Petr Benke, 14.11.2009
Cestování je možnost, jak získat nový pohled na staré věci
Otevírám oči několik minut před tím, než budík vedle mě spustí svou ranní písničku, a tak ho mám dost času umlčet dřív, než někoho probudí. Prodírám se černou tmou a ještě rozespalý jdu do garáže. Venku je pořádná zima, teploměr ukazuje jenom +50C. Oblékám se do důvěrně známého motorkářského oblečení a pohledem ještě jednou kontroluji nabalenou motorku. Vychutnávám si každý okamžik, neboť vím, že je přede mnou několik dní volna.
Když jsem letos v létě poprvé zavítal na Ukrajinu, nevěděl jsem co mne čeká. Cestopisy na internetu a kusé informace od kolegů motorkářů nedokázaly dát ucelený obraz o této zemi. Když jsem posléze z Ukrajiny odjížděl, věděl jsem, že se tam chci a musím vrátit. Teď, po druhé návštěvě vím, že je to země, kam se chci i nadále vracet a prozkoumávat ji. Země mnoha rozporů, kde žije čtyřapůlnásobek populace České republiky, na ploše více jak 600.000km2. Zem, kde jsou jak roviny opravdu nedozírné, stejně tak hory, které jsou domovem pro medvědy, rysy, stáda koní, krav, ovcí a lidí. Zem, kde naleznete život, který znaly naše prababičky, ale také ten život, který tak důvěrně známe my. Je to zem, kterou poznamenala vláda sovětského impéria, zem, která zažila nejhorší jadernou katastrofu na světě, ale hlavně je to zem plná laskavých a milých lidí, pomineme-li, kteří pracují na hranicích.
Myšlenky na Ukrajinu vyhání nutnost opatrné jízdy, neboť je teprve 5hodin ráno a teď na podzim to znamená ještě poctivou tmu na silnici, jež je umocněna první jinovatkou, kterou zahlédnu třpytící se okolo cesty. Než přijedu do Trutnova, kde mám sraz s Honzou a Lubošem, mnohokrát si vynadám za nápad scházet se už o půlosmé ráno…. J Přijedu celý promrzlý, ale ranní sluníčko již opatrně kouká přes hranu paneláků a v okamžiku, kdy odjíždíme, je již na nebi a prohřívá nás na naši dalekou cestu a dává naději, která se v dalších dnech proměňuje v jistotu, že by mohlo být krásně.
Cesta na Ukrajinu není nijak složitá a od loňského roku, kdy padla nutnost víz pro vstup na území Ukrajiny, je již jenom o chtění. V zásadě je možné pro cestu na Ukrajinu využít jednak možnosti, kterou poskytují České dráhy svým autovlakem; večer jste v Praze, ráno v Popradu za necelou tisícikorunu a i se svou motorkou, nebo jet po vlastní ose. My jsme zvolili cestu, která zahrnovala jak Slovensko, tak i Polsko a na Ukrajinu jsme vstupovali z polské strany. Tato cesta není nejkratší, ale díky ní jsme se vyhnuli největším silnicím a dálnicím na Slovensku a jeli jsme krásnou krajinou slovenských Tater, byť poničených vichřicí, která zlikvidovala většinu lesního porostu a po přechodu do Polska jedeme zase národním parkem, který se táhne podél hranic a cesta se vine v zatáčkách mezi lesy a je vyloženě příjemná.
Hranice na Ukrajinu, přičemž je jedno, zda jste na příjezdu, nebo na odjezdu, vždy znamenají návrat do doby, kdy přechod přes hranice byl ve znamení ponížení a dání najevo síly úřednictva nad jedincem, který je ke všemu ještě primárně podezřelý z mnoha skutků, kdy rozvrácení státního pořádku je tím nejmenším, co je vám přisuzováno. Je tedy nutno se obrnit trpělivostí. První co vás, až na malé výjimky, jako je třeba noc ze soboty na neděli, upozorní na blízkost státní hranice, je několikakilometrová fronta osobních aut. Zde není nutno propadat depresím, neboť motorkář požívá jakési, mnou nepochopené, priority a tak bez obav projeďte okolo celé kolony a s naprostým klidem zajeďte až do odbavovacího prostoru. Zde budete podrobeni vstupní proceduře s nutností vyplnění bumážky, kterou nesmíte ztratit po celou dobu svého pobytu na Ukrajině a bez které by opětovný výjezd byl velice komplikovaný. Máte-li motorku psanou na firmu, nebo pokud je vypůjčená a rozchází-li se tedy jméno v pase se jménem v technickém průkazu, je nutno mít sebou souhlas s užíváním motocyklu. V tomto souhlase nezapomeňte na ruštinu, neboť ukrajinský celník, už tak znechucený tím, že mu tam jezdí jakýsi cizinci, briskně odmítne souhlas akceptovat, není-li ruština na souhlasu jedním z jazyků. Z ostatních dokladů je vyžadována zelená karta. Po absolvování všech procedur a po zvuku razítka v pase můžete vyrazit směle prozkoumávat krásy Ukrajiny.
Mezi první pozitiva, která na vás čekají je neuvěřitelná láce všeho. Začíná to u benzínu, který je za cenu od 15 do 18,-Kč/litr 95 oct. bezolovnatého benzínu, přes ubytování, které lze mít za 150 – 400,-Kč/noc, konče cenami za jídlo, bez ohledu na to, zda nakupujete v obchodě, nebo zda jste v restauraci. K negativům, která vás mohou zaskočit, patří občasná zastavení policií, které nejde ani tak o právo a pořádek a tak počítejte s tím, že budete obviněni třeba z překročení nadzvukové rychlosti, či jiného absurdního přestupku, který bude pouze záminkou jak z vás dostat nějaké peníze. Je pouze na vás, jak se s tím vyrovnáte a zda se budete hádat, nebo zda rezignujete a zaplatíte. Také dopravní značení je velmi slabou stránkou ukrajinských silnic a bez mapy a ochoty si popovídat s domorodci se moc daleko nedostanete. Taktéž skutečnost, kdy zcela bez varování skončí standardní středoevropská asfaltka a je „nahrazena“ nefalšovanou polňačkou vyspravenou velkými kameny bývá běžná a velice rychle si na to zvyknete.
Naše cesta zatím vede směr Černobyl, neboť jsme toho názoru, že by bylo dobré vidět toto smutné místo. Musím však přiznat, že ač iniciátorem tohoto nápadu, jsem také iniciátorem jeho zrušení, neboť cesta po dlouhých, rovných a zoufale nudných cestách, kde jediným vyrušením jsou občasné pokusy velkých náklaďáků nás poslat mimo mantinely stanovené krajnicemi silnice, bere všem chuť a náladu dojet až do Černobylu. Je tedy rámci oběda rozhodnuto, že Černobyl ponecháme na další cesty. Zkoumáme mapu a nacházíme cestu, která nás do pozdního večera vede mezi vesničkami. Projíždíme mezi poli, loukami a lesy a díváme se, jak stroj času nás přenáší ze století jedenadvacátého do začátku století devatenáctého. Traktory jsou nahrazovány koňmi, kombajny kosami. Jenom lidé jsou stejní, usměvaví, komunikativní, zvědaví. Objevujeme paradoxy ukrajinského venkova, kdy na straně jedné vidíte slečnu či paní oblečenou podle poslední módy, jak jde prostředkem vesnice po rozbité a prašné cestě, vyhýbajíc se tu kravce, tu pořádnému kravskému lívanci, či obrovité kaluži, či zemědělce, který jednou rukou drží opratě povozu a v druhé ruce má mobilní telefon. Nebo kloučka, který žene stádečko krav a koz a čte ukrajinskou odnož Brava. Zvědavé pohledy vás provází na vaší cestě a stačí na zastavit a během chvilky je u vás několik lidí, kteří se vás vyptávají odkud jste. Velice rychle zjistíte, že snad každý Ukrajinec buďto v Česku pracoval, nebo má u nás příbuzné. V každém případě je skutečnost, že jste češi vnímána pozitivně a otevírá vám cestu k nalezení spaní, cesty, nebo jenom krátkého povídání s úsměvy.
Naše cesta vede přes večerní Ivano – Fransk. Je to středně velké město, které nese všechny atributy ukrajinského provozu. Tedy naprostou ignoraci toho, že jste cizinci, naprostou ignoraci všech navzájem a ukrajinskou specialitou, tedy snahou o vytvoření rekordu v tom, kdo ten den jako poslední zapne světla auta. Spousta povozů tažených koňmi a to i uprostřed noci, bez jakékoliv osvětlení je běžná. K tomu připočtěte množství cyklistů, chodců, opilců a máte obrázek toho, co vás čeká, budete-li projíždět ukrajinským městem, respektive večerním ukrajinským městem. Nakonec díky Honzově navigaci a jeho smyslu pro nalezení cesty nakonec vyjíždíme správným směrem a hustou tmou pokračujeme dál do hor. Odměnou je nám nalezení krásného místa ke spánku a než uhodí půlnoc spíme jako nemluvňata.
Ukrajinské hory jsou již mezi motorkáři známy jako hory, kde je možno nalézt poslední zbytky samoty, nádherných cest, které vás povedou po hřebenech s rozhledy do krajiny, které naleznete pouze v propagačních katalozích cestovních agentur. Zde se však znovu projeví speciality ukrajinského vnímání cest. V ruce držíte mapu, která jednoznačně a nezpochybnitelně říká, že cesta, kterou máte před sebou je v pořádku, že je to cesta značená jako normální cesta. Vy však stojíte na začátku hlubokých kolejí, velkých kamenů, či spousty bláta a díváte se nevěřícně do mapy a na to, co máte před sebou. Domorodec, který okolo vás jde však s vážnou tváří potvrzuje; ano, to je ta správná cesta. Je nutné vzít v potaz, že cesty, které vedou přes hory jsou sice značeny jako normální cesty, ale bez endurových pneumatik, základů terénního ježdění a odvahy se nikam nedostanete. Přes hory jezdí pouze nákladní Zily se dřevem, několik domorodců, kteří žijí v kopcích a potom vy. My. Prostě motorkáři.
Vedeni Honzovým instinktem odbočujeme z cesty a po extrémním výjezdu mezi chaloupkami za podpory udivených vesničanů, kteří nám ukazují cestu se pomalu propracováváme na vrcholky. Všude okolo se rozprostírá zvlněná krajina, sametově zelené kopce a údolí, kde lze vidět vesničky. A okolo klinkají zvonce ovcí, krav a koní. Když se nabažíme kopečků, sjíždíme pomalu dolů a vjíždíme do městečka, kde doplníme benzín a žaludky. Na benzínce se dáváme do řeči s příjemným chlápkem. Nejenom, že také kdysi pracoval v Česku, ale podstatné je, že nám radí další cestu nahoru do hor. A tak dnes podruhé stoupáme nahoru. Úžasná cesta, která nás zatáčkami vede stále výš a výš. To, jak jsme asi vnímáni, prozrazuje setkání se starými manželi, kteří shání několik koz z hor na noc domů. Chvíli si nás prohlíží a když je opětovně ujistíme, že opravdu chceme jet nahoru, přistoupí babička ke každému z nás a udělá nám křížek na čelo. Pro šťastnou cestu. Zdá se, že křížek zabírá, neboť všechny další terény zvládáme bez újmy na motorkách a i na nás. Když nacházíme místo na spaní, přijde pastevec z nedaleké samoty a nabízí nám „baraninu“. Bohužel ještě živou, ale ujišťuje nás, že do rána je daleko a když si ji porazíme a dáme na rožeň, budeme mít ráno hotovo. Obchod k jeho zklamání neproběhne.
Cesta je nejenom o najetých kilometrech, nebo o tom, jak těžký terén byl pokořen, ale hlavně o setkáních. O poznání jiných úhlů pohledů na život. O jiných hodnotách. O jiných prioritách. Ráno okolo nás obchází malá holčička. Jak se osměluje, podpořena čokoládami z našich zásob, zjišťujeme, byť je to jenom malý střípeček, jak rozdílné je dětství této holčičky z horské samoty od dětství našich dětí. Tato malá slečna ve svých necelých osmi letech poctivě pracuje a stará se o kravku a býčka. Celé dopoledne, od jara do podzimu je hlídá, aby nešli tam, kam nesmí, aby se nezatoulali. Po obědě potom vyrazí do školičky, která je o několik kilometrů dále a kde se učí pár dětí z hor. Nakonec maluje Honzovi obrázek na víko kufru. Zcela odlišný život a zcela odlišné priority. Není naším právem jakkoliv soudit či posuzovat. Můžeme pouze vnímat a uchovávat. Kdo z nás bude mít odvahu tvrdit, že tento život je méněcenný, či celkově neúnosný? Že pouze náš způsob života se splachujícími toaletami je ten dobrý? Až budete někdy v horách a potkáte malé děti, jejich rodiče či stařečky jak konají své povinnosti, jak žijí své, od našich tak vzdálené, životy, vnímejte a naslouchejte, ale nikdy je neodsuzujte. Pouze vnímejte a uschovávejte, neboť zcela určitě jsme jedni z posledních, co tento způsob života mají možnost poznat. I na Ukrajině se pomalu, ale jistě prosazují katalogy tisíců zbytečností a touha vlastnit auto, mobil, plastová okna, rifle bokovky, či jiné „vymoženosti“ se stává nedílnou součástí jejich životů.
Ranní svítání nás probouzí a pohled na stádo ovcí, které je provázeno pastevcem a jeho hrající píšťalou spadá do říše pohádek. Jedeme dál horami, prodíráme se terénem, jež je poznamenán erozí a těžkými Zily. I to je obrázek ukrajinských hor. Cesta je zde pouze základním vodítkem, či ukazatelem směru, ale stačí, aby zapršelo a řidič Zilu hledá cestu vedle již vyjeté koleje. Důsledkem této praktiky je potom skutečnost, že deště a jarní tání odplavují velké množství zeminy a eroze vykonává své. Stále stoupáme po cestách a náš výhled je každým okamžikem krásnější. Je pravdou, že i náš boj s plně naloženými motorkami nám na rozbitých cestách dává zabrat a nakonec končíme v necelých 1600m.n.mořem a po zralé úvaze se rozhodujeme pro návrat a cestu dolů do vesnice. Sjíždění je snad náročnější než výstup a když šťastně mineme všechna úskalí cesty, jsme všeobecně rádi.
Směřuje stále dolů na městečko Rachiv a projíždíme geografickým centrem Evropy. Pomalu se nachyluje večer a když zastavíme ve vesničce, abychom doplnili zásoby vody, chleba a já čokolády, zastavuje u nás Laguna s pražskou značkou. Po pár minutách rozhovoru s českým ukrajincem je jasné, že dnes nebudeme spát venku, ale užijeme si sprchy, kterou už dost potřebujeme a pevné střechy nad hlavou. Vracíme se pár kilometrů a velký dřevěný srub, tedy dřevěnice jako hospoda nás vítá. Stav našich žaludků zapříčiňuje, že vzbuzujeme malé pozdvižení, neboť v každém z nás postupně mizí dva velké šašliky, jedna ryba a mísa zeleninového salátu. Inu, na motorce vytráví. Noc trávíme v penziónku a jsme spokojeni, neboť pouze v tuto noc prší.
Cesta českých legionářů. Projíždíme její část a celou cestu se zaobíráme myšlenkami nad neuvěřitelnou dřinou, která byla vykonána při této stavbě. Silnička, či spíše její smutné zbytky se vinou na úbočí Karpat, překonává vrcholy a zase klesá. Kdysi byla celá vydlážděná kameny. Desítky kilometrů cesty, která byla doslova vyrvaná horám, srovnána a upravena. Nyní však nacházíme pouze díry, koleje, bláto a občas smutný zůstatek dláždění. Je škoda, že tato cesta byla kompletně nezájmem lidí a jejich těžkými traktory a náklaďáky zničena.
Pomalu směřujeme ke Koločavě. Koločava se stala jakýmsi českým centrem na Ukrajině. Chcete-li mít jistotu, že někde potkáte čechy, tak je to právě tady. Koločava je pro čechy bližší více než jiné ukrajinské vesničky, neboť Ivan Olbracht, který zde žil, ji u nás proslavil. Proslavil ji známým příběhem o lásce a zradě, kdy hlavními aktéry byly Karpaty, Nikola Šuhaj a Eržika. Nevím kdo z vás kdysi byl v Divadle na Provázku v Brně, které tuto baladu hrálo, nicméně na konci povídání najdete několik veršů z této balady. Koločava byla po několik let Olbrachtovým domovem, který zde tvořil a žil. Na jeho památku ve zdejší škole najdete malé muzeum a vitální paní učitelku, která vás muzeem provede, dá obsáhlý výklad. Můžete zajít na hřbitov a po chvilce hledání najdete hrob Nikoly Šuhaje. Malá nápověda pro hledání – jděte stále podél plotu proti směru kterým jste přišli a až úplně dole, šikmo doprava najdete jednoduchý křížek Nikoly. Samotná Koločava se ničím neodlišuje od ostatních ukrajinských vesniček a tak více ani nehledejte. Pouze před školou je velká socha Ivana Olbrachta. Hospůdka s penzionem Četnická stanice vás však ráda českým jídelním lístkem uvítá, napojí a nakrmí a nechá přespat. Nevím, jaká bude situace na jaře, nyní se však musíte spokojit se spaním v prázdných pokojích bez elektřiny a bez nábytku. Také toalety budou od vás vyžadovat velké sebezapření, neriskujte však jejich obejití, neboť budete-li spatřeni jinde, bude vám naúčtována pokuta. (vlastní zkušenost J).
Pro ty z vás, kdo hledají překonání vlastních hranic na motorce nabízí se u Koločavy již hodně známá cesta z Koločavy do Komsomolska. Tato cesta vede přes menší hřeben, ale je velice zrádná vyjetými kolejemi, prudkým stoupáním a nakonec několikasetmetrovou cestou potokem. Není to dlouhé, nějakých 8 - 9km, ale je to záležitost skoro na celý den a pokud prší, tak není na těžkých cestovních endurech sjízdná vůbec. Pokud netrváte na extrémních prožitcích, vydejte se nahoru k Syněvirským jezerům. Najdete tady krásnou přírodu a klid a výborný šašlik.
Týden uplynul jako voda, nádherné noci vysoko v horách, zážitky, které jinde nelze zažít, neboť kde je možné se ráno probudit a mít okolo stanu pět spících koní, nebo stádo ovcí, či lidi, kteří s vámi mluví a vy víte, že jejich život plyne zcela odlišně od života všeho. Týden uplynul a já vím, že až jaro zaklepe na dveře, budu mít zase zabalenou motorku a vyrazím do této země. Na nová místa, ale i ta místa, kde jsem již byl. Třeba zase potkám stádo koní či holčičku, která bude mít o rok více, či staré manžele a nechám si udělat nový křížek na čelo. Snad.
Uplynul týden a já se nad Koločavou loučím s Honzou a Lubošem, kteří mají více volného času a pomalu směřují do Rumunska a já otáčím motorku ke hranicím.
Zabili, zabili chlapa z Koločavy,
řekněte hrobaři, kde je pochovaný.
Bylo tu, není tu, havrani na plotu,
bylo víno v sudě, teď tam voda bude,
není, není tu.
Špatně ho zabili, špatně pochovali,
vlci ho pojedli, ptáci rozklovali.
Bylo tu, není tu, havrani na plotu,
bylo víno v sudě, teď tam voda bude,
není, není tu.
Vítr ho roznesl po dalekém kraji,
havrani pro něho po poli krákají.
Bylo tu, není tu, havrani na plotu,
bylo víno v sudě, teď tam voda bude,
není, není tu.
Kráká starý havran, krákat nepřestane,
dokud v Koločavě živý chlap zůstane.
Křížem krážem chodím,
nevidím nikoho
Křížem krážem chodím,
nevidím nikoho.
Někdo mě zabije,
nebo já někoho,
Někdo mě zabije,
nebo já někoho.
Nepůjdu od tebe,
má milá bělavá,
dokud má košilka
nebude krvavá.
Košilka krvavá,
rozsekaná hlava,
nepůjdu od tebe
má milá bělavá.
Řekněte mamce prokrista, ať mi večeři nechystá,
večeři ani snídani, že já jsem zbitý, spoutaný.
Řekněte mamce prokrista, ať mi pár košil přichystá,
tu první tenkou, kmentovou, tu druhou lněnou, bělavou.
V té první budu seděti, v té druhé budu viseti,
nevěšte vy mě na duby, tam by mě snědli holubi.
Nechte mě viset na jedli, kam chodí milá ke studni,
až bude milá vodu brát, krkavce může odehnat.
Hej hešů, hešů ptáčata, už je má hlava načatá,
hej hešů, hešů krkavec, že jsem byl dobrý mládenec