Vojta Vlasák, 28.8.2019
Stále Rusko
V posledním souhrnu zápisků z cesty jsem končil procestováním Olkhonu a vydal jsem se zpět do Irkutsku. Zde jsem měl již několik dní dohodnutý nocleh u Mariny a Ženi.
Je pátek a sjedou se kamarádi z dalekého okolí. Ohromná a veselá párty v zahradním altánku se koná. Jejich tempo pití je ale ukrutné a nejvíc mě ničí často zahlášený povel "Do dna!" Takticky se tedy po jedné vydám na ústup. Čeká mě totiž prohlídka města, tak nechci bejt marnej.
Role průvodce se ujala Marina. Historické centrum, socha smyšleného zvířete Babra, jež je symbolem města, centrum 130 kvartál s obchůdky, restauracemi a kavárničkami. Prostě od všeho trochu.
No a prý tradiční jídlo nesmíme vynechat. Tudíž se vydáme do jedné z mnoha restaurací a ochutnává se. Zdejší kuchyni si nemůžu vynachválit. Kamarádi toho nemají stále dost, a tak se večer schyluje zase k pijatice. Zítřejší přesun mě ale od ponocování odradí.
Několik dní je to pak jen o kilometrech. Spím jak se dá. Jednou mám stan před branou továrny, další den nepohrdnu pozváním Dymitrije na jeho farmu, kde pokecáme, pojíme i popijem a já otestuju svou první ruskou banju. Nebo taky dvě noci trávím v gastenici, páč 700 km v dešti udělalo své. Není to ale ledajaká gastenice. Nocoval jsem už různě, ale v nákupním centru vedle kina ještě ne.
Po zhruba 16 000 km jsem ve Vladivostoku. Na místní motorkáře, jako v celém Rusku, se můžeš spolehnout. Seženou adresu bajkpostu a zanavigují mě do servisu. Na těch krásných ruských cestách jsem totiž rozlámal blatník a je třeba ho ponejtovat.
Chlapi v dílně s tím nemají problém. Vyhradí mi koutek, dodají materiál a vercajk a já si kutím. Vyměnit olej je čurina a zmáknu to v garáži.
Na bajkpostu se to dost za ty tři noci střídá. Večery jsou ale vždy ve znamení dobré nálady, pokeců a třeba i nabídnuté pomoci. Jako třeba s vyřízením lodních lístků, ať zbytečně neplatím agentuře.
Je to ale porod, to ti povim. Sedm hodin od okýnka, kde nic neví, k dalšímu, kde jen něco tuší. Po tomhle martýriu odevzdám motorku do skladu, a ta tím pádem oficiálně opustila Rusko.
Jižní Korea
Nalodit člověka je o poznání snažší. Skoro den trvající plavba je pohodová a využiju ji k odpočinku. Přes noc to trochu houpe, a tak se po ránu na lodi pohybuje nemálo zelenejch obličejů.
Vylodění a následné procedury v Donghae mají najednou řád a kulturu. Všichni jsou milí a přesně ti řeknou, co máš dělat a kam jít. Nic není problém. Teda až na prohlídku zavazadel, kde mi najdou nůž. Naštěstí jen ten kapesní, páč ten "kempingovej" jsem zašil důkladně. Nakonec mi ale po krátké diskusi nožík vracej a já se vydám vztříc korejskému dobrodrůžu.
Je potřeba si hodně rychle zvyknout na jinosti. Nacházím se v naprosto jiném světě, než známe z Evropy. Na dálnici s motorkou nemůžeš, všude je obří množství zpomalovacích retardérů a radarů, vše co dáváš či příjmáš držíš oběma rukama, krknout si v plné restauraci není problém, zato vysmrkat se na veřejnosti je faux-paux jak vyšité.
A hlavní je si zvyknout na horko. Na přelomu července a srpna na horko takové, že se mi vařil benzín v karbecích i nádržích.
Korea je velmi hornatá a říkám rovnou, pro nás motorkáře ráj. Prvotřídní asfalt, zatáčky že ti jde hlava kolema a stále je na co se koukat. Navíc zajímavá místa jsou, stejně jako u nás, značená hnědými cedulemi. Strach, že to nepřečtu, byl rázem pryč. Většina nápisů je totiž i latinkou. Tudíž si vždy udělám jen hrubý plán a pak sleduju cedule a nechám se unášet náhodou, kam mě to zavane.
Třeba obrovská jeskyně Hwanseongul, kam buď vyšlapeš krpál, a nebo se necháš vyvézt speciální jednokolejkou, klášter Buryeongsa, který mě naprosto učaroval pro své místo, nebo vysokánský vodopád v soutězce Cheongsong-gun.
Dále nešlo minout nejkrásnější klášter v celé Asii. Je jím Seokguram. Celý z bílé žuly, uvnitř je velikánská socha Buddhy a já obdivuju hravost řemeslníků, jež to stavěli a každému detailu dali péči.
Korejci jsou neskuteční pěstitelé a obdělávají každý možný metr čtvereční půdy. V jednom regionu se jedná hlavně o zelí, které pak na pálivo nakládají a podávají snad ke všem jídlům, jinde se pěstuje tabák a rýže. Vidíš je všude po polích s motyčkama v ruce. V těhle kopcích a na terasách by velké traktory neuspěly.
Jih korejského poloostrova mi v mnohém připomínal Chorvatsko. Ale mnohem zelenější a bez turistů. Jen velmi pomalu se touláš zátokama, rybářskýma vesničkama, co chvíli musiš zastavit na focení nebo jen pokoukání.
Jinej úhel pohledu mi nabídla lanovka z města Bongpyeng-Done na kopec Mireuk-san. Skvostné počasí tomu dodalo jen punc dokonalosti. Vše jako na dlani. Ta spousta ostrůvků a lagun mi zůstane jako fotka ještě dlouhé roky v paměti!
Po téhle parádě nevynechám ani možnost si s místními v jednom z mnoha přístavů zarybařit. Stačí se jen optat a poraděj mi, na jakou hloubku to nastavit a co na háček dát.
Tím se dostávám k lidem samotným. Jsou pro mě velikým překvapením. Jsou milí, přátelští, pohostinní a vždy, když můžou, pomůžou. A jelikož Korejci milují kempování, tak volné kempy jsou doslova všude. Zpravidla je zde i toaleta a sprcha. I tak ale nic neplatíš.
Někdy s nima jen tak pokecám, třeba i za pomoci googlu, jindy je to lámaná angličtina. A když ani ta nepomůže, ruce a nohy jsou jistota. Vždy ale usměvaví a dobře naladění.
Na severu země jsem se v první řadě vyhejbal Soulu. Nemám velká města rád. Ale jak to jen šlo, tlačil jsem se k hranici se Severní Koreou. Bylo několik pokusů o přiblížení, vždy mě ale zastavili a otočili vojáci. Mile, zdvořile a s úsměvem. Žádný adrenalin se tedy nekonal. Armáda je v těchto končinách vidět a slyšet často. Stíhačky křižují nebe každou chvíli, kasárna jsou v každé dědině, noční střelby z těžkých zbraní, u kterých se fakt nedobře spí, nejsou žádný problém.
Jídla v Koreji jsou převážně ostrá, což mi neskutečně vyhovuje. Restaurací jsem moc nenavštívil, ale cenově přijatelná alternativa jsou hotová a čerstvě udělaná jídla v obchodech. Máš zde možnost mikrovlnky a někdy i posezení. Navíc tam bývá i wifi, tudíž jsem žádnou místní simku nemusel řešit.
Konec mého putování po Jižní Koreji byl poznamenaný tajfunem. Naprosto promočený se tedy došourám do přístavu. Zde je naštěstí lépe, a tak vše dosušit a připravit se na nalodění. To opět proběhne organizovaně a bez sebemenších problémů.
Japonsko
Patnáct hodin na lodi uteče a jsi v Sakaiminato. Vyřídit vše potřebné zabere ale ještě o půl hodiny víc, než v Rusku. 7,5 hodiny a mám pojištěnou motorkou, přeložený karnet, vyřízené další blbosti a opouštím bránu přistavu.
Přivykám jízdě vlevo a jen co opustím městskou aglomeraci, vidím rozdíl. Hory jsou vyšší, vesnice dál od sebe. Není to tu tak našlapané jako v Koreji.
První zastávka je v Hirošimě. Být v Japanu a nevidět tohle krásný město, co si zažilo svoje, by byl hřích. Krom domu českého architekta Letzela, který jako jeden z mála útok jadernou pumou přežil, jsem navštívil i budovu zvanou Memorial hall, jež je postavená na místě hypocentra a je v ní panoramatický snímek zničeného města několik týdnů po útoku. Nejsilnějsí zážitek z Hirošimy ale mám z muzea. Fotky a videa tu představu o tom, jaké to bylo, jen umocní.
Velikým překvapením je pro mě ostrov Šikoku. Je turisticky moc neobjevenej a já nechápu proč. Za sebe říkám WOW! Nádherná příroda, organizovaná a klidná města a neskutečný památky. Ve městě Matsuyama mě ohromily skvostně udělané historické zahrady a nad nimi hrad. Naprosto jinak stavebně řešený, než známe u nás, ale promyšlený a propracovaný ve všech detailech. Další technickou památkou, co nejde vynechat, je liánový most Kazura. Co tři roky se musí udělat nový a je jedním ze tří zachovaných v celém Japonsku.
Od něj je cesta, o jaké se mi ani nezdálo. Velikost na jedno auto, výhledy a pod tebou takřka kolmý sráz o nějakých 250 metrů. To je za bobříka odvahy. A za bobříka výdrže je 750 schodů ke svatyni Kotohira-Gu. Musím ale upřímně říct, že i když jsem byl uřícenej jak nikdy, stálo to za to. Složité dřevěné stavby, uvnitř i venku zdobené, a to vše na místě s výhledem, který mnichům můžem jen závidět.
Ještě jeden klášter se záviděníhodným výhledem jsem potkal. Byl jím Nachi u stejnojmeného vodopádu. Neskutečná scenérie.
Při pohybu podél pobřeží občas využívám lodě. Dálnice jsou drahé a ani loď není o moc levnějsí. Ale výrazně pohodlnějsí a kratší. Jednou takovou jsem se doplavil až k Hamamatsu. Městu, kde je továrna Suzuki.
Osloví mě fanda značky, který se jmenuje Yoshi a slovo dalo slovo. Vede mě přímo ke staré továrně, kde byl můj Big v roce 1989 postavenej. Část je už zbořená. Hlídač je na obchůzce, a tak se mi podaří natočit a nafotit aspoň něco. Po chvíli mě totiž zmerčil a ve vší slušnosti vyhodil. Je to jedna ze zásadních zastávek cesty a jsem rád, že se povedla. Nepovedlo se totiž muzeum Suzuki, jelikož jsem se trefil do celojaponských prázdnin.
Ještě že restaurace nejsou zavřené. Do jedné s Yoshim jdeme. Zde se jídlo podává formou švédského stolu, mám tedy možnost ochutnat kde co. A šmakuju si náramě. To můj nový kamarád se s tím ale nerozpakuje. Trocha zeleniny a pak jen stejky.
I v Japanu mě zastihnul tajfun. Vydám se tedy víc na sever ostrova Honšu. Dostalo se mi totiž nabídky zázemí v Riders´ House Hakuba Japan. Borec, co domek vlastní, je teď v Čechách. Na smluveném místě si vyzvednu klíče a mám postel, pevnou střechu nad hlavou, splachovací hajzlík, základní kuchyň, nějakej vercajk a místo, kde budu moct Vojtěcha ke konci mého putování touhle zemí pořádně odservisovat a celkově připravit na návratovej trip. Hodně fajnová změna.
Hakuba je dějiště lyžařských sportů na OH v roce 1998. Zásadnější pro nás je ale 45 km vzdálená hala The Big Hat v Naganu. Tam se to tenkrát rozdávalo a já nevynechám příležitost se tam zastavit. A i když je zdejší hornaté okolí krásné a venkov mezi svahy jednotlivých kopců neskutečně uklidňující, udělám si několikadenní výlet ještě dál na sever. Tentokrát až do prefektury Fukušima.
Jadernou elektrárnu známe všichni. Ale nejznámější japonskou vysokohorskou cestu Bandi-Azuma Skyline už málokdo. Ta tě vyvede do jiného světa. Do světa aktivních vulkánů. U mě to bylo umocněno tím, že jsem zde byl velmi brzo ráno, a tudíž bez lidí a za velmi nízké oblačnosti. Čili mraky jsem měl pod sebou a sopky mohly nádherně vyniknout.
Nenáročný výšlap na Azuma-Kufudži a pohled na její dokonale kruhovej kráter ti vezmou dech. Atmosféru dotvářejí syčící plyny a pach síry všude kolem. Nedaleko sopek jsou k nalezení v hustém porostu i neskutečně modře zbarvená kráterová jezera. Já navštívil to s názvem Okenuma.
Když jsem se tak toulal národním pakrem Bandi-Asahi a dával v náklonech Mitas nulasedmičkám, co maj aktuálně najeto 21 tisíc km, co proto, dokroutil jsem se až k onsenu Ubayu. Cestou jsem potkal celkem velkou tlupu opic žijících na úbočí sopky.
Pobřeží kolem elektrárny je motorkám zapovězeno. Já si přivstal, že uvidím východ slunce, ale policie mě stopla a otočila. Odkejvu jim, že chápu, ale jen co zmizí, pokračuji k moři. Všude stovky bagrů odebírajících radioaktivní hlínu, Celé pobřeží vylidněné a stále zpustošené po ničivé tsunami. Ale elektrárnu maj hlídanou skvěle. Blíž jak na dva km jsem se k ní nedostal.
Návrat do Hakuby je uspíšen deštěm. Mimo plán, za tmy a v přívalech vody, se pět hodin v kuse prokousávám horama centrálního Honšu průměrnou rychlostí 40 km/h. Je to velikej očistec. Ale když musíš, tak musíš. Odměna je suchá postel, přístřešek pro motorku a den oddychu, kdy můžu udělat resty, zajít se prohřát do termálního pramene, nebo jen tak vegetit a užívat.
Na závěr se zmíním o story, co tuhle krásnou, přátelskou a usměvavou zemi vystihuje skvěle. Když mi odešel kabel k napájení telefonu s navigací, byl jsem celkem v háji a jen složitě jsem se vymotával z hor, do nichž jsem se minulého dne s tak velkou chutí zamotal. Našel jsem město a v domácích potřebách oslovil chlapíka s problémem. Ten zašátral v šuplíku a podaroval mě starším, ale nepoškozeným kabelem.
Poté se přesunu ke krámku. Jsou zde nějací motorkáři. Dáváme se do řeči a po 20 minutách si jedeme každý svojím směrem. Při tankování, o 40 km dál, zjistím, že mi chybí druhej telefon. Vracím se tedy ke krámku. Zde jsem ho měl naposledy. Hledám pod autama a místní, aniž by věděli, co se hledá, hledají taky. Pak zajdu do krámu a servisu, zda ho tam někd neodevzdal. Bez úspěchu. Servisák volá na místní policii a ani tam neni.
Ještě chvíli zkouším hledat a pomalu se smiřuji se ztrátou především fotek. Jeden Angličan, co tu žije, mi nabízí ubytování a že mi pomůže ho najít. Prý neexistuje, aby ho někdo našel a nedostal se ke mě. Chvilku debatujem, ale je to beznadějné.
Loučím se a nasedám na motorku. Než ale zmáčknu startér, slyším křik. Běží ke mě policajt, chlapík a jeho dva synové. A v ruce mají můj iPhone. Kluci ho našli a donesli domů, s tátou pak zašli telefon odevzdat na policii. Tam už o mě ale věděli z předešlého telefonického hovoru, a tak se hned vydali ke krámku. Odjet o pár vteřin dřív, jsem definitivně bez něj.
Nemám ani šanci se klukům nějak odvděčit. Dát jim peníze, nebo s nima zajít do obchodu a něco jim koupit, urazil bych je. Jediné, co si přejí, je podání ruky a pak, snad šťastnějsí než já, odcházejí...
A co na to Angličan, který se ještě zdržel a celé to sledoval? S kamennou tváří při nasedání do svého auta řekl jen: "Yeh, this is Japan!"
Pokračování příště
Zhruba za měsíc se zde na MotoRoute.cz přihlásím s dalším souhrnem z cesty. Do té doby můžeš mrknout třeba na můj facebookovej profil Vojtěchvojtěch.cz
Velké poděkování partnerům cesty:
Adventure-vybavení, LS Adventure, Mitas, ČZ Chains, Big Husky, RST motooblečení, Lojzo, Motorex CZ a časopisu MotoRoute.