Vyšlo

"...Dostatečně nabažen stalinskou architekturou se vracím na úřad. Nejprve konverzujeme v odlehčeném duchu a s ohledem na moji profesi celníka věřím v dobrý konec. Jakmile přichází šéf s čepicí o průměru čapího hnízda v mokasínech, s puky na maskáčích a výzorem idiota, vím, že je zle..."

"...Cesta, která spojuje bambusové a dřevěné chatrče rozeseté na svazích s terasovitými políčky, se brzy prudce zvedne a zúží do úzkého, ani ne metr a půl širokého chodníku. Z chatrčí na nás přátelsky mávají domorodci, zatímco my se sveřepě potýkáme s třicetiprocentním stoupáním. V nejstrmějších místech často najíždíme do ostrých zatáček nadvakrát a přes kritická místa se vzájemně jistíme..."

"...Svanetie, země Svanů, je divoká, úžasná krajina. Tato odlehlá údolí pod Velkým Kavkazem byla ještě nedávno přístupná pouze v létě. Na trase jsou místa, kde v zimě leží i osm metrů sněhu. Svanové mají svou, i když dnes už málo používanou řeč a své obranné věže. Ani bolševická nadvláda neměla úplnou kontrolu nad tímto etnikem, a to už je co říct..."

"...V Gambii nacházíme podle GPS nádherný natur kemp v Kafutě. Zde trávíme s místními krásný večer. Křepčíme s bubínky u ohně, oni nás učí gambijsky, my je zase česky. Je až s podivem, jak jsou chytlaví a vše perfektně vyslovují. Nám to moc nejde. Ale „tančíme“ u ohně a jsme nadšeni. Žádná komerce, jen my a domorodci..."

"...Neunikl jsem pozornosti postaršího prodavače a ten na přítomnost špinavého motorkáře, válejícího se na betóně za krámkem, upozornil tajnou policii. Bylo mi divné, že na veřejných záchodcích přistoupil k vedlejšímu pisoáru muž a se zájmem si mne prohlížel. Během dalších deseti minut se potkáváme podruhé. Tentokrát on v roli kontrolujícího a já jako kontrolovaný. Zpoza rohu se ještě přitočí dva poskoci a už jsem v obklíčení..."

"...V neskutečném off-roadu poprvé končím zahrabán v kamenité lavině. Za pomoci Romana hradbu překonávám, ale po sto metrech a po těžkém pádu už prostě dál nemůžeme. Motorka se do stěny kamenů už ani nerozjede. Roman by se možná o kousek výše dostal, ale záchranná akce ho vyčerpala natolik, že jsme si společně lehli do stínu motorky a lapali po vzduchu..."

"...Cesta vedoucí po hřebeni se prudce zvedá nahoru a ve vyjetých kolejích jsou hluboké výmoly. Řadím za jedna a beru za plyn. Zadní kolo lítá ze strany na stranu, pevně se držím řidítek. Hlavně nezastavit! Konečně jsme nahoře, na malé plošině. Karel mi nadává: „Kam to jedeš?“ „Nevím, přes špinavé plexi a proti sluníčku jsem viděl jen kousek před sebe...“"

"...Těžko se mi trasa popisuje, zkusím to jednou větou: Je nádherná, plná barev, liduprázdná, nebezpečná, jsou tu brody, skalnaté prahy, kameny, hluboké výmoly a čarokrásné okolí. Dojíždíme do přehřátého města Salta, kde měníme peníze, doplňujeme pohonné hmoty i proviant..."

"...Po překonání hranice jsem v úplně jiném světě. Po pár kilometrech se slušná cesta mění k horšímu a dále i k nejhoršímu. Vedro začíná být nesnesitelné, s plně naloženou motorkou to není vůbec lehké. Začíná mi docházet drahocenná voda, která je zde to nejdůležitější. Musím často zastavovat a jsem rád, že nemám spolucestující, protože sám se sebou mám co dělat..."

"...Vyrážím do obrovského údolí, lemovaného bílými špičkami pohoří Hindúkuš. Jedu podél řeky opravdu těžkým terénem. Cesta se mění ze štěrkové na písek, jedu brodem hlubokým nad kolena, doslova skáču s motorkou po obrovských balvanech v korytě řeky. Chvílemi jedu pouští a začínám toho mít docela dost. Celá cesta je navíc ve 4 000 m n.m a výše..."