Jiří Bašný, 10.5.2013
Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 10
Den jedenáctý - Vychutnání civilizace
Středa, 14.6.2006
Vstáváme do prosluněného „prázdninového“ dne, času do odjezdu busu je celkem dost na poklidnou snídani i obsáhlejší hygošku.
Pěkně nalehko (hmmm, skoro už neznám jaký to je, kráčet světem bez tíže motoodění na bedrech a nohou, a popravdě, docela rád si od toho na chvilku odpočinu) se zvolna posouváme ven z kempu a pak asi dvě stě metrů po silnici, než dorazíme na zastávku. Máme trochu fóra, neb neznámo jest nám, jak místní busdriveři dodržují timetable. Musím je pochválit, přesně na čas se objeví v zatáčce skoro prázdný bus a přistane u nás. Vysolíme každý dvě a půl libroucha za zpáteční biletku, procovsky si vybereme místečka, která nám konvenují, a necháme se unášet dopolední prosluněnou krajinou do Inverness. No, docela pohoda, čumět kolem a nemít starost o to, co kde na silnici kolem, a kam ject. Takže si to vychutnávám, a mám dojem, že ostatní taktéž.
Bus nás posléze donese až do samého centra před místní poštovní úřad, kde je jakási obdoba pražské Lazarské (pro vidloše a řepíky – místo, kde se v matce měst stýkají všechny noční tramvajové linky) a odkud odpoledne zase odjedeme zpět. Zde vyhledáme nejbližší odpolední spoj, uložíme jej do memory a poklidným tempem vyrazíme na prohlídku.
Na nábřeží se naše cesty rozdělí, Tesařovi se vydají směrem na hrad, my ostatní zamíříme přes historický most na levý břeh řeky Ness. Počasí přeje, město se koupe ve slunečním přílivu, takže podívaná a focení je vynikající. Hodinku a půl strávíme procházkou nábřežími, k jejímu konci zapadneme do krámu se „skotskými reáliemi“, od obligátních kiltů, přes šperky a plédy až po cokoliv, co má na sobě alespoň něco ze skotské historie či symbolů. Pravda, takový trochu lapač na tůristy, ale když je to skotský, tak proč se tam nejít podívat. Každý si samo něco odnese, já přemýšlím, co by asi tak Janě udělalo radost. Pléd, jo, ale balík je to objemný a vláčet ho na Ká by byl vopruz. Sukně, OK, ale co když nebude pasovat, Janiny míry neznám a v ruce nemám, takže mínus. Nakonec padne volba na místní odrůdu dámského kloboučku, Jana pokrývky vlasů má ráda a nosí je a já si výběr nechám schválit přítomnou zástupkyní druhého pohlaví. Takže dárek je vyřešen :-). Zbylý čas do společného oběda strávíme rychlým výstupem na předhradí a krátkou prohlídku města z ptačí perspektivy.
Lehce po polednách se setkáme na místě rozlúčky, načež po chvilce pátrání zapadneme do malebné hospody v podhradí. Obsadíme jednu z kójí s výhledem ven, a tož je čas k jídlu. Každý si něco dá, já si objednám studený talíř složený z různých plodů moře, Seaman’s Plate. A po více než tejdnu motostravy si i šmáknu, k tomu tři místní piwka, co více si přáti.
Čas do odpoledního odjezdu busu trávíme další menší procházkou dolní částí města, kde v jedné ulici objevíme Bar Pivo. Nee, to není překlep, v podniku podle cedulí čepují jen a jen pivo české provenience, i ryze lokální jako je Radegast, Litovel a tak. Bohužel, otvírají až navečír, takže praktická zkouška odpadá.
V zadaný čas se shromáždíme u správné cedule, čekáme a kecáme. Příslušný čas však uplynul, chvilku ještě čekáme a pak zjistíme pečlivým studiem, že „náš“ spoj jezdí jen o vyučovacích dnech. Heee, smolík, a do dalšího spoje máme více než hodinu času.
Tu společně s Bekrama strávíme prohlídkou místního shopping centra a následnou návštěvou jeho viktoriánské předchůdkyni – vzorně zrestaurované a opět sloužící svému účelu. Můžu říci, že tahle část invernesského exkurzu se mi moc a moc líbila, staré časy v ostrovním pojetí, to je moje :-).
Další spoj už opravdu jede, ale místo klasického městského busu se dostaví dálkový zájezďák, zřejmě nouzově nasazený na příměstskou linku. Asi to je opravdu záložní stroj, už postarší a v nepříliš dobrém technickém stavu. Řidič se s ním dost pere hlavně při řazení a výkon motoru ve stoupání taky moc nedostačuje. Ale až tak nás to mrzet nemusí, hlavně že jedeme.
Vysazeni jsme podle lístků o stanici dříve, což moc nevadí, neb zastávky jsou dost u sebe a jdeme pěšky necelých deset minut.
Je lehce po páté, když přistaneme u našich stanů. A co dál? Po pravdě, mně osobně se po hutném obědě a vypitých pivkách moc nikam nechce, takže jsem pevně rozhodnut si dnes na mašinu nesednout. Ne tak Bekří a Svóza, ti se projeví jako kovaní motorkáři, kteří si prostě musí prásknout heftem, ať se děje co se děje :-). Protože jsou obdivovatelé historických památek, rozhodnou se navštívit nedalekou prehistorickou památku Clava Cairns, kamennou mohylu, hrobku či tak něco. Cedulí k ní jsme si všimli ráno cestou busem.
Za chvilku odhrkají a já si v našem ležení vychutnávám samotu. Využiju jí, vytáhnu si na stůl mapu a průvodce a dám se do plánování zbylé části dovolené. Tedy, spíše vyhledávám objekty mého zájmu kolem předpokládané trasy přesunů a výletů, abych když tak mohl ze společné jízdy odbočit. Docela jsem se do této příjemné činnosti zabral tak, že ještě za příjezdu mohylové výpravy a příchodu náčelnictva jsem zahrabán po uši do papírů.
Večer už se nese v tradičnějším schématu, tedy vaření večeře a následné potlach a popíjení toho, co má každý k dispozici. Ještě za světla zalézáme k chrupanci.
Trasa: Sunnyside, Inverness, Sunnyside
Ujeto: bus, neodečteno Tankováno: pouze pivo ve městě :-)