Zorka Horká, 4.6.2018
Tak konečně dorazily teplý dny a já chodila zleva doprava jak tygr v kleci. Myslet na něco jinýho než na dvě kola byl nadlidský výkon a všechny moje myšlenky se stáčely k tomu zase vypadnout.
Protože jsem asi z jiný planety, nějaký půlroční plánování vejletu mi nic neříká a stačí, že si v říjnu po příjezdu domů řeknu, že za rok vypadnu zas a pak si zkrátka seberu svých pět švestek (víc stejně nemám a jak zjišťuju, bylo by to jenom na obtíž), sednu na bajk a vypadnu.
Ok, úplně takhle jednoduchý to nebylo, ale zas tak moc nekecám. Jako každý, kdo je aspoň krapet při smyslech, bylo hlavně potřeba řešit bajk. Takže jsme se domluvili s Kryštofem Trojanem v hradecké KTM a během týdne moped šlapal zase jedna radost, nestřílel do výfuků a byl „Ready to race…“ (v tomhle případě spíš „Ready to GO“).
Vize byla jasná – valili jsme na dovolenou se Zuzym a pár nadšenci na Gargáno do Taliánska. Tenhle rok už podruhý. Ale protože jsem měla výčitky a je třeba taky někdy pro MotoRoute makat :-), domluvili jsme se s Pavlem Ragnarem na dalším testování, tentokrát Moto Guzzi Audace Carbon 1400, protože Ital přece patří do Itálie, že áno… Proběhlo tedy vyzvednutí Audáče, nakládka bajků na kamion, včetně tohohle „mopeda“ za půl míče (docela bobky, aby vše proběhlo ok a motorka se dostala v pořádku zpět do Čech) a valilo se do Jižní Itálie.
Cesta začala absolutně ukrutně – protože u Benešova se náš bus, ještě než dorazil do Stodůlek, zasekl na několik hodin v zácpě a my na zastávce metra Stodůlky směr Zličín rozjeli takový party hard – jaký fakt tahle oblast nezažila. Přes tři hodiny dlouhé čekání plné euforie, že konečně táhneme do háje, rozjela totální smršť panáků a všeho, co teklo. V životě bych nevěřila, že dokážu ustát tolik chlastu a nepadnu. A to nejen já… Jste pěkný čuňata přátelé!!! :-D
Když konečně přijel bus, naskákali jsme do něj a bujaré veselí pokračovalo snad až za Brenner. Fuj tajxl bejvalí kamarádi – s váma zas někam pojedu… No nic, doplácali jsme se v ebrietě do Itálie a co jsme vyváděli tam, tam taky zůstalo. Tolik info fakt pouštět nechci, každopádně bylo to SUPER!!!
Ale protože nejsme tak úplně nezodpovědní – mimo těch mejdanů a lítání v serpentinách jsme pro vás připravili test a video na téma již zmiňované nádherné Moto Guzzi Audace Carbon 1400. Budeme rádi za váš feedback a sdílení v případě, že se vám bude líbit.
No a veškerá sranda zkrátka jednou končí, a protože jsem měla naplánované pokračování z Itálie do starověké řecké Olympie, nastal čas se rozloučit s tou skvělou partou lídí, s nimiž jsme absolvovali nezapomenutelný týden... DÍKY BANDO, DLOUHO MI NEBYLO TAK DOBŘE JAK S VÁMI!!!!!
Můj poslední večer se klasicky nesl ve stejným duchu jak na zastávce ve Stodůlkách a ráno jsem se probrala v jiný posteli, naštěstí sama a s takovým kocourem, že jsem myslela, že snad nezabalím ani můj oblíbený Amphibious od www.adventure-vybavení.cz, batoh, který se mnou lítá všude po světě. Nakonec se mi s pomocí Pavla vše podařilo smotat do báglu a tankvaku a vyletěla jsem jak vrabčák z hnízda, v lehkým stresu na nejblížší benzínku doplnit palivo.
A když večer kalíš a v poledne chceš jet, vyjedeš o dvě hodiny dýl a jestě jsi ve spěchu, není nic překvapivýho, když v tom stavu práskneš do mopeda 6 litrů dieselu…
Takže Zorka STOP!!! Zase se uklidníme a začneme přemýšlet. Pán Bůh mě osvítil, nenastartovala jsem a kluci byli ještě za rohem, tak přiklusalo komando s kanystrem a hadičkou, takže jsem si potahala, a to tak elegantně, že jsem se fakt nenapila a za chvilku bylo vše venku. Litr smíchanýho naturalu s dieselem doplněný opět naturálem do plna ještě nikoho nezabil a mohla jsem pokračovat směr Bari, jupí jou…
Cesta po dálnici není ničím zajímavá a přes jedno tankování jsem se dokodrcala do přístavu v Bari. Po počátečním zmatku a kvůli mé špatné angličtině jsem se sice pohybovala dle instrukcí místních, ale vně přístavu a ne uvnitř, takže mi chvíli trvalo, než jsem se dokopala k budově, kde jsem si vyzvedla tikety na trajekt. Byla modrá jak řecký nebe, který se zvedá nad stejně modrou hladinou moře.
Po zkušenostech z trajektů jsem byla celkem překvapená, že jsem nemusela čekat, až se nalodí kamiony, auta a pak pustí motorky. Borec u lodi na mě zařval řecké „Ela pame“, tak jsem se vrhla do útrob lodi. Naštěstí už tam stály zaparkované dvě motorky, tak jsem se mohla opičit a kopírovat jejich uchycení. Chvilku trvalo, než jsem našla zajišťovací klíny, ale jinak celkem pohoda po počátečních obavách, zda tohle zvládnu.
Když jsem měla dole vše hotovo, ověsila jsem se jak vánoční stromeček a vydala se nahoru k recepci po jezdících schodech. Posádka všechny úslužně zdravila „Kalimera a Jasas“ a všichni byli pozitivně naladěni. Tohle miluju.
Svalila jsem se u stolu v kuřárně mezi kamioňáky – bylo to hned vedle vstupu na venkovní palubu - a začala osychat. Chlapi na mě koukali jak na přírodní úkaz… Chtělo by to sprchu…
Ale protože zkrátka jezdím low cost a radši ty prachy naleju do nádrže, neřešila jsem kajutu. Stejně jsem měla v plánu makat na PC a zarezervovala jsem si poměrně pohodlné sedadlo. Takže sprcha se zatím nekoná a je třeba se na lodi zorientovat…
Přesunula jsem se do salónku, kde seděly dvě Francouzky a mile se na mě usmívaly. Hodily jsme pár zdvořilostních frází a lady mi řekly, ať se klidně projdu, že mi pohlídají věci. Ještě jak jsem seděla, šel kolem týpek, který jakoby vypadl z filmů Rodrigueze nebo Tarantina, ukazoval mi palec nahoru a svoje kraťasy KTM a smál se na mě jedna radost.
Když jsem se potom šla projít, seděl v jídelně, zase se na mě smál a zval mě ke stolu. Představil se jako Claudio z Chille, žijící na španělské Ibize a že cestuje teď do Řecka a předtím po Albánii, Černé Hoře, Rumunsku, Itálii a zkrátka všude možně a jeho firma dělá de facto enduro kurzy pro klienty po celém světe, takže učí jezdit a vlastně je i mechanik.
S ním cestoval jeho kolega Fernando – Španěl, matador – který byl pracovně 26x na Dakaru a teď cestuje jako já na Hellas Rally Raid jako mechanik. Představili mi svoje známé – též lidi z různých koutů země a začali jsme si u večeře povídat. Jídlo bylo dobré, řecké, ve velkém výběru včetně ryb, ale klasicky se na trajektu pod 20 euro za oběd či večeři nedostanete. Hltala jsem nejen hovězí s rýží na klasický řecký způsob na základu z cibule a rajčat, ale i vyprávění chlapů. Upřímně – valila jsem bulvy, co vše prožili a jak se v motosvětě orientují. Přece jenom Fernando se v něm pohybuje profesiálně přes 40 let, což je o 20 víc než já amatérsky…
Chýlilo se k večeru a protože Claudio vystupoval už v řecké Igoumenitse v pět ráno, měl nejvyšší čas jít spát. Už jsem se chystala vytáhnout PC a začít sázet jedno kafe za druhým, když mi chlapi navrhli, že mě tu nenechají a ať jdu s nimi do kajuty, protože jsou dva a mají čtyři postele. Mladší Claudio se smíchem podotkl, ať jsem v klidu, že nejsou žádní úchyláci :-).
Nejdřív jsem jejich nabídku nepobrala a nechala si ji reprodukovat ještě dvakrát (ač jsem moc dobře rozuměla), ale trvali na tom samém, a tak se zase stala klasická situace, že cesty Boží jsou nevyzpytatelné, opravdoví moto srdcaři drží spolu a já se po sprše válela na vrchní palandě s výhledem na moře (v tu chvíli nebylo vidět nic), Fernando si četl knihu a Claudio na mě mrkl z druhé spodní palandy a hned spal jak špalek.
Dieselové motory trajektu monotónně vrčely, všude byl klid, a tak jsem se uprostřed Jadranu zachumlala do peřin a klidně usnula s očekáváním dalšího dne…
Pokračování příště