Jak se hubne do plavek

Všechno začalo už loni, když jsem od manžela ke svým již několik let 20. narozeninám (dáma svůj věk nikdy neprozrazuje) dostala sportovně relaxační pobyt v italském Lignanu. Tehdy se zrodila myšlenka, že bychom tam mohli jet spolu. A mohli bychom jet na motorce, vyrazit o pár dní dříve a cestou si prohlédnout Rakousko, Benátky a Dolomity. Potom bychom přijeli do Lignana a tam sportovali, cvičili a hubli do plavek. A opálení, ošlehaní mořským vzduchem, a hlavně štíhlí bychom se vrátili domů.
Loni jsme tento nápad uskutečnit nemohli, protože manžel musel z rodinných důvodů zůstat doma, a tak jsem do Lignana odjela alespoň já pražským autobusem ČSAD. Po týdnu jsem se skutečně vrátila opálená, ošlehaná a o šest kilo lehčí. Proto není divu, že manžela stále více lákala realizace našeho původního plánu.
V nabídce cestovní kanceláře Cesta ke zdraví se podobný pobyt v Lignanu vyskytl i letos, a tentokrát nám nic nestálo v cestě. Přihlásili jsme se tedy na týdenní pobyt a dovolenou jsme si naplánovali delší, abychom se před a po jeho skončení mohli toulat na motorce. Vymysleli jsme si následující harmonogram: Nejprve prohlídka Salzburgu, pak přesun do Benátek. Tam jsme chtěli oslavit naše blížící se výročí svatby. Z Benátek je to do Lignana "co by kamenem dohodil". A po pobytu v Lignanu jsme zatoužili vidět Dolomity.

Datum našeho odjezdu jsme stanovili na středu 9. 5. 2012. Naše motorka Yamaha Fazer FZ6 už netrpělivě čekala v garáži. Nacvakali jsme na ni kufry a v 10 hodin ráno, po vyřízení nezbytných věcí, jsme vyjeli z Kladna. Jelo se nám dobře, v Čechách nás provázelo sluníčko. V Rozvadově jsme dokonce odkládali svetry. Také v Německu se počasí snažilo, až do Mnichova jsme jeli v pohodě. Za ním začalo hustě pršet, tak jsme nasadili nepromoky a pokračovali do Salzburgu, kam jsme dorazili v 19:30.
Měli jsme vyhlédnutý camping Panorama Stadt Blick, který mohu vřele doporučit! Díky dobrému značení jsme ho rychle našli, ubytovali jsme se a Tom za deště bleskově postavil stan. Byli jsme unaveni. Najeli jsme 538 km, a tak jsme se těšili do hajan. Usínali jsme za zvuku zvonu z místního kostela.

Zatímco večer nás Rakousko přivítalo deštěm, druhý den bylo ráno jako malované. Alpy se tyčily v celé své kráse v záři květnového sluníčka. Když jsme po probuzení vylezli ze stanu, naskytl se nám neobyčejný pohled na město a hory v pozadí. Snídali jsme před stanem a kochali se. Potom jsme zabalili a namířili si to do centra Salzburgu. Zaplatili jsme 16 euro za dvě osoby, 4 eura za stan a 2 eura za motorku.
Z časových důvodů jsme se rozhodli, že si důkladnou prohlídku města necháme až na zpáteční cestu. Tentokrát pouze najdeme spořitelní bankomat, doplníme peníze a palivo a vyrazíme do Benátek. Najít spořitelnu v centru nebylo až tak složité. Nepříjemný byl pouze fakt, že bylo asi 35 stupňů. Bloudit městem v černém koženém oblečení nebyl žádný med, takže jsme pospíchali, abychom už byli z rozpáleného Salzburgu pryč.
V křižovatce na výjezdu z města směrem na Villach jsme museli zastavit za popelářským vozem. Když popeláři odjeli, chtěli jsme se také rozjet. Pod autem však byla olejová skvrnka veliká asi jako moje dlaň, kterou jsme přehlédli a už jsme byli na zemi. Ani nevíme jak... Pamatuju si, že jsem slyšela zvuk, jak moje helma ťukla o asfalt. Pak už jsem jen cítila bolest hlavy. Naštěstí jsem mohla vstát a hýbat se! Tom se také zvednul, ale stěžoval si na bolest v žebrech, byl příšerně bledý a politý studeným potem. Stále jsem doufala, že se jen trochu narazil a za chvilku se vzpamatuje.
Chtěli jsme odstranit motorku ze silnice, ale Toma jeho bolest úplně ochromila a já nemám takovou sílu.Tušíla jsem, že je zle. Nikomu nepřeju ten pocit, když jste v cizí zemi, kde nikoho a nic neznáte, nikomu nerozumíte, vedle sebe máte zraněného manžela a motorka se vám válí uprostřed silnice! Chtělo se mi sednout si na pankejt a začít brečet. A jak jsem se tak potácela mezi slzami a statečností, jeli kolem němečtí motorkáři. Manžel na ně mávnul a oni ochotně zastavili a pomohli nám dostat motorku ze silnice.
Nevím odkud, ale spolu s motorkáři se u nás objevil policista a také nám velmi laskavě začal pomáhat. Dostali jsme motorku na klidnější místo. Svojí chatrnou angličtinou jsem policistovi vysvětlila, co se stalo. On na nic nečekal a přivolal zdravotníky, kteří usoudili, že bude nejlepší odvézt Toma do nemocnice na rentgen.
Ještě nám všichni pomohli zařídit odvoz motorky z místa nehody. Motorku se všemi našimi věcmi naložili do auta, nás posadili do sanitky a odvezli do salzburzské státní nemocnice.
Po příjezdu na místo začal kolotoč. Můj muž nemluví německy ani anglicky, a tak jsem opět musela lékařům vysvětlovat, co se stalo. Když jsem viděla, jak Tom začíná v ordinaci omdlévat, pořádně jsem se vyděsila! Lekla jsem se, že má vnitřní zranění. Také lékaři kolem něho začali okamžitě kmitat. Ihned ho odvezli na vyšetření. Čekání na výsledky bylo nekonečné! Když vyšel lékař na chodbu, řekl mi, že má manžel zlomená tři žebra a bude muset v nemocnici zůstat asi tři nebo čtyři dny. "Je po dovolené," bliklo mi hlavou.
Toma odvezli na nemocniční pokoj. Vypadalo to tam jako v luxusním hotelu! Uložili ho do postele a tím pro něho naše dobrodružství prakticky skončilo. Na mne čekalo vyplňování přijímacích dotazníků, řešení způsobu platby a další formality. Chtěli po mě Tomovu kartu připojištění na cesty, ale také kartu pojišťovny, u které je pojištěn v ČR. Ještě, že ji měl s sebou! Díky tomu se způsob úhrady léčebných výloh podstatně zjednodušil. Paní v přijímací kanceláři mi laskavě vysvětlila, že v rámci zemí EU si to nemocnice a pojišťovny vyřídí mezi sebou.
Když jsem vyplnila všechny potřebné formuláře, vrátila jsem se k Tomovi na pokoj. Viděla jsem, že je o něho dobře postaráno. Rozhodla jsem se proto využít chvilku klidu a spojit se s pojišťovnou v ČR. Na cestu jsme se pojistili u Kooperativy. Volala jsem jim a mluvila s pracovníky jejich asistenční služby Global Assistance. Velmi jim touto cestou děkuji za jejich profesionální přístup! Ihned se spojili s nemocnicí a pomáhali mi celou situaci řešit.
Tom dostal léky proti bolesti a hodně se mu ulevilo. Spokojeně ležel, takže já jsem mohla odejít. Zoufale jsem stála uprostřed nemocniční chodby. Neměla jsem ani tušení, kde je naše motorka, kde jsou naše věci, a kde budu spát. Netušila jsem ani, kudy se dostanu z nemocnice ven. Potkala jsem sestřičku, která byla u Tomova přijmu a věděla, že jsem jeho žena. Usmívala se na mne a ptala se, zda jsem v pohodě. Vysvětlila jsem jí, že musím být v pohodě, protože jdu hledat nocleh, naše věci a mašinu. Ten anděl v bílém mundúru mi poradil, abych šla do nemocniční recepce. Recepční prý mi pomůže najít hotel.
Po krátkém bloudění se mi podařilo recepci objevit. Recepční sice působil poněkud nepřístupně, ale ochotně mi pomohl. Zavolal do nějakého hotelu a já už jsem si pouze domluvila spaní. Také mi zavolal taxi.
Od policisty, který nám pomáhal při nehodě, jsem měla vizitku s adresou, kde by údajně měla být naše motorka. Požádala jsem taxikáře, zda bychom nemohli jet nejprve tam. Byla ve mně malinká dušička. Bála jsem se, že se už nesejdu s našimi věcmi. Měla jsem u sebe pouze doklady a telefon.
Taxikář mi vyhověl a zavezl mne přímo před firmu GINZINGER. Vešla jsem dovnitř. Slečně v recepci vysvětluju, že hledám naši motorku, ale ona o ničem nevěděla! Polilo mně horko... Naštěstí náš rozhovor zaslechl jakýsi mladík bez vlasů. Obrátil se na mne a povídá: "Yamaha?" S ulehčením jsem přikývla a už mne popadl za rameno a vedl do nějaké garáže. Tam jsem hned u vchodu uviděla naši "Stříbrnou fčelu" se všemi věcmi a pořádně se mi ulevilo! Má radost však netrvala dlouho. Mladík mi vysvětlil, že motorka je nepojízdná a má hnuté řízení. Ale můžu prý ji u nich nechat tak dlouho, jak budu potřebovat. Ještě mi pomohl sundat z motorky kufry, spacáky a stan a odnosil mi to všechno do taxíku.
Taxikář mne potom odvezl do domluveného hotelu. Zaplatila jsem necelých 15 eur za taxík a byla ráda, že jsem na místě. Cítila jsem se hodně unavená! Jen jsem seděla v pokoji a tupě zírala před sebe. Po chvíli mi v hlavě vysvitl další problém. Jak zajistit převoz motorky? Telefonicky jsem zjistila, že odtah přes pojišťovnu by byl příliš drahý. A tak mne napadlo zavolat našemu kamarádovi Láďovi Kleinovi. Láďa umí báječně uklidňovat na dálku! A také okamžitě zahájil akci na přesun motorky. Zavolala jsem to Tomovi do nemocnice. Pak jsem usoudila, že už toho pro dnešek bylo dost a šla jsem spát. Čekala mne bezesná noc plná brufenů. Až nyní jsem si uvědomila, že mne bolí celý člověk!

Pátek 11. 5. 2012 - opět krásné slunečné ráno. Seděla jsem u snídaně a přemlouvala se, abych vůbec něco snědla. Přišel za mnou sám majitel hotelu a sdělil mi, že volali z mé pojišťovny a jednu noc v hotelu mi uhradí. To byla báječná zpráva!
Po snídani jsem vyrazila za Tomem do nemocnice. V hotelu mi věnovali plánek města a ukázali mi, jak se tam dostanu. To ovšem netušili, že já jsem podle jejich návodu došla až na opačný konec města... No, jako správná ženská se vůbec nevyznám v mapách! :-)
Opět se mi chtělo začít brečet, když jsem po půldenním chození nemohla ten "strašlivý špitál" najít! Nakonec se mi to povedlo a ve špitále na mne čekala další báječná zpráva. Milá lékařka mi oznámila, že je zařízen manželův transport do ČR. "Nemusíte se o nic starat, vše je zařízeno, v pondělí mezi osmou a devátou ráno přijede pro vašeho muže sanitka z České republiky." Byla jsem mile překvapena, že některé věci fungují i bez mého přičinění!
Tom byl v dobré náladě. Venku svítilo sluníčko, a tak jsme spolu seděli na nemocniční terase a koukali na Alpy. Do téhle naší téměř idylické pohody přišla zpráva od Ládi - zajistil nám přesun motorky přes pana Pavla Smetanu. Shodou okolností se mi však ozval také můj bratr a nabídl mi odvoz motorky, mne i mých šesti těžkých zavazadel. Přijala jsem tedy bratrovu nabídku, ale ráda bych poděkovala Láďovi Kleinovi i panu Smetanovi za to, že byli ochotni pomoci nám v nouzi!

Sobota a neděle probíhaly podobně - vždy po snídani jsem šla za Tomem do nemocnice a trávila jsem tam celé dny. Zajišťovala jsem většinu komunikace s ošetřujícím personálem, což bylo dobré jazykové cvičení.
Ale v sobotu to nebylo moc veselé. Tom dostal jiné léky, byl po nich hodně ospalý a necítil se dobře. Tak se mnou ani nemluvil a pořád jenom spal. V neděli jsem šla do nemocnice s obavami, ale Tom mne hned ráno přivítal veselým úsměvem! "Já už ty léky neberu a je mi dobře!" Oddechla jsem si. Večer jsem si s bratrem telefonicky domluvila podrobnosti o pondělním převozu motorky.

V pondělí 14. 5. 2012 ráno jsem do sebe snídani doslova naházela a už jsem spěchala za Tomem. V nemocnici jsem zaplatila za Tomův pobyt 39 eur a převzala jsem jeho propouštěcí zprávu. Potom jsme očekávali příjezd sanitky.
V 8:45 jsme se dočkali. Řidič sanitky byl velmi milý, posadil manžela na vozík a tlačil ho směrem ke dveřím. Můj muž, který za celou dobu pobytu v nemocnici řekl asi pět německých slov, se se svými spolupacienty rozloučil ve velkém stylu. Začal mávat z vozíku a halekal: "Pánové, mějte se! Alles gutte!" A opustil pokoj jako dobrý voják Švejk, když jel s paní Milerovou na Bělehrad.
Ještě jsem Tomovi u sanitky zamávala a s pocitem malého ulehčení jsem se vracela do svého hotelu Golden Krone v ulici Linzergasse 48. Vyrovnala jsem účet (69 eur za noc se snídaní) a šla si zabalit svých šest švestek, protože do jedenácti hodin jsem měla vyklidit pokoj. Pokojská mi pomáhala s mými těžkými zavazadly a majitel hotelu mi uložil kufry do hotelové telefonní budky.
Když jsem měla kufry uložené, chtěla jsem zavolat bratrovi. Potřebovala jsem zjistit, zda už jsou na cestě a v kolik hodin dorazí do Salzburgu. A ouha! Za nic na světě jsem se nemohla dovolat! Asi se zbláznil telefon. Zkusila jsem tedy napsat zprávu. Bratr mi poslal odpověď, že je asi 30 km před Salzburgem. Hurá, fungují aspoň esemesky! Zašla jsem si na oběd a za chvíli mi psal bráška, že je před hotelem. Zaradovala jsem se, když jsem v davu cizích lidí uviděla obličej svého bratra a našeho přítele Františka! Chlapci popadli všechny mé kufry a odnosili je do auta. Potom jsme se vydali do firmy Ginzinger, kde už čtyři dny bydlela naše motorka.
Mladík bez vlasů si na mě pamatoval a hned mne vedl k motorce. Velmi ochotně nám se svým kolegou pomáhal naložit mašinu na přepravní vozík. Dokonce nám věnoval ještě tři další popruhy na upevnění motorky. A za garážování si nenechal vůbec nic zaplatit! Za jeho laskavou pomoc bych mu ráda alespoň takto poděkovala!
Rozloučili jsme se a vyjeli ze Salzburgu směr Česká republika. Cesta probíhla bez komplikací, bratr a František se střídali v řízení. Těsně po půlnoci jsme přijeli do Kladna, do naší garáže, kde jsme uložili nepojízdnou motorku. Naše "Stříbrná fčela" na nějaký čas dolétala.
Mého muže mezitím sanita dopravila až do kladenské nemocnice, odkud ho brzy po přijetí propustili do domácího ošetřování.

Tak naše cesta za hubnutím do plavek skončila dřív, než mohla vůbec začít. Tento způsob hubnutí zdá se mi poněkud nešťastným! :-(
Sluší se také, abych poděkovala svému bratrovi Marcelu Pavlíčkovi a našemu příteli panu Františku Hrdličkovi za pomoc s převozem motorky, a také všem, kteří nám drželi palce!

A závěrem? Ať už se vám na cestách přihodí cokoliv, nikdy se nesmíte vzdát! Věřte, že vždy se kolem vás objeví dobří lidé, kteří vám rádi pomohou!

   

---