidalo nám i našim strojům pohody. Vířící vodní mlha nás zahalovala a byl jsem rád, když silnice pozvolna usychala.

Na začátku Bad Aussee jsme odbočili vlevo na silnici vedoucí přes Koppen pass (700 m n.m.) přímo pod masívem Dachsteinu k Hallstadtskému jezeru. Dost jsme spěchali a tento úsek cesty nám to moc neusnadnil. Silnice byla pravda bez výmolů, ale boulovatá jen což. Připadal jsem si jako na pouťovém houpacím koni, pořád nahoru a dolů až do zblbnutí. No, zase tak dlouho to netrvalo. Prudkým sjezdem jsme se spustili do Obertraunu ležícímu přímo pod Dachsteinem na břehu jezera, projeli jej a asi po třech kilometrech zastavili na břehu u koupaliště, těsně před Hallstadtem. Zde Helmut navrhl, abychom se na hodinku zastavili, orazili si a vykoupali se. Přijato bez připomínek.

Urychleně jsme se odebrali na travnatou pláž, sundali vše, co bylo možné a vrhli se do chladivých vlnek alpského jezera. Voda byla příjemně chladivá, a tak jsme si zaplavali do sytosti. Bylo to velmi fajn, jednak po celém dni stráveném v motoodění a jednak to bylo i romantické, cachtat se ve stínu alpského velikánu.

Příjemné osvěžení jsme si rozložili tabuli na lavičkách a stolku a pojedli opět z našich zásob studeného bufetu. K tomu jako vždy zbytek Helmutova chladného džusu z bezedné termosky. Při jídle jsme si všimli, že na druhé straně silnice je prostinký kemp zaplněný kempujícími z východních zemí, převážně ovšem z naší vlasti. Byl to jeden z těch kempů, které zřídila rakouská vláda, aby chudí turisté z východu nespali nadivoko, kde se jen dá.

Strávili jsme na tomto příjemném místě asi tři čtvrti hodiny a zhruba v půl šesté se odebrali k motorkám a vyjeli dále. Zastávka byla v Hallstadtu na jednom z parkovišť vylámaných ve skále v tunelu, který vede nad vlastním Hallstadtem. Skoro na tom samém místě jsem parkoval před dvěma měsíci s Janou a takřka jsme odsud utekli před záplavou českých Karos plných hladových a nevyspalých turistů, kteří zaplavovali ve stálých vlnách toto rázovité alpské městečko. Nyní jsme naštěstí tuto expanzi nepozorovali, a tak bylo dobře.

Nabídl jsem se, že tentokráte zůstanu u motocyklů já, protože Hallstadt jest pro mne dosti známý nejen z mých „dětských“ návštěv, ale i z poslední s Janou, při které jsme toto bezesporu malebné městečko prolezli křížem krážem. Ostatní se tedy vydali schodišti směrem dolů a já osaměl na tmavém parkovišti. Bylo to zajímavé, sedl jsem si na zábradlí a pozoroval pozvolna se stmívající městečko v kotlině hor. Mělo to hodně do sebe, až jsem byl rád, že jsem mohl té půl hodiny zde tak o samotě pozorovat poklid okolí.

Přátelé se po prohlídce vrátili a vyrazili jsme na poslední část cesty. Měli jsme toho dnes už „v pazourech" až až a každý z nás se již viděl v pohostinném přívěsu za jistým domem v Leondingu. Leč pikantním událostem dnešního dne ještě nebyl konec. Kousek za Hallstadtem jsme se napojili na silnici, kterou jsme včera projížděli směrem na Grossglockner a uzavřeli tak kruh našeho putování. Bez jakéhokoliv zdržování jsme ujížděli nám (a mě tuplem) známou cestou směrem přes Bad Ischl k jezeru Traunsee. Až na předměstí Gmundenu jsme odbočili do města a na nábřeží tohoto lázeňského sídla zastavili na kratinkou prohlídku. Deset minut jsme strávili pozorováním z nábřeží na jezero a hory okolo.

Čekala nás už konečně poslední část cesty, pouhá přesunová etapa Vše by bylo OK, kdyby Helmut tak brzy nevyrazil a Jiří se jako obvykle neopozdil. Při odjezdu jsem si nechal ujet Helmuta s Tondou co to šlo a potom pokračoval za nimi a doufal, ze mě bude Jiří následovat. Ten ale byl tak opožděn, že ve městě chybně odbočil a neštěstí bylo hotovo. Já sám jsem na něj čekal na výjezdu z centra, ale nikdo se neukazoval. Dvacet minut uplynulo a nikdo nepřijel zepředu ani zezadu. No, už jsem začal uvažovat, že se vydám na cestu do Leondingu sám, když se objevil zepředu Tonda a prý abychom jeli na kraj města, že Helmut se vydal na dálnici hledat Jirku, a tam máme čekat jak se to vyvrbí.

Postávali jsme s Toníkem na výjezdu u spojnice výpadovky s obchvatem a v záři zapadajícího slunce (alespoň že ta hrozba deště pominula) jsme meditovali, co a jak bude a kdy se dostaneme na kutě. To trvalo asi půl hodiny.

Z našich veskrze chmurných úvah nás vytrhl Helmut, který přisvištěl z přivaděče a sdělil nám, že Jiřího po delším honění a dvojím minutí odchytil na dálnici a poslal jej na místo dohodnutého srazu před Lambachem „u cedule“, jak je naším zvykem. Nám již nezbývalo nic jiného než sednout na stroje a jet „k ceduli". Tam jsme také Jirku našli a společně (díky Bohu) pokračovali směr Leonding. Soumrakem jsme rychle jak to šlo razili zpět, projeli Wels a po známé cestě směřovali k Helmutovu domovu. Ještě odbočení doleva, známý nadjezd a po několika křižovatkách konečně zabočujeme za dům a je pro dnes konec. Hurá!!

Další už je pouze rutina. Nakonec sedíme polosvlečeni u Helmuta v pokoji, popíjíme pivko a rekonvalescenujeme po dnešní etapě, která byla opravdu z nejvypečenějších.

Otřepali jsme se z nejhoršího a přišlo se na to, že je třeba také něco k večeři. Nyní přišel okamžik pro mne a pro Boženku. Z Československa jsme přivezli asi tak půldruha kila hověziny na guláš. Chybou při předávce se stalo, že tato porce byla uložena do lednice v originálním balení a ty dva dny jí rozhodně neprospěly. Když jsme ji vyjmuli, páchla na sto metrů proti větru a Helmut vida (a cítě) to ji chtěl ruče uchopit a odložit do popelnice. My jsme se však rozhodli zkusit ještě zachránit co se dá. Vyhnali jsme všechny zbylé účastníky z kuchyně, kde přihlíželi zajímavému divadlu, nechali si od Helmuta ukázat kde má ocet (mimochodem, němčináři, jak by Vám dalo práci sdělit druhému že potřebujete ocet?) a dali se do díla. Standardní procedurou jsme maso zpracovali, odstranili zápach octem a po hodině dušení z toho byl guláš, že se všichni oblízli. Pravda, měl jednu nevýhodu, byl trochu pozdní, asi tak okolo desáté hodiny. Ale jinak přišel vhod a bylo to zakončení dnešního opravdu velice obtížného dne. Lze s předstihem říci, že to byl jeden ze dvou nejobtížnějších dní letošní dovolené.

Po gulášku jsme ještě tak hodinku seděli a pak se odebrali na zasloužený odpočinek do známého přívěsu. To se to spalo!

Následující díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den čtvrtý

   

---