Redakce, 8.6.2012
Tento článek sice s motocykly nijak nesouvisí, ale jistě potěší duši každého cestovatele. Dostali jsme jej od našeho předplatitele pana Bittmana až z daleké Austrálie, autorem textu je George Švehla.
Jak jsem už několikrát připomínal, okruh našich kamarádů se povážlivě zmenšuje. Asi je to tím, že už dost pamatujeme a dorostenci jsme byli už velmi dávno. V duchu jsme sice všichni stále mladí, ale tělo někdy nechce vůbec spolupracovat. Mrcha jedna...
I když se značným zpožděním, chtělo to tu správnou „frame of mind“, tedy stav mysli a nebo náladu, bych se zde rád zmínil o kamarádovi, který byl i přes svoji skromnost a plachost větší než skutečnost. Opravdový velikán, který za sebou zanechal monumentální světové dílo nevídaného rozsahu a významu.
Jirka Chaloupka se narodil v Týništi nad Orlicí 6. září 1932 do umělecky založené rodiny Chaloupkovy. Jeho idylické mládí bylo přerušeno nacistickou okupací a druhou světovou válkou. Když jako vnímavý sedmnáctiletý mladík v roce 1948 uviděl, co soudruzi tropí v jeho vlasti, rozhodl se, že zde pro něj není místo. Přes přísně střežené kopečky se mu podařilo přejít až na druhý pokus a přechodně se zastavil v uprchlickém lágru u kouzelného bavorského městečka Bad Aibling nedaleko Mnichova. Zde však dlouho neotálel, měl boty toulavý, a tak se vlastně zastavil až mezi klokany v Austrálii, kterou znal jen z knih a školního zeměpisu.
Zde se setkal se svým starším bratrem Milošem a živili se v Perthu, jak se dalo. Tehdejší Perth byl městem na výspě civilizace a pro průměrného Evropana připomínal městečka divokého západu USA. Jak jinak, bylo to město neomezených možností a je jím neustále.
V roce 1956 se bratři Chaloupkovi rozhodli, že se zajedou podívat na olympijské hry, které se tehdy odehrávaly v Melbourne. Ne, nejeli zrovna tou nejkratší cestou přes pláň Nullarbour, podél jižního pobřeží kontinentu, ale vyjeli si na poznávací cestu na sever, podél pobřeží Indického oceánu. Když se po měsíci cestování po prašných, velice spoře udržovaných a dosti divokých cestách a 2500 kilometrech octli v městečku Broome, odbočili doprava na východ, projeli po stejných cestách Kimberleys a po zhruba dalším měsíci a 2000 km se octli v městečku Darwin. Tehdy to bylo romantické a divoké tropické městečko na výspě civilizace.
Zde svoji první noc strávili na pláži Mindil, kde tehdy tábořili lovci vodních buvolů, krokodýlů a jejich domorodí pomocníci. Toto spanilé a elegantní místo Jirkovi učarovalo a zůstal zde navždy. Život v probouzejícím se, a jaksi zapomenutém tropickém městečku, měl neodolatelný rytmus, plný nadějí a neuvěřitelných příhod tuláků, kteří městem jen procházeli.
Jirka zde dlouho tábořil na pláži Mindil, než se mu podařilo získat skromný domeček, který by v zemích českých nekvalifikoval ani jako tu nejskromnější chatu. Připomínal spíše boudu na nářadí někde na zahradě.
Později, v roce 1958, získal Jirka práci na Ministerstvu vodních zdrojů. Náplní jeho práce byl průzkum tropické, téměř nepřístupné, pískovcovými soutěskami protkané divočiny Arnhemské země na východ od Darwinu. Toto obrovské území, zhruba 1000 krát 800 km, bylo bílým mužem téměř neprobádáno a neobydleno. Byl to domov domorodců, krokodýlů, vodních buvolů a nedotčená divočina. Pískovcové plató protkané hlubokými kaňony bylo možno zdolávat pouze s velkou námahou pěšky, lezením po skalách a slaňováním do hlubin. V této tropicky horké a dusné, avšak nesmírně krásné a bělochem nikdy nespatřené divočině Jirkovo umělecké oko poprvé spočinulo na zázraku, který ho očaroval na celý zbytek jeho života.
Zde, na pískovcových stěnách a pod převisy, poprvé spatřil galerie domorodých kreseb a maleb a jak sám říkal:
„V tichosti dne jsem tam stál oněmělý jejich kouzlem a krásou.“
Jeho umělecký duch byl chycen do lasa navždy. Tyto nádherné výtvory mu připomínaly fresky na středověkých budovách jeho vzdáleného domova. Promlouvaly k němu univerzální uměleckou řečí.
Jirka byl první bílý muž, který kdy tyto nádherné umělecké galerie spatřil. Brzy poté začal vyhledávat a přátelit se s domorodci, kteří ztělesňovali tuto tradici skalního umění. Úzké přátelství navázal zvláště se dvěma, Kapirigi a Namingum, bratry z kmene Badmardi v kraji Kakadu. Toulal se s nimi nespočetné dny divokou krajinou, která jim byla domovem. Nacházeli tak mnoho tajuplných galerií, které, jak se Jirka dověděl, vznikaly pouze na posvátných, mýtických místech. Snažil se je obkreslit do skicáře a zároveň od svých přátel získával vědomosti a porozumění, co tyto symbolické výtvory vlastně představují. Poznal tak ohromnou síť těchto lokalit, rozpínající se na povodí Aligátoří řeky.
V tehdejší době bylo takové důvěrné a vřelé přátelství mezi domorodci a bílým mužem přinejmenším podivné. Avšak tito dva bratři se stali bratry Jirkova srdce. Oni mu otevřeli dveře svého domova, tropické divočiny v krajině Kakadu, a tajuplné mytologie sahající desítky tisíc let zpět do historie. Otevřeli Jirkovi svoje nitro, svou duši a nabídli mu své srdce na dlani.
I když Jirka má nyní stálé místo v historii jako dokumentarista skalního umění a průkopník studií jeho vývoje, stylů a druhů, jeho největší dar byl v navazování úzkých přátelství a schopnost vcítit se i přes propastnou rozdílnost obou kultur do psychiky a myšlení svých domorodých přátel. Ze své generace poválečných exulantů patřil mezi ty nevšední, kteří pomáhali tvořit myšlenkový svět tropického australského severu, kteří dovedli naslouchat a chápat tradiční domorodé světy severu a australského vnitrozemí v době, kdy jim drtivá většina bílých Australanů nevěnovala žádnou pozornost.
Dvacet let tak Jirka pečlivě katalogizoval, kreslil a později i fotil tyto historické poklady. Zaznamenával si i mytologické příběhy, které se k nim vázaly, a tak pomalu vznikalo jedinečné dílo, jako koníček, nebo chcete-li, hobby průzkumníka vodních zdrojů.
S domorodci už žil jako bratr a byl mezi nimi velice oblíben. Jeho aktivity neušly ani bílým obyvatelům, a tak mu v roce 1973 bylo na popud zakladatele darwinského muzea a umělecké galerie, Collina Jack-Hintona, nabídnuto místo v této instituci.
Na základě vědeckého určování stáří nálezů Jirka vypracoval posloupnost skalního umění, která sahá hluboko do prehistorie. Mimo jiných jsou důkazy i v obrazech mega - fauny, vyhynulé před 50 000 lety. Rozdělil tedy nálezy do skupin podle data vzniku, a tak vytvořil i jejich posloupnost či kontinuitu po neuvěřitelných 50 000 let! Zdokumentoval více jak 3500 lokalit s nesčetnými kresbami a malbami, vyfotil desítky tisíc fotografií.
Když Jirkovi blízcí přátelé z kmene Badmardi zemřeli, vzpomněl na ně v nádherné a bohatě ilustrované knize s názvem „Journey in Time“, tedy Putování časem. Zde říká:
“Mnoho z těch, kteří mě během dlouhých večerů u táborových ohňů učili tradicím jejich „dreaming“ (volně přeloženo „snění“, ale slovo má komplexní význam, spíše jako mytologie, domorodé chápání vzniku života a světa) už zemřelo. Ale opravdu to jsou pouze jejich těla, která odešla. Jejich duch kráčí dál. Často je v buši potkávám v jejich nových převtěleních.“
„Vím, že pes dingo, který po několik dnů sleduje moje stopy a večer přijde za mnou, když spím pod hvězdami, je jeden z mých přátel. Zrovna tak i běloprsý mořský orel, který přiletí a sedne si na větev stromu nad mým táborem, když jsem na návštěvě v jeho zemi.“
A stejná slova platí nyní i o Jirkovi. Bude navždy součástí tohoto kraje. Byl citlivou bytostí mezi dvěma světy, ale také neohroženým bojovníkem za práva původních obyvatel. Lvím podílem se zasadil o prohlášení národního parku Kakadu a zařazení celého území do světového kulturního dědictví UNESCO.
Po roce 1989 se Jirka zajel podívat tam, kde vyrůstal. Svůj rodný kraj viděl stále stejně krásný jako kdysi, ale krajem jeho srdce a domovem se stal tropický australský sever. V tu dobu zavítal do Austrálie i známý cestovatel Mirek Zikmund a za pomoci kamaráda ze Zlína, který měl úzké styky s Jirkou, uskutečnil nezapomenutelnou cestu krajem, který se stal Jirkovi druhým domovem. Však v České televizi o tom všem byl vysílán filmový dokumentární desetidílný seriál, který všichni tři dohromady natočili.
Když Václav Havel ve funkci presidenta ČR navštívil Austrálii, tak si k hrůze ochranky „odskočil“ na tropický sever a Jirka mu ukázal nádheru kraje, kterému on na zbytek života zcela propadl. Havel nemohl mít lepšího průvodce tímto legendárním krajem, kde mu Jirka představil svoje domorodé přátele. Podařilo se mu tak uskutečnit kontakt mezi jeho dvěma světy - světem svého původu a světem svého srdce.
Posledních několik let byl Jirka hodně nemocný a často byl odsouzen ležet doma na lůžku. V tuto dobu byl přímo zaplaven návštěvami svých zarmoucených domorodých přátel, kteří v mnoha případech cestovali několik dnů a tisíce kilometrů, jen aby s Jirkou mohli sdílet břímě jeho nemoci. Mnohdy dojel celý klan, celá skupina z Arnhemské země, sedli si na verandu před Jirkovou ložnicí a tiše celé noci pěli jejich posvátné písně. Velice dobře věděli, že je jedním z nich... Toto byla pro Jirku ta největší pocta, i když jiných poct se mu dostaly čtyři přehršle.
18. října roku 2011 Emeritus Curator Dr. George Chaloupka, OAM, FAHA, ve svých 79 letech umírá.
Zanechává za sebou i svá vlastní umělecká díla, která jsou jak ve veřejných, tak převážně v soukromých sbírkách. Po devastujícím cyklonu Tracy rovněž Jirka navrhl a vytvořil velké průčelní okno pro darwinskou katedrálu Ježíše Krista.
Dostalo se mu státního pohřbu s mnoha poctami. Truchlí po něm nejen jeho domorodí bratři, sestry a ostatní, kteří jsme ho znali, ale i jeho žena Pina Giuliani, jeho tři děti z předchozího manželství a vnoučata.
Vzpomeňme také na krajana, který je sice v ČR jen velmi málo známý, ale jehož práce velmi přispěla ke zmapování a pochopení historie lidského rodu.