Jiří Bašný, 22.4.2013
Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 9
Den desátý - Návrat do civilizace
Úterý, 13. 6. 2006
Noc, ač ještě větrná, znamenala postupné tišení vichru, a tak jsem se vychrupal (taky samo díky spiritu...) bez jakýchkoliv rušivých vlivů. Ráno už je zase víceméně v lokálně-normálních podmínkách, tedy zataženo a svěží větřík. Občas něco skápne, ale pouze pár kapiček, což jako by nebylo.
Dnes, jak vidno z titulku, opouštíme definitivně západní pobřeží Skotska a zamíříme do (kromě okolí Glasgowa a Edinburghu) nejvíce osídlené partie Highlands i Lowlands. Tím je ústí řeky Ness a pobřeží zálivu Moray Firth. Míníme si najít kempík co nejblíže Iverness, protože po týdnu v pustinách se partě zachtělo něco lehce městského ruchu.
Nechceme se jen prostě přesouvat, ale i něco shlídnout navíc. Ale je v tom problém, neboť tam, kam chceme vyrazit, tedy na Wester Ross, už včera kroužili Bekři, Johnny zase nechce objíždět celý poloostrov, takže dneska to zase bude rozděleně. Bekři vyráží na ouplně odlišnou cestu a večer zamíří za námi do SMSkou označené lokality.
Nejedeme dlouho, před definitivním opuštěním regionu nás očekává přes záliv se rýsující Eilean Donan Castle. Už z parkoviště a „Visitor’s Center“ je patrno, že zdejší hrad je něco jako pro naši zemi Karlštejn, či třeba pro Čtvrtou říši Kehlstein. Prostě turistická atrakce número úno. Ale bejt tady a nebejt uvnitř, třeba bych si to na smrtelný posteli vyčítal, navíc všichni ostatní se na něj těší jako na Vánoce. Ok, let’s roll??
Naštěstí ani tady nejsou tůristi až tak mórgenfóglové, takže na první pootevření dveří tady zase není až tak moc davu, snad jen dva busy a něco aut... Zaplaťbůh, alespoň tak, jestli mi něco vadí jako vosina v rektu, tak jsou to davy tuctových dovolenkářů. Hmm, jde to se mnou down, čím jsem starší, tím jsem z profláknutých davovek zpruzenější.
Naštěstí jakmile dav překoná vstupní kontrolu, už je líp, neb se rozptýlí. I naše skupina degraduje v prvočinitele, neb každý má jiné prohlídkové tempo a samo i zájmy. Mne osobně daleko nejvíce osloví ne reprezentativní prostory, ale s dobrou britskou muzejní tradicí ukazované a vybavené prostory „denního života“, jakými jsou kuchyně, prádelny, špajzy a podobné všednosti, z dnešního pohledu ovšem daleko zajímavější. Zajímavější tím, že ukazují, jak tenkráte obyčejní lidé žili své obyčejné životy. To mne zajímá a fascinuje, ne osudy monarchů, prelátů a podobných „VIPů“ (tedy popravdě, ne tolik...).
Hrad vlastní je vystavěn zcela v intencích lokálních, tedy nic rozsáhlého, daleko spíše skromnějšího a prostějšího, srovnáme-li jej s obdobně důležitými fortifikacemi a sídly evropskými. Jojo, nebylo moc poddaných by robotovali, a podmínky taky drsnější, panství taky moc zlaťáků nesypala, nepřálo to tady halt procovskému rozmachu. Ale asi to bylo dobře a pro dobro věci výsledku...
Toto sídlo patřilo a patří klanu McRay/McRae (jeho členem je i v současnosti známý rallye driver), takže závěr své prohlídky věnuji pamětní desce, zasazené do niky ve vnější hradební zdi. Ta jmenuje všechny členy klanu, zahynuvší ve „Velké válce“, jak je tady všeobecně nazývána první světová. Docela síla, když si čtu stovky jmen příslušníků klanu, kteří položili své životy na flanderských pláních, v písku Blízkého Východu, či v mrazivě modrozelených vodách severního Atlantiku.
Během prohlídky se vyčasilo, takže při návratu na parkplac už můžu sledovat místního pipera, kterak se míní přiživit se na turistickém byznysu. Přinese si své nádobíčko, rozloží na trávě, naladí a začne dudat. Hezký, jen co je pravda, umí to a i vizuálně je to fajn prožitek na pozadí skotské přírody, jen kdyby tolik neposkakovali kolem zběsilí Japové (jakož i jiní, mezi nimi my) a blýskali svými digitály (a taky by ten piper neměl mít moderní brejle, to snižuje image).
No nic, castle máme za sebou, před námi je opět jen náš milovaný proužek asfaltu. Trochu s nostalgií a lehkým závojem smutku na duši opouštím místo, kde mi bylo dobře s Janou a taktéž i s bandou, se kterou jsem dočasně spojil dovolenkový život.
Přešplháme hřeben tyčící se nad Kyle of Lochalsh, trochu nás zdrží asfaltování za provozu, kolem Loch Carron už ale spějeme v pohodě. Dokonce počasí se trochu zlepší, občas lehce vykoukne i pupenec. Před Lochcarronem si užijeme s nějak zmatenou Skotkou, řídící značně nestandardně svůj wágen na úzké silnici (i náběh k našemu ohrožení jsem zaznamenal…), na uklidnění stavíme v přístavu u pumpy. Přeci jen, čeká nás dost dlouhý úsek, na němž, jak si pamatuju, gáza nět.
Za Lochcarronem už najedeme klasickou „bublinkatou“ silničku, takže rychlost trochu klesne, což ale nevadí. V nitru Loch Kishorn, u osady Tornapress, se cesta má a Jiříka odděluje od Johnnyho a Zdenky. Ti to vezmou přímou cestou na pobřeží Loch Torridon a tam někde na nás počkají a vyšlou lokalizační SMS. Naše značně (motocyklově) nesourodá dvojka zamíří na cestu kolem celého poloostrova Applecross.
Nejprve jedeme chvilku po pustém pobřeží (pouze nedaleko břehu jsou sádky ústřic), načež zahneme prudce vpravo do neustále užšího kaňonu, stoupajícího do průsmyku Bealach-na Bo. Silnička (na začátku opatřena mohutnými varovnými cedulemi – halt ostrované nejsou na cesty „alpských“ parametrů zase tak zvyklí jako my kontinentálci) se začne docela svižně hrabat vzhůru kamenitým suťoviskem, kde jsem zahlédl i značně mohutného jelena. Asi uprostřed svahu na chvilku zastavíme, než se závěrečnými serpentínami vyšvihneme až do sedla. Na poměrně rozsáhlém, leč až na dvě auta pustém parkovišti odložíme stroje a jdeme se věnovat okolí. Ač jsme v šesti stovkách metrů, kolem to vypadá jak u nás někde tak ve dvou tisících a vejš. Akurát sem tam drsná horská tráva, jinak skály a šutry, Alpy hadr.
Nejsme tady nejvejš, vpravo odbočuje makadámek k telekomunikační věži na opravdovém vrcholku. Odkojený posledními sezónami na GS se mi srdíčko zaklepe, dal bych ji, leč jednak nyní Ká, a Jiřík by se tady taky nudil. Tož nic, až sem pojedu příště na nějaké té R1xxxGS Super Adventure Pro... Takže si vychutnám až neurvale drsnou atmosféru, nějak takhle si představuju severní Skandinávii, a kdyby opodál ejektoval geysir, i Island by tu mohl bejt. Maně přemejšlím, čím to je, že tenhle typ kraje mi konvenuje daleko víc, než třeba bahamská pláž ve stínu kokosů... Prostě, klasická závislost na severu, pouze nevím, kde se to v mé středoevropské uskřípnuté dušičce bere….
Ale nic, před námi route a dozajista netrpělivé Náčelnictvo, je třeba pokračovat. Už daleko přívětivější, avšak dost hrbatou vlásenkovitou silničkou pozvolna sklesáme až na úroveň moře. Toho dosáhneme v přístávku Applecross, odtamtud už budeme pokračovat pouze s pobřežím na dohled, a to po ruce levé. Zamíříme přímo na sever (hehe, jinudy to ani nejde, na jih je možno zajet jen do slepé odbočky) a před námi se otevře daleký rozhled na moře vody a moře kamenů, občas přerušené menší pastvinou. Na ní, samo, špinavě bílé načechrané chomáčky šípáků...
Silnička je kupodivu skoro rovná, a ač jednopruh, dá se tu s klidem mazat příjemnou cestovatelskou 70-90, takže to odsejpá a dá se přitom počumovat kolem. Obzvláště pohled vlevo mne uchvacuje, dramaticky zatažená úžina Inner Sound s Raasay a Skye v temně zachumlaném obzoru, jo, pastva pro oko. Naštěstí neprší...
Asi dvakrát s Jiříkem stavíme, jednou jde o ryzí fyzikálno, podruhé si dám tu práci a najdu parkoviště, kde jsme kdysi stáli s Janou a obdivovali tytéž siluety, leč v perfektním zapadajícím slunci. Takže, pořídím foto z místa, kde jsem podle memory směřující vstříc Alzhaimerovi už jednou snímal fotky. Tenkráte to ale ještě bylo na citlivou vrstvu kinofilmu, poslední sezónu. Taky známka běhu času, doprdele...
Další etapa nás vede kolem severního výběžku poloostrova. Zde mne (Jiřík by dozajista stačil...) vyškolí jakýsi místní lorry driver. Zavěsili jsme se za něj při odjezdu z poslední zastávky, a tak nějak automaticky jsem předpokládal, že ho dojedeme a neprodleně si opatříme výhled nerušený smradlavým náklaďákem. Jo, myšlenka je věc jedna a realita povětšinou je někde jinde. Asi to tu zná, borec, a uhání, že mu pomalu nestačím. Ale nejsme tu přeci od kilometrů, ale od scenérií, tak si sám před sebou posléze racionálně zdůvodním to, že mu nestačím, a zvolním na regular cestovní mód :-)... Hlavní je neztratit glanc, alespoň sám před sebou, že?
Jižním pobřežím Loch Torridon se už silnička prodírá obvyklými krkolomnými zatáčkami „za roha a ještě přes horizont“, takže už není možno se tak věnovat scenériím, leč spíše silnici, to v rámci zachování zdraví a života. Trochu nás opět zdrží silničáři, tužící se při opravě propustku, takže do přístávku Shieldaig, již avízovaného místa setkání s načalstvem, dorazíme kolem půl třetí. Projedeme celý malebný přístav, až skoro na konci objevíme GS, stojící před místní osvěžovnou.
Tesaříci si hoví pěkně u okna v hospůdce, takže se k nim rádi přidružíme, trocha tepla po syrovině pobřežní routy přijde vhod. No, docela bychom si i něco dali, takže zkoumáme nabídku a hodnotíme doporučení těch, co již zde pojedli. Ale ouha, jakmile si chceme objednat, je nám s politováním sděleno, že po třetí už se nevaří, takže se nabízejí pouze studené sendviče, čipsy a tak. To si strčte kamsi, tož si poručím alespoň pořádný kotlík čaje. Taky dobře, budu hubnout, teď a tady!
Další půlhoďku strávíme příjemným tlacháním při horkých nápojích, než je čas zvednout kotvy. Při odchodu mne zastaví vedle sedící starší pár s obligátní otázkou, odkad že jsme? Odpověď je očividně konsternuje, tak se ptám, proč že tahle jejich otázka. Inu, prej nás považovali za místní domorodce, naši mluvu totiž identifikovali jako v těchto končinách poměrně frekventovanou původní gaelštinu. A tím bychom měli (ergo kladívko) být ti echtovní a jediní správní severní highlanderští Škoťáci (nebo spíše Piktové). No, docela úsměvné, ale na druhou stranu, nikdo z nás na typického Slovana nevypadá. Snad nejblíž k archetypu mám já (tedy klasickej východní Sláv stříknutej kouskem židovský DNA), Jiřík je špageťák jako když vyšije, a Zdeňka taky není zrovínka rozložitá východoevropská matróna. Johnny? Ten je víceméně nezařaditelnej nordickej krasavec.
Ale konec rasového rozboru, rozloučíme se s domorodci a odebereme se k mašinám, kde ještě načerpáme něco energie z darů naší země. Tedy, pouze já (zásoba tatranek ještě nedošla), ostatní chroustají místní cereálie. A pak do sedel, jedééém.
Až do Torridonu v samém nejzazším cípu fjordu ještě máme po levé straně vodu, kousek před přístavem však uhneme vpravo a tím dáváme neodvratně poslední sbohem vodám „Západních přístupů“, tedy Atlantiku, omývajícím divoké západní pobřeží Skotska. Tož, ne sbohem, ale daleko spíše nashle, tedy alespoň pakliže vše půjde podle našich představ. Hmmm, další příznak lámající je dovolené. A až zase uvidíme slanou vodu, bude to moře Severní.
Glen Docherty, vedoucí přímo na východ do vnitrozemí, nás uvítá horečným stavebním ruchem, buduje se tu zcela nová silnice místo kroutivé stávající silničky. Pro nás to znamená motání se po různých površích mezi stavebními stroji a místními objížďkami. Ne že by to extra vadilo, ale jsem rád, že za půlhoďku je veškerý uprášený ruch za námi.
Celkem bez překážek a zastávek svižně uháníme stále na východ a pozoruju, jak s přibývajícími kilometry zvolna „houstne“ civilizace, tedy její známky. Prostě, více domů, více provozu na silnici, železnice souběžná, a když se u Loch Garve napojíme na hlavní A835, tak už kompletně zapadneme zpět do civilizace.
Při zastávce se domluvíme, že ještě před Inverness odbočíme z hlavní a vezmeme to po severním pobřeží zálivu Beauly Firth, kde by podle map mělo být něco kempů. Zahneme tedy na okresky, vedoucí přes Muir of Ord až na vytipovanou pobřežní silničku. Na ní posléze nacházíme kemp, tedy spíše caravan park. Zkusíme se zeptat v recepci, ale její přívětivá posádka nám nikterak výrazně nepomohla. Tak tedy zamíříme dále na Inverness.
Přímo do jeho centra a odpolední špičky nás zavede čtyřproudovka po dlouhém mostě, ve městě se docela hnusně zamotáme, nějak jsem si za těch deset dnů odvykl městskému ruchu. Podle mapy by další kemp měl být jižně od města na výpadovce na východní břeh Loch Ness, takže se svěříme Jirkově GPSce a zamíříme tam. Jedeme, jedeme, najednou jsme z města na venkově, pokračujeme, ale kde nic tu nic. Nakonec za Scaniportem stavíme u osamělého statku a rozhodneme se obrátit zpět a vydat se z Inverness na severovýchod podél pobřeží, kde očekáváme větší hustotu kempů. Dobrá, čelem vzad a na prvním kruháku pěkně vpravo. Město objedeme po zbrusu novém obchvatu, který opustíme až na výpadovce, vedoucí směrem na Culloden, známý pro Skoty tragickou bitvou. U battlefieldu stavíme na parkovišti, jestli tam nejsou nějaké info, ale nic, tak pokračujeme dál. Už na mne z toho dlouhého pátrání docela padá chmura.
Naštěstí pár kilometrů za Culloden se najednou objeví u osady Sunnyside po levé straně kemp. Fajn, zajedeme před recepci a začneme pátrat, co a jak. Recepce je uzavřená, ale je tam zvonek a na jeho signál brzy přichází starší pán. Jednání jde rychle, cena je sice trochu vyšší, než na co jsme doposud zvyklí, ale není to žádná tragická rána. Platíme na dvě noci, zaesemeskuji Bekrům kdeže jsme a neprodleně vnikneme do značně přepychového kempíku. Místo si nalezneme hnedle, na placu vyhrazenému pro tenty je pouze jeden stan, a tak se můžeme rozmáchnout při stavbě ležení.
Slunečný podvečer a večer strávíme stavbou stanů, k nim přitáhneme jeden piknikstůl, takže následující vaření a konzumaci (a následný večer) máme v plném komfortu. Do toho všeho ruchu dorazí i Bekři, takže jsme zase na chvíli pohromadě.
Při večerních táčkách se jednomyslně shodneme, že zítřek motocyklově „vypustíme“ (přeci jen, je půlka dovolené, a tak odpočinek si tak trochu zasloužíme) a dáme „Inverness on foot“. Při večerním průzkumu informačního stánku u recepce objevím navíc i jízdní řád příměstského busu, takže i víme, v kolik nám to ráno (nebo spíše dopoledne?) pojede. Ještě si posloužíme luxusní sanitou v přepychově vybaveném bloku a hajdy do peří.
Trasa: Ardelve, Lochcarron, Tornapress, Bealach-na Bo, Applecross, Shieldaig, Torridon, Achnasheen, Garve, Muir of Ord, Redcastle, Inverness, Scaniport, Inverness, Culloden Moor, Sunnyside
Tankováno: Lochdcarron Garage, Lochcarron 14,99 l 14.98 Ł