fiogf49gjkf0d


Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Slunečná Sardinie

Ladislava Vítovcová, 8.8.2016

Nejprve klasický přejezd přes Rakousko, „zpestřený“ kroupami na Brenneru. Přenocujeme v Natz Schabs ve známém penzionu Trinnerhof, kde spíme už poněkolikáté – vždy, když jedeme někam na jih, nebo se z jihu vracíme. Srdečné přivítání, motorky v garáži, za dvě osoby se snídaní platíme 50 euro.

Směrem na jih teplota pomalu stoupá, v údolí Trenta už je 30 stupňů. Častěji odpočíváme na parkovištích. Nikam nemusíme chvátat, noční trajekt nám odjíždí až v jedenáct.

Z dálnice před Livornem odbočujeme na Marina di Pisa, najdeme si lavičky ve stínu, oblázkovou pláž a odpočíváme. Voda je krásně čistá, nikde žádní turisté, užíváme si moře, které je tu jen pro nás. Kolem osmé odjíždíme na trajekt, sledujíce cedule Sardinia Ferries.

Pojedeme lodí Mega Express 2, plavba má trvat osm hodin. Všechny tyto lodě jsou perfektně vybavené a posádka se stará o pohodlí cestujících. Jsou zde kavárny, restaurace, bufet, obchod, herna, televize, bazén...

Najednou se všichni otáčíme do prostoru uzavřeného parkoviště, odkud začínají vyjíždět stará auta z padesátých let minulého století. Jsou to opravdu skvostné kousky, dámy a pánové jsou oblečeni do dobových kostýmů, všichni fotíme jako o závod. Není divu. Zrovna v tuto dobu se jede klasická Rally Sardegna a stará auta si připomenou svou zašlou slávu.

Do lodi nejedeme poprvé, tak už víme, co nás čeká. My si pravidelně na našich cestách kupujeme lodní lístky v předstihu, alespoň šest týdnů před odjezdem. Jsou to takzvané Jack Poty. Velmi dobrou spolupráci máme s paní Vágnerovou (cestovní agentura Ile de Beauté Voyages, Brno), která nám vždycky zajistí nejlevnější lodní lístky. Nevýhoda je, že musíte dodržet termín. Zde neplatí žádné storno.

Přijedeme ke zřízenci v oranžové vestě, ten nám čtečkou přečte lodní lístek, nalepí nám naše číslo na plexisklo, zároveň dostaneme na zalepovacím lístku číslo kabiny a pošle nás dopředu, kde se řadí motorky. Do lodi najíždíme opět jako první. Kluci si ohlídají, aby stroje byly pořádně přikurtované. My zatím s Alenou vyjedeme po jezdících schodech do patra, kde je recepce, ukážeme číslo kabiny, ujme se nás steward a odvede nás do kabiny, kterou nám předá buď s klíčem, nebo kódem na odemykání. V batohu máme základní věci na převlečení a hygienu, protože do prostoru k motorkám už se nedostaneme. Popis je to podrobný pro ty, kdo se chystají jet poprvé, obdobně to funguje u všech lodních společností.

Kabinu máme pěknou prostornou, se sprchou i toaletou, s oknem a výhledem na moře. Přesně ve 23 hodin skutečně vyjíždíme.

 

Costa Smeralda

Ráno v sedm přistáváme v Golgo Aranci. Je krásně teplo, ale drobně prší. Městečko je malé, přehledné, s jednou hlavní ulicí.

Přestává pršet a my vyrážíme směr Costa Smeralda, neboli Smaragdové pobřeží. Začínáme v Porto Rotondo, kde se městečko rozrostlo kolem jachetního přístavu. Jezdíme městem a chceme k moři, ale všechno je označeno jako privat.

Pokračujeme tedy na Porto Cervo, centrum Smaragdového pobřeží. Celé pobřeží je nádherné, úchvatné výhledy na útesy, zátoky, smaragdové moře. Jsou zde letoviska bohatých, slavných a průmyslníků. Jejich vily nejsou soustředěny na jednom místě, ale ukryty v borovicových lesích podél pobřeží.

Jedeme na Arzachenu po silnici SS 125. V Palau hledáme kemp na ubytování. Na internetu jsem si našla v této oblasti tři, nakonec volíme pěkný Capo de Orso dva kiláky od Palau. Je čistý, velký, u moře a ve stínu borovic. Chata má dvě ložnice, WC a příslušenství, i perfektní kuchyňku, ale bez nádobí. Teprve připravují sezonu. Restaurace také nefunguje, mají pouze nápoje.

Po obědě míříme do Santa Teresa Gallura. Ze zdejšího přístavu odplouvají lodě do Bonifacia na Korsiku, vzdálenou 12 km. Město, vystavené začátkem 19. století Viktorem Emanuelem, bylo pojmenováno po císařovně Marii Terezii.

Alena měla už doma takové přání, že bychom mohli jet na odpolední kávu lodí do Bonifacia. Za osobu chtěli 15 euro tam i zpět. Alenu jsme přehlasovali, to si můžeme raději dát dobrou večeři, zvláště když v Bonifaciu už byla dvakrát, naposledy vloni na motorce. Tak se alespoň fotíme u španělské strážní věže a jdeme si koupit do centra zmrzlinu.

Rozhodujeme se pro výlet na nedaleký Capo Testo, nejsevernější cíp ostrova. Je tu vyznačena trasa pro pěší kolem celého výběžku. Cesta trvá asi čtyři hodiny a obkružuje celý poloostrov. Nám stačí vylézt k majáku a všechno si prohlédnout pěkně shora. Vidíme pasoucí se kozy mezi skalami, nádherné zátoky, růžové, šedé, žluté i bílé skalní útvary, spousty racků, květy mořských narcisů, gazánii a rybářské lodě.

Vracíme se zpátky do Palau a potkáváme opět automobilové veterány, kteří se s námi naloďovali v Livornu. Večeříme bavorskou sekanou na pytlíku od bagety, zajídáme zeleninou a cibulí, zapíjíme rumem, sedíme na terase u moře a povídáme si o pěkně prožitém dni.

 

Medvědi, nuragy a námořníci

Následující ráno sice svítí sluníčko, ale je chladno a fouká studený vítr. Jedeme na Capo d´Orso, na parkovišti platíme euro za hlídání motorky.

Vstupenka stojí dvě eura na osobu pro dospělého. Capo d´Orso neboli Medvědí mys je skála připomínající medvěda s hlavou odvrácenou k moři, tyčící se do výšky 122 metrů. Je to zdaleka viditelný žulový blok, modelovaný větrem a erozí právě do podoby medvědí hlavy.

Odjíždíme do Arzacheny, desetitisícového města ve vnitrozemí na trase Palau – Olbia, podívat se na nuraghi. V jeho okolí se jich nachází několik.

 


Nuraghi, nebo chcete-li nuragy, jsou mohutné kamenné věže z doby zhruba mezi lety 1800 až 300 př. n. l. Byly stavěny z velkých, nasucho kladených bloků. Poskytovaly zřejmě útočiště při konfliktech s obyvateli, mohly plnit také funkci chrámů. O jejich původu a přesné funkci se vedou spory. Stavby jsou homolovité, deset až dvacet metrů vysoké. Dole mají až třicet metrů v průměru. Na Sardinii se dodnes dochovalo asi 7 000 nuragů. Stejným jménem bývá označována i civilizace, která tyto stavby stavěla – nuragové. V článku na tomto odkazu se dočtete více o zajímavých památkách Sardinie.


 

Už je docela velké horko. Prohlídka stojí 3,50 eura na osobu. Uděláme si několik dokumentárních snímků a vracíme se zpět do Palau.

Město bylo založeno jako vojenská základna. Můžete zde potkat americké vojáky, nedaleko na ostrově je totiž základna americké flotily. Teď je ovšem polední siesta a všude mají zavřeno. Vracíme se tedy do kempu a jdeme se koupat.

Do města se vracíme až v šest večer. Parkujeme v přístavu a prohlížíme jachty. Místní rybáři nás lákají na projížďku po okolních ostrovech. Každou hodinu jede loď na ostrov La Maddalena (tam a zpět 22,20 euro pro motocykl a dvě osoby). Odtud se po sypané hrázi dostanete na ostrov Caprera, kde je pohřben hrdina Italů a hlavní postava sjednocení Itálie, Giuseppe Garibaldi. Můžete si i prohlédnout dům, kde žil do své smrti.

Za chatku platíme za dvě noci a čtyři osoby 110 euro. Vyjíždíme po deváté do Olbie. S nostalgií míjíme market, kde jsme nakupovali před šesti lety, když jsme se tu poprvé vylodili na Sardinii. Dnes je zde vybudována nová čtyřproudá silnice.

 

Jedna krása za druhou

Jedeme směr Nuoro, cesta je nová, označená jako SS 125 Nuovo, místy vytesaná ve skále. Střídají se tunely s mosty. Odbočujeme na Siniscolu a Orosei (před šesti lety jsme jeli těsně kolem pobřeží, bylo to pomalé, ale zato romantické).

Nuoro je staré historické město. Můžete zde obdivovat muzeum jejich slavné spisovatelky De Leddy, nebo vyhlídku nad městem Monte Ortobene se sochou Krista, který zašlapává ďábla.

Pokračovali jsme do národního parku Gennargentu, po úzkých cestách s kvalitním asfaltem přes vesnici Fonni do Orgosola a zpět k moři do Dorgali. Orgosolo je velice nevlídné místo, město banditů. Uvítají vás tabule rozstřílené jako řešeto. Ze stěn domů na vás hledí revolucionáři, politici i obyčejné realistické výjevy z venkovského života. V Murales zase nástěnné malby proměnily město v galerii. Dokonce sem turistické kanceláře pořádají zájezdy.

Po průjezdu Dorgali si můžete vybrat, kam se chcete podívat. Na kopci nad městem odbočíte vlevo do tunelu a po jeho průjezdu se Vám otevře výhled na město Cala Gonone. Dříve malá vesnice, v současné době přelidněné, vyhlášené letovisko. Turisty lákají odlehlé zátoky s vyhlášenými plážemi Cala Luna a Cala Goloritze s hlubokými pobřežními jeskyněmi, přístupné pouze z moře nebo po turistických cestách.

Pokračujeme směr Arbatax. Ze silnice SS125 je grandiózní výhled na soutěsku Gorropu. Asi kilometr za tunelem do Cala Gonone se zabočí doprava, na ukazateli je Hotel Sant Elena. Projít si divokou vápencovou soutěsku je zážitek sám pro sebe. Úplný přechod si mohou dovolit pouze zkušení jedinci, vybavení technickými pomůckami.
Projíždíme kolem opuštěných domů, pasoucích se koz a oveček. Na Paso Genna Silana (1 017 m) fouká silný vítr. Je neděle, jezdí hodně motorek, většinou kluci sólo.

Míjíme horské městečko Budoni. Už zdaleka vidíme jejich nádherně zelené a udržované fotbalové hřiště, udělané ve strmém kopci díky návozu zeminy. Když vykopnou míč ze hřiště, tak se jim kutálí až do hlubokého údolí.

Přijíždíme do Lotzorai. Zde jsou čtyři kempy přímo u moře, my zůstáváme v Iscrixedda, který se nám líbil nejvíce. Máme chatku pro čtyři osoby, dvě ložnice, kuchyňku i nádobí. Toalety a umývárna jsou společné, ale v kempu jsme sami, takže jsou vlastně jako naše. K večeři se odměňujeme - vepřo, knedlo, zelo...

V pondělí jedeme na výlet do Ulassai, podívat se do jedné z nekrásnějších jeskyní na Sardinii Grotte Su Marmuri. Jede se po úzkých silnicích s pěkným asfaltem, bez kufrů, tak si chlapci alespoň užijí zatáčky.

V Ulassai nás šipky po úzkých strmých cestičkách dovedou do hor až k jeskyni. Vstup stojí 8 euro na osobu a prohlídka trvá asi hodinu. V horách je chladno, jen 16 stupňů a fouká studený vítr.

Zpět se vracíme na Gairo – město duchů. Opuštěné městečko s popraskanými, vybydlenými domy. Udržovány jsou pouze vinice. Před padesáti lety bylo zničeno půdním sesuvem, a tak si obyvatelé postavili o něco výše nové Gairo. Po malé zastávce pokračujeme na Lanussei, Tortoli a Lotzorai.

Na koupání to není, sluníčko svítí jako o život, ale fouká studený vítr, tak jdeme podél pobřeží na zmrzlinu a pivo do nedaleké Santa Maria Navarese. V přístavu se zase díváme na lodě a jachty, jak je místní připravují na sezonu. Den byl víceméně odpočinkový, zítra nás čeká delší přejezd na jihozápad.

 

Problémy s ubytováním

Ráno platíme za ubytování 91 Euro a 7,50 euro za půjčení povlečení. V půl desáté už je 24 stupňů. Jedeme opět po SS 125 Nuovo, odbočujeme na Muravera a Costa Rei. Svačíme na Capo Ferrato (jako před šesti lety, nic se zde nezměnilo), kde vlastně celé pobřeží začíná.

Chybí zde infrastruktura, turistický ruch je tu méně vyvinutý. Nádherné písčité pláže se střídají s malými zálivy, všude tyrkysová voda, vonící macchie. Když si vyhlédnete pláž, máte ji sami pro sebe.

Projíždíme Vilasimius, turisticky vyhledávané letovisko s mysem Capo Carbonara. Celé pobřeží i s městy stojí za prohlédnutí.

Pěkný kemp Pini e Mare najdete v Quartu Sant Elena. Je blízko hlavního města Cagliari a můžete navštívit zdejší vyhlášenou písčitou pláž Spiaggia del Poetto, či historické centrum města, čtvrť Castello. Určitě vystoupejte na Torre dell Elefante, čili Sloní věž. Vyhlídka stojí za tu námahu. Uvidíte celé hlavní město mezi mořem a úrodnou planinou, obklopeno dvěma močály.

My hlavní město objíždíme směr Pula po SS 195. Zdá se mi, že motorka nějak plave. Chlapi si myslí, že si dělám legraci, u pumpy ale pro můj klid raději změří tlak v pneumatikách. Zadní má jenom 1 atmosféru. Dofouknou a že prý to budeme sledovat.

Od Puly hledáme kemp. Moře je nádherné a pláže mají bělostný písek, jak podle reklamních fotek. Kempy mám poznačené čtyři, ale ani jeden neodpovídá našim představám. Na internetu vypadají moc pěkně, ovšem skutečnost je zcela odlišná.

Pobřeží Costa del Sud nám nepřeje. Chtěla jsem se vykoupat na proslulých plážích v Chia, prohlédnout si římské památky v Nora, ale bohužel. Za kempy, ve společném obytném voze, bez povlečení, bez kuchyňky, na sluníčku, chtějí přes 60 euro za noc a všechno ostatní platit zvlášť.

V Teuladě měříme znovu zadní pneu – a ona utíká. Nastříkáme tam tedy pěnu na utěsnění pneumatik. Zbývá nám už jediný kemp na ostrově Sant Antioco. Jede se tam po dlouhé šíji mezi bažinami z obou stran. Fouká silný nárazový vítr. Na začátku stejnojmenného města kupujeme v pěkném, velkém a výborně zásobeném marketu večeři a ještě teplé bagety a ptáme se ochranky na kemp. Posílají nás na druhý konec ostrova, do 15 km vzdáleného kempu Tonara.

Jásáme, když vyjedeme na kopec a vidíme nádherný kemp s ještě nádhernější pláží a bungalovy, rozeseté ve stráni nad mořem jako hříbečky. Problém nastane v recepci, kdy mladá dívka – zřejmě brigádnice – tvrdí, že nás ubytuje jen na tři dny. Ale co bychom tu tři dny dělali! My jsme přijeli obdivovat kouzlo Sardinie a ne strávit tři dny na jednom místě. To můžeme zůstat v jižních Čechách u našich rybníků.

Také cena je nepříznivá, a tak se po poradě, kdy nás ještě neopouští humor, rozhodneme pokračovat dál na Iglesias, kdysi velké průmyslové město ve vnitrozemí. Na mé tiché upozornění, že dál už nic ke spaní asi není, mě všichni odbudou slovy, že vždycky jsme něco našli... Jedeme zpět po té samé šíji, při ještě silnějším bočním větru, ale s teplotou už jen 18 stupňů.

Do Iglesias dorazíme v osm večer. Na benzinové pumpě se ptáme na kemp – vyčetla jsem v příručkách, že by se zde měl teoreticky nacházet. Dívají se na nás, jako když slovo „kemp“ slyší prvně v životě. „To musíte do Bugerru.“ Tedy asi 20 km horami a členitým pobřežím. Domlouváme se posunky, aby pochopili, co chceme. Nepochopili.

Snažíme se najít policii nebo taxikáře. Ti poradí vždycky dobře. Ale hledejte policajta v třicetitisícovém městě. Nakonec oslovuji starší paní venčící pejska. Tvrdí, že umí jen little anglicky a nakonec nám poradí Agroturismo, asi 5 km zpátky odkud jsme přijeli. Je už půl deváté, stmívá se, humor nám pomalu dochází.

 

Nečekané hody

Honza konstatuje: „Tak si vezmeme pláštěnky a vyspíme se tu někde s ovcemi na stráni.“ Zabočujeme na úzkou asfaltovou cestu a za křovím vidíme světýlka jako v pohádce O Jeníčkovi a Mařence. Vjíždíme na prostorný dvůr mezi slepice, perličky, kachny a rozčilené kejhající husy. Vstupujeme do malé restaurace s krbem a z kuchyně nás vítá malá usměvavá Italka asi v našem věku. Mluví jenom italsky, opět používáme znakovou řeč. Dohodneme se na 50 eurech na osobu/noc, s večeří a snídaní (hroutíme se z ceny).

Pan domácí nás jde ubytovat do patra, každá rodina má svůj velký apartmán. Jdeme na večeři, paní domácí nám nabídne studený talíř a pomazánku. Přinese džbán výborného červeného, silného domácího vína a nokety. To jsou těstoviny s rajskou omáčkou. Moc nám to nechutná, ale máme ukrutný hlad, a tak to do sebe vnutíme a zajídáme výborným domácím, ještě teplým chlebem. A zapíjíme tím silným vínem.

Sedíme, popíjíme, povídáme si a hodnotíme náročný den, zklamáni obyčejnou večeří. Když už to vypadá, že odejdeme spát, přichází pan domácí a nese obrovský tác s grilovaným masem – vepřové, kuřecí, jehněčí, jitrničky, jelítka, spousta čerstvé zeleniny kolem dokola... Zůstáváme oněměni sedět a jen zíráme.

Nacpáni předkrmem, těstovinami a chlebem, začneme hodovat jako ve filmových pohádkách. Okusujeme a obíráme kostičky, zapíjíme dalšími litry těžkého domácího vína, zveme paní a pána domu ke stolu.

Pan domácí přivádí bratra a přítele z dětství Guiseppa. Ten pracuje už druhý rok v Londýně, tak se konečně domluvíme. Já si s Guiseppem povídám anglicky, on to překládá do italštiny a já do češtiny. Probíráme rodiny, sport, práci, hudbu, končíme pochopitelně u politiky, na kterou svorně nadáváme.

Pan domácí Bernardino přináší myrtový likér, grappu a otevírá šampaňské. Paní domácí Maria nese moučník a album dětí a rodiny. Provázejí nás celým domem. Ukazují i pekárnu, kde pečou ten dobrý chléb. Pracuje v ní celá rodina, příbuzní, zaměstnávají i okolní přátele. Chlebem zásobují blízké okolí.

Spát odcházíme kolem druhé hodiny. Bernardino chce, abychom zůstali déle než jednu noc. Jsme tu totiž první ubytovaní Češi a ještě na motorkách. Má čtyři koně a slibuje nám vyjížďky po vinicích jeho farmy. Pavel si z něho dělá legraci, že my máme 150 koní. On má také enduro, ale jen šestistovku.

Ráno se probouzíme v craftovém oblečení, večer jsme se asi ani nemyli... Nemůžeme se rozloučit, ještě nezbytné foto a vyjíždíme na Costa Verde - Zelené pobřeží.

 

Costa Verde

Nazývá se také tichým pobřežím. Po uzavření dolů v šedesátých letech minulého století se vesnice vylidnily. Projíždíme nádhernou přírodou, turisté zde vůbec nejsou. Zastavujeme v Nebidě, kde je muzeum těžby kovů a stříbra a v Buggeru. Na krásné písčité pláži jsou obrovské vlny a právě se zde konají závody juniorů na prknech.
Jen pro zajímavost se ptám na kemp. Je jen pro obytná auta, na malém prostranství mezi přístavem a mohutnými skalisky. Včera jsme měli tedy štěstí na farmu, jinak bychom asi opravdu spali někde na mezi s ještěrkami.

Od moře se dostáváme zase do hor, samá zatáčka, pravá, levá, stoupání, klesání. Přijíždíme do Arbusu, projíždíme průsmyk (492 m) a je docela zima, 16 stupňů. Fouká zase silný vítr. Kontrolujeme zadní pneumatiku a je to dobré, drží.

Projíždíme Oristano a míříme do Torre Grande v zálivu Golfo di Oristano. Před šesti lety jsme spali v kempu Torre Grande. Byl to takový obyčejný kemp ve stínu s dřevěnými chatkami. Vzpomínám si, že jsme vymetali pavouky, než jsme se ubytovali. Ale kemp je zpustlý a zavřený. Zabočíme k moři, před lety tu byla hlavní třída, dnes už jen pěší zóna s kavárničkami a různým vystaveným zbožím, které prodávají černoši.

Projedeme se po pěší zóně a vracíme se podle směrovek asi kilometr podle moře do kempu Spinaker. S námi přijíždějí Francouzi na motorce se sajdkárou, v níž sedí asi šestiletý chlapeček. Pomáháme jim anglicky vyřizovat dokumenty a chlapeček si nás velmi oblíbil a vždy, když míjíme jejich stan, nám něco francouzsky vypráví. My mu česky odpovídáme a všichni jsme spokojeni, jak si pokecáme.

Recepce funguje 24 hodin, kemp je čistý, ve stínu stromů, všude zasazená tráva, bazén s lehátky, pěkný přístup k dlouhé písečné pláži. Nevěříme, že na noc stojí bungalov jen 64 euro komplet, povlečení i úklid. Slečna nám dává klíče a máme se tam jít sami podívat. Bungalov stojí samostatně, vybavená kuchyně, zahradní nábytek, bílé povlečení, bílé ručníky, televize, klimatizace a motorky hned vedle ve stínu. Zůstaneme dva dny.

Večer jdeme po pláži do města a přístavu jachet. Lidé korzují, baví se, odpočívají. Krásný poklidný večer.

Čtvrtek zasvětíme odpočinku. Je krásně slunečno, dopoledne jedeme na Capo San Marco - Mys svatého Marka a poloostrov Sinis. Na Tharrosu navštěvujeme punsko-fénické vykopávky, vstup 7 euro na osobu. Sardinie byla pro Řím po dlouhá staletí zásobárnou obilí. Po úpadku slavného přístavu se jeho obyvatelé přestěhovali do Oristana.
Pokračujeme podle Saracenské věže na mys a kocháme se krásou krajiny. Poloostrov Sinis je rájem plameňáků. Místní tvrdí, že když plameňáci táhnou mezi Afrikou a jižní Francií, mají zde mezipřistání a pobřeží je celé růžové.
Po návratu z výletu jdeme na pláž, ale nekoupeme se, moře je studené. Opalujeme se za písečnými dunami, kde nefouká studený vítr. Koupeme se až v bazénu a vyhříváme na lehátkách.

Večer se pěkně oblékneme a vyrazíme do víru města. Ale ouha – nikdo se neprochází, nikdo nic neprodává, zmrzlina zavřená. Jen pár místních se tu prohání na kolečkových bruslích. Zvoníme na zmrzlinářku a ta říká, že máme přijít až zítra – v pátek. Ve městě se žije jen ve středu a o víkendech...

 

Podél pobřeží

Ráno vyjíždíme na dálnici směr Sassari, ale v Macomeru odbočujeme zpět k moři na Bosu. Leží u ústí řeky Temo a je to jedno z nejkrásnějších měst na Sardinii. Turisté mohou navštívit historickou čtvrť Sa Costa, jejíž vrchol korunuje hrad Castello di Serravalle. Ten dala postavit v roce 1122 rodina Malaspinů.

Projíždíme centrum města po kočičích hlavách, mezi venkovními stolky za nadávání kluků, že dlažba příšerně klouže.

Pokračujeme po pěkné pobřežní silnici na Alghero. Projíždíme zalidněné centrum do přístavu a vnímáme katalánskou atmosféru. Míjíme katedrálu a kostel s klášterem San Francesco. Z hradeb je vidět mys Capo Cacio, vypadající jako želva.

Zde určitě navštivte asi kilometr dlouhou Neptunovu jeskyni – Grotta di Nettuno. Z parkoviště vede do jeskyně 656 schodů a zdolává se 110 m převýšení. Vstup je na úrovni hladiny moře. Vše je zde utvořeno sladkou dešťovou vodou.

Cílem naší cesty je kemp na mysu. Minule se nám tu moc líbilo. Byl tu bazén, klid, pěkná malá čistá pláž a blízko do města na noční návštěvu. Jsme ale zklamaní, za chatku chtějí 97 euro plus povlečení a úklid. Chatku nám nemohou ukázat, k pláži vedou rozbité schody a je špinavá od nánosů větví a chaluh. Jo, člověk se nemá vracet na místo činu. Odjíždíme na Sassari.

Určitě stojí za návštěvu třetí největší přístav ostrova Porto Torres. Odtud se můžete jet podívat přes malou rybářskou, podmanivě krásnou vesnici Stintino na mys Capo del Falkone s nádhernou pláží Pelosa. Čeká vás bělostný písek, průzračné moře a uprostřed se tyčí španělská strážní věž.

V Sassari odbočujeme na Sorso a ubytujeme se v kempu Li Nibari přímo u moře. Recepční je Polka z Varšavy, bydlí zde už 14 let. Máme chatku za 50 euro komplet. Povídáme si o Polsku i o Čechách. Je ráda, že slyší podobnou řeč, sem totiž Poláci ani Češi nejezdí.

Je nádherné počasí, poprvé úplně bez mráčku. Teplo, pofukuje jen lehký větřík, válíme se v písku a sbíráme mušle. Nádherné lenošení.

V sobotu naordinuji relaxační den před návratem domů. Dopoledne se vydáme na krátký výlet do Castelsarda, protože být celý den na sluníčku u moře by pro naši pokožku nemuselo dopadnout dobře.

Město se tyčí vysoko nad mořem na kopci. Na jeho vrcholu stojí hrad z 12. století, postavený janovskou rodinou Doria. Pod ním je staré město s úzkými a strmými uličkami. Za návštěvu stojí i katedrála a kostel Chiesa di Santa Maria.

 

Závěrem

Ráno se loučíme s majitelkou kempu a jedeme po pobřeží Costa Paradiso do Golfo Arancci. Není žádný provoz, teplota už je 31 stupňů. V Golfo Arancci není nikde stín, zůstáváme za přístavem ve stínu palem u vlakového nádraží. Nekoupeme se, nemáme se kde osprchovat.

Večer se nalodíme, v sedm ráno přistaneme v Livornu, najedeme na dálnici a po stejné trase se vracíme domů.

Informace

  • Najeto: 3 600 km
  • Benzin: 223 euro
  • Dálnice: 68 euro
  • Ubytování: 290 euro

Odkazy:

Posádka:

  • Pavel a Laďka, Yamaha FJR 1300
  • Honza a Alena, BMW R 1200GS Adventure

Literatura:


Sardinie_001
Sardinie_001
Sardinie_002
Sardinie_002
Sardinie_003
Sardinie_003
Sardinie_004
Sardinie_004
Sardinie_005
Sardinie_005
Sardinie_006
Sardinie_006
Sardinie_007
Sardinie_007
Sardinie_008
Sardinie_008
Sardinie_009
Sardinie_009
Sardinie_010
Sardinie_010
Sardinie_011
Sardinie_011
Sardinie_012
Sardinie_012
Sardinie_013
Sardinie_013
Sardinie_014
Sardinie_014
Sardinie_015
Sardinie_015
Sardinie_016
Sardinie_016
Sardinie_017
Sardinie_017
Sardinie_018
Sardinie_018
Sardinie_019
Sardinie_019

Vaše názory

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor


RSS
© MotoRoute 2009-16 (MotoRoute s.r.o., Štefánikova 2193, Zlín, IČO 28323726, DIČ CZ 28323726, zaps. v OR u KS v Brně, oddíl C, vložka č. 61333). Všechna práva vyhrazena.

Partneři: Čtyřkolky a motorky, Auto Moto Pneu, inzerce Autopes