Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 12

Jiří Bašný, 22.5.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 11

Den dvanáctý - Kroužek kolem Nessie

Čtvrtek, 15.6.2006

Dnešní den plánujeme vejlet, jenž lze krátce a význačně popsat výše uvedeným titulkem. Prostě a jednoduše, pojedeme kolečko, jehož středem bude nejznámější a největší skotské jezero, proslavené imaginární potvorou.
Jak již je už skoro tradiční, vítá nás prosluněné ráno. Naházíme na mašiny vše nezbytné na denní vejlet, v recepci zaplatíme ještě jednu noc navíc a vyrážíme.
První část jedeme přesně ve svých předvčerejších stopách a jako tehdy nás opět neomylně vede Dukatista, kterého zase poveluje jeho GPS. Až když mineme místo naší otáčky za Scaniportem, začne pro nás jízda neznámem. Cesta podél východního pobřeží jezera vede bohužel skoro pořád hustým lesem, jen velmi zřídka se otevře nerušený pohled na vodní hladinu a protější břeh. Dáme jednu zastávku, takřka naproti rozvalinám Urquhartu. V dopoledním oparu ale toho moc z fotek není, alespoň jsem si mohl v klidu ulevit J - stejně tak činí pejsek zde nocovavších Germánů we wohnwagenu.
I zbytek cesty podél pravého břehu Nessiiny louže se motá lesem (na Skotsko trochu moc forestu, nezdá se Vám?), jakmile se ale dostaneme na závěr údolního zlomu a navazující kopečky, lesů ihned prořídne a je zase na co koukat kolem.
Ve Foyers naše cesta po pravém břehu Nessiiny louže končí, silnice nás vede vlevo nahoru do olysalých kopečků. Pořád mírně stoupáme, až se dostaneme na dominantní hřeben, kde na chviličku zastavíme na rozhled, foto a tak. Je vyfoukáno a vyčasíno, rozhled koldokola skotskou pahorkatinou je vynikající.
Poměrně rychlou a i širokou silnicí zamíříme sérií klesavých houpaček k jižnímu konci jezera, kde leží středisko oblasti. Ještě před ním ale stavíme na malém parkovišti před zavřeným hotýlkem a pubem, kde jsme svědky Jiříkovy snahy o přízemní akrobacii. Inu, kombinace štěrčíku a akce přední brzdy je zrádná. Naštěstí hrozící náklon končí opřením o vedle stojícího baworského ingota pod úhlem skoro pětačtyřicetistupňovým. Takže, dnes beze ztráty kytičky J… Pár kilásků a před námi je Fort Augustus, kde dáme přestávečku. Jednak je nutno natankovat, druhak se vydáme na prohlídku místní soustavy zdymadel kaledonského kanálu. Je to tu obdobné jako u Banavie, ale klidně si tohle dám ještě jednou. I zde je plný provoz, dolů putuje ošoupaný a ošlehaný rybářský kutr, na opačnou cestu čeká houf jachet u ústí zdymadel. Máme tak možnost vidět otáčivý most v akci. Jeho přesun z jedné do druhé polohy netrvá dlouho, takže zdržení řidičů není až tak velké. Dále mohu pozorovat i činnost obsluhy u externích ovládacích pultů jednotlivých zdymadel, což mně jako technika zaujímá převelice. Jak tak mohu usoudit, vše funguje na starou poctivou hydrauliku, žádný elektronický švindl, moje krevní skupina... Strávíme tady skoro celou hodinku příjemným procházením po obou stranách vymydlených zdymadel, než se konečně hneme dále.
Naše cesta se obrací zpět, po levém břehu míříme na severovýchod přes Invermoriston pořád dál. Tam, kde pobřeží prudce uhýbá vlevo do jediného fjordu na Ness, je náš dnešní primární cíl. Jsou jím rozvaliny jednoho z nejdůležitějších „strongholdů“ v oblasti, hradu Urquhart. Naši „castlaři“ si jej hooodně cení, tož tedy do toho!
Hmm, je to tady opravdu turistický point No.1, už podle parkoviště a přístupu do zajímavě koncipovaného návštěvního centra. To je částečně zahloubeno do svahu nad hradem, tak, aby jeho jedna stěna (prosklená) byla směrována k zřícenině. Takže se připravíme na delší pohyb po svejch a odebéřeme se ku prohlídce.
Nejprve si procourneme vnitřní expozici, která seznamuje s historií hradu a blízkého okolí. Jako druhá část se nám nabízí právě startující videopořad. Když se nás pokladní ptá na naši řeč, že by nám to jako pustili v mateřštině, bohužel naši hatmatilku nemají v registru, ale říká nám, že tlumočnici budeme mít, neb slečna uvaděčka je prej „od nás“. Nakonec se ukáže, že slečna je z Ukrajiny J. Nu což, pro místní je vlastně rodačkou, co je za kanálem, jedno jest. Naštěstí i angličtině rozumíme, a tak se i prokousáme historií Urquhartu.
Třetí část nás konečně zavede na volnou prohlídku rozsáhlého hradu. Ten je z velké části v rozvalinách. Při ústupu královského vojska byly jeho sklepy naládovány tunami střelného prachu a poslední voják zapálil doutnák. To vše proto, aby se povstalcům nedostal do rukou hrad, který by bylo posléze třeba pracně dobývat. Prakticky se zachovaly obvodové zdi, jinak občas něco ze vstupního traktu, věží a vnitřních budov. Převážně to jsou ale jen půdorysy.
Při procházce se zcela pochopitelně rozdělíme, každej má jiný tempo a zájmy, s tím, že se sejdeme po prohlídce u mašin. Takže si tak podle svýho bloumám, pečlivě na vše vylezu a vše prolezu. Prohlídka je docela fajn, obzvláště kontrast ruin, jezera a kopců kolem je malebný a má atmosféru. Jinak ovšem, s našima hradama se to moc nedá srovnávat. Jasně, ty naše neprošly takovými víry válek a rozbrojů, on ten zahnívající klid habsburské monarchie měl něco do sebe. Minimálně z hlediska intaktnosti nemovitých památek J.
Čas se nachyluje, takže se pomalu šourám svahem k centru a parkovišti. U mašin zatím nikdo není, což mě při zapálení „castlařů“ moc nepřekvapuje. Zatím se tedy trochu odstrojím a v mírném vánku zchlazuju a větrám. Nakonec ještě zapředu delší rozhovor s vedle stojícím postarším motorkářským párem ze Španělska. Paní je navlečena až po uši a trochu si stěžuje na místní drsné podnebí. Hmm, drsné, slunce svítí a je 20+, to se jí zdá drsné. Inu, přál bych jí odpoledne nad Elgolem, tam by se tak trochu dalo hovořit o nepřízni počasí. Ale teď a tady? Jižani… J.
Asi čtvrthoďku kecáme o Skotsku, o jejich i naší cestě, o cenách a výhodách těch kterých trajektů a o dalším směrování. V tom jsou daleko lepší než my, jedou ještě do Holandska a Belgie, pak Francie a potom až domů do parného Španělska. Jejich stroj? FJRo.
Během rozhovoru si všimnu Johnnyho, kvapícího nalehko k našim mašinám. Prej všici sedí v samoobslužném bufítku a dopřávají si něco poledního dlabence. Jo, takže jsem tady půlhoďku seděl jako trubec, ani jsem nikomu (až Johnnymu) nestál za upozornění… ok. Opět uzamknu motorku a vracíme se zpět do paty centra, kde je bufáč a sedí se venku před ním na terase. Anglickej čaj a něco malého k němu mi vrátí náladu někam k normálnímu levelu.
Další cesta od hradu nás vede kousek podél Loch Ness, s nímž se však už definitivně rozloučíme odbočkou do údolí Urquhart. Civilizace se rázem vytratí, dvacet kilometrů vede takřka neobydleným krajem, kde známkou osídlení jsou jen občasné odbočky k ukrytým farmám. Stavíme až na kraji městečka Cannich, kde se radíme, co a jak dál vzhledem k času, který rozhodně nestojí. Nakonec padne rozhodnutí vrátit se kousek zpět, kde byla některými členy spolčenstva zaregistrována odbočka k jakýmsi prehistorickým šutrům (Corrimony Cairn), tak milovanými naším Jiříkem.
Odbočka a pár kilometrů navíc nás opravdu přivede až k oplocenému prehistorickému monumentu. Je jím v tomto kraji dosti rozšířená kamenná hrobka s pohřební komorou a vchodem, to celé obkrouženo kruhem minimenhirů. Takže si to jdeme v poklidném odpoledni prohlédnout. Já už tohle tak trochu znám z Bretagne, ale i tady je to dobrý a stojící za kratší návštěvu. Samo, nejvíce a nejšťastněji kolem krouží Jirka, dokonce se s Ladou vydají po kolenou dovnitř komory. Ta je oproti dřívějším dobám shora otevřená – původně zde ležel velký placatý šutr, kryjící celý prostor. Takže teď si oba mohli stoupnout. Zbytek jejich snažení pozoruje z důstojného odstupu.
Protože čas je neúprosný běžec, rozhodneme se vynechat výpady do slepých glenů Affric a Cannich (ty slibují hlavně neporušenou přírodu) a zamířit na další plánovanou zastávku v opatství Beauly. Cesta do něj vede údolím Strathglas, docela hezká cesta. Bohužel, trochu se zatáhne a zdá se, že i vláha z oblohy zahrozí. Začne totiž foukat a je docela dusné vedro, takový „plechový nebe“, a to nevěstí nic dobrého. Ale zatím neprší, ani když přistaneme na malém náměstí v Beauly. Odtud je bývalé opatství již na dosah, neb jeho zeď hraničí se severní hranou náměstí. Takže opět odstrojit a jdeme.
Jak je to zde obvyklé, opatství je ruina, ovšem velmi dobře zachovalá J. Jako u mnoha jiných je jeho stav plodem náboženských různic sedmnáctého století a vítězství těch protestantsky orientovaných. Mne osobně ale daleko víc než vlastní stavba osloví její zasazení do města, zahrada opatství a atmosféra místa. Takže si ji dosytosti vychutnávám, navíc i díky tomu, že zde není tak dusno a vedro jako ve městečku. Pěkný je obzvláště kontrast vínově červeného stavebního kamene zdí, šedé žulové podlahy a zeleně koldokola. Takže, docela spokojenost.
Ke konci návštěvy opatství se naše spolčenstvo na zbytek dne dělí. Bekři totiž nemají až tak zájem o náš poslední dnešní „point of interest“ a míní si udělat vlastní routu. Kam, to už si teďka nepamatuju… Takže v městečku Muir of Ord, severně od Beauly, se naše cesty dělí.
My zbylí zamíříme na východ po severním pobřeží Cromarty Firth, jednoho z pobočných fjordů toho hlavního, Moray Firth. Protože se nám chce bumbat, papat a i jiné, stavíme na chvilku na pusté odpočívce s výhledem na záliv. Dusno přetrvává, nějak se mi chce zdřímnout, tak zastávka na napití a oddech mi přijde více než vhod.
Do městečka Alness (asi uprostřed zálivu) to už je jenom kousek, akurát musíme zmizet z vnějšího obchvatu. K cíli, distillerce Dalmore, už nás navedou cedule. Parkoviště je liduprázdné a nástěnná tabule hlásá, že next visit je až zejtra v deset dopoledne. No jo, je už po čtvrté.
Naštěstí pokladna a prodejna v jednom je otevřena, takže tam vnikneme s prosbou, že jedeme skoro dva tácy přes celou Evropu a bez tý jejich distillerky bychom chřadli, chřadli, až bychom uchřadli (© Horác Hogofogo / Limonádový Joe) a jestli tedy by nebyla privátní prohlídečka. Velmi milá paní z kasy bohužel nemůže zajistit prohlídku provozu, nabídne však jako náhradu alespoň prohlídku expozice a shlédnutí videa plus samo panák grátis. OK, bereme, co že nám jinýho vlastně zbejvá J.
Jsme usazeni v projekčním sálku a sledujeme asi čtvrthodinový pořad, usrkávajíc z přinesených sklínek. Žádný pití, spíše jen přivonění a usrknutí pár kapek, pro vychutnání desetileté singlovky. Joj, to je jiná klasa, než balantýnka z Makra - koneckonců, zdejší distillerka se může pochlubit nejdražší whiskou v historii, jejich osmdesátiletá singlovka se prodává butylka bratru za více než osmadvacet talířů v librouchách. Navíc pořad je i zajímavý a vtipný (obzvláště mně rozesměje sekvence s kostkami ledu), takže skoro všechny smysly si přijdou na své. V tomto případě se nedá ani mluvit o konzumaci alkoholu, daleko více o vychutnání a podpoření atmosféry. Navíc tady neplatí striktní nula, že…
Zbytek pobytu strávíme jednak prohlídkou expozice (z té si pamatuju hlavně zajímavý fakt, že za první války zde místo whisky vyráběli námořní miny – potřeba jich byla značná, neb nutností bylo zaminovat celé Severní moře a La Manche, aby Němci měli ztížený přístup na severní Atlantik), po jejím uzavření ještě chvilku obejdujeme venku, prohlížíme a fotíme. Bohužel, trochu nám do toho začíná krápat, ale není to nic dramatického, ani to nestačí zamokřit vozovku. Ještě si vyfotím jednu ropnou plošinu (Cromarty Firth je jejich základnou pro Severní moře, zde se staví, servisují a posléze i šrotují) a je čas na návrat.
Ten je ryze rutinní a vede prakticky v předvčerejších stopách. Zlehýnka prší jen při průjezdu Black Isle, na výjezdu z Inverness už se lehce vyčasuje. A po příjezdu do kempu a vybalení jako když proutkem švihne, nebe je vymetené a zvolna zapadající slunce pěkně šajní. Halt, výhoda (či nevýhoda) ostrovního počasí, které se k nám zatím staví kladně měrou velmi nebývalou.
Závěr dne nese se v poklidném duchu, večeří se a pak Bekří plánují jejich zítřejší separaci a odjezd na Orkneje. Dopíjíme zbytečky, abychom zítra s sebou netáhli zbytečnou zátěž, poklafeme, probereme zítřejší itík zbytku spolčenstva a ještě za světla zalézáme.