Skotsko 2006 - den 13

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 12

Den třináctý     -     Značně nečekaný závěr

Pátek, 16.6.2006

Takže dneska se spolčenstvo rozpadne skoro na prvočinitele, poprvé od opuštění bohémské kotlinky. „Castlaři“, tedy Džoňáci a Svóza, zamíří přímo podél pobřeží do Elginu, Bekří definitivně míří na Orkneje, a já se vydám samotinek do nedalekého Fort George. Setkám se s milovníky starých staveb podle aktuální situace někde na jižním pobřeží Moray Firth. Halt, každej za tím svým, tak je to správný a tak to má bejt J…
Opouštím kemp jako první a zamířím vlevo. Po okreskách přejedu hlavní A96 a pokračuju na Fort George. Není to daleko, Káčko se pomalu ani nestačí pořádně zahřát. Je zatažíno, občas krápne, ale ani to nestojí za řeč. Na opuštěném parkovišti před prvním glacisem ponechám starýho bráchu, odložím vše nepotřebné a pěkně jen s přilbou a fotobrašnou vyrazím na průzkum.

Fort George je typický představitel barokní pevnosti, tedy fortifikační stavby typu našeho Josefova či Terezína. Ty jsou ale o dost rozlehlejší, neb uprostřed je celé město. Zdejší pevnost v sobě ukrývá jen kasárna a jejím účelem bylo zaštiťovat a „ukazovat britskou vlajku“ v hustě osídleném okolí zálivu Morray. Tímto krajem také vedla řada strategických komunikací, o důvod více, a víceméně pořád hrozilo vypuknutí povstání skotských jakobitů, o další důvod navíc tady mít nějakou tu tisícovku vojáků „ready to action" J. Nicméně paradoxem je, že „do akce“ se tato pevnost nikdy nedostala.
Moje srdce milovníka vojenských památek plesá, když se po dřevěném mostě dostanu do areálu. V kase zaplatím, odložím si blemboše u paní pokladní a hezky napohodlno vyrážím. Počasí je na prohlídku akurát, pod mrakem, leč neprší, mírný větřík, občas se mezi mraky ukáže modrý flíček, takže i v motorkářském se člověk nepaří a je mě příjemně.
Dám si pěkně celou prohlídkovou trasu, takhle záhy po otevření je tu prakticky liduprázdno a nejvíc jsou vidět občas vojáci, mihnoucí se v sekci bloků, dosud užívaných armádou.
Nejprve to vezmu mezi jednotlivými kasárenskými bloky, pak je na řadě prachárna a zbrojnice. Následně vniknu do jednoho historického kasárenského bloku, kde je vždy jedna místnost vybavena ve standardu roku 1750, pak 1860 a nakonec současného. Velmi zajímavé, nejpřekvapivější ale bylo zjištění, že podle regulativů královské armády byl minimální výměr objemu pro jednoho ubytovaného vojína v místnosti větší, než který pamatuju já z doby své aktivní služby J. Alespoň je tak vidět, jak si „lidová armáda“ vážila svých vojáků...
Posledním návštěvním místem ubytovatelské části pevnosti je kaple, dosud používaná. Druhá část prohlídky mne zavede na hradby, do palpostů děl, do pozorovatelen a na ochozy bastionů. Počasí se pozvolna a mírně zlepšuje, občas už i zasvitne. S ním se lepší i výhled na záliv Morray a na druhou stranu, na Severní moře. Má to tady, na výspě čnící do zálivu, docela nezaměnitelnou atmosféru. Bloumám a relaxuju, jak jsem tak sám, myslím na různý věci, prostě jsem tady tak trochu na měkko. Ani nevím čím to je, ale je to tak…
Jako poslední si nechám budovu, v níž jsou muzea jednotlivých pluků, které zde jsou umístěny. Každý z nich má jedno patro plné exponátů, přibližujících historii útvarů prakticky od dob napoleonských válek až do současnosti. Nejvíce jsou ovšem zmíněny obě světové války, jakož i africká a východní tažení. Škoda, že se čas již nachyluje, tady bych vydržel dýl. Ale to bych musel bejt oblečenej trochu nalehčeji, je tady dost vedro a v motorkářským se mírně, leč neustále přehřívám. Nakonec tedy upustím pár liber do kasiček a zmizím ven, trochu se vyvětrat.
Vyzvednu si v pokladně blembáka, ještě se rozhlídnu kol dokola a zamířím na parkoviště, pomalu se plnící návštěvníky. Tam si dám jednu tyčinku a při její konzumaci trochu konzultuju mapu a následnou přesunovou trasu k Elginu, kde mám spicha s historickou částí výpravy.
K polednímu se teda hejbnu od Fort George, k Nairn to vezmu okreskami, než kousek před ním najedu na hlavní „A96“. Protože bych ale byl v Elgin moc brzy, rozhodnu se ve volném čase obhlédnout zříceninu Duffus Castle. Za dalším větším městem Forres tedy opouštím hlavní doleva a po okresce B9089 si to bručím mezi poli a pastvinami, poměrně rovinatou a zemědělsky dost využívanou krajinou. Halt, divokost západního pobřeží je kdesi za námi.
Směrovky mne pořád táhnou na Lossiemouth, sakra, to je nějaké známé jméno, marně doluju z memory, kdeže jsem jej četl nebo se s ním setkal. Jasno najednou je, když se „na dvanáctce“ objeví dva černé puntíky se závojem šedého dýmu za ocasem. Prudce nabírají výšku a silueta rázem vše vybaví – jasně, Tornáda GR4, takže to přede mnou je RAF Lossiemouth, jedna z největších a nejznámějších základen královského letectva ve Skotsku!. Ale ovšem, před chvilkou jsem míjel Kinloss, taktéž leteckou bázi. Jojo, tyhle základny byly v době studené války první na forhontě na cestě ruských bombardérů z jejich bází na opačném konci Severního moře. Tak tady se tedy psala mému srdci tak blízká historie!
No nic, bohužel je to teďka pro mne nedostupné, společníci by asi půldenní zdržení kvůlivá letadýlkům nerozdejchali. V Lossie je zřejmě letový den, neboť další dvojice plně ověšená stoupá po startu své mise.
Mne však se týká Duffus, naštěstí je přístup po zemědělské účelové komunikaci dobře značen a dovede mne na liduprázdný plac před zříceninou na malém pahorku.
Mám zde půlhoďku, takže se jen rozložím v trávě s konzervou tuňáka a chlebíkem, při tom si čtu na místí infotabuli. Co mně zaujme je informace, že zdejší hrad založila jakási „Moravian family“. Hmm, docela by mne zajímalo, co tím myslej.

Ale čas se pomalu naplňuje, je čas zvednout kotvu (docela se mi líbí jen tak se povalovat na hebké trávě s občas burácejícími Tornády nad hlavou) a odsunout se do Elgin ke katedrále a společníkům. Těch pár kilásků venkovem sjedu v pohodě, v Elgin se trochu zamotám kolem nákupního centra, než se po jednom upřesňujícím telefonátu potkám se zbytkem výpravy u rozpadajících se zbytků bezesporu honosné a výstavné katedrály.
Bohužel, s čím jsem nepočítal, je zájem kolektivu se mrknout na Duffus. No, že by se mě zrovínka chtělo….. ale jasně, moje návštěva tam byla jen má soukromá iniciativa, předem neohlášená, takže s ní nemůžu vůbec operovat a argumentovat. Tož spořádaně držím hubu a dovedu výpravu pěkně ve svých stopách zase na parkoviště, kde jsou moje stopy ještě teplé J… Castlaři se vrhnou na hrad, já opět zalehnu do travičky a věnuju se relaxu. Tornáda zase burácejí a mě je fajn… asi jsem z courání po hradbách Fort George trochu utahanej.

Zpět na hlavní se vymotáme kolem báze tak, abychom zbytečně nemuseli přes přeci jen frekventovanější Elgin. Jakmile přejedeme ústí řeky Spey (jo, dneska se to reminiscencema na letectví jen hemží, Rolls-Royce Spey, známý proudový motor pohánějící britské verze legendárních emerických Phantomů J), uhneme vlevo tak, abychom se dostali na příbřežní silničku. Ta se probíjí členitým pobřežím a prochází jedním malým rybářským přístávkem za druhým. Ty jen projíždíme, docela je mi to líto, protože takováto hnízda mají svoji atmosféru a tím, že se jimi jen protáhneme si ji nevychutnám. Nakonec se ale po gestikulaci za jízdy zastavíme v jednom z nich, ospalém přístavu jménem Buckie, mašiny odstavíme přímo na nábřeží. Kolem nikde nikdo, tož na malou prohlídečku. Ta zabere necelou půlhodinku (zajímají mne obzvláště zakotvené a i opravované záchranné čluny), toulal bych se i dýl, ale vidím na ostatních, že až tak je to tady nebaví. Tak potlačím svoji slabost pro podobná hnízda, usedneme na stroje a razíme ospalým a zataženým odpolednem dál. Náš zámysl je ještě chvilku jet a pak se někde stavit na odpolední kafe. Nějak cejtíme, že ho potřebujeme.
Nejedeme moc dlouho, do oka nám padne přístávek Findochty, do něhož je nutno sjet z hlavní silnice. Na západním molu přístavu vlastní předzahrádku omšelý, ale typický rybářský pubík The Admirals, stolky jsou volné, tedy hurá k nim!
S mašinama pěkně na dohled a dosah si objednáme své horké nápoje, které nás (tedy alespoň mne určitě) postaví pěkně na nohy. Je tady hezky, žádná turistická „No.1“ atrakce, leč na nic si nehrající port. Zdá se, že i ostatním se tu tady pozdává. Už nevím, kdo byl iniciátorem, ale najednou se kolektivem mihla idea – a co takhle tady zakotvit na noc? Mno, čas, ten už by na to byl, časový rozvrh je více než volný a umožnil by nocování, teď jen kam. A ejhle, při bližším průzkumu se ukáže, že za hospodou je do útesů vklíněn malý caravan site, umožňující i stanování.
Čím více mudrujeme, tím více se tahle kacířská myšlenka na porušení přesunové osy a časového rozvrhu zamlouvá všem. A protože instinkty se mají poslouchat, hlasování v partě dopadne pro nocleh zde. Osobně to nedovedu objasnit, ale táhne mne to zůstat tady dost intenzívně.
Takže se vydám do kanclíku kempu a zakoupím práva pobytu na jednu noc. V pubu zapravíme svoji útratu a přesuneme se na samotný konec placu, kde si vyhledáme vhodná místa a vztyčíme na nich své stany. V poklidu, neb čas nás netlačí, ba naopak. Uvaříme si, přitom se ve volném čase potouláme po okolí a přilehlých útesech, prostě taková pohodička zvolna přicházejícího večera. Jo, takhle nějak si představuju nervy nedrásající a nestresující „dovolenou na zotavenou“ J… Jen totální dekus kolem dokola je mírně depresivní, k tomu totální atmosférický klid (žádnej vítr..), no, není to moc povzbudivé. Ale co, neprší, taže dobře jest.
Podvečer nakročil do zátoky, takže je tu čas na apre-ride, do normálštiny přeloženo „chlast-slast“. Tož se sebereme, vezmeme své nabíječky (holt další fenomén moderní doby – „dobít veškeré zdroje“) a davaj k Admirálům. Zabereme stolík hnedle u baru (Zdenda nemíní poslouchat chlapský tlachy hnedle od začátku, a tak vyráží na progulku s Canonem kolem přístavu) a dáme se do toho, za čím jsme sem přišli J. Předtím jsme ovšem našli zapadlou zásuvku a s dovolením posádky jsme začali nabíjet své baterky.
Začali jsme s lokálním mokem Belhaven Best a volili jsme dobře, chutná jen což. Takže v poklidu plyne čas a na pomyslném účtu přibývá čárek. Jasně, vše se odehrává podle místních regulí – cash na dřevo a odnes si to od báru sám. Mimochodem, tenhle způsob se mi líbí a klidně bych jej zavedl i u nás. Jednak je jasno o účtu (protože není) a druhak – při častém vstávání a manipulaci s prachama člověk velmi rychle pozná, kdy už má nakoupíno a je třeba táhnout do pelechů. A navíc, pozná to i barman a má možnost zakročit. A i pro konzumenta to má výhodu – při placení jednotlivých piv není zvykem dávat spropitné, obsluha ochotně a bez ksichtů vysází vše do poslední pence, a je to… Takže, přimlouvám se za ostrovní způsob chlastání, no ale je mi jasný, že s ním asi doma neprorazím.
Večer plyne, s tmou se k nám přidruží Zdenda, trochu zavzpomínáme na Bekry, jak se jim asi daří na bílou tmou zahalených Orkneys a dále smíláme vše, co nám slina namaštěná Bestem přinese na jazýček. Fajný večer, takový miluju, člověk se uvolní a zapomene alespoň na chvilku na vše kolem. Bar se taky zaplnil místňákama, takže se občas dáme do řeči, odpovídajíce na obligátní otázečky – odkud, kam, jak a proč…
A když tak už je dost pivečka, zavzpomínáme na navštívené distillerky a hned je tu záblesk myšlenky -  a co takhle nějakou single-maltovku? Od slov není daleko k činu (cca dva kroky k baru J), tož v pomalém, ale vytrvalém tempu dáme tři rundičky nějaké té desetileté  - už jaksi nevím, cože jsme si to vlastně lili do hrdélek. Ale byla dobrá, to si pamatuju!
No, sice se ještě v báru paří (ale trochu to tu prořídlo, pravda), ale čas se nachýlil, tož sebereme sakypaky a odpotácíme se do tmy…

Trasa: Sunnyside, Fort George, Nairn, Forres, Kinloss, Duffus Castle, Elgin, Duffus Castle, Fochabers, Buckie, Findochty

Ujeto:                         Tankováno: West Road Service Station, Elgin, 12,50 l  12.89 Ł

   

---