Jiří Bašný, 14.2.2011
Předchozí díl: Den čtvrtý
Neděle, 21. srpna 2005
Trasa: Erlaufsee, Mariazell, Mitterbach, Wienerbruck, , St. Anton, Scheibbs, Wieselburg, Ybbs a. d. Donau, Martinsberg, Ottenschlag, Zwettl, Vitis, Heidenreichstein, Aalfang, Litschau, Grametten/Nová Bystřice, Jindřichův Hradec, Černovice, Pacov, Čechtice, Vlašim, Benešov, Praha 14
Tak na tohle si nikdy nezvyknu - první co člověk slyší po probuzení, je intenzívní drnčení kapek o plátno. Už v noci jsem byl vyštván hydrostatickým tlakem k blízké ohradě a provlhnul jsem (to ne že bych se pomočil…), marně doufaje, že ráno bude líp… není… Leje furt stejně, ďas aby to spral. Den odjezdu, před náma hafo kiláků a dancing in the rain.
Zatím se tedy opět nasáčkujeme do společenské, abychom odlehčili zásobám a popřípadě vyčkali lepšího. Z nadějí mně ale vyvede kempovní při placení, řka, že čím dřív vyrazíme, tím líp, podle jejich rádia je tahle frontička na dva až tři dny (rádio mělo pravdu – posléze se z tohoto deštíku vyvinuly rakouské povodně). No, co se dá dělat, asi budeme muset vystartovat do mokra.
Problémem je teď ale sbalení. Naštěstí můžeme využít tuhle místnůstku, takže po snídani se vrháme do stanů a balíme vše, co jde uvnitř, a pak to tryskem transportujeme pod střechu. Holé stany nezbývá než bourat za deště, halt se budou balit mokrý. To víceméně nevadí, jedeme do sucha a doma se usuší. Akurát tanec s mokrejma hadrama není za větru nic moc, naštěstí při skládání si vzájemně vypomůžeme. Nasáklé balíky pak nasáčkujeme do obalů, teče z nich jako z nacucané houby.
Poslední fází je přistavení mašin co nejblíže a naházení všeho do kufrů. Při tom však dochází k jistému zádrhelu. Už ráno jsem si všiml, že Jiříkově VFRu svítí (tedy, spíše žhnou) levé blinkry. Asi to není zrovínka normální a Jirka to po oznámení konkretizuje – vytlučená baterka. Zřejmě díky alarmu, koupajícímu se v loužičce v kapotáži podsedlovky. Ještě aby nebyla voda v ovladači blinkrů, míním pesimisticky. Naštěstí se moje sejčkování nepotvrdilo. Jirka posléze sehnal v kempu Čechy s Feldou, dotlačil k nim mašinu a přes kabely se ji bez problémů podařilo nastartovat. Takže alespoň něco máme v lati! Při brumlání volnoběhu dobaluje, a tak kolem desáté jsme ready k odjezdu. Rozloučíme se s Michalem (opět se vrací přes Znojmo a s námi by to byla pěkná zajížďka) a za chvilku zmizí zadní světlo Shadowky v dešťové mlze okolního lesa. I my posléze práskneme hefty a jedeme, na první křižovatce vlevo na Mitterbach.
Tam tankujeme (Jiřík musí být roztlačen, baterka ještě nemá dosti sil), pak se definitivně zabalíme do igelitu (i já už dnes mám nemoky) a dešťová etapa nastává. Co k ní napsat? Hmmm, skoro nic, jedeme, dáváme majzla, abychom neuklouzli, koldokola vidět toho moc nejni, a taky ani moc nepočumuju. Koneckonců, jel jsem to nedávno opáčně, tak co. Pršet pozvolna přestává teprve na dohled Dunaje, je sice mokro, ale jede se radostněji. Po přejezdu řeky po koruně přehrady vzápětí mizíme vzhůru do kopců nad ní, kde silnice posléze usychá a jakmile se vyškrábeme nahoru, jedem už za sucha. Takže je líp, vezmeme trochu za plyn a odsejpá to rychlejc. Dokonce se občas i zamodrá a vykoukne slunce, mírně kopcovitá krajina ne nepodobná třeba Benešovsku (ale o dost upravenější a čistší) je potěchou oka. Jízdu nám nekazí ani provoz, ten je tu nedělně minimální. Pomalu by to chtělo čůrpauzu spojenou se strhnutím nemoků, takže se s Jirkou (ten vede) posunky na ní domluvím. Před Zwettlem projíždíme asi deset kilometrů lesem, kde je více než dost perfektních odpočívek či ústí lesních cest. Tam všude by mohlo zastavit ne dvě, ale třeba deset motorek, Jiřík však maže furt dál jako k ohni. Až těsně před městem na sjezdu k němu staví na autobusové zastávce. No, na svlíknutí OK, my muži si odpustíme tekutiny klidně u čekárny, bohužel Petra musí pěkně daleko. Přitom předtím v lese by to pro ni bylo daleko jednodušší. Taky za to Jiřík dostane řádnej kartáč, předtím, než se Petruše s temným brumláním vzdálí ke spásným křovinám opodál… Nojo, i přízemní maličkosti jsou v partnerských vztazích důležité!
Před námi je poslední společná etapa do Heidenreichsteinu, kde se naše cesty rozdělí. Ernestíci mažou nejkratší a nejrychlejší cestou domů, převzít v klidu potomka, koupání, uložení, vybalení a převoz mašiny do vzdálené garage a tak. Já (maje času více, nikoho koupat nemusím a parkuju doma) se zastavím ve městě na nádraží, které je koncovým jedné větve zde sídlících muzeálních úzkokolejek. Takže na kraji městečka stavíme, potřepeme si tlapama a společná dovolená tady končí…
Jakmile červená VFR s červenýma postavičkama zmizí mezi domy, jmu se hledati nádraží. S jednou smyčkou se mi to podaří a zaparkuju Káčko vedle hlavní nádražní budovy. Odstavné koleje jsou tu z poloviny zaplněny hnacími i taženými vozidly, sehnanými jak posléze vidno z celého Rakouska, všude tam, kde se úzkokolejky v posledních dvaceti letech pro nerentabilnost rušily. Mají toho tu přehršel, takže beru foťák a vydám se mezi ně. I když neděle, nikdo tady není, mám vše tedy k dispozici. Příští půlhodinku tedy strávím mezi kolejema, hmmm, mít tak kousek z toho u nás na JHMD, to by bylo jiné. Zvláště osobní vagóny, zde evidentně nevyužité a přitom ve vynikajícím stavu, by se do naší historické soupravy hodily jako prdel na hrnec. Co se dá dělat, někdo má a někdo nemá…
Po prohlídce ještě oblezu uzamčenou nádražní budovu, přitom zjistím, že mám docela štěstí. Za hoďku se z Altnagelbergu 
(rozbočného nádraží, navštíveného nedávno s Markétkou) vrací pára sem. Takže se mi naskýtá možnost chytit si ji někde na cestě a pořídit fotečky. Chci nasednout, ale najednou se tu vyloupli dva starší chlapíci a hned na mně, kdy že jede vlak? Tak jim ukážu jízdní řád a Talijáni (tady na vejletě za mašinkama) zajásají, že se jim nabízí možnost svezení. Skočí do auťáku a vyrazí, já po chvilce za nimi.
Protože mám ještě trochu času, zajedu na nádražíčko (tedy, spíše jen výhybna se dvěma kolejemi) Aalfang a v lenivé pohodě nedělního odpoledne si jej prolezu a nafotím. Chci si ještě nafotit zastávku Landegg, ale nalézt ji mi dá trochu více práce, než jsem čekal. Jakmile jsem konečně na ní, kouř stoupající z nedalekého lesíku prozradí, že vlak je již nablízku, ani jej nestačím tady vyfotit. Urychleně se přesunu zpět do Aalfangu, vyhledám a zaujmu pozici a už je tu jejich historická souprava! Takže dvě fotky a je hotovo…
Jelikož se čas už trochu nachyluje, je třeba opustit Rakousko a pomalu směřovat k domovu. Přechod se přímo nabízí, Nová Bystřice. Protože si chci ještě udělat trochu radosti, sjedu zpět do Landeggu a lesní spojkou najedu hlavní silnici do Litschau. Podle ní vede souběžně i druhá (respektive hlavní) větev, končící v Litschau.
Jedu tedy pohodovku podél ní, dávám pozor, jestli náhodou něco nepojede, ale tentokrát štěstí nemám. Na turistický vlak narazím až na konečné v Litschau, kde se právě přepřahá dieselovka po příjezdu. Takže alespoň takhle si užiju trochu té „echt eisenbahn romantik“. Vlak je poměrně dost zaplněn, lidí tu bloumá slušný počet, asi to tu patří k oblíbeným turistickým výletům, svézt se vláčkem. Už aby tomu bylo tak i u nás doma (kupodivu, podle posledních zkušeností JHMD tomu tak začíná být i na jejich tratích).
Ke hranicím je to jen kousek, pár kilometrů a jsem v Gramettenu, ospalý rakouský policajt jen mávne, stejně jako dvojice těch našich. Vítej doma, poutníče…
Sotva se rozjedu, je tu Nová Bystřice a s ní „naše“ koncové nádraží. Docela už mám hládek, od rána nic v tlamičce, budu se muset po něčem poohlédnout. Sotva však zaparkuju vedle perónu, je jasno i v tomhle. Zvýšená aktivita v hlavní turistické sezóně se 
odrazila v otevření malého bufáče. Hurá, dám něco hnedle tady. Nabídka je standardní, klobáska, smažák, horkej čokl a tak, stejně klasické je i pitivo. No, piwko by bodlo, ale přeci jen, nejsme už v mírně tolerantním Rakousku, leč v přísnější (naštěstí, mám ten dojem...) domovině, a tak to bude jen nealko. K tomu kafe, a jako papú opečená klobása. Asi tady udělám slušnou outratu. Bohužel, co platím, tak svižný poryvový vítr sebere tácek s klobásou (již odnesený na stolek) a umístí jej na štěrkovanou cestu… Hořčice je v prdeli (tedy, mezi kamením), oválenou klobásu zhruba očistím, jediné, co je v pořádku, je chlebík. A tak do sebe v poklidu nasoukám zakoupené, občas mezi tesáky zaskřípe kamínek, ale co, chutná a to je hlavní… Napucnutej se projdu nádražíčkem, prohlídnu si nově zrekonstruovanou výtopnu, prolezu perón a je čas na odjezd.
JHMD
Zbytek už je jen o prostém přesunu, do Jindřichova Hradce jedu po hlavní. Z něj vyrazím po perfektní výpadovce na Pelhřimov, podél severní větve úzkokolejek. Z Kamenice odbočím vlevo na Černovice a Obrataň, opět s dráhou v sousedství. Trasu už víceméně znám, takže ubíhá bez zastavení. Co mi však vadí, je neustálý bouřlivý vítr šikmo z protisměru, asi něco přijde. A taky ano, to „něco“ mně dostihuje mezi Pacovem a Vlašimí, deštík…. Jako by jej nebylo dneska a včera dost… Zprvu mírnější, za Vlašimí poměrně zesílí ve slušný cuhák. Jsem línej si natahovat dešťáky, opět měním jen rukavice a mažu dál, jedu přeci domů a do sucha, tak co. Největší děs běs ale propukne na dálničním přivaděči a posléze i na obligátní dvacítce kilometrů na kraj Prahy. Pytle vířící vody plus nedělně podvečerní rush-hours, prostě si závěr dovolené vyžeru až do dna. Když už to mám domů jen kousek, déšť zvolna ustává a se zastavením před domácími vraty dokonce někde nad Prahou zlehka vysvitne sluníčko….
Tím končí jedna z letních minidovolených. Co k ní říci? Jooo, celkem fajn. Viděl jsem toho dost, pěkně jsem se svezl (provětral starého bráchu K) a zažil fajn chvilky s kamarády. Co víc by si člověk na motorce mohl přát?