Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den první

Jiří Bašný, 16.2.2012

Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, prolog

1. den, sobota 28.7.1990

Etapa: Praha - České Budějovice - Český Krumlov – Studánky – Linec - Leonding

Stav tachometru: 9633 - 9885 Ujeto: 252 km Tank: 12.5/645, 7/840 P

Zase jsem si trochu zkomplikoval odjezd. I když jsem měl mašinu kompletně v pořádku, přeci jen pod tlakem skutečnosti první dovolené v tak náročném terénu jsem se jal ji seřizovat. Mimo jiné jsem i napnul řetěz, ale trochu moc, což jsem zjistil až při jízdě v sobotu ráno na místo srazu, které bylo jako už tradičně stanoveno v Průhonicích na osmou hodinu ráno. Když jsem se dostavil, byl už tam Jirka a společně jsme si chvilku počkali na Tondu, který dorazil vzápětí. Nechal jsem si jím zkontrolovat řetěz a i on usoudil, že je příliš našponován, takže se náš odjezd opozdil asi o deset minut, než jsem provedl opětné seřízení. Potom již nebránilo nic tomu, abychom provedli startovní fotografie (letos poprvé fotím na barevné negativy, to také souvisí s naším "vstupem do Evropy"), nastartovali své stroje a vyrazili cestou, kterou jsme ještě nikdy na dovolenou neodjížděli. Jinak je nám samozřejmě notoricky známa z našich návštěv Českého Krumlova, a tak šlo jenom o to ji projet. Zastavili jsme se pouze v Miličíně na mírné osvěžení a potom pokračovali dále na jih.
Další zastávka byla až u Frantova soukromého pensionu v Krumlově. Původní plán byl, že se Franta pokusí vyjet po zranění poprvé na svém milovaném BMW a pojede s námi pouze na víkend do Leondingu, protože tam má MSC Kürnberg klubovou párty, na kterou je pozván.
Když jsme však přijeli k Frantovi, řekl nám, že bohužel jeho stav mu ještě nedovoluje delší jízdy (hojící se zlomená klíční kost po srážce se srncem kamikazem), a také turistická sezóna naplňující jeho penzion až po střechu si žádá své, a tak holt bude muset zůstat doma. No nic, pojedeme sami a doufám, že Helmutův dům najdeme bez potíží.
Protože času bylo halabaděj, rozhodli jsme se ještě naposledy pořádně najíst v naší vlasti (to jsme ještě netušili, co nás čeká), a tak jsme nechali stroje a Franty, odložili přebytečné oblečení a vyrazili dolů do města. Na náměstí jsme zašli do mně dobře známé restaurace U hroznu, kde jsem byl vždy spokojen. Ani dnešek nebyl výjimkou. Všichni jsme si pochutnali, my muži na standardních jídlech, a Boženka si objednala smaženého lína. Také jsme si dali po pivečku, protože se jednak z nás vypaří a jednak je to na hranice kousek a za nimi se na to už tak přísně nekouká.
Poseděli jsme tedy ještě chvilku, počkali na Božku, která doobírala svého línka, a pomalu vyšli na zpáteční cestu. U Franty jsme doplnili ještě zásoby a vyjeli na zbytek dnešní cesty. Pro mne byl známý, jel jsem tudy před měsícem a půl směr Mnichov oklikou.
Počasí bylo vynikající, nespěchali jsme, a tak jsme mohli do sytosti vychutnat zatáčkovitou silnici podél Vltavy až do Vyššího Brodu. Touto silnici už jsem také jel kolikráte, ale líbí se mi neustále a vždy si ji rád zajedu.
Ve Vyšším Brodě jsme chvilku vyčkali u pumpy, abychom dotankovali až "po špunty". Překvapila mne zdejší organizace práce, kde byl ze všech stojanů k dispozici pouze jeden pro super a jeden pro speciál, a tak fronta ubývala notně pomalu. Přitom je to tu široko daleko jediná pumpa a ruch se tu teď bude neustále zvyšovat, tak by bylo třeba tu co nejdříve postavit další.
U celnice ve Studánkách nebyla skoro vůbec žádná fronta, a tak jsme velice brzy přišli na řadu. Vyplněné statistické lístky ani nechtěli, optali se nás kolik že máme s sebou cizích peněz a pak nás bez řečí propustili dále. Zato na rakouské straně jsem doplatil na skutečnost, že jedu jako první v pelotonu, protože se celníci naší výpravy zřejmě lekli a trochu mě takzvaně profilcovali. Chtěli vidět každý kufr i topcase, zdali v nich nepašuji broušené sklo či lihoviny. Ty jsem samozřejmě měl, ale jen pro svoji potřebu. Když se chtěl vrtat v tankvaku, tak jsem mu pouze oznámil, že je tam „bekleidung“ a tvářil se že nerozumím, že jej také chce otevřít. Po několika marných pokusech mi to sdělit pouze několikrát píchl prstem do měkkého vaku a uspokojil se. Mě se totiž nechtělo mu rozdělávat našlapaný a srovnaný vak. Moje kolegy už nechal na pokoji a propustil nás všechny.
No, zbavili jsme se „péče“ celníků a mohli konečně jet dále. Projeli jsme první městečko za hranicemi, Bad Leonfelden, a pokračovali dále silnicí číslo 126 směrem na Linz. Cesta se kroutila a neustále mírně stoupala až do Zwettlu a.d. Rodl, a pak dále ještě až do Hellmonsodtu. Zde jsme se přehoupli přes hřeben pohoří Schauer Wald a dlouhým táhlým klesáním sjížděli k Linci.
Minuli jsme zámek Wildberg na protějším svahu údolí a za chvilku zastavili na jednom z parkingů. Bylo ještě brzo, náš příjezd byl ohlášen na čtvrtou hodinu. Postáli jsme asi dvacet minut ve stínu stromů, protože tím, jak jsme klesali, bylo čím dále větší teplo, takže bylo nutno sundat některé oděvní součástky.
V půl čtvrté jsme tedy vyrazili, abychom za chvíli již vjeli na předměstí Lince. Zde po mě známé (a vlastně i Tondovi, byli jsme tu těsně před Silvestrem auty) odbočce jsme vjeli na obchvat Lince, objeli centrum, přejeli most přes Dunaj a dle Helmutovy rady se zařadili do středního pruhu, abychom dobře odbočili směr Leonding. To se povedlo a my pokračovali podél železniční trati ven z Lince. Několik kilometrů a byla tu cedule Leonding.
Přejeli jsme trať a podle plánu, co mi Helmut poslal, jsme začali kličkovat uličkami Leondingu. Poměrně snadno se nám podařilo najít ulici kde bydlí, ale dům ne a ne objevit. Z hledání nás vysvobodil sám Helmut, který zrovna přijížděl odkudsi na své Yamaze XJ 900 kouzelně oblečen do trička, šortek, pantoflí, přílby a ledvinového pásu. Byl si prý jenom na chvilku odskočit. Zavedl nás zpět ke svému domu (popisné číslo nebylo vůbec vidět díky stromům) a zde jsme se mohli konečně pořádně přivítat.
Zavedl nás do svého prostorného bytu a ukázal nám vše potřebné. Spát ale budeme venku za domem, kde parkují naše motocykly (a i jeho, to by u nás nebylo vůbec představitelné) a kde stál i jejich rodinný přívěs, dlouhý mimochodem jako týden před výplatou. Pro nás to bylo perfektní, přeci jen jej nebudeme tolik obtěžovat.
Vybalili jsme si motocykly, odevzdali naše dary a byl čas na hygienu, kterou jsme potřebovali jako sůl. Helmut, znaje naši národní povahu a chutě, ihned přispěchal s přičinlivostí sobě vlastní s několika láhvemi místního piva (i když jsme byli napakováni v každé skulině pivem českým), které byly na rozdíl od těch našich vychlazené, a tak jsme se po hygieně mohli posadit v pokoji a v klidu popíjet. Také jsme si upřesňovali plány na příští dny.
Definitivní plán je tedy takový, že Helmut vzhledem k předpovědi počasí by radil hned zítra vyjet na první dvoudenní výlet do oblasti Gross Glockneru, t.j. v neděli a pondělí. V úterý bychom uskutečnili jednodenní výlet do německého Passau a k českým hranicím na rakouskou stranu Šumavy, kterou tu znají pod jménem Böhmerwald. Zde bychom též zajeli na českou stranu natankovat, doplnit zásoby a tak. Ve středu a čtvrtek bychom uskutečnili druhý dvoudenní výlet, tentokráte do oblasti východních Alp v okolí Mariazellu. V pátek už musí být Helmut v práci, a tak si uděláme výlet sami. V pátek večer jsme očekáváni na klubové schůzce MSC Kürnberg někde v blízké hospodě. V sobotu, budeme-li už chtít, můžeme jet domů.
Při těchto debatách, popíjení a prohlížení nejnovějších motoristických časopisů se nachýlil podvečer. Helmut nám oznámil, že se jde na již oznámenou klubovou trachtaci. Protestovali jsme, že to je privátní klubová akce uzavřené party lidí, ale nebylo nám to nic platné, bylo nutno splnit společenskou povinnost a jít. Tak jsme se oblékli společensky (v daných mezích možnosti) a vyrazili vlahým večerem. Nejprve nás Helmut dovedl podívat se do místního kostelíka, jehož část je moderně a zajímavě přistavěna a potom jako raritu nám ukázal místní hřbitov, na němž je umístěn hrob rodičů Adolfa Hitlera, kteří zde žili. Také se zmínil, že každoročně okolo dvacátého dubna, dne diktátorova narození, zde drží policie hlídky kvůli neonacistům, kteří by toto datum chtěli oslavovat právě zde.
Z města jsme vyšli směrem na úpatí kopce nebo spíše malého pohoříčka jménem Kürnberg (odtud také název klubu), kde, jak mi bylo sděleno, má jeden z klubových členů dům, kde se bude party konat. Šli jsme asi tři čtvrti hodiny částečně mezi rodinnými domky a mezi poli. Cesta šla nahoru a dolů a docela jsme prošlápli, než jsme byli na místě. Po cestě bylo zajímavé sledovat různá stavení, ale všechna stejně pečlivě udržována. Kromě několika mála staveni, která vykazovala malý (na naše poměry, zde to musí být smrtelný hřích) nepořádek okolo sebe, bylo vše až sterilně čisté a urovnané.
Celou cestu také na mě leželo břímě konverzace, kterou jsem zvládal svojí angličtinou promíchanou německými slovy tam, kde bylo možné. Naštěstí, Helmutova angličtina byla ještě mizernější než ta moje, a tak jsem měl spíše vrch. Je zajímavé, že postupem času jsem více vcházel do němčiny a ke konci pobytu už šla konverzace mezi námi tak půl na půl. Jirka, už znalý němčiny daleko více než já, se coural s Kubíky pár desítek metrů za námi a nechal mě, ať se v tom plácám sám.
Party byla vedena v zahradním stylu (garden-party) se soudkem piva a grilováním. Přivítali jsme se se známými a seznámili se s ostatními členy klubu. Pak se rozproudila „neformální“ zábava, přerušená nástupem k večeři. Výborné grilované steaky s bohatou oblohou zakončily a završily naši dnešní pohodu, takže jsme si pomalu začali dávat otázku, sníme-li všechny naše konzervy, co máme s sebou. Specielně já jsem problém konzerv vyřešil pro tento rok velice elegantně, a sice jsem je všechny nacpal do dutiny své kapotáže, takže jsem v kufrech žádné neměl. Sice, když jsem mašinu poprvé po tomto naplnění shodil ze stojánku, tak jsem užasl, jak je dopředu těžká. Měl jsem strach z ovladatelnosti, ale naopak mne překvapila skutečnost, že se jízdní vlastnosti a zvláště stabilita markantně zlepšila. Pouze v malých rychlostech si člověk na to musel zvyknout.
Po večeři nám paní domu nabídla prohlídku jejich usedlosti, a co bych lhal, „nasrala“ nás. Vybavení a originalita zařízení, kterou si tam může dovolit zcela normální rodina, kde pouze muž pracuje a žena je doma s dětmi, by u nás byla k viděni jen v nějaké vekslácké či tajemnické haciendě. No, máme do toho ještě daleko.
Okolo jedenácté Helmut zavelel k odchodu. Bál jsem se, že ten samý pochod budeme absolvovat zpět, ale jeden z klubu, říkali mu doktor (nevím čeho), nás přes svoji olihovanost (ne moc velkou) naložil do svého automobilu a odvezl bezpečně a bez problému zpět k Helmutovi. Rozloučili jsme se a po krátké hygieně zmizeli do přívěsu. Já jsem vyfasoval na manželskou dvoupostel Jirku a usnuli jsme, jako když nás bací.

Další díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den druhý


D90_001
D90_001
D90_002
D90_002
D90_003
D90_003
D90_004
D90_004
D90_005
D90_005
D90_006
D90_006

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor