Jiří Bašný, 19.4.2010
Ta obrovská halda na dvorku konečně zmizela, a poslední víkend v březnu jsem si mohl naordinovat první vejlet. Zatím pěkně kolem komína, koneckonců tradice velí vyrazit do Pojizeří a Kokořínska, takže první letošní stotřicítka kiláků je projeta. Reflexy a návyky obnoveny, čekal jsem to horší. Tudíž je možno zahájit další sezónu v sedle „velké“ motorky. V mém logbooku je to již sezóna čtyřicátá. Letí to:-(.
Na první den velikonočních svátků meteo slibuje (na rozdíl od zbytku dnů oslav zmrtvýchvstání Ježíše i přírody) ideální počasíčko. Nedá mi tak ani moc práce zlanařit paní doktorku, což však se ani náhodou nedá říci o obvyklých a vyzkoušených společnících. Jedni budují kvartýr na přicházející důchod, druhý nemá péro (tedy pružinu) v zadním tlumiči, no a třetí opět vynechá z důvodu nechuti. Ostatní už raději nepoptávám, vyrazíme tedy sami, co se dá dělat. Ale možná je líp vyrazit poprvé sami a jet si podle svýho.
Sobotní ráno, soncna sice pere, ale teploměr varuje – noc byla chladná a modrý líh se chvěje lehce nad nulou. Počkáme tedy, až se trochu oteplí, kolem desáté opouštíme rodinný bydlík a zamíříme do kraje půlnočního. Prvních pár kilásků po pražském okraji proti nám směřují motoskupinky, převážně otřásňované a blyštící se přemírou chromu. Jasně, první dubnová sobota, a Harlejáci táhnou tradičně na Poděbrady. Stejně by mne zajímalo, proč si tahle odnož motorkářského hnutí vybrala zrovínka tu nejnudnější a troufnu si tvrdit, i nejméně zajímavou a projetíhodnou silnici mířící z Prahy. V šedivosti ji snad může konkurovat jen kolínská a snad i mělnická výpadovka – vím o čem hovořím, neb ze svého bydliště tyhle silnice nejvíc používám a upřímně, nemám je rád:-(. Ale nic, třeba na ní Harlejisti vidí to, co já ne. Možná je oslovuje praktická absence zatáček….
Prvním cílem je oblast mezi Labem a Kokořínem, víceméně klasická středočeská zemědělsky kultivovaná oblast. Kousek před Mšenem zde leží vesnička Kadlín. Pro mne zajímavá ze dvou důvodů – jednak odtud pocházela moje babička z máminy strany, druhak zde čilí místňáci vybudovali hezkou rozhlednu a v areálu obecního úřadu zřídili malou expozici venkovského života. Tyhle věci máme s Janou rádi, obzvláště když občas v expozicích objevíme to, co doma běžně používáme:-)) Inu, tradicionalisti a starý struktůry…
V nastávajícím poledni zaparkujeme na uklizené a upravené návsi (GPS N50 23 56.2 E14 41 53.7). V expozici jsme jediní návštěvníci, tak se nás ujme velmi příjemná (až lehce upovídaná) průvodkyně, kupodivu romské národnosti. Provede nás přízemím, další části v patru už nechá na nás, neb maže domů vařit oběd pro děcka. Oukej, jsme gramotní, obsloužíme se sami. Zaujme nás hlavně netradiční sbírka motyk a motyček – inu, sbírat a vystavovat se dá vše. Zajímavé, jak různorodý a mnohotvarý může být tak obyčejný a profláknutý polní vercajk. Ale jasně, dříve si tyhle věci vyráběli místní venkovští kováři sami, a každej mistr měl své mustry.
A co zde mají zajímavého dalšího, jsou polní plodiny ve finálním tvaru, věc, kterou dnešní měšťáci našeho formátu prakticky neznají – a na netu je nenajdete. Tady je možno je vzít do hrsti, prohlídnout, vočuchat pšenici, žito, ječmen, kukuřici, oves a další a další, metrosexuálům zcela neznámé entity:-).
Ještě se chvilku projdeme poledně zklidněnou vesničkou (Jana dokonce na místním hřbitůvku objeví zdá se nějaké mé prapředky), no a je čas vyrazit dál.
Co jsme se courali, tak se celkem vyčasilo, oblačnost odtáhla kamsi, tedy nic nebrání pokračovat dále severním směrem. Zvolím tradiční průjezd přes Mšeno, Nosálov a Doksy. Za nimi se ponoříme do hustých lesů kolem bývalé ruské bázy, letiště Hradčany, projedeme Mimoň a z ní pokračujeme dál na Jablonné. Na hlavní nevydržíme ale dlouho, uhnu na Noviny pod Ralskem, vodítkem je zdaleka viditelná silueta kopce se zříceninou na vrcholu. Projedeme vesničkou, přejedeme most přes Ploučnici a hned za ním zaparkujeme na malém parkovišti (GPS N50 41 17.6 E14 45 38.9). Kousek dál je totiž málo známá přírodně-technická zajímavost. Ve středověku zde byl v souvislosti se stavbou zdejšího hamru v pískovcovém skalním masívu prokopán mohutný tunel, kterým byl odkloněn původní tok říčky Ploučnice. Hamr dávno zmizel, tunel zůstal.
Přivážeme helmy k mašině a pěkně nalehko se vydáme na obhlídku. K tůni a ústí tunelu je to jen stovka metrů, pohodička jazz. Očucháme místečko, a pak se po strmých schůdcích vydáme přes skálu na druhou stranu. Zde je to už trochu krkolomnější, a v motoodění a obutí jsme poněkud neohrabaní. Dáme tedy jen prohlídku z odstupu, ale i tak je tahle raritka zajímavá a půvabná. Při zpáteční cestě se nenecháme zlákat bufítkem v přírodě, ale vzhledem k pokročilejší hodině splouhneme na parkovišti vezené zásobičky.
Vzhledem k přeci neustále plynoucímu času opustíme myšlenku na cestu až k hranicím, a operativně zkracujeme trasu. Cílem se tak stane nedaleký Lemberk, kam se domotáme místními liduprázdnými okreskami (GPS N50 46 47.7 E14 47 14.7)
Lemberk, dříve hrad a dneska státní zámek, sídlo spojené hlavně se jménem paní Zdislavy z Lemberka (posléze svatořečené) se před námi tyčí na zalesněném ostrohu. Zaparkujeme mašinu v areálu dřívějšího statku, ze kterého zbyly jen fragmenty obvodových zdí. Zaplatíme malý obolus místnímu cerberovi, který nám též uschová nepotřebné cajky ve své boudičce, a vyrazíme. Vysupeme pěšinkou po úbočí až do bývalého hradního příkopu. Zde zjišťuji vybitou baterku ve foťáku, no a náhradní mám kde? Jasně, v kufru motorky:-(((. Takže zanechám Janu na místě a pílím zpět, načež si dám stoupání pro velký úspěch ještě jednou:-(((.
Bohužel, tímhle extempore jsem proflákl poslední dnešní prohlídku (ta je v dubnu ve tři), kletě .... no co se dá dělat, halt se sem vydáme ještě jednou. Takhle alespoň můžeme ve sluncem prozářeném odpoledni obdivovat dobře zrenovovaný uzavřený areál zámku – tedy, ještě zbývá dodělat vstupní věž s bránou. Jinak ale je to tady hezký, Lemberk rozhodně stojí za navštívení i díky krásnému okolí. Jen by ale vlastníci budov v předzámčí mohli taky něco do svých nemovitostí zainvestovat, aby byl dojem dokonalý.
Je po čtvrté, a je čas myslet na navrátila. Jana rezolutně odmítne zrychlený přesun po hlavních a trvá na čundrání okreskama. Ok, taky to tak vidím, nastrojíme se tedy a davaj. Nechám věcem volný průběh, určím si jen velmi zhruba přesunovou osu východně od bývalého vojenského prostoru Kuřivody/Ralsko, kterýžto je dodnes prakticky nepřístupný, a nechám se vést magickou krabičkou, sluníčkem a intuicí.
Nejprve se hrneme východním směrem, před námi září z vrcholku Ještědu stříbrná jehla vysílací věže. V Osečné opustíme hlavní a zamíříme na jih. Krásné a pohodové odpoledne, jedu si pohodu, těch 70-90 podle stavu a povahy okresek. Jasně, brzké jaro znamená posyp a bordel na vozovce, navíc nejsem tak vyježděn, a plácnout sebou hned na začátku se nám oběma nechce. Proto klidně pustím před sebe těch pár aut, co nás dojede – není kam spěchat a s kým se honit. Ortodoxní motorkáři by jen nechápavě kroutili hlavama, ale my nejsme Ortodoxní (a nikdá jsme nebyli, chichi...) a nějaká pejcha či uražené sebevědomí po předjetí autem mně žíly netrhá. Zato si užívám (a Jana taky), čumím kolem, vstřebáváme atmosféru nepříliš obydleného kraje.
Ale všechno končí, i cesta liduprázdnem. Je tady Klášter-Hradiště se známým pivovárkem, a s ním i údolí Jizery. To nám bude průvodcem až skoro domů. Ale nejedeme přímo, vezmu to odbočkou lesy kolem známého pramene Klokočka. A dobře jsem udělal. Kousek za Klokočkou nás kdysi Ranža upozornil na totálně zarostlý a opuštěný pomník, zřejmě z dob komunismu. A ejhle – po pár letech je všechno jinak. Místo je upraveno, památník zrenovován, přibyla zbrusu nová odpočívka s infotabulí. Z ní se dozvídáme, že památník je starší, vznikl už rok po válce. Inu, je fajn a hezký, že se místní samosprávy o tyhle věci zajímají a nejsou jim lhostejné, a že se na tohle najdou prostředky. Takže, bakováci, díkes a držíme Vám palce. Jen tu příšernou silničku by to taky chtělo zrenovicírovat – i naše GS zde mělo co dělat:-(.
Když tak postáváme u památníku, docela nám přijde, že by to chtělo zastávku na kafčo a limču. Času je více než dost, takže se budeme pídit. Vzpomeneme si, že přede dvěma léty se nám dost zalíbilo v restauračce bakovského nádraží, a to je při cestě – tedy hybaj tam. Ještě si udělám zastávku u mostu a elektrárny v Malé Bělé – jen na nafocení technických památek. K nádraží je to už jen kousek, vjedu skoro až na perón až překvapíme pána v modrém a v červené čepičce. Želbohu, restauračka ještě nenajela na letní provoz, tudíž zavříno. No a kam tedy? Další co známe je už párkráte navštívená restaurace v Brodcích nad Jizerou. No tak tam zamíříme, možná se něco naskytne po cestě.
No, ničeho oslovujícího jsme si nevšimli, takže jsou tu Brodce a prověřená restaurace Sokolovna (GPS N50 19 39.6 E14 51 57.4). Včera se zde grilovalo, jak svědčí nabídka na „boardu“ a ještě vychládající ohromný krb s grilem. Ale, nejsme tady na dlabenec, i když, na něco malého z grilu by se skulinka v žaludku našla. Leč, podle obsluhy, nic nezbylo:-(. Tak se odstrojíme, usadíme se na venkovní zahrádce a dáme si kávičku s kofolou. Přívětivá číšnice hned žádané přinese, takže k vychutnání pohody pozdního odpoledne už vůbec nic nechybí. Na staré boleslavské panuje celkem slušný motocyklový provoz, takže je i na co koukat.
Půl sedmé, zvedáme se a halt už je čas na poslední etapu do rodného bydlíku. Za Benátkami dojedeme skupinku, dva Golďasy a dva nějaký customy. Držíme se jich až za Tuřice, ale i na můj pomalý vkus jsou trochu loudaví, takže jim zamáváme a pokračujeme na hauptštat osamoceni. Sice nás dojedou u spadlých šraňků před Brandejsem, ale domů už zase dospějeme sami.
GS už odpočívá v garáži, my se odměníme tradičními panáčky pálenice, zbytek večera stahujeme a prohlížíme fotky. Hezký to bylo, jen takových vejletíků víc!
J & J
Net info:
http://www.kadlin.cz/index.asp?grafika=1
http://www.hrady.cz/?OID=3996
http://www.zamek-lemberk.cz/
http://www.bakovnj.cz/clanek/1787-.html
http://www.trosky.cz/rajnet/web/print.asp?id=935
http://www.brodce.cz