Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den druhý

Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den první

2. den, neděle 29.7.1990
Etapa: Leonding – Gmunden - Bad Goisern - Gosau-Bischofshofen - Dienten a. Hochkönig – Bruck –Grossglockner – Heiligenblut – Winklern – Flattach –Innerfragant - Molltal
Tachometr: 9885-10256 Ujeto: 371 km Tank: 10 l /110

Ráno jsem se vzbudil jako první z přívěsu a vydal se k Helmutovi. Ten už byl čilý a kmital po bytě, chystal si vybavení a co bylo daleko horší, začal také vařit snídani pro všechny. Na moje námitky, že máme vlastní potraviny s sebou odvětil, že ať si je necháme na výlet, teď že jsme jeho hosty a basta.
Mezitím se vzbudili i ostatní a pomalu se trousili do koupelny a tak. Podle vyjádření jsme všichni prožili včerejší oslavu bez následných sekundárních důsledků na konstituci v dnešním ránu. Bylo to fajn zejména pro dnešek, kdy nás čeká dlouhá pouť.
Usedli jsme k bohaté snídani, do které jsme přispěli alespoň troškou svými suchými salámy a podobně. Počasí bylo vynikající a předpověď v ranním rozhlase slibovala i na dnešek a zítřek perfektní pohodlí.
Po snídani jsme si sbalili potřebné věci (co nebylo třeba na dva dny jsme nechali v přívěsu, já sám jsem zde nechal například i stan, protože Helmut řekl že v jeho iglú je dost místa pro tři chlapy), nabalili motorky a po osmé jsme vyjeli na naši dvoudenní cestu.
Prokličkovali jsme Leondingem, vyjeli směrem na jih a po chvíli přijeli na hlavní silnici Linz - Salzburg a pokračovali na Wells. Dálnici, která vede souběžně s touto původní hlavni silnici, jsme nepoužili z toho důvodu, že bychom tam jednak působili značně trapně a jednak, a to je hlavní, z normální silnice je toho vidět mnohem více, i když je jízda pomalejší. Tato trasa byla i nadále pro mne velice známá z naší cesty do Mnichova. Wells jsme objeli po dálničním obchvatu a za městem jsme se opět na silnici č. 1 napojili. Minuli jsme odbočku do blízkého městečka Gunskirchen, kde je hlavní továrna firmy ROTAX, jejíž produkce mne z jasných a průhledných důvodů velice zajímá. Navštívit tuto továrnu však nebyl čas.
V Lambachu jsme odbočili vlevo na silnici č. 144, která nás dále vedla údolím řeky Traun. Za chvíli jsme podjeli dálnici a pokračovali dál. Město Gmunden ležící na břehu Traunsee, kde z jezera vytéká řeka Traun, jsme objeli po obchvatu. Navštívili bychom jej, ale plán byl nabit, a tak na něj nezbyl čas. Já sám jsem jej s Janou před časem navštívil, takže mě to bylo jedno.
Pokračovali jsme po břehu jezera Traunsee a na obzoru se pomalu začaly vynořovat alpské vrcholky. Silnice se stále více klikatila a dokonce ke konci jezera i prošla několika tunely, z nichž pár bylo tak úzkých, že se do nich vešel pouze jeden jízdní pruh.
Za Traunkirchenem jsme zastavili na chvilku u břehu jezera, abychom se jednak trochu protáhli a jednak si také prohlédli v klidu okolí.
Řeka Traun nás vedla i dále, jeli jsme podél jejího toku proti proudu takovým otevřeným údolím. Provoz byl přeci jenom mírnější, jeli jsme svižně s Helmutem v čele. I když věděl, jak nám to rychle jede, udržoval pořád rychlost mezi 90-100 km/h, což na rovině jsme ještě stačili. Tonda odložil Božku na tandem za Helmuta, a tak byl z nás nejrychlejší. Za ním většinou jel Jirka a já jsem díky znalosti trasy konvoj uzavíral.
Slavné lázně Bad Ischl (jezdil sem velmi rád císař František Josef I, který zde měl i svoji vlastní rezidenci, a mimochodem z jeho přítomnosti zde lázně dodnes těží) jsme opět minuli obchvatem a pokračovali dále podél Traunu na Bad Goisern. V tomto městě jsme odbočili ze silnice „144“ na „166“ která nás vedla po břehu jezera Hallstadtského. Samotný Hallstadt jsme ponechali možná na zpáteční cestu, jestli na něj bude čas. I toto město jsme s Janou navštívili, a tak jsem zůstal klidný. Odbočili jsme tedy vpravo na Gossau a začali stoupat už užší zatáčkovitou silnicí.
Po deseti kilometrech jsme dojeli do Gossau. Stoupání se razantně zvětšilo, takže jsme se poněkud roztáhli a vlastně jeden po druhém vyjeli na náš první průsmyk na této cestě. Byl jím Gschütt pass (964 m n.m).
Je teď čas, abych řekl, jakým způsobem jsme zdolávali dlouhá a příkrá stoupání. V našich strojích byl rozdíl, nejenom mezi námi a Helmutem, ale i mezi našimi Jawami. Protože bylo vždy jasné, že se nahoře na kopci bude stavět, jel tedy každý, jak mu to šlo a nevázal se na ostatní. Pouze kdyby dlouho někdo nepřijel nahoru, někdo z přítomných by sjel zpět, kdyby bylo nutno pomoci. To se ale, až na jeden případ, nestalo. Většinou to stejně dopadlo tak, že nahoře byl první Helmut, druhý buďto Tonda nebo já a na konci zůstal Jirka, jehož „632“ ač věkem nejmladší, neměla kopce ráda a neseděly jí.
Nahoře v sedle jsme se zastavili, učinili první foto v horách a po deseti minutách jeli dále. Táhlý dlouhý sjezd perfektně ochladil naše motory. Po dvaceti kilometrech jsme odbočili vlevo a další dva kiláky vedly úzkou soutěskou a na rakouské poměry i po dosti mizerné silnici. Evidentně byla připravena na rekonstrukci, protože po těchto dvou kilometrech už byla zase v pořádku.
V osadě Lindenthal jsme opět odbočili vlevo a pokračovali na jih. Blížilo se poledne, ale my díky mohutné snídani necítili jakékoliv známky hladu. Stoupali jsme opět velmi mírným údolím řeky Lammer až do St. Martin a. Tennengebirge, odkud jsme zase klesali až do Niederfritzu. Zde jsme podjeli dálnici, která se tyčila nad údolím na vysokých pilířích a na hlavní silnici jsme odbočili vpravo po „99“ na Bischofshofen. Neustále jsme klesali a kličkovali se s horskou říčkou a železnicí, zatímco souběžná dálnice vedla vysoko nad námi ve svahu.
Postupně jsme dorazili do údolí řeky Salzach a pak v Bischofshofenu odbočili do údolí Muhl. Po pravé straně se zvedalo pohoří Übergossene Alm s nejvyšším vrcholem Hochkönig (2941 m n.m.), t.j. už vyšším než naše Tatry. Po projetí města Mühlbach nám Alpy předložily první vizitku. Prudké stoupání okolo 20% nebylo zrovna krátké, a tak už jsme se roztáhli do delšího pelotonu. Poprvé se také nad Alpami zvedl modrobílý oblak z našich výfuků :-).
Pod průsmykem s výškou 1357 m n.m. Helmut zastavil, abychom se mohli pokochat nerušeným pohledem na masív pohoří. Nasvícená fronta hor vypadala v modrojasném počasí impozantně. Oddechli jsme si společně s našimi stroji, odlehčili svým útrobám a popili něco džusu z Helmutových zásob. S tím vším jsme samozřejmě konzumovali krásy okolí.
Postáli jsme tu asi dvacet minut a vydali se na další cestu. Krátkým stoupáním jsme vyjeli do průsmyku a potom opět prudkým klesáním sjeli do vesnice Dienten a. Hochkönig, kde jsme odbočili vlevo. Třináct kilometrů úzké silničky v sevřeném údolí Dientenbachu nás dovedlo opět na hlavní tah silnice „311“ vedoucí do Zell am See. Svištěli jsme polednem po perfektní silnici vstříc dobrodružství Grossglockneru.
Za Taxenbachem Helmut zastavil u pumpy a doporučil vzít benzín, protože po dalších asi sto kilometrech nelze počítat s benzinovou pumpou. Spotřeba v těžkém horském terénu také určitě stoupne a mohli bychom se tedy dostat do potíží s palivem. Vzali jsme proto poprvé v kapitalistické cizině benzín po devíti šilincích za litr. Při placení nám naskakovaly žaludeční vředy jako tenisáky, ale Helmut nám náš hořký osud každému osladil čokoládovou tyčinkou a plechovkou koly.
Čtvrthodinka strávená u pumpy uplynula a jeli jsme dále. Netrvalo chvilku a na mimoúrovňové křižovatce jsme odbočili z hlavní silnice. Ukazatele spolu s reklamami nám sdělovaly že se blížíme k známé vysokohorské silnici Gross Glockner. Okamžik pravdy tedy nastával.
Projeli jsme Fuschem a uviděli místní pumpu s výraznou reklamou, že jsou „poslední před Grossglocknerem“ a za několik kilometrů jsme již dorazili k mýtu, kde se platí daň za vysokohorský požitek. My jsme projeli na druhou stranu a Helmut to šel vše zaplatit (samozřejmě jsme mu dali peníze, jinak by se asi trochu prohnul). Po chvilce se vrátil se zakoupenými vstupenkami, ke kterým přidávají i reklamní samolepky a letáky s brožurami o Grossglocknerské vysokohorské silnici. Postáli jsme ještě chvilku, poradili se, jak pojedeme nahoru (ale nebylo se o čem vlastně radit, každý pojede jak může) a bylo tak půl druhé, když jsme zaveleli k odjezdu.
Ve standardní kombinaci jsme tedy vyrazili vzhůru. Mýto je ve výši 1145 m n.m. Odtud silnice stoupá po úbočí odvráceném od masívu Grossglockneru k parkovišti Piffkar asi pět kiláků od mýta a je ve výši cca 1620 m n.m. Zde jsem u jednoho z parkovišť zastavil a pořídil několik snímků. Tekla zde také studánka ze svahu, a tak jsem se mohl i osvěžit. Spolu se mnou tam stáli tři motocyklisté z Německa a pobaveně sledovali můj motocykl a posléze i můj odjezd... Pravda, byl trochu náročný vzhledem k prudšímu stoupání a nutnosti nechat více proklouznout spojku. Za trest za jejich pýchu jsem je zahalil do oblaku dýmu a razil dál :-).
Šlo to nad očekávání dobře, pořád na dvojku, jen v některých zatáčkách, zvláště těch pravých s menším obloukem, to musela vzít jednička. Omlouval jsem se motoru, když jsem jej poté vytáčel tak, aby se dvojka chytla, ale nedalo se nic dělat. Zatáčky (vracečky) jsou na této silnici číslovány od severu na jih. Po několika kilometrech, už na hranici lesa, jsem předjel kolegy, kteří stáli na parkingu a koukali po okolí a asi také na mne čekali. Já však jel dále s tím, že udělám několik žánrových obrázků svých kolegů na motocyklech v jízdě. Tak jsem pokračoval dál až asi k Edelweisswandu ve výši 2200 m n.m., 9 km od mýta. Od něj tedy silnice vystoupala o více než tisíc metrů.
Zde jsem si vybral pěknou zatáčku a čekal. Moc dlouho to nebylo a prosvištěl Helmut s Boženkou na tandemu, která mi ještě i zamávala. Delší čas trvalo, než už znatelně pomaleji přijel Tonda a skoro věčnost, než se objevil Jiří. Postupně jsem si je všechny vyfotografoval, zabalil fotoaparát a jel dále. Věděl jsem, že k nejvyššímu bodu už to není zase tak daleko ani vysoko a opravdu, po asi dvou a půl kilometrech jsem dorazil na parkoviště Fuschertorrl 1 ve výši 2394 m n.m., které je třináct kilometrů od mýta. Zde na odbočce stál Helmutův motocykl jako znamení, že tu se stojí.
Na parkovišti stál Tonda s motorkou a ostatní kromě Jiřího, který nepostřehl stojící motocykl na rozcestí a pokračoval dále. My jsme se tím příliš nevzrušovali, protože buďto na to přijde, a nebo pojede dál a přijde na to později a počká na nás někde dále. Asi byl tak unaven bojem s výškou, že si to nedal dohromady a bylo mu divné, že nás nevidí až u tunelu Hochtor, a tak sjel na parkoviště k ledovci a tam na nás čekal. Dočkal se nás ale o dost později.
My ostatní jsme chvilku stáli na tomto parkovišti a potom se vydali na nejvyšší místo této silnice. Je jím odbočka na Edelweissspitze, kde je vrcholové parkoviště ve výšce 2571 m n.m., tedy skoro tak vysoko jako je Gerlach.
Silnice na vrchol je ponechána prakticky v původním stavu tak jak byla vybudována, t.j. s úzkými zatáčkami a s dlážděným povrchem, takže ukazuje, jak se tam jezdilo v dřívějších létech. Jen pro úplnost, o stavbě silnice bylo rozhodnuto v roce 1929, v roce 1930 byla započata stavba a v roce 1935 byla silnice sjízdná po celé své délce. Kompletně dokončena byla v roce 1939, v předvečer druhé světové války. Schválně, zkuste si odhadnout, jak dlouho by to asi tak trvalo našim dnešním stavbařům? A ještě by tu byl jeden průser, široko daleko by tu nebyla hospoda, kde by bylo lze tráviti pracovní dobu nebo alespoň její část. Každopádně, u nás by to trvalo tipnu si tak patnáct až dvacet let, a to jsem myslím ještě velký optimista...
Vyjeli jsme tedy ty necelé dva kilometry až na vrcholové parkoviště. Zde jsme jen tak tak našli místo k parkování, protože díky pěknému počasí tu bylo plno. Strávili jsme tu asi čtvrt hodiny fotografováním a koukáním na okolní panoramata. Opravdu, stálo to za to.
Sjeli jsme zpět na hlavní silnici a jeli dále. Objeli jsme Fuschertorl a sjížděli svahem na jakousi náhorní rovinu okolo jezera Fuscherlacke. Nyní jsme pokračovali v podstatě po rovině, tedy alespoň v přibližné výšce. V této oblasti stavební dělníci objevili pozůstatky zlatých dolů a sídel z doby bronzové. Další nálezy dokázaly, že také za doby antického Říma tu byla již cesta přes horstvo, v podstatě sledující nynější silnici. Nejvýznačnějším nálezem z té doby byla bronzová socha Herkula a olejová lampa, nalezená na staveništi tunelu Hochtor.
Minuli jsme jezero a stoupali k tunelu Mitteltor, projeli jej a pokračovali dále k největšímu tunelu na trase, Hochtor. Před ním jsme ještě zastavili na chvíli na parkovišti u splazu věčného sněhu, abychom se potěšili sněhovými radovánkami uprostřed parného léta.
Vlastní tunel jsme projeli chvíli poté a už bez zastávky sjížděli mnoha serpentínami na jižní stranu pohoří. Jak jsem tak mohl posoudit, pro naše stroje bylo pomalu těžší absolvovat alpské sjezdy než stoupání. Bubnové brzdy nejsou pro takovéto akce zrovna to pravé, a já sám jsem se dosti obával jejich poruchy nebo selhání. Když při stoupání něco selže, mašina se sama zastaví, ale ve sjezdu? Další slabost Jaw, absence kotoučové brzdy alespoň na předním kole. No, já sám jsem pokračoval dolů spíše pomaleji, protože jsem nechtěl skončit v kotrmelcích mezi šutráky vedle silnice. Tato komunikace má také tu zvláštnost, že ne všude jsou v zatáčkách i jinde svodidla a případný výlet mimo asfalt by nemusel skončit dobře.
Klesali jsme tedy pozvolna dolů ke křižovatce Guttal ve výši 1859 m n.m. Tam jsme se opět shromáždili a odbočili vpravo na vyhlídku Franz-Josefs-Höhe. Při cestě dolů jsem si všiml většího počtu československých aut a také několika kempových Avií, které supěly pomalu pomaloučku směrem vzhůru. Za nimi se vinul docela slušný had osobních aut, která v těchto serpentínách neměla prakticky vůbec šanci Avie předjet. Řidiči těch dvou kempů tomu také přispěli, že se přilepili jeden na druhého a vytvořili tak překážku jako hrom. Měli by si uvědomit, že v horách nejsou sami a podle toho se chovat.
Devět kilometrů dlouhá cesta na vyhlídku uběhla celkem rychle až na poslední část, kdy nás blokoval mohutný autobus. Poslední kus cesty byl kryt dlouhými specielními protilavinovými střechami.
Na začátku parkoviště na nás čekal Jiří. Spolu s ním jsme nejprve projeli právě dostavované kryté trojpodlažní parkoviště, abychom nakonec skončili na původním menším parkovišti pod širým nebem.Zde jsme se opět vysvlékli z motoodění a věnovali se prohlídce této turistické atraktivity. Také jsme se trochu občerstvili po „vyčerpávajícím“ boji s kopci. Odtud, z výšky 2369 m n.m. už to půjde pouze dolů (ale to jsme netušili, že nás ještě dnes čeká něco horšího než je Grossglockner). Potom jsme chvíli koukali na mohutný ledovec a vrcholek Grossglockneru (3798 m n.m., nejvyšší to hora Rakouska) a kochali se pohledy pro nás Středoevropany trochu neobvyklými.
Vlastní ledovec je podle mne trochu menší než býval tak před dvaceti pěti lety, kdy jsem tu byl naposledy. Ono ale když jsem tu byl s rodiči, bylo to přeci jen trochu dříve, ne tak později v létě. Každopádně, je to velice zajímavé se po takových letech vrátit na místa, která jsem poznal jako dítě.
Nabažili jsme se vyhlídek a protože nebylo zase tak moc času (bylo po čtvrté), vyrazili jsme na cestu dolů. Opět nám trochu zkomplikoval život velký autobus, ale dolů jsme jej mohli předjet velice rychle. Dojeli jsme opět na křižovatku Guttal a pokračovali dolů. Po chvilce jsme vjeli do lesního pásma, projeli mýtem a za chvíli už jsme vjeli do vesničky Heiligenblutt, která se vždy v zimě změní ve velké lyžařské centrum.
Údolím řeky Moll jsme jeli dále k jihu a konečně jsme to mohli zase rozjet pořádně. Asi po patnácti kilometrech jsme usoudili, že je nutno trochu větší odpočinek, a tak jsme odbočili na parkplac u říčky, abychom se orazili a něco konečně pojedli. Usadili jsme se u jednoho z volných stolků ve stínu stromů a shodili ze sebe přebytečný oděv, protože zde bylo znatelně tepleji, než tam nahoře. Ještě před jídlem jsme se šli trochu opláchnout do říčky. Někteří z nás si také opláchli nožky, zmožené celodenním uzavřením v mototobotách. Studená voda nás perfektně osvěžila, takže jsme mohli přistoupit k dalšímu programu, a to byla konzumace. Udělali jsme si společný švédský stůl co každý měl a najedli jsme se do sytosti.
Po velmi pozdním obědě jsme si chvíli orazili a hlavním tématem diskuze byla právě projetá trasa. Společně jsme vzdali hold zástupu bicyklistů, kteří byli k vidění po celé trase grossglocknerské silnice. Na svých „mountain - bikách“ pomalu, ale vytrvale stoupali vzhůru, což toto kolo umožňuje bez problémů, jaké by měl majitel normálního cestovního kola, a nebo svištěli po svazích směrem dolů. Někteří zvláště otrlí kamikadze mne i několikráte předjeli. Když jsem je viděl s těmi holými končetinami, jak stříhají zatáčky „na krev“ a představil si jejich brzdy, měl jsem všelijaké pocity... Jiří, takto i veliký fanda cyklistiky a aktivní cykloturista, ihned projevil přání vlastnit takovéto kolo a podnikat s ním výlety do Alp. 0všem, jak je známo, je to v současné době dosti módní záležitost a cena lepšího biku této kategorie je srovnatelná s cenou ojetého motocyklu o obsahu okolo 400 ccm.
Náš odjezd trochu pozdržel můj úmysl vykonati zde, co jest lidské. Do přírody zde člověk se stydí, a tak mi nezbylo nic jiného, než si vzít z peněženky jeden šilink a pomocí této mince se dostat do boudičky, která byla přilepena k zadnímu traktu prodejny suvenýrů a občerstvení. Zde jsem vykonal, co byla třeba a při odchodu podržel ještě dveře Jiřímu, jako správný spořivý Čech :-).
Když i tato záležitost byla vyřízena, chystali jsme se na další cestu. Helmut nám navrhl, že se ještě pojedeme podívat na něco pěkného, co je odtud nedaleko, a tam že se pokusíme najít nějaké ubytování na divoko nebo u někoho na louce.
Údolím Mollu jsme za chvilku dojeli až do města Winklern a pokračovali dále údolím téže řeky. Zde však se údolí neustále rozšiřovalo, cesta se narovnala, a tak jsme podvečerem svištěli bez překážek dál.
Asi po třiceti kilometrech, před Flattachem, Helmut odbočil vpravo, podjel silnici a vyrazil vzhůru vlevo do kopců. Počáteční prudké stoupání nás vyneslo o hezkých pár set metrů výše a dál jsme jeli skoro rovně údolíčkem až do osady Innerfragant. Zde údolí končilo prakticky strmou skálou, pod níž bylo malé jezírko a něco, co vypadalo jako strojovna vodní elektrárny. Zeshora ze stěny vedla takřka kolmo dolů dvě mohutná potrubí, s nejvyšší pravděpodobností přivádějící vodu odkudsi shora na turbíny. Řekl jsem si, no což, pěkné to tu je, ale že bychom si pro tuto podívanou museli zrovna sem zajíždět, to jsme tedy nemuseli. Silnička se ale kroutila dále, až pod úpatí stěny. Pořád jsem nechápal, oč tu vlastně běží. Těsně pod úpatím jsme objeli budovy elektrárny a přijeli k výběrně mýta. To však bylo bez jakékoliv známky lidské přítomnosti, závora byla zvednuta vzhůru, a tak jsme ani nezastavovali a jeli dále.
V tu chvíli už bylo jasno - silnice pokračovala zrovínka tou samou stěnou, co vedly ty mohutné trubky. A taky se samozřejmě přizpůsobila podmínkám. Zúžila se tak na tři metry, stoupání bylo určitě přes dvacet procent a každých padesát až sto metrů byla vracečka opravdu o stoosmdesát stupňů s vnitřním poloměrem takřka rovným nule. Pro nás to znamenalo, že řadit jinou rychlost než za jedna nemělo smysl. Zatáčku jsme vyjížděli s nadjetím do protisměru a jak jsme mohli pozorovat, Helmut se svým přeci jen delším motocyklem tam měl co dělat. Zde se projevily Jawy jako vhodnější díky svému velkému rejdu. Přesto nám Helmut ujížděl, i když ne zdaleka tak rychle jako na Grossglockneru. Já jsem držel zadní pozici do té doby, než Jiří zvolnil tak, že už jsem takřka nemohl pomaleji, a tak jsem jej předjel. Stoupali jsme stále pásmem lesa, občas jsme podjeli mohutné stříbřité trubky a za chvíli se mě osobně z neustálých vraceček začala motat hlava. Jawička šlapala stále bez problémů, až motor začal charakteristicky smrdět po přehřátém oleji, což bylo známkou, že hicuje nadoraz.
Když jsme vyjeli do jedné vracečky už na hranici pásma lesů, tak zde stál Helmut, očekával nás a navrhl nám, nebo spíše našim strojům odpočinek. Tonda se podíval na svůj stroj, protože mu prý občas vynechává jeden válec. Potom jsme již pouze obdivovali scenérii uzavřeného údolí, hor okolo a jezírek, to vše v paprscích zapadajícího slunce. Prostě, paráda!
Uplynulo deset minut, pokochali jsme se scenériemi a jelo se dále. Tedy, Helmut s Tondou odjeli, Jiří nemohl nahodit, a tak musel mašinu pustit dolů kopcem, aby chytla. Když se vrátil, chtěli jsme jet dál, ale mě zase pro změnu šla mašina taky na jeden válec. Tedy svíčku dolů, otřel jsem ji, znova namontoval a ejhle, vše OK. Tedy asi pecka na svíčce.
Vyjeli jsme tedy s poněkud větším zpožděním. Pokračovali jsme již mezi holými skálami stále vzhůru. Projeli jsme stádem krav pasoucích se v této výši na chomáčích vysokohorské trávy, minuli odbočku k jezeru poblíž a znova nahoru. Asi kilometr jsme jeli pod protilavinovými střechami nad silnicí a asi za dva kilometry dojeli na parkoviště u lyžařského vleku. Další cesta byla opatřena známým „lívancem“, ale protože jsem nikde neviděl kolegy, risknul jsem to a jeli jsme dále. To už byla silnička stěží dvojmetrová a opatřena zbrusu novým kobercem.
Ještě asi dva kilometry a dojeli jsme do jakési náhorní planiny, kde silnice končila a kde byl i lyžařský hotýlek. Několik lanovek a vleků v okolí ukazovalo, že je tu v zimě pěkný lyžařský areál. Kousek stranou stáli naši kolegové, zajeli jsme k nim, vypnuli motory a kochali se tichem a majestátností okolí. Bylo to tu daleko divočejší a romantičtější a také liduprázdnější než předešlá lokalita. Ticho a praktická absence lidského faktoru zde ponechala hory v daleko původnějším stavu, což bylo pro nás mnohem silnějším zážitkem (Grossglocknere odpusť!). V tomto hodnocení jsme se shodli všichni my čeští jednomyslně.
Prošel jsem se po okolí, nafotil masív Goldberg gruppe, jehož vrcholky přesahují tři tisíce metrů a prohlédl si přístupové údolí a komunikaci po níž jsme přijeli, vinoucí se po jeho úbočích.
Všude bylo ticho, nikde nikdo, a tak jsme jenom stáli, povídali si a vstřebávali atmosféru místa. Slunce již zapadalo za západní hřebeny kotliny, a tak i když se nám tu líbí, je nutné si pomalu hledat něco, kde bychom se mohli vyspat v relativním pohodlí. Již při cestě nahoru okolo přehradní nádrže, zásobující zřejmě onu dolejší elektrárnu, si Helmut (a my také) všimli polorozpadlé chaty či chalupy, umístěné pod sypanou přehradní nádrží. Opatrně se nás optal, zdali bychom neměli nic proti tomu se v této boudě vyspat. Naše reakce byla absolutně pozitivní (nemusíme platit – to rozhoduje v prvé řadě!), a tak bylo pro dnešek jasno.
Ještě jsme se chvilku rozhlíželi okolo a potom nasedli na vychladnuté a odpočinuté stroje a sjížděli po stejné cestě zpět dolů k přehradní nádrži Wurtenspeicher. Pod hrází jsme pouze projeli a zastavili asi padesát metrů od hráze u výše zmíněné boudy. Odstavili jsme mašiny mimo silnici a nejprve si šli prohlédnout naše dnešní nocležiště. I když suterén byl značně zdemolován, jedna místnost hned u vchodu byla obyvatelná. Nabídli jsme ji našim manželům, ale ti kupodivu odmítli a prý se zařídí společně s námi.
Nejprve jsme shodili vše potřebné z motorek a nanosili krámy do místnosti. Připravili jsme si lůžka k zalezení a zabezpečili motorky na noc proti (hlavně) spadnutí. Zloději se v této zemi a v této výšce s velikou pravděpodobností nevyskytují. Roli hlídacího psa dobrovolně na sebe vzal Helmut, který pohrdl i byť chatrnou střechou nad hlavou a rozhodl se bivakovat vedle motocyklu pod širákem.
Po všech těchto přípravách jsme uchopili hygienické potřeby a vyšli zpět na hráz a po ní na břeh. Zde jsme sestoupili kamenným polem až k hladině. Odložili jsme si vše, co jsme měli na sobě a s chutí (i když u někoho o malounko menší) jsme se ponořili do průzračné vody nádrže Její teplota díky blízkému zdroji (ledovec) byla pouze o málo vyšší než nulová. Já sám díky mnohaletému saunovému tréningu jsem neměl s touto procedurou potíže. Postupně ale jsme se ponořili všichni. Když už se člověk jednou ponořil, bylo to po dnešním horkém a náročném dnu velmi příjemné a osvěžující.
Vykonali jsme hygienu a po osušení a oblečení jsme sešli zpět k boudě a Helmutovi. Ten nás překvapil tím, že vyndal ze svého tankvaku docela slušnou baterii půllitrových plechovek jakéhosi jejich piva a uložil je do studánky opodál. Díky tomu, že pivo bylo v plechu, bylo brzy vychlazené, a tak jsme se mohli napít lahodného pivka hned po koupeli.
K tomu, abychom byli ukojeni po všech stránkách, chybělo ještě naplnění žaludku nějakou stravou. Byl čas, a tak se mohlo vařit něco teplého. Helmut samozřejmě, jako starostlivá chůva, nabídl svůj plynový vařič, ale v tomto směru jsme mu chtěli za každou cenu ukázat naši samostatnost, a tak jsme vytáhli naše osvědčené sovětské benziňáky. Zíral na to jako puk a zvláště rozdělávání ohně na něj, jakožto člena dobrovolného leondingského hasičského spolku, udělalo mohutný a nesmazatelný dojem... Sice říkal něco o ohněstrůjcích a pyromanech, ale se zájmem přihlížel, ovšem dlužno dodat, že z patřičné vzdálenosti. Benziňáky nezklamaly a po chvilce spokojeně hučely a vařily žádané. V mém případě to bylo půl pytlíku těstovin společně s konzervou lančmítu (tou malou maďarskou). Navrch jsem si uvařil ještě kotel čaje a vše s chutí splivnul a vypil. Teď teprve mi bylo bezkonkurenčně fajn. Ještě kdyby tu byla Jana....
Po večeři jsem umyl své nádobí a pak jsme společně všichni i s Helmutem jako správní ekologové posbírali všechny odpadky do papírového pytlíku a připravili je na zítřejší odhození do nejbližší popelnice. Vše bylo vykonáno a připraveno, doplnil jsem dnešní záznam, a pak jsme se všichni při plechovkách piva a troše té kořaličky (začínalo být již trocha chladněji, přeci jen dva tisíce metrů nad mořem jsou dva tisíce..) věnovali diskuzím a vychutnávání zdejšího ticha a pohody.
Za tu dobu, co jsme zde byli, tu projely asi všehovšudy tři automobily, všechny dolů a jeden z chaty u jezera vzdálené asi kilometr od hráze. Slunce již předtím zapadlo a do kotliny se pomalu vkrádal soumrak. Ten nám nevadil, naopak, křišťálově průzračná obloha se brzy zaplnila hvězdami a bylo jich tolik, kolik jsem jich viděl na obloze pouze párkrát za život.
V půl jedenácté jsme už toho měli dnes dost, a tak po krátké chvíli naše tábořiště ztichlo a myslím si každý usnul, jako když jej do vody hodí. Já alespoň ano.
Asi ve dvě v noci jsem se vzbudil nucením na odskočení (množství vypitého piva za krátkou dobu večer udělalo svoje) a při té příležitosti jsem se asi tak deset minut procházel po silnici okolo boudy a obdivoval majestátnost noci. Po dni vyprahlosti se ihned zase dostavil další pocit žízně, a tak jsem si procházení zpříjemnil jednou plechovkou. Zmizela ve mně coby dup. Do rána jsem pak spal spokojeně jako batole.

Následující díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den třetí

   

---