Jiři Bašný, 16.3.2012
Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den třetí
4. den úterý 31.7.1990
Etapa: Leonding – Eferding – Waizenkirchen - Wildkirchen-Engelhartszell – Munzkirchen – Passau – Obernzell –Jochenstein – Neustift – Oberkappel – Kollerschlag –Peilstein – Ulrichsberg - Sulzberg (Moldaublick) – Ulrichsberg - Aigen i. Muhlkreis – Haslach - Bad Leonfelden -Weigetschlag/Studánky - Vyšší Brod – Loučovice - Vyšší Brod - Studánky/Weigetschlag - Bad Leonfelden - Zwettl a.d. Rodl – Hellmonsodt – Linz - Leonding
Tachometr; 10 703-10 998 Ujeto: 295 km Tank: 10 l /703
11.5 1/950
Dnešní den je v podstatě odpočinkový, takže jsme se tak moc nepřetrhli se vstáváním, přesto však jsem již po sedmé byl na nohou, na rozdíl od ostatního osazenstva přívěsu... Kam jsem se ovšem hrabal na Helmuta. Ten již přičinlivě kroužil kuchyní, měl nakoupeno a vůbec působil jako zdatná hospodyňka.
Postupně se dostavili i kolegové a přes naše protesty, že máme svoje, jídlo jsme byli dotlačeni k prostřenému stolu, kde na nás čekala snídaně "na vidličku". Mně osobně to bylo až nepříjemné se před skoro každým jídlem dohadovat a znovu dokazovat, že přeci máme s sebou svoje jídlo. Vždyť když jsme sem jeli, tak jsme byli vybaveni a počítali jsme s absolutní soběstačností, co se potravin týče. Přesto pokaždé jsme od hostitele slyšeli, že jsme jeho hosté, a tak konec všem diskuzím. Po čase jsme přišli na to, že jakékoliv diskuze na toto téma nemají smyslu a spíše jsme se snažili tomu předejít a do jídelníčku zařadit použitelné potraviny z našich zásob.
Jediné, v čem jsme měli v poživatinách vrch, byly zásoby tvrdého alkoholu. Každý jsme přivezli jako dárek lahvičku něčeho dobrého a ještě jsme měli své cestovní láhve, až se Helmut při předávání zhrozil, že z něj uděláme alkoholika, protože on sám prý nikdy neměl v domě tolik láhví. No, něco jsme odnesli na sobotní klubovou trachtaci a o druhých ještě bude řeč, takže ty zásoby nebyly zase tak hrozivé.
Dnes jedeme pouze na den a tím pádem nalehko, v zavazadlech pouze fotoaparáty a oblečky proti dešti. Neměly by však být potřebné. Předpověď je velice pozitivní, ráno byla trochu mlha a velká rosa, nyní již svítí slunce na plné pecky, a tak by mělo být vše OK.
Po deváté jsme vyrazili přes kopec Kürnberg a sjeli po jeho severním svahu do údolí Dunaje. Zde jsme odbočili vlevo a po jeho pravém břehu pokračovali proti proudu. Později jsme odbočili vlevo do kopců nad údolím a pokračovali po okreskách, sice úzkých ale kvalitních a navíce velmi malebných. Samozřejmě jsme se trochu roztáhli, ale nebylo kam zabloudit, a tak jsme jeli pěknými svěžími lesy krajinou ne nepodobnou té v okolí Sázavy či středním toku Vltavy okolo Orlíku.
Po takových patnácti kilometrech jsme zahli opět k Dunaji. Sjeli jsme k jeho korytu a zase po pravém břehu pokračovali do městečka Engelhartszell, ve kterém jsme opět opustili dunajské údolí a stoupali zase do blízké pahorkatiny. Promotali jsme se dvaceti kilometry okresek a začali sjíždět opět k Dunaji, tentokrát ovšem už západoněmeckému. Před Passau jsme projeli ve vesničce Haibach celnici, která byla velice rázovitá a dokreslovala, jaký smysl toto zařízení má v integrující se západní Evropě. Představte si vesnickou uličku, úzkou, a v ní dva domečky vedle sebe. V jednom hraniční úředníci rakouští, v druhém západoněmečtí. Symbolické závory o tloušťce půlpalcové vodovodní trubky ční k nebi a vsadím se, že jejich čepy jsou řádně prorezlé. Z prvního domečku nevylezl nikdo, nejevil ostatně známky jakékoliv činnosti, u druhého stál jeden služný muž a odbavování jej zjevně nudilo. Když zjistil, že se mu přes hranice derou východoevropští motocyklisté, ožil a dokonce po Tondovi, který jako vždy jel za Helmutem, požadoval papíry od motocyklu. Na nás ostatních už nechtěl vůbec nic kromě pasů a po našem odjezdu upadl do obvyklé letargie.
Vjeli jsme do Passau a hned na kraji vyjeli za město nahoru na kopec, kde je umístěn klášterní komplex, odkud je prý pěkný pohled na jádro města a soutok tří řek, Dunaje, Innu a Ilzu. Motorky jsme nechali na rozlehlém parkovišti svědčícím, že toto místo je dosti frekventované a vyšli jsme na krátkou obhlídku místa. Sakrální komplex je menší,udržovaný a dosti mi připomínal (až na ten stav) mnoho podobných u nás v Čechách. Za ním jsme vyšli na ostroh a chvíli pozorovali opravdu zajímavou scenérii pasovského historického centra. Bylo trochu zamženo, a tak fotografie nevyšly jak by měly, nicméně pohled to byl velice pěkný.
Po dvaceti minutách jsme se odebrali zpět k motorkám a sjeli krátkým prudkým svahem dolů do centra. Bylo již slušné vedro a my se posunovali krok – sun - krok v docela silné zácpě po užší silnici směrem k centru. Zde jsme odbočili vpravo a zajeli na parkoviště umístěné hned pod sjezdovou rampou. Ani jedno místo nebylo volné, ale my jsme se vecpali ke sloupům, kam přeci jen automobily nemohly zajet. Naštěstí zde byl stín, a tak bylo možno trochu vychladnout. Odložili jsme si co bylo možné a vyrazili na prohlídku.
Nejprve jsme šli po nábřeží po proudu Dunaje směrem k jeho soutoku s Innem. Minuli jsme přístaviště výletních lodí, kde jsme si se zájmem prostudovali jízdní řády a hlavně ceny. Lze se odtud dostat po Dunaji jak do hloubky Německa, tak až do Konstance v Rumunsku. Po deseti minutách jsme došli až na ostroh nad soutokem. Je tady park a velmi pěkný pohled jednak na řeky a jednak na město položené na okolních strmých svazích.
Nabažili jsme se pohledů a pak se pomaličku (v poledním hicu to zase až tak rychle nešlo) vraceli po onom nábřeží zpět. Hned na začátku zástavby jsme zahli vlevo a procházeli městskými uzounkými uličkami. Vypadalo to tu skoro jako na Starém Městě, ovšem v daleko lepší kondici. Pomalu jsme se courali, až jsme došli na náměstí (spíše ovšem náměstíčko), kde jsme si chvilku odpočinuli u kašny, okolo které se houfovala místní omladina a jejich motocykly.
Spláchli jsme pot v kašně a chvíli si odfoukli ve stínu starých domů. Do jednoho jsme s Tondou vlezli, byla tam pěkná hala se starými freskami, ale po zjištění že to je městský úřad, jsme zase rychle vypadli.
Z náměstí jsme sestupovali zpátky k řece a podél ní došli 
zpět k parkovišti a ke svým strojům čekajícím ve stínu nadjezdu.
Počkali jsme ještě chvíli na Helmuta, který se někde trochu zdržel a mezitím jsme trochu vychladli. Bylo nám toho (alespoň mě) potřeba. Navlékli jsme na sebe motoodění (což zrovna nebylo příjemné a docela bych vyrazil jenom v triku) a vyjeli z Pasova po proudu. Za městem se provoz vytratil, a tak jsme bez přestávek jeli po břehu zpět na Rakousko. Pravý břeh již byl rakouský, levý, kde jsme se nacházeli, byl ve vlastnictví německého státu.
Projeli jsme městečko Obernzell a za ním projížděli okolo přívozu a současně celnice spojující rakouský a německý břeh. Chvíli jsme museli čekat, až se těch několik aut vyjíždějících zrovna z trajektu zařadí na pobřežní silnici, a při tom nás napadlo že by jsme se tu mohli zrovna také v příjemném prostředí naobědvat. Zajeli jsme tedy na navigaci, kde procházela pobřežní promenáda s lavičkami, u jedné jsme zakotvili, shodili s úlevou odění a usadili se k obědu. Ten byl samozřejmě studený a jednoduchý, také samozřejmě v dnešním poledním vedru nebylo na nějaké lukulské hody ani pomyšlení. Spíše odpočinek ve stínu mohutných stromů na břehu řeky přišel velice vhod.
Strávili jsme zde asi půlhodinku. Pozorovali jsme při tom jednak opět připlouvající trajekt (je zajímavé, že byl dosti plný, i když jsou v blízkosti pasovské mosty) a jednak výletní loď, která připlula od Pasova a zakotvila u mola plovoucího vedle trajektového přístaviště.
Příjemně osvěženi a odpočati jsme uvedli své stroje do chodu a vyrazili na další kus cesty. Sledovali jsme tok Dunaje až těsně k rakouským hranicím. Zde silnice odbočila od řeky a několika prudkými serpentínami vystoupala na úbočí nad řekou. Ještě několik kilometrů a byli jsme na jedné z mnoha typických malých celnic německo-rakouských. Tato byla v samostatné stavbě mimo lidská sídla, samozřejmě byla takřka prázdná až na svoji posádku a dvě děvčata na „padesátkách“, směřující také naším směrem do Rakouska. Ty byly asi místní a po několika slovech s úředníky jely dále. My jsme se chvilku zdrželi a museli alespoň ukázat pasy, protože tak exotické turisty (kromě Helmuta samozřejmě) na tak exotických motocyklech tu asi dlouho neměli. Po standardních otázkách o motocyklech a účelu cesty (je nutno přesvědčit západoevropské celníky, že mohou býti východoevropští cestující také jenom pouzí turisté) jsme pokračovali dál již opět po rakouské zemi. Jeli jsme po zapomenutých okreskách směrem k severovýchodu k českým hranicím. Malé vesničky (vždy perfektně upravené), kopce, silnice samá zatáčka a nahoru, dolů a nahoru, teď nikde ani auta, prostě motocyklová pohádka.
Přes několik městeček jsme se dohrabali do Ulrichsbachu, který leží již na úpatí Šumavy. Zde jsme odbočili do hor, protože Helmut nám slíbil, že se podíváme také na výběžek rakouského území, odkud je prý překrásný rozhled na lipenskou kotlinu s přehradní nádrží.
Krátké, ale kruté a táhlé stoupání nás dovedlo do lesa, jímž jsme po několika kilometrech dojeli až na parkoviště pod ocelovou, asi třicet metrů vysokou vyhlídkovou věží. Byli jsme ve výši 1046 m n.m. na vrchu Sulzberg, známému ovšem v okolí jako Moldaublick. Bohužel, mlhavé počasí nám nedovolilo daleké pohledy, a tak jsem ani na onu věž s sebou nebral fotoaparát. Po výstupu jsem si blahořečil, protože dohlednost byla tak asi dva kilometry horizontálně, takže byla sotva vidět rakousko-česká hranice a Lipno se ztrácelo v sluncem prozářeném kouřmu na obzoru.
No, alespoň jsme si prohlédli krajinu směrem do Rakouska a plánek okolí vyrytý do měděného plechu.
Vydali jsme se tedy na další kus cesty. Sjeli jsme zpět do Ulrichsbergu a zde pokračovali jihovýchodním směrem údolíčkem Gross Muhlu. V Haslachu jsme odbočili vlevo po hlavní silnici „38“, která nás podhůřím Šumavy měla dovést až do Bad Leonfeldenu. Opět jsme se roztrhali, protože Jiřík měl něco s motocyklem, jeho Jawa nedisponovala v tu chvíli patřičným výkonem a já jedoucí před ním jsem drahnou dobu jel jenom šedesátkou, než mně Jirka dojel. To už samozřejmě tryskojezdci zmizeli dávno vpředu, ale byl jsem klidný, hraniční přechod je tu jen jeden.
V Bad Leonfeldenu na nás už kolegové čekali a těch zbylých pár kilometrů na hranice jsme dojeli coby dup. Ve všední den odpoledne nebylo na hranicích zrovna narváno, a tak jsme po asi čtvrthodině přijeli do Vyššího Brodu a hned k pumpě. Tam samozřejmě vládl zmatek, respektive pouze jedna pumpařka na celou pumpu, a to měl ještě jeden stojan poruchu, takže fronta byla řádná. Helmut, který netoužil natankovat laciný benzín, se posadil v blízkém příkopě a my si holt odestáli asi třicet minut ve frontě.
Natankovali jsme po špunty a pak se přesunuli do Vyššího Brodu před samoobsluhu, kde jsme se chtěli dozásobit především pivem. Ostatní nakupovali, já jsem mezitím hlídal motocykly. Co jsem zatím okouněl venku, vznikla vevnitř diskuze mezi námi Čechy a Helmutem, který brzy pochopil, že jej chceme zavalit další várkou piva a začal proti tomu vehementně protestovat s tím, že je u něj doma pivka dost a dost. Nicméně, to co kolegové doposud koupili, jsme naložili do kufrů s tím, že se na tom budu také finančně podílet, bez ohledu na Helmutovy protesty. Pak, jak bylo již dříve dohodnuto mezi námi „východňáry“, jsme chtěli realizovat další bod, a to povečeření v lukrativním stylu jako částečnou revanš Helmutovi. Mysleli jsme, že k tomu poslouží nám velmi dobře známá restaurace Lesní krčma v Loučovicích, což je odtud co by kamenem dohodil.
Netrvalo dlouho a pod tentokráte mým vedením jsme do Loučovic dorazili. Bohužel, restaurace byla dlouhodobě uzavřena a nic jiného jsme v okolí neznali. Poptávali jsme se místních obyvatel, kde by se tu tak dalo slušně pojíst, ale byla tu jen jedna další někde hluboko v obci a přes vysvětlování jsme patřičně nepochopili, kdeže to vlastně je. V tom zmatku se nechal Helmut samozřejmě slyšet, že kam bychom chodili, když u něj je všeho dost a co se zde budeme zdržovat, že ještě máme na večer program, že přijde kolega z klubu a ještě několik dalších důvodů, proč bychom měli z naší vlasti zmizet a přesunout se do pohostinného domu v Leondingu. No, co bych něco nalhával, nechali jsme se přemluvit a dlouho to netrvalo. Dojeli jsme tedy zpět do Vyššího Brodu a hupky dupky přes hranice.
Odtud jsme jeli notoricky známou cestou na Linec a já jel jako skoro vždy na chvostě. Ve Zwettlu mne málem sestřelil jeden náklaďák vyjíždějící zleva z vedlejší ulice. Ani nezabučel, vůl jeden... Nicméně, ztratil jsem tím kontakt se skupinou, a tak jsem pokračoval sám kupředu bez jakýchkoliv obav, protože cestu i cíl znám, takže nebyl důvod k panice. Kolegové se ale ukázali jako vždy spolehlivě solidární a čekali na předměstí Lince. Společně jsme v Linci vyjeli na vrch nad městem, kde je i vysílač, zaparkovali stroje a šli se podívat na Linec seshora. Bylo to pěkné, škoda jen že kouřmo, které nás celý den provázelo, bylo i tady, takže to nebylo stoprocentní. Také se trochu začalo mračit, vypadalo to na bouřku nebo alespoň slejvák, a tak jsme za chvilku nasedli a sjeli těch několik kilometrů k Helmutovu domu. Byl podvečer a celkem netypicky jsme nebyli utaháni.
Dneska máme na programu Helmutovu nabídku týkající se promítání jeho diapozitivů z minulých dovolených. Mezitím co my jsme se starali o večeři, Helmut odejel do svého krámu nechat vyvolat diáky z minulých tří dnů. Po svém návratu se uchýlil do pokoje a začal připravovat večerní promítání. Jak jsme posléze zjistili, není to u něj tak jednoduché. Jako zarytý fotoamatér a specialista má na promítání celou „věž“ sestávající z dvou diaprojektorů, magnetofonu a mikroprocesorové řídící jednotky. Tato aparatura je nutná k audiovizuálnímu programu o jeho dovolených a výjezdech.
Pojedli jsme večeři, kterou jsme spíchli z obecných zdrojů a potom se odebrali do pokoje na promítání. V tu chvíli zazvonil zvonek a na návštěvu a promítání přišel kolega z klubu Willy se svoji ženou a malou dcerkou. To je ten, u kterého jsme byli v sobotu na klubovním pikniku.
Příjemně rozesazeni, u ruky pivko jsme se mohli nerušeně věnovat asi devadesátiminutovému pásmu o Skandinávii. Ač velmi mírně opivěn, mohl jsem se ponořit do sledování působivého pásma o severských krajinách. Marná sláva, Helmut je jeden z těch „fotografů, kteří své umění mají od pánaboha“ a na jeho programech i fotkách je to znát. Každopádně, utvrdil jsem se v tu chvíli, že jednou se tam na sever musíme na mašinách podívat, ať to stojí co to stojí.
Po prvním pásmu jsme ještě chvilku rozmlouvali s Villym a jeho ženou, kteří se po chvilce rozloučili. Nám ještě Helmut promítl druhé pásmo o své dovolené, tentokráte ze Španělska. To bylo také moc pěkné, ale mě se přeci jen líbila spíš ta Skandinávie. To je ale věc vkusu, Janě třeba by se líbilo spíš to Španělsko.
Celovečerní maraton promítání spolu s únavou ze včerejška a s pomyšlením, že zítra nás opět čeká odjezd na dvoudenní výlet způsobil, že jsme prakticky ihned po ulehnutí propadli do spánku.
Následující díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den pátý