Honza Odehnal, 8.7.2020
Vybaveni radami místního motorkářského průvodce, vyrážíme do Vietnamu jako různorodá partička, od vyznavačů strojů Harley Davidson, až po endurové specialisty, která se dala dohromady v cestovce pro motorkáře CK Rajbas.
Abychom efektivně využili čas, nakládáme motorky na vlak a jedeme nočním lehátkovým vagonem z Hanoje na sever do Lao Cai k hranicím s Čínou. Pohodlí máme parádní, prostorné kupé pro čtyři osoby je garancí kvalitního spánku.
Ráno startujeme v Lao Cai – 350 km od hlavního města.
Podél čínské hranice
Krajina se mění podle nadmořské výšky. Rýžová pole v údolích střídají strmé kopce, pokryté nekonečnou zelení tropických deštných pralesů. Američtí vojáci, nezvyklí místním podmínkám, nemohli mít za války šanci na úspěch. Pohybovat se tu v plné polní – pakárna nejhoršího kalibru.
Naštěstí ty doby jsou dávno pryč a z této krásné asijské země, kdysi spálené napalmem, se stává jeden z asijských ekonomických draků. Dávno pryč jsou i časy, kdy do východní Evropy jezdili v rámci RVHP pracovat Vietnamci a jejich motorkářskou historii psaly východoněmecké stroje Simson 50. Otázku „Máte timtona?“ slyšeli prodavači v českých mototechnách před revolucí nesčetněkrát. Vždyť investicí mnohaměsíční práce do těchto „podpultových“ motorek se stali jejich majitelé po návratu do Vietnamu nejváženějšími občany ve svém chudém okolí. Dnes po Vietnamu jezdí milióny skútrů hlavně japonských značek.
Nejakčnější offroadovou trasou je zkratka nedaleko čínské hranice v provincii Ha Giang. Před odjezdem mi ji poradil vietnamský motorkářský průvodce: „Pět kilometrů za provinčním městečkem Ho Su Phi se dejte před mostem doleva. Dál se cesta nedá popsat, proto musíte dát na svou intuici a doptat se,“ řekl a varovně dodal: „Je to jen pro zručné jezdce.“
Měl pravdu. Cesta, která spojuje bambusové a dřevěné chatrče rozeseté na svazích s terasovitými políčky, se brzy prudce zvedne a zúží do úzkého, ani ne metr a půl širokého chodníku. Z chatrčí na nás přátelsky mávají domorodci, zatímco my se sveřepě potýkáme s třicetiprocentním stoupáním. V nejstrmějších místech často najíždíme do ostrých zatáček nadvakrát a přes kritická místa se vzájemně jistíme. Jakékoliv zranění by během této drsné expedice znamenalo vážný problém pro celou partu.
Když si myslíme, že je vyhráno, stojí v cestě vodopád. Motorka našeho kamaráda, výmluvně zapíchnutá v řece po válec, hovoří jasně – tuhle překážku musíme přetlačit po krajních kamenech s nedůstojným jištěním vpředu a vzadu. Brodíme se místy po kolena ve vodě a makáme ze všech sil, abychom do setmění dojeli do cíle. Nemůžeme riskovat střet s neosvětlenými cyklisty, chodci, vodními buvoly či polodivokými psy.
Ve finále nám dojem z drsné expedice zkazí Vietnamec na skútru, který s pytlem rýže za zády a vietnamkami na nohách zkušeně zdolává balvanové úseky, které byly pro nás na hranici sjízdnosti. Přesto večer u piva Bia Hoi a rýže na deset způsobů rekapitulujeme své nezapomenutelné „hrdinské kousky“.
Vietnamské speciality
Co se týká automobilové dopravy, platí ve Vietnamu pro nás těžko pochopitelné zákony. Jezdit tu mohou motocykly o objemu do 250 ccm. Na autech nesmí být střešní nosič, nesmí se používat ani přívěsný vozík. Vietnamci jsou tak odsouzeni přepravovat velké předměty, které se nevejdou do auta, na skútrech nebo kolech.
A tuto dovednost ovládají dokonale. Jednou rukou řídí a druhou přidržují na ramenu 4 metry dlouhou otep bambusu. Zvládnou převést téměř cokoliv – ledničku, pětičlennou rodinu, 20 prasátek, 10 psů, 70 slepic, polámaný skútr, který přivážou napříč za řidiče.
Nejbizarnější přepravou, jakou jsme viděli, byl dvoumetrákový vodní buvol nebo stokilové prase. K tomuto účelu jsou za sedadlem spolujezdce přimontovány napříč dvě desky. K nim se přiváže živé prase, položené na záda, a hurá k řezníkovi. Ochránce zvířat by tu nejspíš klepla pepka, neboť to, jak musí zvířata trpět, Vietnamci neřeší, i přesto, že převážně vyznávají buddhismus.
U buddhistů je středobodem každého domu oltář k uctívání zesnulých předků. Vietnamci, jejichž rodiny bydlí společně ve všech generacích, věří, že mrtví žijí v jiném světě, mohou prosit za své potomky a přinášet rodinné štěstí. Za to je musí živí na oplátku uctívat a pečovat o duševní pohodu svých praotců mnoha předepsanými obřady.
Na venkově je velmi úrodná půda. Rýžová pole plodí dvakrát do roka, díky dostatku vláhy a teplot kolem 25 °C se neobyčejně daří ovoci a zelenině. Vietnamská kuchyně je proto velice pestrá a různorodá. Základní surovinou je vždy chutná a zdravá rýže, z níž se vyrábějí nudle, těsto, závitky…
Na tržištích se nabízí psí nebo koňské maso, pražené kobylky, žáby... Těm se spíš vyhýbáme. Naopak nám moc chutná tropické ovoce, jako je pomelo, liči, dračí ovoce, ananasy, mango, melouny, mandarinky... A také odporně páchnoucí durian. Neuváženě jsem se pokusil ho přivézt domů, čímž jsem zasmradil obsah batohu, podpalubí letadla a nakonec celý byt, takže nakonec skončil vzácný durian v popelnici.
Národní parky
Necestujeme jen na motorkách. Třeba Národní park Babe projíždíme hlavně na lodích. Krajině vévodí majestátní horské vrcholy, které se vypínají až do výšky 1 554 m. Hluboká údolí s vodopády nám berou dech. Žije tu spousta vzácných zvířat. Mezi nimi třeba i krajta tygrovitá, ale spatřit ji může běžný turista jen opravdu s velikým štěstí.
Na člunu se vydáváme po jezerech a řece Nang do jeskyně Hang Pong. Je 40 metrů vysoká a 300 metrů dlouhá. Ze stropu visí obrovské prastaré krápníky, mezi nimiž údajně žije sedm tisíc netopýrů. Jako tajemný tunel do minulosti prochází jeskyně nitrem celé hory. Člověk jen čeká, kdy odněkud vyletí prehistorický pterodaktyl.
Ha Long Bay nebo-li Dračí zátoka je další národní park, právem zahrnutý do UNESCO. Legenda vypráví o nebeském drakovi a jeho dětech, které si pozval na pomoc jadeitový císař, aby zastavili cizí vojenskou invazi. Drak spolu se svými potomky vyplivl perly, z nichž vznikly ostrovy a pohoří, ostrá jako břitva. Tím vznikla hradba proti nepřátelské flotile. Vítězní draci se pak rozhodli v zemi jadeitového císaře zůstat, čímž dali celému místu jméno. Ha Long znamená sestupující drak.
A výlet na východ do Toskánského zálivu Jihočínského moře, kde máme spát jednu noc na lodi a druhou v bungalovech na pobřeží, stojí opravdu za to. Ačkoliv se nejprve trmácíme čtyři hodiny v přeplněném autobusu, nakonec můžeme z lodi obdivovat stovky vápencových ostrovů, na kterých stojí 1964 přírodních věží. Zpestřením je plavba na kajaku do utajené zátoky.
Skútr jako enduro
Možná se nám kamarádi doma budou smát, ale další den si půjčujeme skútry za 60 Kč a na vlastní pěst vyjíždíme za poznáním ostrova Cat Ba. Navštěvujeme Hospital cave – jeskynní nemocnici a bezpečnostní úkryt vedení Viet Congu. Čtyřicetimetrová vrstva skal tvořila od roku 1965 dokonalý úkryt před bombovými nálety amerických letadel. Skalní průduchy zajišťovaly spolehlivou cirkulaci vzduchu pro dvě stovky osob. Podzemní nemocnice měla 17 místností ve třech patrech, včetně operačního sálu, kina a bazénu.
Pokračujeme po písečném pobřeží na západ ostrova. Brzy nás nasaje restaurace s čerstvými rybami a rybníčkem. Využíváme erární bambusové pruty a taháme jednu rybu za druhou. Jedna je tak velká, že láme prut. Za chvíli máme ryby na talíři a pak jedeme dál po plážích, lemovaných kokosovými palmami.
I když si to zpočátku odmítáme přiznat, oceňujeme váhu naších 125 ccm skútrů. Když nezvládají projet pískem, jednoduše sesedáme a vedeme si motorku jako dítě. Prostě zjišťujeme, že je úplně jedno, jestli jedeme na velkém enduru či na malém skútru. Zábava při cestování je úplně srovnatelná. A vzpomínáme na Araby v marocké poušti, kteří tam právě takhle velmi snadno jezdí, zatímco my jsme se vždycky plahočili s těžkými motorkami. Že bychom vyměnili náš vozový park za skútry?
Vietnam očima cestovatelů
Mnozí stále vidí Vietnam jako zemi rozrytou americkými bombami, spálenou napalmem a svázanou s přísnou 
vojenskou a komunistickou disciplínou. Skutečnost je ovšem jiná. Vietnam je sice stále socialistickou zemí s vládou jedné strany, ale podnikání tu má zelenou. Turisté tu nacházejí malebnou krajinu posetou rýžovými políčky, dlouhé písčité pláže, hektická města a starobylé pagody, které uchvátí svou krásou.
Lidé jsou milí. Bydlí v malých domech, kde se obchod či dílna prolínají v jedné místnosti spolu s obývákem, ložnicí a kuchyní. Jsou to pohodáři, kterým se doma daří. Často jsme se podivovali, mají-li Vietnamci vůbec zapotřebí pracovat a žít u nás.
Cestu jsme podnikli jako parta nadšenců, která spojila dohromady netradiční cestovka Rajbas – Outdoor Travel, co jako jediná v ČR pořádá exotické zájezdy na motocyklech.
Autor: Honza Odehnal je duší svérázné outdoorové cestovní kanceláře Rajbas – www.rajbas.eu, nabízející cesty i pro motorkáře (pokud s nimi pojedete, využijte slevu 2000 Kč na každý zájezd pro členy MotoRoute klubu). Na jednoválcových charismatických motocyklech Royal Enfield 500 ccm se svými klienty brázdí silnice indického Himálaje, Nepálu a Tibetu již devátým rokem. Nabízí také cesty na endurech v Thajsku, Vietnamu, Srí Lance nebo v Austrálii. Může podpořit i vaši cestu terénním autem s vlekem až na osm velkých endur například do Maroka, Gruzie či na Island. Ode je všestranným cestovatelem, má za sebou například výstup na Chan Tengri (7010 m) v Kyrgyzstánu, sám objel na kole Island, má zkušenosti jak s potápěním v tropech, tak se psím spřežením za polárním kruhem.
Citát Ode: „Dostaneš se tak daleko, kam až si troufneš!“
