Vojtech Hlasny, 4.10.2011
21.7.2011 Dnes jsem dorazil do Madrasu se svym kolegou Kamilem Ctvrteckou. Cekam az mi sem z domu poslou moji CZ 250/475 Sport, abych s ni vyrazil na cesty po Indii.
23.7.2011 Exkurze do tovarny Royal Enfield
25.7.2011 Kamil si dnes koupil motocykl na cestu - Honda Hero 135 ccm, r.v. 2004 za cca 10 000 Kc. Ja jsem zase nasel obchod s dilyna Jawa/Yezdi.
28.7.2011 Vcera se vyrabely zavazadlove boxy na Kamilovu Hondu. Koupil dva plastove kufry a svaril pro ne ram. Vse je tu velmi levne, piti s jidlem se da poridit bez problemu za 40 Korun, z toho vetsina penez je za vodu.
1.8.2011 Podarilo se nam navstivit indicke kino. Bylo narvano, hrali neco na pomezi akcni-thriller-komedie-vedecky-muzikal, trvalo to 3 hodiny a myslim ze vyhral ten, kdo nasel nejakou kontinuitu mezi scenama. Jmenovalo se to Ghoster a mluvili tamilsky. Lidi reagovali jako na koncerte, kdyz se objevila na scene nejaka pekna zenska tak propukla v sale panika a vsichni zacali kricet. Behem filmu lidi fandili a typek vedle me sedici asi 5 minut telefonoval na handsfree, aby bylo videt ze je drsnej a nekdo mu vola.
Dnes se dokoncilo papirovani kol me motorky, zitra VYJEZD.
2.8.2011 Dnes se nam konecne podarilo vyrvat motorku ze sparu celniku. Pred celnici jsme ji za moralni podpory nekolika desitek okolo stojicich Indu poskladali a yezdiii! :-]
Po odjezdu z Chennai jsem zamirili do Mahabulipuramu, kde se nachazi hinduisticky chramovy komplex. Navic za mestem se rozplynul dym a bylo videt i slunce. Po peknych okreskach jsme dojeli na nejjiznejsi misto Indie, Kanyakumari, navstivili mistni Vivekanda Memorial. Dalsi cil smeroval k Trivandrumu, kde jsem mel domluvene setkani s clovekem, ktery prodava dily na Yezdi, tedy i na Jawy. Zjistili jsme, ze zije v nejake sektarske komunite, ale byla tam sranda. Meli jsme tu cest, ze nas prijal i samotny guru. Dalsi teckou na ceste byl Kochin, mesto, kde portugalsky moreplavec Vasco de Gama zalozil prvni evropskou obchodni stanici v Indii. Cesty v jizni Indii jsou docela pekne, system, ktery pouzivaji pro jizdu mistni ridici sice nema smysl zkouset pochopit, plati tu takova pravidla, jako ze klakson ochrani hlavu mnohem vic nez nejaka blba prilba atd., ale na druhou stranu jezdi velmi pomalu, do padesatky, sedesat to smazi pirati silnic.
Z Kochinu do Mysore vedla alespon trochu zajimava zvlnena cesta. V Mysore byla dulezita zastavka. Prave tady stala tovarna, kde se vyrabely motocykly Jawa, pozdeji pod znackou Yezdi. Rikam stala, protoze po uzavreni tovarny v roce 1997 byla zbourana a nyni na jejim miste stoji byty. Nasel jsem tu mrak fandu, kteri udrzuji mnozstvi slavnych dvoutaktu, setkal jsem se i s hlavnim inzenyrem tovarny, ktery mimochodem umi perfektne cesky.
V Mysore jsme se s Kamilem rozesli. Indie ho vubec nebrala, byl hodne zklamany, a tak vyrazil rovnou do Varanasi, svateho mista, kde probiha v obrovske mire obradni paleni mrtvol, do Agry na Tadz Mahal a pak domu....
Ja jsem pokracoval dale do Bangalore, zde dalsi setkani Jawa/CZ/Yezdi fandu. Z Bangalore dale na severozapad do oblasti Goa, byvale portugalske kolonie, vyhlaseneho turistickeho raje. Kousek za Bangalore ale zacalo prset a prselo porad nekolik dni. V Goe prselo jako prase. Ptal jsem se mistnich, jak dlouho tu uz prsi. Oni ze od cervna, ale posledni tyden fakt hodne. A prestane v listopadu. Holt jsem si vybral pro navstevu obdobi destu. Proto jsem se v Goe moc nezdrzel a jel dal ve smeru na Kholapur, pricemz na ceste bylo prvni opravdu pekne stoupani do hor a do mesta Poona. Na ceste jsem obcas potkal fandy Yezdi ci v garazi nasel zavodni specialy CZ.
Ve meste Ahmedabad {neplest s Karlsbadem} jsem resil vazny problem. Moje zadni rozeta 58 zubu, specialne velka pro jizdu v horach, pred sebou mela poslednich cca 800 km zivota. Musel jsem ji vymenit. Nasel jsem kramek s dilamana Yezdi, koupil rozetu 47 zubu na panelku a prehodil to. Predni kolecko jsem musel take zmenit. Misto 17 zubu jsme za pomoci soustruhu a svarecky udelali kockopsa z kolecka na Hondu Hero. Prace s Indosema je opravdu hodne psychicky narocna. Bud na vas kaslou, nebo jsou az prilis snazivi. Kdyz chci neco udelat jinak, tak mi reknou, ze oni to delaji uz 30 let. Je tezke jim vysvetlit, ze to delaji 30 let spatne...
Za mestem Ahmedabad se zacala vyrazne menit krajina na polopoust. Dest ustal. Uhodil jen obcas a kdyz tak padaly dve hodiny trakare, vsude voda, lide ve vesnicich a mestech se brodili ve vode, motorky po naboj kol. V jednom mestecku jsem uz musel letovat nadrz. Byla praskla na trech mistech u krku rizeni, byly tam primo dirky, ze kterych benzin vytekal, po oprave jsem zjistil, ze zespoda je dalsi brutalni prasklina. Po proklickovani kolem Dilli jsem se dostal pod Himalaj a zacal stoupat vzhuru. Momentalne jsem ve meste Manali, 1950 m n.m. Tady zacina byt platne pravidlo, ze nekdy mene znamena vice, a sice u indickych ridicu. Cim jsem vys, tim je mensi provoz, tim je to prijemnejsi jizda. Ridici jsou opravdu vypatlany. Maji zafixovano, ze predjizdet s kamionem a autobusem se muze jedine v zatacce. Behem 25 km jsem potkal 1 nakladak kteryho tahali z rokle, pak nakladak po celnim narazu. Ale to Indy nemuze ovlivnit, protoze oni takhle preci ridi uz 30 ci dele let...
Jidlo je take lepsi tady na severu. Nejvice jim placky capati s maslem, chutnaji jako nase bramborove placky, tak jsem si koupil marmeladu a mam docela dobry jidlo. A hlavne jsou tu lepsi zensky. Kdo se chce jet zenit do Indie, tak at nejezdi jizneji nez do Ahmedabadu!
Z Ahmedabadu jedu rovnou co nejrychleji do Himalaji. Mel bych jet pres Dilli, ale tomu se vyhybam, odbocuji 100 km pred nim a objizdim ho pres vesnice. Za Chandigarem zacina silnice stoupat do hor. Normalne by si to clovek uzil. Nebyt Indu. Ridice nakladaku a autobusu zrejmne uci v autoskole, ze predjizdet se muze pouze pred zatackou. V jedne takove zatacce byly dva jeraby a tahali z rokle kamion. O 20 km dal byl dalsi kamion po cerstve celni srazce. Kdyzbyste se ale nekoho zeptali jak je to mozny, tak nikdo nebude mit zadny tip. Za mesteckem Manali konci asfalt a zacina ubyvat vozidel. Prave tady zacinaji Himalaje. Slovy se to da jen tezko popsat, proste Himalaje. Kdo by si chtel ten pocit jen trochu predstavit, tak at se jede projet po Ceskomoravske vrchovine a hned pak do Alp. A pak tu zmenu vynasobit 2x. Za kazdym sedlem je uplne jina scenerie, jine nerostne slozeni hor.
Cestou potkavam nejdrive Polku a Polaka a pozdeji Australana a Spanelku, oba pary na Royal Enfield 350. Jedeme spolecne. Puvodne jsem mel docela strach, jak si Cezeta bude stat oproti Enfieldum, preci jenom je to ctyrtakt 350 ccm, vykon 18 koni a do Himalaji ho bere kazdy (za celou dobu v Himalajich a Kasmiru jsem potkal pouze 6 zahranicnich motocyklu, z toho 5 bylo BMW GS 1200), oba roky vyroby po 2000. Na Enfieldech byli dva lide + cca 50 kg navic. Oproti tomu Cezeta je dvoutakt 250 ccm, vykon 13 koni, jeden jezdec a cca 85 kg navic. Kdybychom tedy pocitali 70 kg spolujezdkyne, tak Enfieldi vezli o 35 kg vice. Nakonec vsak CZ obstala na vybornou. Nad 4200 m n.m. mela problemy s kyslikem, ale to Enfieldi take, v serpentinach bylo tezke udrzet tocky, ktere dvoutakt potrebuje mnohem vyssi nez blafacky enfield, v celkovem vysledku jsem ale na Enfieldy vzdycky cekal (na 30 km zhruba 20 minut rozdil).
Po trech dnech jizdy dojizdime do horskeho mesta Leh. Odsud jsem si udelal s CZ maly vylet za mesto a najednou koukam na ceduli ,,Nejvyssi sjizdna silnice sveta 18 380 stop nad morem (pres 5600 m n.m.)". Me byly od zacatku podezrely ty rampouchy podel silnice a snih kolem... V Himalajich uz v teto dobe konci sezona, na druhem nejvyssim sjizdnem sedle snezilo. Mirim proto dal do Kasmiru, kazdy rika, ze tam bude tepleji. Prvni den vecer jsem dojel dlouhatanskou kolonu aut. Vsichni cekaji, az buldozer uvolni zasypanou cestu. V kolone cekajicich jsou i vojenska auta, vojaku je tu v Kasmiru vsude plno. Davam se do reci s jednim Rusem, je to vojensky specialista, jezdi tu s Kamazem. V kolone pred jeho Kamazem stoji Tatra 815, oba jsou tu na tendru, kdo vyhraje, tak bude tahat indicka tezka dela.
Dalsi den vecer najednou zacaly padat silene kroupy, kdyz jsem po 20 km dojel k prvnimu domu, cely jsem byl pokryty souvislou vrstvou ledu. Do toho mi vypadlo predni svetlo.
Po prujezdu Kasmirem si davam den pauzu ve Srinagaru, spim na hausbotu. Uz ve Srinagaru se mi chce vratit se zpatky do hor, nebo byt uz rychle doma.
Ze Srinagaru jedu primo do Dili. Právě odsud budu mět posílat domů svou motorku, a další motorky a díly, které jsem v Indii nakoupil. Jedu přímo k člověku, co mi má zajišťovat odeslání věcí. Vlastně doposud nevím, zda mi věci opravdu odešle, kolik to bude stát atd., na emaily neodpovídal, po telefonu mi řekl, že musím přijet osobně co nejdříve. Když jsem k němu přijel, během 15 min mi řekl to, co mohl napsat do jednoho mailu a pak mi s klidem oznámil, že následujících 12 dní mohu hnít v Dilí. Prostě Ind. Dělám si proto malou vyjížďku na Taj Mahal do asi 200 km vzdálené Agry. Jako všude, i na Taj Mahalu je vstupné pro Indy levnější, aby si místní občané mohli dopřát to samé co turisté. to bych ještě bral, ale fakt, že vstup pro Indy stojí 20 Rupií a pro cizince 750 Rupií mě mírně řečeno dost naštval. Ale zaplatil jsem to a šel dovnitř. Taj Mahal, světoznámá památka, je moc hezká hrobka, větších rozměrů (Katedrála sv. ducha v Hradci Králové je o jeden metr delší nežli jeho nejdelší půdorysový rozměr). Nic víc, nic míň.
Poté se vracím zpět do Dilí. Ubytovávám se nedaleko železničního nádraží v hotelu, motorka bohužel musí stát několik dní venku. Když ji chci odvézt do přepravní společnosti, má prázdná kola, ulomenou vlajku a je na ní dvoumilimetrová vrstva prachu. V hotelu mám pořád oteřené okno a pokud mi stojí na stole sklenička déle jak dva dny tak je pořádně špinavá a musím ji umýt. Navíc mi začínají lézt na nervy lidé. Moji obchodní partneři nesplnili ani desetinu toho co slíbili (nezávisle na sobě). Navíc lidé jsou všude a pořád. Pokud se chce do některé z postranějších ulic dostat nákladní auto, musí jet po půlnoci, protože je menší provoz a méně lidí na ulici. Vím že spousta cestovatelů se městům vyhýbá, jezdí do oblastí bez lidí. Mě lidé nikdy nevadili, vyhýbat se jim jsem se naučil až v Indii.
12.10.2011 jsem konečně, po odeslání zásilek domů, připraven odletět zpět domů. Když jsem přišel do terminálu letiště, přímo do křídel kde jsou brány do letadla, připadlo mi, že jsem již v jiném světě. Veliký prostor, po půlnoci liduprázdný. Čistý. Tichý. Člověk se nemusí ohlížet, jestli si nešlápne to hromádky čehosi, jestli se o něco neotře nebo jestli ho neche přejet náklaďák. Dokonce ani žádné troubení není slyšet. Během dlouhé cesty k mé bráně přemýšlím o cestě, která právě končí. Nebylo na ní snad nic okouzlujícího, těžko říci, jestli jsem si ji užil, ale jsem rád, že jsem těch 84 dní mohl v Indii prožít.