Michal Prášek, 16.9.2013
Účastníci:
MP, Honda FSJ 600 Silver Wing
Magi, Piaggio Beverly 500
Výlet do Polska jsem začal plánovat už na jaře, takže jsem trávil něco málo volného času pročítáním všech možných cestopisů z této země. Původně jsem chtěl navštívit i Litvu a Lotyšsko, ale…
Odjezd byl plánovaný na první červencový týden. Proti byl však můj tehdejší stroj – Suzuki Burgman, který měl v Polsku oslavit najetých 100 000 km. Den před odjezdem na Transpublik 2013, na který měl navázat odjezd k Baltu, mu prasklo těsnění pod hlavou a voda nahrčela do oleje. V plánovaném termínu odjela pouze polovina plánované výpravy – Dodo a Lonewolf. Já a Magi jsme nikam nejeli, s tím že se cesta odkládá na neurčito.
Za dva dny si pro Buráka dojel nový majitel a já nevydržel a začal vymýšlet, na čem budu jezdit dál. Za další dva dny jsem měl v garáži lehce jetého Silver Winga 600 od pana Hondy. Nechtěl jsem vyrazit hned na mě neznámém stroji, ale chtěl jsem si dát čas na vzájemné sžití a seznámení se. Vzal jsem to zodpovědně a za první měsíc najel čtyři tisíce km.
Po ujištění se, že vše je v cajku, padlo rozhodnutí odjet do Polska. Jen jsme cestu museli zkrátit, Magi nemohl odjet dřív než 22.8. za svítání a já se potřeboval do západu slunka 28.8. vrátit. Týden před odjezdem jsem ještě koupil dva boční kufry a vytvořil na ně držáky, abych měl čas je aspoň trochu prověřit v provozu. Povedlo se, zbývalo ještě přezout obě pneu a může se vyrazit.
1
Ve čtvrtek ráno nacvaknu kufry na nosiče, přibalím stan na top case a valím do Jihlavy k Magimu. Vyjíždíme kolem deváté ranní směr Havlbrod, Pardubice, Hradec,Trutnov… Počasí nám přeje. Slunko svítí a odvážíme si ho s sebou. Zatímco v CZ je to jeden z posledních pěkných dnů do doby, než se vrátíme, nám svítí každý den.
Cesta moc neubíhá. Chceme se dostat co nejvíce na sever k pobřeží. Na jedné z prvních benzinek Magi dává plnou do Beverlyny a já doplňuju trapně 3 litry, abychom srovnali obsah nádrží a dále tankovali současně. Při jeho menší spotřebě a menší nádrži by potřeba tankování mohla být stejná jako u mě, když Silver má větší apetit, ale i objemnější nádrž.
Kolem osmé večerní bez problému dle navigace dojíždíme ke kempu v Poznani. Problém nastává, když nám ne zrovna příjemně naladěná slečna v recepci oznámí, že kemp je plný a nevezme nás. Na dotaz, kde je poblíž jiný kemp, dostáváme vizitku, kde byly i přímo GPS souřadnice. Je to pár km za Poznaní, kam již za tmy dojíždíme.
Jacek, jak se majitel jmenuje, nám nabízí i dvoulůžkový pokojík a zaparkování strojů v garáži. Vzhledem k tomu, že máme za sebou 540 km a potmě se nám stany stavět nechce, jsme velmi rychle rozhodnuti pro pohodlí postele.
2
Ráno v osm máme sbaleno, prohodíme pár slov s Jackem, který přifrčel obstarožní Corsou, a pokračujeme přes Poznaň na sever. Hned v Poznani nás na půl hodiny zdrží zácpa – semafor, kde svítí zelená dvacet vteřin, červená čtyři minuty. Za ním železniční přejezd, kde závory jsou dole pět minut před průjezdem vlaku a hned za ním další takový semafor. Se svou šířkou metr čtyřicet s kuframa tedy stojím mezi autama a čekám. Magi je o něco užší, ale čeká se mnou.
Po vymotání se z Poznaně další velmi "záživný" kus cesty - polské rovinky. V Poznani jsem koukl na nadmořskou výšku – plus mínus šedesát metrů. A to je od moře nějakých 300 kiláků. Takže ani kopce si neužijem. Jeden tedy byl, lehké klesání, které by u nás nebylo ani značeno. V Polsku na něj však upozorňovalo několik velkých značek „nebezpečné klesání“.
Stejně tak zatáčky. Jede se několik kilometrů po absolutní rovince, najednou značka „dvojitá zatáčka“. Připravuji se… a nic. Silnice se lehce stočí a opět narovná. Kdejaké malé zakřivení je značeno výstražnými šipkami v zatáčce, jaké se u nás používají, až když se silnice točí o 180°.
Povrch je ale velmi slušný, jen pár míst má vyjeté koleje, nebo zaplátované výmoly. I když asi desetikilometrový úsek od silnice č. 6 k Lebě byl taková off-roadová vložka. Magi tam vlítl do nějaké díry hluboké tak, že se zarazil až o hlavní stojánek.
Po 365 km jsme v cíli dnešní etapy. V Lebě jedeme prvně do kempu, kde stavíme stany. Magimu se Beverlyna pořád bořila bočním stojánkem do greenu, tak do sebe rychle kopnu jedno z plechovky, z níž pak vytvořím podložku pod stojánek.
Než začne zapadat slunko, jdeme se kouknout na pláž. Moře, které má 10° i v létě… Přestože je celkem teplo, ve vodě nikdo není. Po chvilce brouzdání se mi modrají nohy a začínají slejzat nehty, takže radši vylézám na písek, který je aspoň trochu vyhřátý.
Na pláži si sedáme na terasu hospůdky a zkoušíme místní pivo, zatímco ostatní sedící se zahřívají čajem. Pivo – no pivo… po natočení to má pěnu jak hodinu a půl stojící točené u nás – žádnou. A za 8 zlotých… jedno stačí. Na večer koupíme lahváče.
Procházíme na konec pláže a pak do centra Leby, kde si kupujeme uzené makrely a nějaké ty lahváče (cca 2,5 zlotých), které pak natlačíme v kempu do pupíků. Mimochodem, kemp je velice pěkně vybavený, udržovaný a čistý. Pořád tam chodil chlápek, co sbíral a třídil odpadky. Ráno před šestou už ženská uklízela záchody a sprchy. Byl to asi nejlíp vybavený a čistý kemp, co jsme využili (54°45"44.29"N, 17°33"58.06"E), i když i ty ostatní byly čisté a udržované.
3
Ráno koupíme nějaké to pečivo, vrátíme prázdné flašky a přesouváme se jen asi 3 km na parkoviště u vstupu do Slowiňského Parku Narodoweho. Dovnitř se dostanete jen jednou cestou, tak abyste museli projít přes pokladnu (6 zl.). Pak se dá jít pěšky, nebo jet vláčkem. Je před devátou, vláčky ještě nejezdí a zase to není tak daleko (jsme si mysleli), a tak jdeme pěšky… Po třičtvrtě hodině chůze po asfaltové cestě lesem z ní scházíme a dostáváme se na písečný břeh Baltu. Paráda. Nikde nikdo. Dostat tam Silvera, to by byla fotka...
Další třičtvtě hodinku jdeme po břehu až k místu, kde jsou známé písečné duny. Spousta jemného bílého písku, jak někde v Maroku. Pěkně blbě se v tom chodí. Nedovedu si představit v tom jezdit, nebo z toho vyhrabávat po kardan zahrabané bawco.
Přicházíme na vrchol jedné z dun, za níž si myslím, že je konec. Další písečné pole a navíc plno lidí. kteří přijeli vláčkama a jdou proti nám. A hned je tu plno. Prošli jsme přes duny opět do lesa a po cestě jdeme zpět k parkovišti. Chvíli si sedáme na lavičku, z níž by se daly sbírat houby. Stačí sejít trochu z cesty a les je plný hub.
Cestou je ještě „Tajny poligon raketowy“. Z letáčků a informačních cedulí v polštině toho moc nepochopíme, přesto tam nakouknem. Nějaké rakety, zbraně z války. Pochopil jsem, že tam Poláci snad i něco vymýšleli a vystřelovali v sedmdesátých a osmdesátých letech minulýho století. U stánku s pohlednicemi je velké razítko * STARTRAMPE * WYRZUTNIA RAKIET *. Beru pas, hledám volné místo a fláknul jsem si ho na stránku s vízy.
Protože se blížil čas oběda, kupujeme si „chleb so smalcom“ – normální dva cenťáky tlustý a dvacet čísel velký krajíc chleba namazaný silnou vrstvou sádla se škvarkama. K tomu velká okurka kvaška. Výborné, později si dáváme ještě i jinde.
Při odjezdu z parkoviště zjišťujeme, že Beverlynka nesvítí. Jen parkovačky, po přepnutí na tlumené vše zhasne. Odjíždíme to řešit jinam, na okraj Leby. Po kontrole pojistek se shodujem na tom, že problém bude jinde a začíná demontáž plexi a plastů kolem světla a řidítek. Došlo až k rozborce přepínače světel, kde jsme zjistili vypadení jednoho pohyblivého kontaktu. Po správném složení a odzkoušení zase vše zaplastovat, namontovat plexi a vyrazit směrem na Gdyni.
Tam se opět zdržujem v zácpě, ale dojíždíme do přístavu, kde se chceme podívat na torpédoborec Blyskawica, jednu z nejslavnějších lodí druhé světové války, postavenou v roce 1937. Po tom, co jsem jej znal z fotek, jsem byl překvapen jeho velikostí. Ve skutečnosti je mnohem menší, než jsem očekával.
Následoval nekonečný průjezd Gdyní, Sopoty a Gdaňskem… Tři města spojená do jednoho, asi stopadesátosm světelných křižovatek, kde není možný chytit „zelenou vlnu“, takže se popojíždí od červené k červené. Magi začíná navíc tušit další problém, cítí benzín. Uklidňuji ho, že je to z těch Polonézů a Fiatů.
Na konci Gdaňska tankujeme a vyrážíme k dalšímu kempu. U Beverlyny ale podezřele rychle padá rafika palivoměru. Dnes jsme najeli jen 183 km a v Sztutowo v kempu stavíme stany. Po zkoumání, kudy se benzín ztrácí, nic nenacházíme. Jdeme tedy na pivo a ještě vymýšlíme možné příčiny benzínového smrádku.
Pivo jako obvykle – bez pěny. Když vidím, jak to točí, tak bych jí to s chutí vytrhl z ruk a natočil si ho sám. Nakonec dáváme tři kousky a od dalšího trápení nás zachrání zavíračka. O půl desáté hospoda prázdná, v deset tma… No, aspoň budem ráno čilí a svěží.
4
Budím se opět před šestou a ženská už uklízí sprchy. Začnu tedy den vařením polívky. Během balení ještě Magi nechá nastartovanou Beverlynu a hledá, kudy benzín teče. Občas ji vydráždí do maxima, a tak i ti, co doposud spali, jsou už taky vzhůru... Aspoň toho dnes víc stihnou :-).
Odjíždíme směr Krynica Morska. Asi po dvou kilometrech Magi signalizuje problém – opět smrdí benzín. Zajíždíme do stínu na okraj silnice a začíná rozborka. Kolem vstřikovače mokro, po nastartování motor běží, ale benzín stříká i mimo vstřikovač. A to tak, že mnohonásobné množství toho, co do sání. Proto ta spotřeba…
Chvíli se to snažíme vyřešit výrobou těsnění z hadičky ze Silver Winga, když tu se objevuje starší domorodec se psem. Okouní, radí, a pak odchází s tím, že donese nějaké podložky. Přinesl rezavé podložky a nějaký plíšek, kdoví z čeho, a že ať to tam dáme a přes to přišroubujeme a že se to líp přimáčkne. Moc tomu nevěříme, ale je neodbytný, tak to zkoušíme. Nastartujeme a… nikde nic neštříká, sucho…
Neuvěřitelné. Je neděle, skoro poledne, všichni Poláci jsou v kostele a tady se objeví jeden, co nám vyřeší problém. I takové štěstí patří k cestování. Polák se slovy, že je „taky maly serwis“, si říká o nějaké drobné na pivo. Dostává pár zlotých a mizí k hospodě. Plíšek „Made in Poland" tam nakonec vydržel až do výměny gumového O-kroužku v ceně 3 Kč po příjezdu domů.
Pokračujeme do Morské Krynice, kde prohodíme na molu pár slov se skupinkou krajanů, dáme polívku a odjíždíme do dalšího místa které chceme navštívit a přenocovat – Malbork. Dnešní etapa byla nejkratší – 93 km. V Malborku zajdeme do TESCA pro nějaké to pečivo, paštiku a hlavně pivo. V místním kempu jsme sami jen ve společnosti třech obytných aut.
Postavíme stany a jdeme navštívit největší gotickou cihlovou stavbu světa – křižácký hrad Malbork. Vzhledem k tomu že za hodinku je vstupné jen 7 zlotých za prohlídku bez průvodce, oproti 29 zlotým za prohlídku s polsky mluvícím průvodcem, dáváme si zatím opět chleba se sádlem, pivo bez pěny a čekáme. Po prohlídce hradu o ploše 250 000 čtverečních metrů se šouráme do kempu, kde si před spaním dáme pár lahváčů a polívku ze sáčku.
5
Když se ráno před šestou budím, Magi už se prochází po kempu. Takže něco málo uvařit, ranní káva, sušenky na dobré ráno, zbourat stany a jede se směr Ketrzyn. V místě, kde jsme nejblíž Rusku, si zajedeme ještě na přechod, kouknout se na Rusko. Je tam mrtvo. Do Ruska je potřeba vízum, a tak tam jede jen pár aut, nebo se vrací domů ty se značkou RUS.
Za Ketrzynem zajíždíme do lesů, kde si za války vybudoval ten malej uřvanej Němec s nalízanou patkou Vlčí doupě, jež se mu stalo málem osudným - 20. 7. 1944 tam na něj plukovník Claus von Stauffenberg neúspěšně spáchal atentát (operace Valkýra). Polsky je to Wilczy szaniec, německy Wolfsschanze.
Po příjezdu na parkoviště motorek tam povykuje pár Němčourů na Baworákách. Ne ty se sajdou, ale nějaký GéeSa. Magi povídá, jestli to slyším. „Co ?" ptám se. „Oni tady ještě jsou…?"
Bylo tam dost německých důchodců, takže to vypadalo, jako že tam mají sraz po sedmdesáti letech. Celý jsme to prolezli, ale jsou to jen spousty betonu a železa, tak jak to zůstalo po válce, když se to Němci snažili zničit při ústupu.
Před odjezdem přemýšlíme, kterým směrem se dát. Vzhledem k času, co nám zbývá do plánovaného návratu, upouštíme od myšlenky zajet do Litvy. Byla by to pak honička domů. Stáčíme se tedy na jih a míříme k Mazurským jezerům, kde na břehu jezera Sniardwy hledáme kemp. Je to největší z jezer a vypadá to tu jak u Balatonu. Jen ten je o asi patnáct stupňů teplejší...
Po postavení stanů zajdeme na dvě točený, ale protože jak naznal Magi – je to hnusný, jdeme do obchodu pro lahváče. Večer na lavičkách koukáme do map, co navštívit ještě cestou domů. Jediný nápad je Osvětim, která je prakticky po cestě. Je to však ještě více než 500 kilometrů, takže další den bude jen přesun blíž ke Katowicím. Dnes najeto 302 km, ještě dvě lahvový a spát.
6
Ráno opět vzbuzení před šestou, uvařit polívku, ranní Jihlavanku, která je stejně upražená a pomletá v Polsku, k tomu sušenky na dobré ráno a v osm hodin odjezd. Jak se vzdalujeme od moře, jsou tu zase ty nekonečné dlouhé rovinky, zatáčka co deset kilometrů.
Někde v Lomze se od sebe trochu vzdálíme, tak chci na krajnici počkat a sjíždím ze silnice, kde byl na krajnici nějaký jemný hluboký písek. Přední kolo se do něj zaboří a pomalu padám na levý bok. Ještě to stihnu včas zachytit a chvíli držet v neskutečném náklonu… Úplně jsem se opotil, až mi vytekl čůrek potu zpod helmy na záda. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale než dojel Magi, podařilo se mi Winga postavit opět do svislé polohy.
Pak už jen nuda po rovných silnicích a dálnicích, přes Warszawu do Dabrowa Gornicza, kde byl Eurocamp zafinancovaný z Bruselu. Než stavět stan, zvlášť při předpovědi počasí slibující déšť, vzali jsme si pěknou dřevěnou chatku doslova za pár korun. Najeli jsme 529 kilometrů. Jdeme koupit nějaké pečivo, paštiku a něco na „před spaním“.
7
V posteli se spalo trochu líp, tak poprvé došlo na to, že mě budil budík. A protože se nemusí balit stany, je odjezd rychlejší a již po půl desáté jsme v Osvětimi. Při zkoumání ceníku a jak to tam vlastně chodí zjišťujeme, že za čtvrt hodiny začíná prohlídka s česky mluvícím průvodcem. Takže za 35 zlotých kupujem lístky a vyčkáváme. S námi ještě další dva krajané z Čáslavi.
Vyzvedává si nás česky mluvící průvodce a provází nás po táboře. Ve čtyřčlené skupince je to takové lepší, než ty hromadné zájezdy. Po více než dvou hodinách přejíždíme ještě autobusem z tábora Auschwitz I do druhého, většího. Pro ty, co byli, nemá cenu připomínat, pro ty, co nebyli, mohu jen doporučit návštěvu. Celá prohlídka trvala bezmála čtyři hodiny.
Kolem druhé odjíždíme od tábora, natankujeme, v místním LIDLu utratíme poslední polskou měnu a míříme přes Český Těšín k D1. Kdesi u Nového Jičína se rozdělujeme. Já spěchám do Brna navštívit známé a zajít na jídlo, Magi dává kafe a kouř a pokračuje s odstupem za mnou.
V Brně se chvíli zdržím a když kolem osmé vyjíždím na mokrou dálnici, říkám si, že aspoň ať těch posledních 50 kiláků neprší, když už to vydrželo celý týden. Mě to vyšlo, ani na posledních z dnešních 413 kilometrů jsem nezmokl.
Po příjezdu domů si čtu SMS od Magiho: „…z Brna do Měřína chcalo…“ Zastavení v Brně se vyplatilo. No aspoň že celý týden bylo naprosto luxusní cestovatelské počasí, technika poslouchala (Italka tedy trochu zlobila a testovala naši manuální zručnost a znalosti) a ve zdraví jsme se dostali zpátky na Vysočinu.
Celkem najeto 2 425 km a spousta zážitků.