Petr Benke
Cestování. Je to slovo, které ve spoustě lidí vyvolává mravenčení, které běhá po zádech, naskakuje husí kůže a vyvolává touhu spatřit všechny ty linky, čáry a barvičky, které se prostírají na rozložené mapě na vlastní oči. Anglie patří k těm zemím, které jsou pro nás obestřeny závojem historie, specifik daných odlišným řízením na levé straně či parlamentní demokracií, která je nejstarší na světě. Všem těm touhám po spatření této země podlehli zkraje léta tři chlapi a jedna slečna. Řečeno přesněji, tři motorky – dvě BMW 1200 GS a jedna BMW 1200 GS Adventure, dvě národnosti - slovenská a česká, jeden pár – Marek a Marcela a dva chlapi – Matěj a Petr.
Dny příprav a těšení se ubíhaly a navlékaly se na stužky týdnů, které se měnili v měsíce, a potom najednou přišel ten den, kdy se zmáčkl startér na motorce, a zařadila se jednička. A člověk byl na cestě. Ačkoliv by bylo možné strávit mnoho času ve všech zemích, kterými se projíždělo, přeci jsme spěchali do Holandska do města iMjuden, které je na pobřeží a odkud odjížděl trajekt, který nás měl dopravit na ostrov. Do Anglie. Do Skotska. Do Newcastlu. Na dovolenou.
Mořský vzduch má pro suchozemce svou osobitou vůni, kterou si vychutnává i přes nechápavé pohledy domorodců pro než romantické východy slunce z mořské hladiny již dávno ztratili kouzlo a připomínají pouze to, že nastal další den. Suchozemec však nelení a vstává o půl páté ráno, aby si šel nafotit to, jak slunce pozlacuje hladinu, mraky a brázdu za lodí. Loď je v tuto hodinu zcela prázdná, snad všichni vyspávají po konzumaci alkoholu a každým okamžikem se přibližuje pobřeží Anglie. Potom již několik zpráv, které vyšle kapitán do vzduchu prostřednictvím lodní sirény, motory ztichnou, lana tu obrovskou loď přivážou k molu a jdeme si pro své motorky, nabalujeme zbytky věcí a vyjíždíme na pobřeží. Krátká, leč povinná kontrola dokladů a stojíme na anglické zemi. Kontrolujeme nabalenou bagáž a díváme se s úsměvem na velkou ceduli, která nenechává nikoho na pochybách, kde jsme „drive on the left“. Jezděte vlevo. Úsměv nás přechází, když pozorujeme kolegu motorkáře z Německa, jak najede na první kruhový objezd a poslušen svým návykům odbočí – vpravo. První kilometry jsou o permanentní pozornosti, hlídání navigace, obou stran, odbočování, předností, předjíždění, …… Je však skutečností, že angličtí řidiči jsou opravdoví gentlemani a tolerují naše malá zaváhání. Netroubí, neklepají si na čelo, nedělají posunky. prostě počkají, až situaci zvládneme. Řešíme otázku přezutí jedné přední pneu a na radu anglického motorkáře nacházíme přímo v Newcastlu ulici se servisem na motorky. To by nebylo až tak zvláštní. To, co je zvláštní, je to, že je to ulice pouze s motorkářskými obchody. (241 Westgate Road, NE4 6AE Newcastle) Sedláš enduro? Silnici? Chopra? To je tady jedno, obchody jsou kousek od sebe a před každým stojí motorky všech stylů, typů a velikostí. Projíždíme městem, kde na každém metru na nás dýchá historie. Kostely, domy, vše má za sebou staletou historii. Nevíme, kam se dívat dřív a pomalu vyjíždíme z Newcastlu. Anglie ukazuje svou lepší tvář, svítí sluníčko a my si říkáme, že pověsti o tom, jak tady prší, jsou nadnesené. Jak jsme se mýlili. Chvíli po obědě se začíná zvedat velmi silný boční vítr a je velký problém udržet motorky na silnici a vše se umocňuje při průjezdu kamiónu a po chvíli se mraky, které zatím jenom hrozili deštěm, začínají plnit svou funkci a my tak trénujeme rychlé oblékání do nepromoků. V dešti dojíždíme až do Edinburgu a než najdeme místo na parkování, déšť ustává a naráz je zase horko. Procházíme tímto městem a hledáme jídlo, neboť jako většina chlapů – čím větší hlad, tím menší schopnost cokoliv vnímat, či komunikovat. Nacházíme klasické fisch and chips a po výborném naplnění žaludků se konečně můžeme věnovat té nádheře okolo nás. Mraky si však vzpomněli na své povinnosti a tak nám nezbývá, než se vrátit k motorkám, obléci nepromoky a vyrazit na cestu. Jedeme najít kemp, kde složíme své hlavy. Camp nacházíme daleko za Perthem až večer. Naštěstí už neprší, ale jsme tak utahaní, že jenom stavíme stany, vaříme polévku a pozdě večer spíme. Beze snů.
Ráno je neuvěřitelné. Modré nebe, sluníčko a klid. Naděje, že bude den beze srážek, je však rychle zahnána. Obloha se dokáže z modré neskutečně rychle proměnit v ocelově šedou a tak jsme opět za potápěče. Příjemnou skutečností je potvrzení toho, co jsme zjistili již včera. Ačkoliv prší, silnice neklouzají a tak se dá jet velice příjemně. Směřujeme stále na sever a naše cesta vede krajinou, která bere dech. Kopce se vlní okolo nás a jsou pokryté flíčky kapradí. Vše okolo je takové, jaké to známe z propagačních fotek a jenom si říkáme, že jsme neprávem obvinili autory těchto fotek z přibarvování. Není tomu tak. Krásně barevné jako na těchto fotkách. Nikam nespěcháme a každou chvilku zastavujeme a pomalu plníme paměťové karty ve foťácích a ti z nás, co jsou staromódní, tak zaplňují políčka kinofilmů. Cestou se bavíme úvahy o tom, zda pověstná Nessie je opravdová, nebo je to jenom turistický trik na přilákání turistů. Proplétáme se kopci, až přijedeme k jezeru, o kterém je celou dobu řeč. Je nádherné. Utopené mezi kopci s naprosto černou barvou vody vyvolává asociace, které opravňují touhu všech lidí uvěřit tomu, že příšerka, kterou známe z dětských pohádek, a turistických průvodců přeci jenom existuje. A toto jezero je velmi přijatelným domovem pro naše touhy, které jsou přetaveny do příšerky Nessie. A tak strávíme několik chvilek nedůstojným, alespoň našemu věku, díváním se na hladinu jezera a naději, že to budeme my, kdo Nessii konečně uvidí a nafotí tak, že to bude nezpochybnitelné. Naše touhy jsou však nenaplněny a tak vyrážíme dál k dalším krásám této země. Protahujeme se úzkými silničkami okolo dalších jezer a míříme k dalšímu zážitku. Jedeme ke hradu, který patří mezi nejvíce fotografované skvosty Skotska. Hrad Eielan Donan. Obloha se pomalu, ale jistě vyjasňuje a tak můžeme obdivovat nádheru tohoto architektonického skvostu. Stačí přivřít oči, zapomenout na davy turistů a zvuky autobusů a nechat pracovat fantazii, která vykreslí dámy v róbách, rytíře na koních a všechny ty bezhlavé rytíře, kteří se po hradě určitě potulují až do dnešních dní. Rozčarování přichází však hned co přijdeme k paní, co prodává vstupenky. Je to srážka s anglickou cenovou hladinou, neboť za lístek na hrad je žádáno více jak 8 liber. A tak pomalu odcházíme, abychom s nastávajícím večerem jeli hledat místo, kde složíme hlavy. Projíždíme večerní skotskou krajinou a stále jsme uchváceni její krásou. Blahořečíme přitom naší navigaci, která nás nastupujícím večerem spolehlivě navádí ke kempu. Po několika kilometrech sjíždíme z hlavní silnice a pod kopci stavíme stany, chystáme večeři a povídáme si o dnešních zážitcích. Všichni jsme plní zážitků a tak náš rozhovor chvílemi zcela jistě připomíná babylónské zmatení jazyků. Taktéž je nám dáno poznat, že varování zkušených cestovatelů a domorodců před muškami zvanými middglet byly více než oprávněné. Tyto mušky, vpravdě mikroskopické, jež reagují na kysličník uhličitý, vás přivedou do stavu šílenství během několika minut. A tak přichází ke slovu repelent a poznání, že ony směšné síťky na hlavách ostatních lidí v kempu neznačily, že se chystá večerní karneval, ale že vás zachovají při zdravém rozumu.
Ráno vstáváme do krásného počasí, které nás bude, ač jsme ve Skotsku, provázet po celý zbytek naší cesty. Vysíláme krátké poděkování sv.Petrovi, že vyslyšel naše naděje a prosby, balíme naše motorky a s víc než dobrou náladou vyrážíme dál po skotské zemi. Opět se proplétáme úzkými cestičkami, hlídáme si správnou stranu, aby naše návyky nezvítězily, užíváme si volna a svobody. Už jsme se přeorientovali na to, že je dovolená, že je volno, že je klid a všechny povinnosti, úkoly, porady, jednání, kalendář a věčně zvonící mobil – to vše už je zapomenuto, zanecháno v dálavě, jež je delší než celý vesmír. A tak zůstává pouze motorka a naše JÁ, které se nechává opít zatáčkami, zvukem motoru, pohodou a klidem, který v běžném roce není možno nalézt. A tak jde jedna zatáčka za druhou, tisíce oveček lemují cestu a pouze totální opojení krajinou, zatáčkami a cestou naplňuje srdce a mysl. A rčení „I cesta je cíl“ dostává pevné obrysy, dostává svou náplň. Najednou není důležité, která cesta je ta kratší, která je ta rychlejší, která je ta správná. Pouze počet zatáček, pouze sepjetí s motorkou, pouze touha JET vpřed, je to, co rozhoduje. Mysl je otevřená všem vjemům, které jsou k vidění, ke slyšení, k zažití. Neboť až přijdou zimní večery, až přijdou chvilky smutku, touha po zvuku motorky, jež však bude spoutána závějemi sněhu a teplotami hluboko pod nulou, potom je možné zavřít oči a všechny ty cesty, všechny zatáčky, ty okamžiky, kdy je člověk šťastný díky větru, díky slunci, díky motorce a cestě, která se kroutí před očima, potom je možné všechny tyto prožitky přehrávat z paměti a těšit na ten okamžik, kdy zase bude zabalená motorka stát před domovem a to, co bylo doposud nakresleno v mapě jako změť čar a barviček, tak všechny tyto mapy, čáry a barvy dostanou obsah, dostanou smysl a budou nás obohacovat.
Naše cesta směřuje dál na sever Skotska, kde projíždíme cestu vedoucí po pobřeží, projíždíme vísky a malá městečka, projíždíme zvlněnou krajinou. Zastavíme u vodopádu, který se vrhá přes hranu pobřeží dolů do oceánu, jsme na pobřeží, kde sedíce na kamíncích, jež lemují pobřeží a po vzoru Angličanů děláme piknik, krmíce nedočkavé racky, jsme na golfovém hřišti, kde pozorujeme všechny ty, kterým učaroval maličký bílý míček, greeny, krajina. Cesta začíná stoupat a z mořského pobřeží stoupáme nahoru do hor. A opět desítky zatáček, které se svíjí a točí ve smyčkách jako obrovský prehistorický had na úbočí skotských kopců. S úžasem se díváme daleko do krajiny, kde jsou modrá zrcátka jezírek utopená v zeleni vřesovišť. A najednou jsme na vrcholu v sedle, kdy jsme vystoupali víc jak tisíc výškových metrů. Krajina se proměnila, jsme skoro jako v našich Krkonoších. Chvilka odpočinku, ale touha vidět to, co je za obzor nás nutí startovat a vyrážet dál. Pro toho, kdo nemá v krvi motorkářský bacil jsou to neuchopitelné věci. Snad každý z nás už slyšel ty otázky, které se ptají po smyslu toho, co nás žene z domova, do cizích krajin, ty otázky, které se ptají po smyslu trávení celého dne v sedle motorky, po tom, co přináší desítky, stovky, tisíce zatáček, po smyslu těchto toulek. Každý z nás by našel spousty odpovědí, které máme uloženy hluboko v nás, ale jak je vyslovit, aby nezněly banálně či směšně. A tak nezbývá, než říct všem, kdo se ptají po smyslu; není jiného smyslu, než zažít, než vidět, než prožít. Dny naplněné touláním po Skotsku se navlékají s neúprosnou pravidelností a ukrajují z naší dovolené. Je toho mnoho, co jsme viděli a co jsme prožili. Návštěvy distilérky, kde se vyrábí Johny Wolker, staré hrady, domy, kde století je pouze okamžikem, spaní v kempech, boj s muškami – mučitelkami, pozorování tuleňů v moři při jejich hrách, zříceni hradu na ostrově uprostřed jezera. Zastavili jsme se u starého mostu, který se klene přes říčku již skoro 200 let. Pravda, není Karlův most, ale je to mostek, který byl postaven lidmi z vesničky, aby dostavníky měli kudy přejíždět, lidé přecházet suchou nohou. Stačí se chvíli dívat a obdivovat. Skotsko a Anglie je zemí, kde na historii narážíte na každém kroku. Je jedno, zda je o domy ve vesničkách, zda jde o hrady, chrámy či malé kostelíky Každý dům, každý hrad, každý kostel má svou historii daleko dozadu. A lidé si zjevně této historie váží a opatrují ji. Všude najdete vysvětlující tabulky, všude jsou ochotní lidé a pokud mluvíte alespoň trošku jazykem Shakespearovým, potom se velmi rychle najde člověk, jež se u vás zastaví, aby se poptal odkud a kam směřujete. A budete-li naslouchat, prozradí vám vše o domech, o lidech, o tom, co vás v této zemi obklopuje.
Nastává poslední den, kdy jsem se svými přáteli. Loučíme se ráno, máme teď již rozdílnou cestu. Těch několik dní nás spojilo a loučení je docela smutné. Když nasedám na motorku a projíždím Anglií dolů směřujíce k trajektu, nezbývá než si slíbit, že se sem zase vrátím, abych zase mohl projíždět úzkými silničkami, užívat si tisíců zatáček a krásy krajiny. A teď již sám se naloďuji na trajekt, který mě přepraví zpět do Evropy. Stojím u zábradlí a dívám se do brázdy, která je za lodí a loučím se s dovolenou. Bylo to fajn.