Jiří Bašný, 29.8.2012
Žena se vloni neočekávaně vytasila s už zaplaceným poukazem na „romantický a wellnes víkend ve dvou“ v hotýlku, a teď se podržte, na saské straně Krušnohorek, poblíž Zwickau. Lehce jsem se orosil, chtěje se zeptat na cenu, ale naštěstí – paní dochtor je nejenom romantik, ale i finanční pragmatik. Pobyt byl z nějakého toho internetového „slevomatu“, takže finální suma něco kolem osmnácti stováků za „All“ kromě oběda (tedy polopenze) mne upokojila, že se nekoná harakiri rodinných financí. Termín byl volitelný do konce tohoto srpence, tedy jsme to nechali na jaro.
Poněkud krkolomná domluva s centrálou hotelového řetězce Travdo Hotels trvala až do mého odjezdu za La Manche. Jana se s problémem díky gůglovskému překladači poprala (holka jedna šikovná) a při mém návratu bylo jasno, víkend 13.-15.7. bude zasvěcen romantice ve dvou. Trochu jsem se zarazil při uvědomění si třeskutě smrtonosné kombinace „pátek třináctého“, ale nač stahovat kalhoty když brodu daleko, a smolíka jsem si snad trochu vybral na letošní dovolené..... tak co se víc může asi stát na dohled od domácího komína, že...
Na pátek si bereme oba dovolenou s tím, že vyrazíme ráno a cestu pojmeme „poznávacím“ způsobem, tedy přesun na úpatí Krušnohorek a pak už putování od jednoho POI k druhému. Bohužel, člověk míní a osud mění, takže z důvodů ryze soukromých můžeme opustit rodnou hroudu až po druhé. Poznávací část tedy padá a dnešek bude jen o přesunu. Díky tomu, a navíc ještě vzhledem k nepříliš jistému meteu, se rozhodneme sáhnout po Káčku.
Pro přeci jen pohodlnější a rychlejší motorku je výpad z Prahy po teplické dálnici a kolem Velvar do Slaného krátká epizodka. Hlavn
ích silnic se držíme i dál, Louny, Žatec, trasa, kterou mám najetu ze služebních cest. V Dobromyšli nás průtrž mračen zažene na deset minut do autobusové zastávky. Přestávka prospěje nám (protažení těla) i atmosféře. Po dešti se ochladí a hned se jede příjemněji.
Za Kadaní se před nám zvednou pářící se lesní svahy, je nutno zastavit a mrknout na mapu, kudy že se pohrneme dál. Vypadá to na Vejprty, tak si je naroutuju a jedem.
Tahle část cesty je mnohem příjemnější a zajímavější, tedy až zmizíme z údolí Ohře. Velmi kvalitní silnička se zakusuje do kopců, stoupáme, nicméně to s rychlostí nepřeháním neb stále mokro a přeci jen, vezu Janu za romantikou. A té by věru neprospělo mazání a ošetřování případných bolístek a ran.
Okreska nás dotáhne na hlavní hřebenovku, po ní už to jde rychleji kolem nádrže Přísečnice až do hraničního městečka Vejprty.
Vlastní přechod skoro ani nezaregistrujeme, víceméně se změní nápisy na obchodech, bílé směrovky na žluté, toť vše.
Kousek za Bärenstein
em si přeci jen dám zastávku. Koutkem oka zahlídnu na souběžné trati nějak divně postavené dva vagóny, vrátím se a ejhle, malé místní železniční muzeum. Dříve stanice Walthersdorf podlehla německé (nejen) redukční dietě, přišla o staniční koleje a výhybky a stala se z ní pouhá zastávka. No a nádražní budova je nyní soukromý dům (dva byty) a v kusu je i malá expozice zdejší trati Annaberg Buchholz – Schwarzenberg. Bohužel, je pátek a tedy zavřeno. Nevadí, pro nás to přináší možnost si trochu odfrknout a prohlédnout si horské nádražíčko alespoň z exteriéru. Takže další půlhodinku se já věnuju glajzám, Jana spíše šmejdí kolem a prohlíží si baráčky a jejich zahrádky.
Pokračujeme dál, víceméně na sever, po kvalitních cestách to docela odsejpá, provoz je minimální. Překřížíme dálnici u Stollbergu, na GPSce začínají vyskakovat POI v okolí. Bohužel, žene nás čas, takže dál. Začínáme klesat, začíná se zahušťovat osídlení, a dokonce narazíme na několik kilometrů echtovní DDR komunikace, na které si Káčko zaskáče jen což. Ale na kraji Müls
enu se povrch zlepší. Vesnice je typicky roztažená podél bystřiny, a tím dlouhá jako Lovosice. Bohužel hotýlek je až na jejím konci, nicméně lokaci mám, a tak jej nacházíme hned. Ale i kdybych GPSku neměl, stejně bych neminul.
Přistaneme na víceméně prázdném parkovišti přesně v sedm. V recepci už o nás vědí, fasuju papíry a klíče od pokoje 26 a recepční mne lehce popohání, že prej už se vydává večeře. No jo, ordnung muss sein, jawohl, herr gefreiter!
Takže vykmitáme na cimru, dáme konsolidačního panáka, přehodíme se do civilních hadrů a šup dolů do jídelny. Přesně v duchu německé systematičnosti máme ve skoro prázdné jídelně určený stůl cedulkou, to tak ještě, chátro, vybírat si sitzung podle svýho.... tůdle :-). Ale no jo, jinej kraj jinej mrav, nebudeme sem vnášet böhmisch chaos.
Nicméně, přiznat musím, že večeře byla na úrovni. 
Čtyři chody (předkrm, polévka, hlavní a dessert) byly výborné, palec nahoru, dederóni se naučili vařit!. No a k tomu Jana pivko dunkel, já weizzen, přeci nebudeme lemtat klasický ležák, kterého si doma užijeme jen což.
Jak tak pozoruju, tady v jídelně se jen jí, kdo si chce posedět při pití dál, přesune se buď do vedlejšího hotelbaru, nebo ven na krytou zahrádku. No, my se po hodině zvedneme a protože jsme dneska nasezený dost, rozhodneme si dát protahující procházku vesnicí. A možná že natrefíme na nějakou místní putyčku, docela bych si zašel na pivko k místňákům, tydle sterilní hotelový nalejvárny mně až tak nekonvenují. Moc nadějí tomu ale nedávám, jediná hospoda, které jsem si všiml, byla až v centru, což obnáší tři kiláčky tam i zurück.
Po asi kilometru a půl nás po
chod ztichlou a liduprázdnou vesnicí přestane bavit (oceníme přitom zde panující pořádek, tenhle německej zvyk se mi docela zamlouvá), hospoda žádná, tak uděláme čelem vzad a pěkně s dlouhým nosem se vrátíme do místa startu. Dovnitř se nám nechce, tak dáme zahrádku a pár kousků místních pivek.
Mimochodem, jsme zde prakticky jediní, prakticky všechno osazenstvo hotelu (věkově tak naše sorta a vejš) zmizelo kamsi, podle aut a modrosvitu v oknech sedí na pokojích a čumí na bednu. No ptfuj.... tohle mohli dělat doma, že... K jedenácté, když už jsme opravdu sami a ani v báru není nohy, přestaneme trápit znuděnou obsluhu a vytratíme se na cimru taktéž. Zde sprcha a pelech...
Další díl: Svatební cesta po třiceti létech - den druhý