Motovlakem na Sicílii

Poznámka: Cestopis vyšel v MotoRoute č. 2 a 3/2011.

Vyhlášená místa v Alpách už máme se ženou docela projeté a představa dovolené strávené na pláži v Chorvatsku mne přímo děsí, takže bylo třeba vybrat cíl, který by pro nás byl dostupný a viděli bychom něco nového, co ještě neznáme. Vybral jsem Sicílii, ostrov s bohatou historií, se zajímavou přírodou a hlavně, činnou sopkou Etnou.

Nechtěli jsme tam dojet po okreskách jen „na otočku“ a trpět několik dní jízdou po dálnici, to taky fakt nemusíme. Zvolili jsme kompromis – část cesty se svezeme autovlakem a část po vlastní ose. České dráhy v tomto směru zklamaly, takže jsme museli využít služeb drah rakouských. Neznám nikoho, kdo by jízdu vlakem s motorkou absolvoval, a tak jsem při zajišťování jízdenek byl rád za pomoc známé žijící ve Vídni.

Cesta na Sicílii

Téměř v celé Evropě je, díky islandské sopce s téměř nevyslovitelným jménem, počasí dost bláznivé. Prší skoro všude. Vyrážíme ze Zlína 14. května v odpoledních hodinách. Vlak nám jede z Vídně o půl osmé večer a chceme tam být pro jistotu hodinu předem. Pár minut před odjezdem kontroluji počasí na radaru a vidím, že se v mracích udělala nad západním Slovenskem díra. Najíždíme u Trenčína na dálnici a bez problémů jsme „suchou gumou“ dojeli do Vídně. GPS nás dovedla až k nádraží bez zmatků, tak jsme měli dost času na rozkoukání.

Hned mě zaujal vlak plný motorek, který evidentně končil nakládku. Zmocnila se nás panika. „Co jsem popletl? Vždyť máme jet později!“ Letím za zaměstnancem drah, mávám mu před nosem lístkem a německo-česko-angličtinou po něm chci informace. Dostávám je v němčině, ale pochopím. To není náš vlak... Pak tedy už jen okukuji vše, co se dá, abych později nezmatkoval. Vlak do Florencie odjíždí s padesáti motorkami, naší stanicí je Řím.

Postupně se sjíždějí další a další motorky, které pojedou společně s námi. Až na naši jsou všechny rakouské. Místní dráhy měly vše perfektně zajištěno, nakládání proběhlo bez jediné chybičky, jen odjezd vlaku je opožděn. To už ale sedíme v kupé s fajn chlapíkama z ČR (bez motorek) a probíráme své cíle a plány. Později sklápíme sedáky a uleháme. Celou noc lije jak z konve. Zaplať pánbůh za tenhle vlak!

V Římě jsme na čas, někde jsme to zpoždění dohnali. Vagóny s motorkami jsou u rampy, tak jen čekáme, kdo nám je předá. Dvacet minut nikde nikdo. Pak se tam objevil nějaký kravaťák a ukazuje: „Však si je vemte, ne?“ Že mě to překvapuje… jsme v Itálii :-).

Zírám o to víc, že vagony jsou otočené opačně, než se má sjíždět. Nastalo odvazování a složité otáčení motorek na úzkém vagonu. „Sporťáci“ to měli lehčí a otáčeli motorky kolem osy na stojánku, s velkými motorkami byl docela problém a motorkáři si navzájem pomáhali. Když na mě přišla řada, pral jsem se s tím, jak se dalo. Postupně jsem Varadero otočil o devadesát stupňů a pak už to prostě bez pomoci nešlo. Pár centimetrů tam a pět zase zpátky, s hlavou skloněnou skoro k řidítkům. Nic moc situace! Zpocený, voda z horní plošiny mi kapala za krk, naložený Varan těžký jako… Proklínám Italy. Nakonec mi ostatní chlapi zatáhli za přední kolo do boku a Varana vyprostili. Uf! Teď už jen rychle ven z Říma! (Pozn.: Později jsem se dozvěděl, že situaci s otáčením motorek měl na svědomí odjezd z provizorního nádraží ve Vídni. Hlavní se opravovalo.

Nasazujeme nemoky a vyrážíme do ulic Říma doufaje, že nás GPS vyvede ven. Ta ale po chvíli ztrácí mezi vysokými budovami signál a já špatně odbočuji. Následuje hodinové ježdění rozkopanou částí Říma, a pak konečně vyrážíme směr Kalábrie. K večeru jsme našli se štěstím u pobřeží kemp. Majitel měl volnou chatku a říkal, že v jiných letech mívá plno a moře bývá už teplé. Teď jsme tu jak na Vysočině (placeno 30 EUR).

Ráno syn z domu hlásí, že prší v celé Itálii. Měníme plány, pojedeme po dálnici. Najíždíme na ni a mažeme na jih.

Mokrá Kalábrie a první sicilské zážitky

Před odjezdem jsem v cestopisech četl o přírodních krásách Kalábrie, ale my si jich moc neužili. Nadmořská výška silnice je místy i přes tisíc metrů, mlha, sedm stupňů nad nulou. Téměř pořád lije a neustálý boční vítr mě za plexi fackuje jak panáka. Pravé motorkářské štěstí! Naštěstí byl minimální provoz. Ostatně, kdo by v takovém počasí někam jezdil, že? A na motorce k tomu? Jedině nějací blázni! :-)

Dálnice od Salerna k jihu je bez poplatků a dost rozestavěná. Každou chvíli se jede jen v jednom pruhu s omezením rychlosti na 60 km/h. Přibrzdil jsem zpočátku na 90 (kdo by v takovém počasí měřil?), ale za chvíli už se na nás tlačila auta. Když nás první z nich podjelo odstavným pruhem, řekl jsem si, že je něco špatně a zrychloval postupně až na 120! To se ukázalo jako dostačující, tak jsme splynuli s místní dopravou... Tunely s omezením na 80 jsme projížděli 120, místa s omezením na 40 se projíždí 80. Předjíždí se zásadně bez blinkrů, zleva, zprava, kde je místo.

Dojeli jsme auto, které jelo neustále po středové čáře. Ostatní ho objížděli dle situace z různých stran, ale nikomu to nevadilo a nikdo na něj netroubil. Řidič o něčem živě diskutoval se spolujezdcem a rozhazoval rukama. Severem Itálie jsme několikrát projížděli, jezdí se tam trošku jinak než u nás, ale tohle jsme nečekali, to byl fakt nářez! Naštěstí se s blížícím cílem protrhávaly mraky a postupně přestávalo pršet.

Trajekt z Villa San Giovanni do Messiny stál 10 EUR a plul jen pár minut. Stačil jsem si akorát nastavit GPS směr Etna, kde jsme chtěli najít kemp, a už jsme byli ve městě s šílenou dopravou. Jeli jsme např. po široké hlavní třídě, když na semaforu naskočila červená. Auta se nastavěla do čtyř proudů, za křižovatkou byl ale jen jeden pruh. Blikla zelená a hulákal jsem do přilby: „Do ři... co se děje!? Všichni jedou rovně do mého pruhu! Co jste se zbláznili Taliáni pitomí? Vždyť mě s tou motorkou shodíte!“ Bylo to na fous, ale neshodili. Nějak se všichni naskládali ze čtyř pruhů do jednoho... Prostě Itálie.

Protože se začalo smrákat, najeli jsme na dálnici a frčeli k Etně. Dálnice byla, oproti informacím, které jsem měl z netu, placená! Výborný kemp (campingalmoetia.it) jsme nakonec našli, ale stan jsme stavěli už za tmy (placeno 21,50 EUR/noc).

Alcantara, Taormina

Přestože jsem zjišťoval před odjezdem běžné noční teploty, ukázalo se, že nás sopka z Islandu převezla i zde. Pořádně jsme v letních spacácích vymrzli. Ranní slunce bylo sice příslibem změny počasí, ale raději jsme při doplňování zásob v supermarketu přikoupili i deky. Taky jsem si půjčil od německých motorkářů inbusklíč a vymontoval vložky z výfuků. Byl to sice pořádný cirkus, ale cítil jsem se trošku bezpečněji...

Blízká soutěska Alcantara je krásný přírodní úkaz. Říčka vyhloubila ve ztuhlé lávě úžasný kaňon, hluboký několik desítek metrů. Bohužel z toho udělali turistickou atrakci nepříliš vhodným způsobem. Zábrany umístili daleko od okraje, takže do kaňonu téměř nebylo vidět, a u každého vyhlídkového místa sedí hlídač s píšťalkou. Za fotky, kterými doplňuji svoje povídání, jsem si vysloužil nějaké to pískání, ale bez přelezení dřevěné zábrany bych fakt neviděl a nevyfotil téměř nic. Ústí kaňonu, které se objevuje na netu s lidmi po kolena ve vodě, bylo necitlivě zahrazeno červenou zábranou používanou na stavbách a byl skoro problém udělat fotku, kde by nebyla vidět. Brodit se do ústí kaňonu šlo, podle ceníku, jedině s průvodcem za tučný příplatek. I mimo sezonu tam bylo hodně lidí. Krásné místo, ale... (placeno 7 EUR/os.).

Cestou zpátky jsme si nasbírali pár pomerančů a citrónů, kterých bylo všude spousta, a po návratu do kempu si zašli užít poledního koupání v moři. Teda, ono koupání není to správné slovo. Voda byla studená jak led a ponoření do moře mě málem zmrtvilo. Zajímavé taky bylo, že téměř všechny domy na pobřeží byly na prodej.
Za odpolední cíl vyjížďky jsme vybrali městečko Taormina. Hlavním tahákem pro turisty je antické divadlo Teatro Greco, založené asi tři století před Kristem. Nás ovšem po příjezdu zaujala úžasná vyhlídka nad městem, kde domy stojí na hraně skály podobně, jako jsme to viděli v Bonifaciu na Korsice. Malé, klikaté silničky s ještě ostřejšími otočkami, než známe z Alp, nás dovedly na vrcholek, kde jsme se vypravili na obhlídku. Na pěknou fotku s Etnou na pozadí však nebyla vhodná denní doba. Byla v mracích a navíc proti slunku. Vítr byl na vrcholku tak silný, že jsem nemohl udržet foťák v klidu.

Prošli jsme si pár místních uliček a pak objevili mini kostelík vestavěný do jeskyně. Byl úžasný! Strop tvoří skála, přitom je útulný a krásně vyzdobený. Sicilští mafiáni nám motorku zatím vždy nechávají na místě, kde jsme ji zanechali… :-)

Cestou dolů jsem opět zažil dopravní situaci, která „přebila“ všechny naše zážitky s italskými řidiči. Za jednou prudkou pravou otočkou stály na středu silničky dvě auta proti sobě a řidiči, vyklonění z okýnek, klábosili. Vůbec se nenechali rozhodit tím, že zavazí. Asi měli něco důležitého… Podjel jsem je zprava, když se vynořilo auto ze zatáčky v protisměru. Přibrzdil jsem záměrně, abych viděl, jestli aspoň mu uhnou. On totiž na své straně místo neměl. Viděl jsem v zrcátku, že řidič neváhal a objel je stejnou mezerou, jako já!

O chvíli později jsme seděli na náměstíčku, cpali se bagetou a pozorovali místní provoz. Nabyl jsem přesvědčení, že jsem jediný řidič na celé Sicílii, kdo zastavuje na stopce a používá blinkry. Třešničku tomu dala dáma, která zastavila v křižovatce na stop-čáře zadními koly auta, k našemu úžasu vystoupila a šla si nakoupit. Bageta mi málem zaskočila, dusil jsem se smíchy. „To je jak v nějakém blbém italském filmu!“ Pro dnešek toho bylo dost, frčíme do kempu! Ráno musíme přivstat, jedeme na hlavní bod dovolené, na Etnu.

Etna

Ráno je slunečné, Etna je jak na obrázku z kalendáře. Rychle posnídáme, sbalíme pár nutných věcí a míříme do kopců. V jednom místě nás GPS naviguje do jednosměrky. Zastavuji, ale místní nás posílají dál. Prý se tudy běžně jezdí... Zřejmě ano, protože když s troškou rozpaků jedeme za nějakým skútrem v protisměru, nikomu to nepřijde divné.

Silnice k Etně je samo o sobě svezení, na jaké se hned tak nezapomene. Kochání okolím jsem nechal na zpáteční cestu dolů a vychutnával si krásné zatáčky na špičkovém asfaltu. Na parkovišti, ve výšce dva tisíce metrů, bylo díky ranní hodině prázdno, tak jsme koupili jízdenky na lanovku a terénní minibus, jenž nás vyvezl do výšky přes tři tisíce metrů, tedy kousek pod vrchol. Němečtí motorkáři v kempu říkali, že jízdenka ze severu stojí 70 EUR/os., což prý bylo moc i na ně, a tak se znechuceně vrátili. My jsme z jižní strany platili „jen“ 51 EUR.

Kouřící kráter, sirný zápach, pohled na vrchol pokrytý místy žlutým nánosem síry, lávové pole různých barev a k tomu fantastická vyhlídka na moře. Paráda! V noci tu zřejmě panují kruté podmínky, protože jsou na některých místech noční nánosy ledu v téměř horizontálním směru. Tabule s vyznačenými lyžařskými trasami říkají, že se tu v zimě lyžuje. Když sjíždíme kolem poledne lanovkou dolů, máme v sobě pocit, který se přes klávesnici počítače nedá popsat. Nádhera! Peněz nelitujeme. Manželka si nese na památku krásný kus lávy velký jako pěst, prý ho někam do kufrů musíme nacpat :-).

Dole na parkovišti chvíli okukujeme obchůdky se suvenýry a menší kráter, z něhož jsou už téměř vysbírané lávové kameny, smějeme se troubům, kteří se vydali do sypkého a ostrého lávového pole v nazouvákách a pak vyrážíme na vyhlídkovou jízdu dolů.

Lávová pole jsou dost rozdílná dle doby vzniku. Liší se barevně, ale i začínajícím porostem. Jedeme jinou silnicí, než jsme přijeli nahoru a přestože to svádí k pěknému svezení, odolávám. Pomalu se suneme se zvednutým hledím dolů a nasáváme atmosféru sopečné krajiny. Paráda!

V kempu pojíme a později trošku poležíme na pláži. Vítr je ale tak studený, že na požitek z nahřívání na sluníčku můžeme zapomenout.

Večer se jedeme podívat opět do Taorminy. Městečko je tak rozpálené sluncem, že se v motohadrech málem upékáme. A to je už tma! Všichni tu chodí jen v tričku a hledí na nás jak na blázny. Ani se jim moc nedivím, tohle jsme nějak podcenili. Neumím si představit, jak tu musí být uprostřed léta!

Antické divadlo bylo už zavřené, tak jsme udělali pár fotek pěkně nasvícených budov a vrátili se do kempu. Veliké hromady odpadků, válejících se kolem popelnic už několik dní, pořád ležely na svém místě a zápach den za dnem sílil. Jednu ulici jsem vždy projížděl „na nádech“. Jak v ní někdo může bydlet, to nejde pochopit. Černá kaňka na pěkném městečku.

Večer nás přizvala ke stolu skupina Němců, ať prý tam nesedíme sami, tak jsem použil slovní zásobu anglicko-česko-italsko-ruštiny a krásně si „poklábosil“. Manželka se pár let učila německy, takže na tom byla líp. Zvláštní bylo, že jsme si kolem půlnoci už skoro rozuměli :-).

Teatro Greco

Původně jsme chtěli vyrazit dál k jihu hned ráno, ale nedá nám pokoj myšlenka, že bychom prošvihli vyhlášené antické divadlo. Nakonec tedy sbalíme věci a vyrážíme opět do Taorminy. Kdybychom to neudělali, tak by nás těch pár kilometrů mohlo jednou mrzet. Cestu už máme dobře najetou a za chvíli hledáme místo k zaparkování motorky. Parkoviště pro motorky tu sice mají, ale je plné aut. Ty jsou úplně všude bez ohledu na nějaké čáry, zákazy či přechody pro chodce. Policista řešící zácpu jen bezmocně krčí rameny. Nakonec se nějaká ta škvíra pro motorku přece jen najde, zamykáme k ní raději i přilby a valíme k divadlu. Před vstupem míjíme výlohu obchodu, která mě okamžitě upoutala. Sošky motorkářů, sedících na různých typech motorek, vyrobené z různých zbytků a kousků železa jsou dokonalé. Čoprák, endurista, skútrista a další. Fakt pecka!

Teatro Greco opravdu stojí za podívání, jak co se týče divadla samotného, tak i vyhlídky na Etnu a město z divadelních ochozů. Divadlo bylo vytesáno do skály nad mořem, diváci chodili do horních řad naokolo, do spodních řad zvláštní chodbou pod hledištěm. Zbytky sloupů a různých částí divadla taky člověk hned tak někde neuvidí. Jsme rádi, že jsme sem zajeli (vstupné 6 EUR/os.).

Cestou zpět popojíždíme opět v zácpě, a to není plná sezona! Otevřené laďáky Leo Vince basují v úzké uličce víc, než je rozumná mez. Zastavil jsem při popojíždění přímo na přechodu pro chodce, a tak se s obavou dívám na policistu, stojícího hned na jeho okraji. Protože se kolona ani nehnula, tak ho nakonec zvuk Varadera přece jen upoutal. Naše pohledy se setkaly. Použil jsem fintu za základní školy a díval se stranou, jakože se mě ten rambajs netýká. Po očku ale sleduji, co on na to. Finta kupodivu nefungovala a policista se rozhodl reagovat. Rozhlédl se po dopravní situaci a vykročil k nám. „No to nám ještě chybělo! Problém se sicilským policistou!“ Došel asi na metr od nás, vložil píšťalku do úst, zapískal na celou ulici, kroužením paže ukázal povel, abychom všichni pokračovali v jízdě a odešel si dál povídat za známými... Protože ale nebylo kam popojet, všichni zůstali stát na svých místech. S úlevou se chechtám do přilby jak pominutý. Manželka do mě buší, ale toto je fakt silné kafe.

Najíždíme opět na dálnici, čímž doháníme ranní zpoždění, a tentokrát je to bez poplatků. Rozestavěné mýtné brány ale dávají tušit, že tomu brzy bude jinak. Kousek před městem Ávola sjíždíme k moři a složitě nacházíme úplně prázdný kemp (paradisodelmare.it). Mimosezónní sleva 15 EUR komplet za vše je sympatická, tak stavíme stan a na doporučení majitele jdeme mrknout na skály k moři. Procházka po několikametrovém útesu je pro nás pěkným zpestřením. Zítra máme ale v plánu podstatně vyšší skály a delší výšlap, proto jdeme večer brzy spát.

Cava Grande

Ráno jsme vstali časně, takže v deset hodin už stojíme na úžasné vyhlídce nad velikým kaňonem Cava Grande. Sicilské slunce je tu vzhledem k nadmořské výšce o poznání příjemnější, takže parkujeme motorku a vydáváme se po pěšince dolů, vstříc malým jezírkům a peřejím, třpytícím se na dně kaňonu. Za další hodinu jsme dole a nevěřícně zíráme na čistou zelenavou vodu, stékající z kaskádovitých jezírek v menších vodopádech a na neporušenou přírodu celé oblasti. Veliký výklenek ve skále plný skalních hrobů je ale nad naše možnosti a po kratším pokusu vydrápat se k nim po skále to rozumně vzdávám. Nějaký úraz tu nehodlám riskovat.

Výstup nahoru trval asi hodinu a půl. Protože jsme si nechali na tuto přírodní zajímavost celý den a nemuseli chvátat, hned po výstupu jsme vyrazili k nějaké opuštěné stavbě, která měla původně být krásným domem na samotné hraně kaňonu. Procházka a cesta zpátky s četnými zastávkami u skalních hrobů trvala další dvě hodiny.
Po návratu do kempu jsem zjistil, že mám poškozený doplňkový blatníček nad zadním kolem a při plně naložené motorce do něj při zhoupnutí tlačí držák kufrů a přiráží ho na točící se pneumatiku. Došlo k menšímu poškození obou věcí, blatníček měl v sobě vybroušenou špici, která bodala do pneumatiky. Nehodlal jsem nic riskovat, zašel za majitelem kempu a za jeho pomoci pilkou na železo a štípačkami vytvořil v blatníčku nepříliš vzhledný, ale funkční otvor, který problém vyřešil.

Ponte Alfano, Necropolis Pantalica

Slíbil jsem manželce i nějaké to koupání a opalování na pláži, a tak jsme se rozhodli dopoledne prolenošit u moře. Slunce už má sice sílu, ale díky ledové vodě a chladnému větru jsme si to moc neužili. V pravé poledne bylo v kempu jen 19 stupňů! V jiných letech tu bývá téměř o deset stupňů víc.

Odpoledne jsem naplánoval výlet ke skále se skalními hroby. Cestou do mě manželka dloubla: „Viděl jsi ten most?“ Hleděl jsem na cestu a užíval si jízdy po krásném povrchu silnice, takže neviděl. Kousek jsme se vrátili a nelitovali. Přes dvě stě let starý most Ponte Alfano je klenutý nad hlubokou roklí a zdobený dvěma velikými sochami, které bohužel, tak jako celý most, nikdo neudržuje.

Přesun ke skále nám zpestřila kráva s obrovskými rohy. Uprchla někudy z pastvy a majitel ji džípem s hlasitým troubením hnal po silnici ke vstupu do ohrady. Neměla kam uhnout, tak běžela ostrým klusem proti nám. Krávy jsme potkávali v Alpách či na Korsice docela často, ale toto zvíře bylo vyloženě vystresované, takže nás oba přešel humor. Postavu na odstranění Varadera z cesty měla! Zastavil jsem až na kraji se zmáčknutou spojkou, připraven vyrazit vpřed, kdyby se rozhodla zatočit k nám, ale obešlo se to bez incidentu. Jen mě mrzelo, že situace nešla nijak vyfotit.

Když jsme projížděli městečkem Ferla, zaujal nás nejen pěkný kostelík a náměstí, ale celkově upravenost a čistota města. Jako bychom ani nebyli na Sicílii. Vládl zde klid a pořádek.

Informace, které jsem měl o Necropoli Pantalica, byly dost nepřesné, takže když jsme zastavili na kraji soustavy několika kaňonů, spadla mi brada. Místo jedné skály, co jsem si myslel, že uvidíme, je tu několik vzájemně propojených kaňonů. Skalní hroby různých velikostí jsou všude, kam se člověk podívá. Jsou jich tisíce! Neztráceli jsme čas, převlékli se, zamkli věci k motorce a vydali se opět na dno kaňonu.

Čím jsme šli hlouběji, tím víc se měnilo klima. Suchou trávu a keře nahradily kapradiny a liány. Křišťálově čistý potok ochlazoval vzduch na dně a vytvářel různé tůně a vodopády. Připadal jsem si spíš jako někde v tropech, než na Sicílii. Oleandry vysoké i několik metrů byly plné pupenů. Vidět je tak všechny kvést… Opět nádhera!

Pěšinka na dně sváděla k delšímu výšlapu, ale chlad nám připomněl, že máme před sebou výstup nahoru a víc než hodinovou jízdu do kempu. Důkazem rozsáhlosti kaňonu bylo, že z nás dva mladí Angláni páčili svoji polohu na mapě, protože se ztratili.

Cestou jsme se museli přiobléct. Rozdíl teploty dole ve městě a tady je neuvěřitelný. Do kempu jsme plni zážitků dojeli chvíli před setměním.

Syrakusy, Dionýsovo ucho

Manželka chtěla po včerejším výšlapu opět trošku polenošit na pláži, takže jsme si rodiště Archiméda, město Syrakusy, nechali na odpoledne. Syrakusy jsou společně s výše uvedenou nekropolí Pantalica zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, takže se bylo na co těšit.

Hledat volné místo k zaparkování auta musí být děs. Motorku jsme ale šikovně zastrčili do mezery mezi auta, koupili lístky (8 EUR/os.) a vydali se do areálu, který se skládal ze dvou antických divadel a jeskyně, známé pod názvem Dionýsovo ucho. Do hlavního divadla nás málem už nepustili, chystali tam nějaký koncert. Kamenné sedáky byly už z velké části zakryté dřevěnými deskami, aby nedošlo k jejich poškození, z pódia nebylo vidět už nic, všude natažená aparatura a osvětlení. Antika jako lusk!  Hlavně že nás zkasírovali… Nad divadlem je stále funkční akvadukt, kterým dodnes do města teče voda. Skály okolo jsou rovněž prošpikovány skalními hroby.

V jeskyni měl krutovládce Dionýsos zřízeno vězení. Podle legendy chodil tajně poslouchat vězně, o čem si vykládají. Veliká přírodní jeskyně má tvar ucha a akustika je zde opravdu neuvěřitelná, tichý šepot je slyšet na několik metrů. Uprostřed našich pokusů s šuškáním do jeskyně vtrhla horda školáků a spustili šílený řev. Důchodci okamžitě vybíhali z jeskyně a my jsme je po chvíli následovali…

Už při příjezdu do Syrakus nás zaujala bílá věžovitá stavba, viditelná z celého okolí. Přitahovala nás jako magnet, tak jsme se k ní vydali, abychom zjistili, co je to zač. Podobnou stavbu jsem nikdy neviděl. Je to kostel v moderním pojetí. Akustika uvnitř byla taková, že by snad zastínila i jeskyni, kde jsme byli před chvílí. Popis stavby by zabral příliš mnoho místa, takže zájemcům doporučuji mrknout na fotky.

Dóm, který byl postaven po vítězství nad Kartágem téměř před dva a půl tisíci lety jako Athénin chrám, je na druhém konci města. Dostali jsme se tam až v podvečerních hodinách a už byl k naší smůle zavřen. Obešli jsme jej tedy aspoň kolem a pokochali se pohledem zvenku. Uvnitř musí být úchvatný, ale podcenili jsme dobu k prohlídce města. Kdybychom ráno neleželi na pláži… :-)

Při procházce jsme se rozhodli aspoň jednou ochutnat pravou italskou pizzu. Vybrali jsme si na tabuli před jednou restaurací a ukázali na ni majiteli. Usadil nás ke stolu a odběhl. Zažili jsme dost veliké zklamání, pizza byla zespodu lehce připálená, shora plavala ve šťávě a dochucenost byla taky pod úrovní našich pizzerií. Navíc nám při placení naúčtovali „coverto“ 2 EUR/os., což je poplatek za použití koření, které nám navíc ani nenabídli. Později jsme zjistili, že je couvert v restauracích dost běžně účtován, takže je rozumné mrknout do jídelního lístku, kde je většinou uveden malým písmem až na konci.

Setkání s policií

Přesun k městu Agrigento by mohl být poklidnou jízdou, nebýt toho, že jsem ztvrdnul do pozdních hodin v družném „rozhovoru“ s jedním motorkářem z Anglie a s dalším z Německa. Čím víc jsme toho vypili, tím líp jsme si rozuměli :-). Oč zábavnější byl večer, o to těžší bylo ráno. Odjezd jsme museli odložit až k poledni. Stalo se…

Cestou jsem si musel půjčit u benzinky inbus a vrátit vložky do výfuků. Při delším přesunu se ten rambajs nedal poslouchat. Také nás zastavili policajti. Protože jsem, dle místních zvyklostí, rychlost moc nedodržoval, dost nás vylekali.  Chlapík obešel motorku a nemohl pochopit, odkud jsme.  Písmena CZ na poznávací značce mu nic neříkala. Zkoušel jsem mu několika způsoby říct, co jsme zač, ale pomohlo, až nahlídnul do pasů. „Ááá, Čéská!“ Zasalutoval a s úsměvem nás pustil dál. Uf!

Samotné Agrigento není svojí pozicí pro ubytování příliš vhodné. My jsme raději zvolili sousední městečko San Leone, kde jsme našli krásný „Camping Valle dei Templi“ s bazénem, jenž nám přišel vhod při odpočinku mezi jednotlivými výlety. K moři je to kousek přes město, k Údolí chrámů asi 3 kilometry. Ideální poloha (placeno 17 EUR za noc).

V podvečer jsme vyrazili do města. Byla neděle, pobřežní promenáda plná lidí. Mladí, staří, sešlo se tu snad celé město. Postávali, procházeli se, klábosili. Omladina dojela na svých skútrech a zaplnila jimi celé náměstíčko. Spousta stánků s dobrotami, v cukrárně dávali zmrzlinu velikou jak Etna :-). Ochutnali jsme kde co a docela jim tu pohodu a sounáležitost záviděli…

Valle dei Templi, Scala dei Turchi

V devět ráno jsme už měli motorku zaparkovanou v boční uličce a stáli u pokladny Údolí chrámů – Valle dei Templi. Chrámy byly postaveny zhruba před dva a půl tisíci lety na oslavu vítězství nad Kartágem a jsou v různém stavu, z některých zbylo už jen pár sloupů. V nejzachovalejším z nich měl výstavu nějaký umělec a díky tomu, že jsme si přikoupili za 2 EUR/os. vstup na výstavu, podívali jsme se i do nitra chrámu, kam je běžně vstup zakázán. Areál je zároveň archeologickým nalezištěm (vstupné 8+2 EUR/os.).

Když jsme obhlíželi stánek se suvenýry, všiml jsem si pohlednice, která mě okamžitě zaujala. Byla na ní křídově bílá skála. U prodavačky jsem zjistil, že se nachází osm kilometrů od kempu. Hned byl jasný program pro odpolední výlet!

Když jsme po prohlídce údolí odjížděli, stál jsem s motorkou na kraji rušné silnice a čekal, až si manželka nasadí do přilby deflektor, který jí vypadl na zem. Najednou chlapík, stojící přede mnou, rozhodil ruce od sebe a volal na ženu na protější straně silnice. Ta rovněž rozpřáhla ruce a s radostným úsměvem oba vstoupili bez rozhlédnutí do vozovky mezi auta. Potkali se uprostřed, na čáře. Chvíli se tam objímali, pak se vzali kolem ramen a odešli za silnice na stranu. Auta v obou směrech stály, nikdo netroubil! Opět situace, po které člověk není schopen smíchy jízdy. Asi se dlouho neviděli, tak co proč by auta chvíli nepočkala, že? Podobných situací, kdy někdo zastavil v plném provozu auto uprostřed silnice, aby něco řekl známému, kterého právě zahlédnul na chodníku, jsme viděli hodně, ale toto bylo fakt moc!

Po návratu do kempu jsme pojedli a chvíli se „placatili“ u bazénu. V závětří bylo horko jak v pekle. Pak jsme vyrazili hledat bílou skálu jménem Scala dei Turchi. GPS mě občas těžce vytočí, ale tentokrát to trefila skoro přesně, takže jsme po chvíli už parkovali motorku na okraji silnice a pak sestoupili po stráni ke skále. Blyštěla se ve slunci už z dálky a nutila člověka přivírat oči. Různých bílých skal jsme viděli mraky, ale tohle je unikát, je fakt krásně bílá! Škoda jen, že si tu jedinečnost skály neuvědomují místní. Bez problémů pohodí odpadky, kam je napadne.

Eraclea Minoa

Objevil jsem na mapě další bod, který sliboval přírodní zajímavost. Podle recepční je Eraclea Minoa místo podobné bílé skále Turchi, ale navíc je tam opět archeologické naleziště a divadlo. Posnídali jsme a jeli lokalitu omrknout. Poklidnou jízdou jsme zdolali potřebných 40 kilometrů asi za hodinu.

Bílé útesy jsou moc pěkné, ale skále Turchi se nevyrovnají. Obdivoval jsem keř s asi šest centimetrů dlouhými bílými trny a tipoval to na nějakou akácii. Ta ale roste v Africe, tak se to můžu jen domnívat. Místní archeologické naleziště a antické divadlo už jsme vypustili. Už jsme je viděli jinde a peněz za vstupné jsme už utratili, a ještě máme v plánu utratit dost.

Cestou zpět jsem při vyhlídkové jízdě lehce zaimprovizoval, díky čemuž jsme se ztratili. GPS nás sice opět navedla do města, ale vyjeli jsme přímo nad pláží u neskutečně příkré silnice. Přesvědčil jsem ženu, že má zůstat sedět na motorce. Dušička v ní ale byla malá a kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl úplně v klidu. Nechal jsem brzdit jedničkou motor a současně dobržďoval oběma brzdami. Jakž takž to šlo. Když jsme o kousek níž najeli na písek, říkal jsem si: „Díky Bohu, že máme ABS!“  Nic tak prudkého jsem ještě neviděl a věřím tomu, že už ani neuvidím. Škoda, že jsem shora neudělal fotku!

Odpolední piknik na pláži s koupáním nedopadl dobře. Roztáhli jsme deku, pojedli, pak ji zase složili a šli pryč. Vítr, který šel od rovníku, byl tak studený, že jsme se třásli zimou a do moře jsem vlezl se zaťatými zuby jen po kolena. Ještěže jsme na Sicílii nejeli jen za koupáním…

Večer jsme se naposledy prošli po kolonádě a šli brzy spát. Zítra nás čeká náročný přesun do střední Itálie.

Horká dálnice

Naložili jsme vše na našeho „Varánka“, který prozatím šlapal jako hodinky, a najeli na dálnici, abychom s tím přesunem trošku pohnuli. Cestou se nám zjevila nad obzorem Etna. Vypadala jako nějaké zjevení, protože byla vidět jen horní část. Krásný pohled.

Na trajektu jsme se ještě rozloučili pohledem se Sicílií a upalovali na sever. Pak jsme si užili své dvě hodiny pravého pekla. Dálnice byla svedená do jednoho pruhu, kde převáželi velikou část mostu. 60 kilometrů jsme jeli hodinu a půl! Odpolední slunce nás nešetřilo. Zastavit a schovat se na chvíli do stínu nebylo kde. Když se konečně objevila benzinka, polovina kolony k ní okamžitě zatočila. Nebyli jsme sami, kdo toho měl „plné kecky“.

K večeru jsme sjeli z dálnice, našli penzion (60 EUR), zaskočili nakoupit a šli chrnět. Náročná věc, tyhle přesuny…

Pompeje

Do Pompejí jsme dorazili kolem poledne a vedro bylo opět děsné. Kempů je přímo u vchodu do areálu několik. Když jsme zjistili, že jsou tu nabízeny za rozumný peníz (35 EUR) i jednoduché bungalovy, rozhodli jsme se nechat stan sbalený a pořádně se vyspat na posteli. Dali jsme si sprchu a vyrazili na krátkou prohlídku Pompejí. Tedy, tak jsme si to aspoň představovali...

Pompeje jsou dnes už téměř celé odkryté, takže je areál hodně rozsáhlý. Byli jsme z prohlídky tak unešeni, že jsme chtěli vidět vše, co za něco stojí. A že tam toho k vidění je! Tři divadla, náměstí se sochami, spousty uliček s obchody, zápasnická aréna, původní malby na zdech, mozaikové podlahy, krásné domy, botanická zahrada atd… Úžasné!

Areál se k večeru téměř vylidnil, teplota klesla na snesitelnou hranici a já pořád neviděl hodně zajímavou atrakci – starodávný nevěstinec. Věděl jsem, že tam někde je, ale ne a ne ho najít. Nakonec jsem oslovil zaměstnance, které jsme potkali. Protože nevím, jak se řekne cizím jazykem nevěstinec, zkoušel jsem jim anglicky vysvětlit, že jsem viděl na netu dveře a nad nimi sexy obrázky. Nepochodil jsem. Po chvíli vzájemně nepochopené komunikace mě napadlo říct italsky „ulička lásky“. Vysypal jsem ze sebe: „Via amóre?“ To pochopili: „Áááá, bordel!“ „Jóó, bordel! Přesně to hledáme,“ řehtali jsme se. Takže známe další mezinárodní výraz :-).

Kamenná lože v malých světničkách se zobrazenými sexuálními polohami nad dveřmi stála za okouknutí, a protože jsme tam později byli sami, i za vyzkoušení, jak se na tak malou „postel“ vejdu. Asi byli tehdejší lidi nějací špunti, protože já bych si tam, se svými 185 cm, asi moc pohodlí neužil. Na druhou stranu se do takových zařízení chodí kvůli jiným věcem, než je pohodlí... (vstupné 11 EUR/os.).

Na cestě k východu mě cosi pořád šimralo pod tričkem, až jsem ho musel vysvléknout. Lozil po mě nějaký hmyzák. No nemám já smůlu? Jedenkrát vlezu do bordelu a hned tam chytím nějaké breberuše :-).

Z Pompejí je vidět na obzoru silueta hory, která jejich zničení před dvěma tisíci let způsobila. Je naším cílem pro zítřejší den.

Vesuv, Basilica Pontificia

Ráno nás GPS vede z Pompejí přímo k Vesuvu. Směrovky taky ukazují správný směr, vše se zdá být jednoduché. Po pár kilometrech jsme ale ve slepé uličce. Sídlí tam firma, která naloží lidi do autobusu a za dost vysoký peníz je pod vrchol Vesuvu odveze. Honosné okolní vily s krásnými zahradami jsou sice hodně zajímavou atrakcí, ale ne tou, která nás zajímá. Vím, že se dá vyjet až pod vrcholek sopky, takže se domlouvám s navigací, ptám se místních, trošku bloudíme, ale nakonec nacházíme správnou cestu. Měli jsme jet přes sousední městečko, směrem od Neapole. Když jsme bloudili po zastrčených uličkách, zírali jsme na ten nepořádek. Odpadky všeho druhu byly poházené všude kolem. Děsné!

Protože jsme blouděním ztratili nějaký čas, motáme se po klikaté silnici vzhůru mezi autobusy. Ty se mnohdy na úzké cestě nejsou schopny navzájem minout, takže si různě uhýbají, mnohdy i couvají na širší místo, před ostrou otočkou troubí, a zase stojí… O pěkném svezení v serpentinách nemohla být řeč. Na parkovišti nás nemilosrdně zkasírovali za motorku (2,50 EUR), což se nám už dlouho nestalo. Platíme vstupné (6,50 EUR/os.) a šlapeme po pěšině k vrcholu.

Vesuv má o dva tisíce menší nadmořskou výšku než Etna, téměř nekouří a připomínal nám ohromnou hromadu škváry s dírou uprostřed. Výhled z Vesuvu byl ale moc pěkný, jen Pompeje jsem vyhlížel marně. Oparu bylo ve vzduchu víc, než bychom si přáli. Výbuch sopky musel být obrovský, když zasypal Pompeje vrstvou tří metrů popela ještě v takové vzdálenosti!

Odpoledne jsme se vypravili do současných Pompejí. Za prvé jsme vyčerpali program, za druhé jsme museli najít banku, kde vybrat peníze. Vzhledem k naší „znalosti“ jazyků jsme měli strach svěřit kartu nějakému bankomatu… Banku jsme našli, poprosil jsem o pomoc zaměstnance a za chvíli jsme měli prašule v ruce.

Náměstí s basilikou Pontificia stojí za podívání a nenakouknout do basiliky samotné je vyloženě škoda. Moc mě na chození po kostelech neužije, ale z tohoto jsem byl celý zkoprnělý. Krásná výzdoba, krásné malby. Probíhala tam nějaká bohoslužba, tak jsem to tam ve vší tichosti trošku okouknul, pořídil pár fotek a vyšel ven. Paráda! Už druhý kostel, který mě na této dovolené přivedl v úžas. Budu muset svůj vztah ke kostelům a chrámům asi dost přehodnotit…

Sedli jsme si chvíli na náměstí a pozorovali smečku volně pobíhajících velikých psů. Prali se o nalezené zbytky, loudili po lidech něco k snědku, jedni přicházeli, jiní šli zase dál. Tak jako spousta jiných věcí, nemohou Taliány nějací toulaví psi vůbec rozhodit...

Cesta domů

Nechtěli jsme riskovat, že zase „zakufrujeme“ v Římě a díky tomu nestihneme vlak, a tak jsme ráno vyjeli s rezervou asi dvou hodin. Protože jsme zdolali po dálnici potřebných 250 kilometrů bez problémů a bez bloudění našli i nádraží, byli jsme na místě s několikahodinovým předstihem. Motorkáři, kteří právě dorazili vlakem, se postupně rozjížděli. Zbývalo jich tam posledních pár, když se zaměstnanec drah rozhodl, že půjde na siestu, beze slova uzamknul jedinou vjezdovou bránu a odmítal ji otevřít s tím, že odchází. Protože nebylo z nádraží možno jinudy odjet, některé to vytočilo doběla. I přesto, že se ho nějaká žena ptala na jméno, aby si na něho mohla jít stěžovat, odešel. Asi se mu to ale rozleželo v hlavě, protože se asi za 10 minut vrátil, neochotně je pustil ven, pak bránu definitivně zavřel a zmizel. My jsme zamkli věci k motorce a šli společně s motorkářským párem z Vídně (kolegáčci s Varaderem) do města omrknout obchody, dát si něco dobrého a nakoupit pivo na cestu.

Zpět jelo k našemu překvapení jen pět motorek a dvě auta, ostatní jeli asi po vlastní ose. Byli jsme v kupé se ženou sami. V sousedních kupé byli ostatní motorkáři, tak jsme si v rámci jazykových možností u piva popovídali, kde kdo byl a co kde viděl. V noci opět lilo a my byli rádi za možnost prospat cestu v teple a suchu.

Ve Vídni už nepršelo a další cesta ubíhala bez problémů. Na oběd jsme byli doma. Unaveni z dlouhého cestování, ale plni krásných zážitků, na které se nedá zapomenout.

Závěrem

Sicílie je plná zajímavostí, jak přírodních, tak i těch vybudovaných lidmi. Dva týdny nám zdaleka nestačily k tomu, abychom viděli vše, co jsme chtěli. Dopravní předpisy nikdo nerespektuje, ale na druhou stranu jsme  neviděli takové šílence, jako u nás. Říká se, že Italové pořád troubí. My jsme viděli, že troubí jen preventivně před nepřehlednou zatáčkou či před stopkou. Jinak je nechávají v klidu věci, jaké by naši řidiči hned tak nerozdýchali.
Ochrana životního prostředí jim moc neříká, tolik špíny a odpadků jsem zatím nikde neviděl. Nejen v bočních uličkách, ale i na plážích, kde jsme se báli chodit na boso. Kempy byly čisté.

Body zájmu je rozumné naplánovat ještě před odjezdem, na místě se toho člověk moc nedozví. My jsme našli některá zajímavá místa spíš náhodou. Běžní lidé anglicky většinou pár slovíček znají, majitelé malých kempů také cosi znali a recepční v kempu u Agrigenta mluvila třemi jazyky.

Celá dovolená vyšla k 45 000 Kč, a to jsme nijak moc neutráceli. V sezóně jsou ceny podstatně vyšší!
V jednom cestopisu ze Sicílie jsem četl závěr, kde dotyčný psal že „už tam nikdy nemusí“. Jel po okreskách po vlastní ose a byl tam jen na otočku. Za sebe můžu říct, že bych se tam i přes značnou vzdálenost rád znovu podíval. Je to krásný kout země, kde je co k vidění.

Doprava motocyklu vlakem

Zvolili jsme částečný přesun vlakem. Mnozí tento způsob přesunu odmítají, ale my, pokud pojedeme zase tak daleko, ho opět využijeme. Získali jsme dva dny času navíc k poznání Sicílie, ušetřili asi 2 500 km nudného přesunu po dálnici, a jak se ukázalo, jeli bychom obě cesty v dešti.

Koupě lístků

Jeli jsme přes drážní cestovku www.reisebuero.oebb.at
Známá nám koupila lístky na pobočce. Při koupi chtějí údaje o cestujících i o motorce.

Přehled spojů rakouských drah je zde:
www.oebb.at/de/leistungen-und-services/mehr-als-zug/auto-motorrad-am-zug

Link na německé autovlaky:
www.dbautozug.de/site/dbautozug/de/start.html

Ceny a slevy

Po podrobném sečtení všech nákladů na přesun jsme zjistili, že to nevychází nijak dráž, než po vlastní ose, ovšem za podmínky včasného objednání k získání výrazných slev. Nás obě cesty dohromady stály 464 EUR (2x104 EUR motorka, 2x99 EUR cesta tam, 2x29 EUR cesta zpět se slevou). Kupovali jsme lístky dost pozdě a slevy na cestu tam byly už pryč. Pokud bych koupil lístek např. v lednu, bylo by to ještě o dost levnější.
Slev existuje velké množství, mění se podle cíle, ročních dob, počtu cestujících, jejich stáří, či data koupě jízdenky. Pokud člověk nemá zkušenost jako my, je lépe si nechat poradit, prostě u přepážky říct: „Chtěl bych tam a tam tehdy a tehdy,“ a oni vyhledají nejlevnější tarif.

Link k tarifům a slevám:
www.oebb.at/static/tarife/index.html

My jsme měli pro jednu trasu tzv. „SparSchiene“ (úsporná kolej). Tak se nazývají kontingenty jízdenek na vybrané vlaky do Německa, Švýcarska a Itálie. Tyto jízdenky jsou levnější, ale nelze je vyměnit či vrátit, jízdu nejde přerušit. Musí se zakoupit nejpozději tři dny před nástupem cesty, ale to jsou většinou už dávno vyprodané.

Cesta

Motorku zaměstnanci přikurtují (kurty mají svoje), čímž za ni dráhy ručí (jsou pojištěni). Já jsem si to jen pro jistotu zkontroloval. Z motorky jsem nic demontovat nemusel.

Literatura

Mapa Sicílie

   

---