Svatební cesta po třiceti létech - den druhý

Předchozí díl: Svatební cesta po třiceti létech - den první

Ráno lezeme z kanafasů těsně před osmou, neb na osmou jest vyhlášena snídaně. A poslouchat se musí, takže přesně s údery hodin vcházíme do jídelny. Opět jsme dirigováni k našemu vyhrazenému stolu. Naštěstí tím příkazová řádka končí, neb snídaně jest organizována „švédskými stoly“. Tedy panstvo, už jsem zažil na cestách služebních i privátních mnohé „švédské“ snídaně, ale žádná z nich nedosahovala úrovně zdejší. Catering byl rozložen ve vedlejší místnosti a žrádla bylo jak pro regiment hladovejch ruskejch vojáků. Navíc sortiment více než bohatý a kvalitou se taky nenechali zahanbit...
Takže skoro hodinu debužírujeme, od každého něco (ale nabrané pečlivě sníme do mrtě, nejsme pazdráti, kteří si toho naberou kýbl, pak zobnou a nechají bejt...). Já zvláště vypíchnu lahodné párty wurstíky a proscuito, jakož i několik druhů místních lahodných salámků, Jana si zase libuje v mňamózních rybích a sýrových salátech. Dokonce, a to není u nás rozhodně normální, jsem já už najezen, ale paní dochtor pořád tlačí do budky :-). No prostě, koncert pro dvě huby.
Na pokoji si musíme chca nechca dát čtvrhodinku odfuku a relaxu, než se nasoukáme do motocyklového, šoupneme těch pár krámů do kufrů a hybaj ven k mašině.
Jana jako samostatné děvče bloudila netem a hledala, cože tak zajímavého v okolí by ji oslovilo, a rozhodla se pro Miniwelt, tedy v plenéru rozeseté miniatury známých světových staveb. Ty leží v nedalekém Lichtensteinu, tedy budeme to mít No. 1 dnešního výletu. Motor se ani nestačí pořádně ohřát a stavíme na parkovišti před Miniweltem (GPS: N50 45 35.6 E12 38 30.7). Cestou jsme asi na dva kiláčky okusili řádnou ex-DDR vedlejší silnici, v podstatě rumunskou šotolinku se sem tam zbytky asfaltu. Ale nic, co by Káčko pod vedením zkušeného pilota nezvládlo :-).
V Miniweltu se zasekneme asi na dvě hodinky. Osobně se mi to tady líbí, přeci jen modelářská dušička se nezapře. Hodnotím um zdejších modelářů a jo, beru... Výběr vzorů je samozřejmě dán lokací, dost velkou část staveb tvoří (jak jinak) ty z Velkoněmecka. Samo nechybí světoznámé hity jako Eiffelka či Statue of Liberty. Jen tak trochu zalituju, že tu není nic od nás, třeba takový ještědský vysílač by sem pásnul. A Němci ho znají :-). Naopak, co se mi líbí, že se autoři nebáli víceméně průmyslové stavby, jako je lanovka, letiště Franze Josefa Strausse v Mnichově či lodního výtahu u Niederfinow v Meklenbursku. Zvláště ten mám v plánu někdy navštívit, neboť tato impozantní historická technická památka za shlédnutí rozhodně stojí. Takže tady si jej prohlídnu alespoň nanečisto :-).
Jednotlivé stavby oživují jak 45 mm LGB železnice (ta jezdí), tak i letecká část simulující provoz nad Mnichovem. Bohužel, airbusy jsou uzemněny, neb prudký nárazový vítr je evidentně nad limity, jak hlásá omluvná cedule.
I když je už poledne, jsme tak napucnuti, že si jen lokneme z láhví a vydáme se na další cestu. Zamíříme přímo k hraničnímu hřebeni, kde se rýsuje pár POI. Ale opět nejedeme dlouho, na displeji GPSky mi vylezou zkřížená kladívka, tedy bude zde něco hornického.
V městečku Oelsnitz je jasno – nad střechy domů tu ční mohutná cihlová těžní věž, dříve důl Karl Liebknecht, dneska Bergbaumuseum Oelsnitz. Zakormidluju na parkoviště, malá zastávka na obhlídku nezaškodí. Janka se ale tváří trochu naprdle, neboj holka, dovnitř se nepůjde :-). Je mi jasný, že romantika v uhelné černi a prachu není to pravé ořechové. Tak ji upokojím, že si to jen oběhnu a okouknu, stejně ale když se po deseti minutách vrátím, je na domácí frontě zataženo, ba zachmuřeno, 8/8 oblačnosti... Podívám se sem, ale bude to někdy jindy a asi s paní dochtor ne :-).
Takže, kam dál, aby bylo atmosféře tohoto weekendu učiněno zadost? O kus dál směrem k čáře se tu nabízí nějaký hrad, nabídnu a je odsouhlaseno, hrad nevadí. Tož pojedeme.
K hradu Stein (my máme Kámen u Pacova :-)) je to trochu delší kousek cesty. V těsném údolí nacházíme řeku, trať a mezi nimi sevřený takový polohrad, polozámek. Severní trakt ukazuje na hrad, jižní, k řece přivrácená tvář, má podle mého laického mínění spíše pozdější, zámecký charakter.
Nejprve ale zakormidluji pod mohutné stromy na parkovišti mezi hradem a nádražím. Ve stínu se odstrojíme, zanecháme vše nepotřebné v mašině a vyrazíme ku hradu.
Bohužel, prohlídku jsme prošvihli asi o deset minut, další se nabízí za hoďku a tři čtvrti. Tak dlouho tady nemíníme bejt, tak alespoň očucháme zajímavou a udržovanou stavbu zvenčí. Podle cedulí a tak (co jsem v jazyce Goethově a Marxově schopen) usuzuju, že i tady zavál svěží vítr restitucí a zdejší šlechtický rod se opět ujal vlády nad svými statky. A tak to má bejt, neznám horšího hospodáře než je stát… Koneckonců i na tomhle hradě je to patrné, navíc příslovečný německý smysl pro pořádek a úpravu.
Ještě přeběhneme most přes řeku, abychom si prohlídli hrad z odstupu, leč záhy nás zpět zažene docela hutná přeprška. Prchneme k motorce a útočiště nalezneme v blízké nádražní restauraci. Tedy lépe řečeno, na zahrádce u bytelných lavic, krytých stříškou. Tady už může lejt jak chce. Vzhledem k lehkému odpoledni objednám dvě nealko pivka místní provenience a spočineme. Přeháňka se za chvilku vyzuří, já si dám ještě jedno (žízeň je žízeň) a v pohodě sledujeme cvrkot. Na pár doušků se tu staví projíždějící svatební kolona (docela hezké svatebčanky, tedy, na Germánsko hezké...), za chvilku je vystřídá zájezd místních seniorů-turistů. Docela živo, na tuhle lokalitu. No nic, na dnech štuců už je jen pěna (jeden by se hezky vyjímal v domácí vitrínce... ale nechám ho bejt, aby si snad nemysleli něco o Tschechei svoloči)), tak je čas popoject.
Kousek před nedalekým Schneebergem objevuji na mapě u hradu symbol rozhledny. Konzultace s GPS, zdá se, že by se tam dalo zaject, tak si zkusíme první dnešní rozhlednu. Tam, kde zavelí GPSka, uhnu na kupodivu asfaltku, sice uzounkou, ale stačí, jasně. Pár set metrů provlhlým lesem a silnička končí u vrcholové chaty, hned vedle je rozhledna a zajímavý rozcestník, který ukazuje směr a dištanc ke všem těm „Sněžníkům“, co jich od Alp až po Sudety je.
Fajne, po odložení zamířím k rozhledně a ejhle, klíč je nutno proti vstupnému vyzvednout ve výčepu. Hmm, ve výčepu pusto prázdno, nikde nikdo, že se tady žije, naznačí jen docela hutný odér přepáleného fritovacího oleje, nesoucí se lokálem. No teda, hranolky bych si tu raději neobjednával.... žlučník by mohl nepatřičně protestovat proti brutálnímu zacházení :-). Po chvilce bloumání zakašlu, zakopnu lehce o židli, a opravdu, žije to tady! Z útrob objektu v lehce ossis stylu se vynoří bodrý Sasík, vydá klíč, přijme obolus a zase zmizí, ve výčepu opět nastane mrtvolné odpolední ticho.
Tak ven, zahalekám na Janku, odemkneme si a vyfuníme (Jana trochu mrmle že ji bolí nožička, ozývají se jí před léty operované křečáky) až na ochoz rozhledny, jako jinak než že v kraji obvyklé, Bismarckovy :-))).
Výhled je sice jen půlkruhový (stavitelé jaksi opět nepočítali se stále rostoucím lesem), ale zato parádní. Svěží vítr čistí atmosféru, takže viditelnost brilantní. Obloha je oblačná tak akurát na focení, tak cvakám závěrkou a oba dva se kocháme. No, ne dlouho, ze zákrytu vrcholového porostu vykoukne temný mrak a už to opět začíná pleskat. Mocné kapky nás donutí zmizet pod střechu, zabouchnout za sebou a dát se na ústup. Dole už leje, docela slušně zmoknu, než se mi podaří zamknout a předusat ten kousek do zádveří chaty.
Nejsme tady sami, liják zahnal pod střechu i nějaké cykloturisty a pěší pár. Ti všichni nepohrdli pohostinností podniku, tedy pan hoteliér musí z nory a obsluhovat. My zůstáváme v zádveří, neboť jak to tak vypadá, jak prudce slejvák přišel, tak i odejde. A taky jo, po deseti minutách se nad námi rozklene opět modrá kupole. Z rozhicované střechy chaty se mocně páří, ještě chvilku sečkáme, než trochu oschne vozovka a razíme dál.
Když nebylo co dělat, čuměl jsem do místní mapy a objevil další dvě potenciálně navštívitelné rozhledny v blízkém okolí. Jo jo, vášeň Teutonů pro aussichtturmy opatřila snad každý význačnější kopec koldokola rozhlednou, teď jen, zdali se tam dá vyjet na Káčku. Pachtit se nahoru šourem v přeci jen teplejším dni a v motohadrech, no fuj… žádná romantika, které jest tento víkend zasvěcen :-). Asi bychom pěkně páchli, oba dva…
Projedeme Schneebergem a míříme stále na jih. Trasa nás vede kolem přehradního jezera Eibenstock. Vzpomínám, že jsme se tu kdysi toulali s Ranžou, no a ještě dřív za socíku na Jawách, tuhle cestu si pamatuju. Dojedeme až k parkovišti, odkud je pěkný rozhled na jezero. Až k hrázi sjet nemožno, neb zdejší vodní dílo slouží jako zásobárna pitné vody a zcela zákonitě je přístup striktně zakázán. A v Germánii se zákazy co? Dodržují a porušení se postihuje :-). Navíc jsem si jistý, že tady kolem bude kamer jako nasráno.
Na parkovišti stojí bufítek jasně cílený na motorkáře, tahle silnička bude asi něco jako jejich „Dubá“ či „Buchláky“ a bufítek je něco jako „U trampa“. Každopádně jak výzdoba podniku, tak i desítky mašin kolem (stále někdo přijíždí, odjíždí) naznačují, že prosperita podniku stojí a padá s jednostopáky. My teda jim vydělat nedáme, žaludky i přes postupující odpoledne stále hlásí „Plno“ a osobně jsou mi podniky tohoto druhu a monotématického zaměření nepříliš sympatické. Tak jen počumíme a razíme dál, stejně jsme zde díky věkovitosti našeho stroje spíše za exoty.
Objedeme jezero a sjedeme do Schönheide. I zde jsme s Ranžou byli, pátrat po železničních reliktech. Cestou k rozhledně severně od města dokonce přejedeme zdejší muzeální úzkou, míjející ohromnou fabriku, celou z pálených lícovek. Tehdy působila, co si pamatuju, chmurným a chátrajícím dojmem. Dneska je to právě opačně, do komplexu zdá se někdo investoval, podle cedulí a upravenosti zde sídlí řada firmiček a areál žije… To člověka potěší.
Na kraji Stützengrünu mne GPSka žene do odbočky vlevo a má pravdu, holka. Cedule říká, že u rozhledny opět stojí hospoda, žádnej zákaz, tedy šup do lesa. Odbočka je trochu delší, ale nakonec se vynoříme na vrcholku, kde typická konfigurace: věž rozhledny, opodál chata a malé parkoviště. Dokonce tu stojí i pár mašin, chrom a černý lak, třásně až na zem :-).
Přístup na rozhlednu je zde turniketem na padesáticent, bohužel, já mám pouze pár frfníků a dvě dvouéčka a automat mince nerozměňuje. No ale Jana najde mezeru mezi turniketem a šachtou, kterou se protáhne nejen ona, holka štíhlounká, ale i já jí propasuju svůj pivní váček. Tahle rozhledna je trochu vyšší než ta minulá, tož se trochu orosíme, než se vysápeme nahoru. Viditelnost je ale bohužel pouze částečná, leckde špičky smrků zasahují do linie horizontu. Navíc ani nejdou otevřít okna, takže z focení prakticky nic není.
A protože jsme neplatili, tak je slušnost nechat nějaký penízky v hotýlku. Je akurát čas na odpolední kávičku. V lokále sedí jen ta čoprparta, tři páry spíše výš než střední věk, páni i dámy v „plné kůži“, kila cvočků a cinkrlátek, ověšení jako vánoční stromečky, šátky na piráta, prostě vystajlovaní skoro k dokonalosti (dokonale vystajlovaného krujzráka potkáme jindy a jinde, ale to je jiná story :-)). Vedle nich působíme v prostých motojeansech, bez doplňků a potištěných trik, jako dooost chudí příbuzní. Nojono, přivandrovalci z východu :-). Jasně, někdo holky, jinej vdolky… ale tyhle vdolky moc teda nemusím, raději vdolečky bavorské. Ba i Jana si toho všimne a v očích jí blýskají pobavené ohníčky :-). Osobně si ji podobně vymóděnou představit nedovedu, a přijít takhle, to by si moje uštěpačnost pošmákla :-).
Kávu zde mají vynikající, takže sedíme, vychutnáváme a je nám fajn. Nabízejí tu dokonce borůvkové home-made mňamky, na což paní dochtor skoro vždycky zabere. Dnes ale pořád prej není v útrobách místečko, chuť by byla.
Máme skoro dopito, když se vedle sedící imagemakeři zvednou a razí dál. Kvituju, že při odchodu pozdraví, u této sorty motorkářů to není až tak častý… jen můj názor a zkušenost…
Dopijem a zvednem zadky taky, přeci jen, čas nezastavíme a je nutno se vydat na zpáteční cestu, abychom v hotelu nedostali od personálu kartáč, kdeže se flákáme, když je čas večeře.
Asi dva kilometry na sever vzdušnou čarou má bejt ještě jedna rozhledna, tak když už jsme tady, proč ji nedat? Pověřím krabičku vůdcovstvím a jedem.
Opravdu je to jen kousek přes Steinberg a jsme opět na odbočce. I tentokrát úzký asfalt, žádný zákaz a prej je nahoře opět berghotel. Teda, plácnout vedle sebe dvě rozhledny, to umí jen Němci :-).
Chata i rozhledna je zde poněkud skromnější, věž je nižší a kolem je to dost zarostlé, bylo by potřeba trochu prokácet. Ale jinak hezké místečko. Bohužel nás tlačí čas, Janu pobolívá noha, a tak se nahoru nevydáme, jenom se projdeme kolem.
Posledním bodem dnešního vejletu je prohlídka historického centra Zwickau, opět to vygůglila Jana. Tož zadám brutálně krabičce centrum a jedééém.
Podvečerem cesta ubíhá rychle a pohodově, počasí se zdá už konsolidovanější, frontička je asi pryč. Skoro nefouká, už je chladněji, provoz mírný, prostě ideální pro jízdu. Pozvolna ztrácíme výškové metry, osídlení houstne a natotata jsme v údolí Zwickauer Mulde. Tahle řeka nás už doprovodí do centra města. GPSka umí a dotáhne nás přímo na hlavní náměstí, ani jsme nepotkali nějaké zákazy. Ponechám se u motorky, Jana si vezme foťák a vyrazí na miniobhlídku, přeci jen, je už skoro třičtvrtě na šest a za čtvrthodinku začnou podávat dlabenec :-).
Historické centrum Zwickau je dost malé, ale překvapivě zachovalé (nebo dobře opravené?). Okolí ale muselo za války dostat na frak, výstavba je jasně poválečná, částečně paneláková, něco industriálu, prostě turisticky nepříliš zajímavo.
Vypadnout z města není naštěstí žádný problém, čtyřproudová výpadovka „B175“ vede k místní fabrice VW, tedy dobře značeno. Kousek před ní ale uhýbáme vpravo a místními silničkami se po chvilce dohrabeme k hotýlku. Je dvanáct minut po šesté, snad nebude tak zle…
A nebylo... Dokonce ani nejsme poslední příchozí k mastným hrncům teutonským. Samo „náš“ přiklepnutý stůl, a opět, tak jako včera, opulentní večeře o čtyřech chodech. Hlavní chod je dneska italská cuisine, a taky dobrý.....
Po dlabanci a procouraném dni jsme více než lehce zmoženi. I když jsme toho pravda moc neujeli (112 km), utahaný jsme neb, ač se to nezdá, tak jsme toho docela dost nachodili. A navíc pořád slejzat a vylejzat na motorku, mašírovat v hadrech, prostě a jednoduše, docela rádi si zalenošíme. Chvilku ještě flirtujeme s myšlenkou vyrazit po silnici opačným směrem, ale tam podle mne není nic než pole a louky a za tím VW fabrika, tedy nic, kam by člověk musel pěšky, tudíž zůstáváme na místě (bohužel, ve světle zítřejších poznatků, absolutně špatné rozhodnutí.... ale všeho do času). Jen se přesuneme ven na zahrádku, sedí tam akorát tři týpci, podle jazyka Taloši, pro které ale po chvilce dorazí drožka a zřejmě je odlifruje do zwickauské horečky sobotní noci.
Tím osamíme a stejně jako včera, záře obrazovek z pokojů leccos napoví. Nám je ale fajn, popíjíme místní pivka, klábosíme, hodnotíme a jsme zajedno, že v tomto kraji rozhodně nejsme naposledy. Docela nás to tady chytilo, zajímavý a svým způsobem krásný kraj plný míst k navštívení.
Dneska posedíme déle, na cimru se dostaneme až k jedenácté. Hygoška (člověk si to musí užít a vyčerpat do mrtě :-)), ještě pár šláftruňků a pod duchny...... (censored).

Další díl: Svatební cesta po třiceti létech - den třetí

   

---