Jiří Bašný, 16.4.2012
Předchozí díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den šestý
7. den pátek 3.8.1990
Etapa: Leonding – Linz – Eferding – Wallern – Grieskirchen –Ried – Voecklamarkt – Schoerfling - Weyregg a. Attersee –Steinbach – Altmünster – Gmunden – Lambach – Wels - Plus City - Leonding
Tachometr: 11602 - 11825 Ujeto: 223 km Tank; -
Dnes není zrovna sprintérský den, a tak to se vstáváním nebylo úplně na jedničku. Trochu jsme si pospali, takže jsme ještě byli u Helmuta, když už ten šel do práce zúročovat rodinný kapitál. Dohodli jsme se, že při odchodu vhodíme klíč do kastlíku na dopisy.
V klidu jsme se nasnídali, vzali s sebou jen to nejnutnější a nalehko (já jsem jel v džínech a teniskách, pouze koženou bundu jsem si vzal) jsme vyrazili dnes poprvé v cizině samostatně. Boženka musela chtě nechtě vsednout za svého muže, což provázela brbláním a uštěpačnými poznámkami na adresu rodinného stroje. Je to jasné, prdýlka naštelovaná na pohodlné sedlo XJ 900 se zdráhala. No ale, bude si muset zvyknout, co se dá dělat. Lleda koupit podobný motocykl?
První na programu byla návštěva centra Lince. Tonda si chtěl sehnat nějaký manuál na video (nevím přesně o co tu šlo, ale včera se o tom dlouho bavil s Helmutem a ten mu doporučil nějaké knihkupectví v centru) a já měl zase zálusk na průvodce po alpských průsmycích, kterého jsem poznal už u Hermanna a Helmut jej vlastní také. Řekl jsem si, že tato publikace asi patří do knihovničky každého „pass-freaka“, mezi které se se skromností sobě vlastní počítám.
Poprvé sami jsme se přehoupli zkratkou přes kopec do Lince a zde se pokusili zaparkovat někde v centru. Já (vedl jsem peloton opět po dlouhé době) jsem ovšem nezachytil ty správné odbočky a přikázané směry jízdy nás zahnaly až za nám z prosince známý most. Tam jsme zaparkovali na nábřeží s tím, že vracet se těch sto metrů po mostě po svých je lepší, než se dalších dvacet minut motat v uličkách na motorkách.
Přešli jsme tedy most Niebelungebruecke směrem k centru, prošli Hauptplatz a pokračovali hlavní ulicí Landstrasse. Tu již dostatečně známe z naší prosincové návštěvy, a tak jsme se moc nezdržovali prohlížením a věnovali se spíše vlastnímu účelu návštěvy, t.j shánění publikací. Navštívili jsme dvě knihkupectví, ale ani v jednom nedovedli Toníkovu přání vyhovět. Já jsem v jednom svoji žádanou publikaci objevil, ale její cena (290 ATS) mě upřímně řečeno vyrazila dech, vždyť je to skoro polovina částky v šilincích, kterou jsem tu za celou dovolenou utratil (na druhé straně ovšem pouze trochu více než jedno mýto na Grossglockner). Zatím jsem tedy chtěnou publikaci oželel (koneckonců po alpských průsmycích se dá jezdit i bez ní), takže jsme se s nepořízenou vrátili k motocyklům. Začalo už řádně připalovat, a tak jsme byli rádi že vyrazíme z města.
Vyjeli jsme po pravém dunajském břehu a brzy jeli po stejné cestě jako před třemi dny. Stejná cesta, stejné počasí, pouze s námi nebyl Helmut a já zase byl vpředu a užíval čerstvého vzduchu.
V Eferdingu jsme odbočili vlevo po „134“ a dojeli do města Ried, které nám doporučil Helmut jako sídlo motocyklového a automobilového dealera jménem Ginzinger, který má velký obchod novými i ojetými motocykly. Kuriozitou je, že Helmut jezdí k němu (cca 80 km nejbližší cestou) nechat si svůj motocykl seřizovat a opravovat. Činí tak po velice špatných zkušenostech se servisním zastoupením fy. Yamaha v Linci. Při jednom z diskuzních večerů nám líčil své trable, když si svůj první motocykl XS 750 nechal seřídit v Linci a odjel teprve napotřetí po dvou neúspěšných pokusech. To jej ponaučilo a vyhledal si sice venkovského, ale spolehlivého servismana. Takže, ani „west“ služby nejsou vždy „top quality“.
Po kratším bloudění Riedem jsme našli žádané zastupitelství na okraji města (fungl nový areál) a po zaparkování jsme se vnořili do motocyklového ráje. Všude bylo pusto a prázdno, nikdo nás „nestínoval“ (a když ano, dělal to velmi decentně), a tak jsme si v pohodě prohlédli vše. Nejprve jsme navštívili rozlehlou halu plnou ojetých motocyklů. Kupodivu, při vší té záplavě strojů bych si zde vybíral velmi, velmi těžko. Bavoráci zde nebyli (tedy ti praví „boxeři“, až na dvě endura GS) zastoupení vůbec, dále zde byla pro můj vkus zastoupená pouze jedna značně ošuntělá CX 500, celkem dobrá XJ 900 a dvě Guzziny. To by tak bylo z pravých turistických motocyklů vše, dále už zde bylo pouze mračno Yamah RD 500 a RD 350, množství dalších „plastikových“ supersportů a něco endur. Nic pro nás, odhlížeje už od cen, které nebyly zrovna lidové. Prostě, takřka jsme zde neměli co pohledávat.
Podívali jsme se také do oddělení příslušenství (zde jsem zjistil, že štítek na moji přílbu tu koštuje přes čtyři sta šilasů a to je pálka Jiříku, co?) a i jiné potřebné věci mají podobnou cenovou relaci. Tak jsme si alespoň nabrali prospekty, kterými budeme rajcovat doma sebe i přátele a potom si ještě prohlédli vrakoviště bouraných motorek vzadu u opravny. Byly tam sice k vidění i kusy, které by pro českého motocyklistu byly opravitelné, ale většina z nich byla po dosti těžkých „ranách“, takže i tady nic.
No, strávili jsme zde docela zajímavou chvilku, i když z ní nic bezprostředně nebylo. Jedině co jsme si podrobně prostudovali, byla letošní novinka Suzuki VX 800, typ čistého cestovního motocyklu s dvouválcovým motorem „držákem“ a pohonem kardanem, bez zbytečného množství plastiku okolo sebe (pozn. trend těchto dní je opětný návrat k holým nekapotovaným motocyklům s klasickými ocelovými trubkovými rámy, t.j. přesně to, co my chceme). Ta byla vystavena jako předváděcí typ před prodejnou, tam jsme ji prohlíželi a poté ji odtud šéf podniku odvezl na předvádění.
Po poledni jsme tedy zase usedli na své mašiny (které byly vedle těch Ginzingerových opravdovými popelkami) a jeli dále. V plánu byla návštěva Attersee a návrat do Leondingu.
Pokračovali jsme přímo na jih po místních silničkách. Ani jsme nevěděli jak a překonali jsme průsmyk (spíše ovšem jenom vršíček Juggenberg, 661 m n.m.) a sjížděli ke kotlině jezer na východ od Salzburgu. Projeli jsme vesnicí Zipf (nic mi neříkala, až jsem spatřil mohutnou reklamu na pivo Zipfer beer a vzápětí velký pivovar a uvědomil si, že tuto značku již několik dní konzumujeme) a za chvíli jsme vystoupali na kopec nad Attersee.
Přejeli jsme přes dálnici a ocitli se na pobřeží Attersee, což je jedna z rekreačních oblastí severního Rakouska. Rozhodli jsme se jet dále po východním břehu a někde si najít místečko na koupání a orazit si zde. Ono se to ale lehko rozhodne a mnohem tíže realizuje.
Tady okolo jezera na břehu je jedna soukromá parcela vedle druhé, samé „PRIVAT - DURCHGANG VERBOTEN“ a podobně povzbudivé sdělení. Nu, co to dramatizovat, jeli jsme dále. Projeli jsme rekreační sídlo Weyregg a pomaličku se courali po břehu jezera a dávali pozor na veřejně přístupné místo ke koupání.
To se nám podařilo najít až asi po pěti kilometrech pomalé jízdy. Písečná pláž to sice nebyla, ale byly zde veliké kamenné plotny usnadňující vstup do průzračných vod jezera.
Postavili jsme mašiny na chodník (tak to ostatně učinily tisíce ostatních motoristů) a rozložili své ležení na travnatém svážku nad vodou.
Hupli jsme do plavek a nejprve se smočili v chladivých (příjemně) vlnách jezera. Potom jsme si popřáli pozdního oběda z vlastních zásob a nezbytné zapůjčené Helmutovy džusové termosky. Dále jsme už jen zažívali, střídavě se smáčeli ve vodě, pokukovali kolem na přírodu i slečny (některé propagovaly aktivně monokiny), a tak vůbec příjemně relaxovali. Nebylo kam spěchat, takže jsme tímto způsobem zde prolenošili asi tři hodiny. Po minulých dnech plných trysku to nebyla nepříjemná změna. Ale všechno končí. Po třetí hodině jsme se zvedli a beze spěchu si spakovali krámy.
Vyrazili jsme dále na jih podél pobřeží jezera až do osady Steinbach, kde jsme odbočili vlevo do pohoří Hoellengebirge, oddělující Attersee od Traunsee. Byl to náš poslední alpský průsmyk (Grossalmhöhe, 826 m n.m.), a tak jsem si jej vychutnal. Bylo to fajn, ale bylo to naposledy, bohužel.
Nahoře jsme zastavili jednak na prohlídku, a co hlavně, na poslední fotografování. Bylo to pro mne alespoň trochu nostalgické.
Sjeli jsme k jezeru Traunsee a pokračovali již známou cestou do Gmundenu. Zde jsme na chvilku zastavili, protože jsem chtěl ještě zakoupit nějaké ty pohlednice svým známým. Dnes již bez jakýchkoliv křečí jsme vyjeli směr Leonding a bez zastávky projížděli nám (a mně ještě více) známou cestou. Měli jsme ale ještě něco v plánu.
Když jsme včera plánovali s Helmutem dnešní výlet, doporučil nám návštěvu nákupního střediska umístěného mezi Traunem a Lincem hned vedle silnice, kterou se vracíme do Leondingu. Jmenuje se Plus City a je zbudováno mimo městské lokality (důvod: jednak menší daně a poplatky a jednak možnost velkých parkovišť a skladovacích prostor), zcela ve stylu původně amerických „shopping center“, které se rozšířily po celé západní Evropě. Přitahují zákazníky jednak lacinějším prodejem než ve městě a jednak si vše obstarat na jednom místě s možností odložit děti do dětských heren a také přijet rodinným automobilem až pod nos krámu. Sám se dobře pamatuji na ty americké „prototypy“ a také na to, že skoro všichni, včetně mých příbuzných, si tento styl nákupu oblíbili. Prostě jednou za čtrnáct dní se vzala kára a jelo se a vše se stihlo za dvě - tři hodiny. Rozpočítejte si to mimochodem na jednotlivé dny, no a kdo ušetří ve srovnání s námi? A přitom se vše stihlo v pohodě bez tlačenic a podobných atributů „socialistického“ nakupování.
Okolo půl šesté jsme tedy zabočili na rozlehlé parkoviště okolo centra, pohrdli patrovým parkovištěm a postavili své stroje na obyčejné parkoviště vedle. Vešli jsme do rozlehlé jednopatrové budovy s velkým centrálním atriem a dali si rozchod s tím, že po uzavření obchodů se sejdeme venku.
Já jsem nejprve navštívil knihkupectví doufaje že zde budou mít onu hledanou knihu o průsmycích patřičně levnější, ale měli zde pouze literaturu konzumní, takže jsem pohořel. Potom mne už nic tak mocně nezajímalo a procházel jsem se bezcílně prohlížeje a srovnávaje jednotlivé zboží a ceny. Uposlechl jsem hned první výzvu rozhlasu a pomalu opustil centrum. Samozřejmě, u motorek ještě nikdo nebyl (ani jsem to nepředpokládal), a tak jsem ještě zašel na čumendu na druhou stranu parkoviště, kde byl pavilon se zahradnickými a kutilskými potřebami. To bylo mimochodem mnohem zajímavější než první prohlídka. Potom jsem si také obešel vystavené montované chatky a zahradnické domky (u nás by se v některých docela zabydlela rodinka, znám mnoho které by to braly) a potom iž čekal u mašin. Ne dlouho, přišel Jirka a hned za ním i manželé Kubičkovi. Všichni jsme si svorně a demonstrativně odplivli a prokleli čtyřicet let vlády Velké Strany (ten produkt tomu odpovídá). No, nastartovali jsme a vyjeli. Poté jsme už hladce dorazili k Helmutovi.
Ten už nás čekal, protože dnešek ještě nekončí, finále máme teprve před sebou. Bude toho dost a dvojfázově – nejprve nás pozvali místní dobrovolní hasiči Helmutovými ústy na svoji ohromnou slavnost, a sice rozloučení se starou zbrojnicí a zapíjení nové. Potom se přesuneme do nějaké restaurace, kde má MSC Kürnberg schůzi spojenou s promítáním diapozitivů. No, bude toho dost!
V rychlosti jsme se vykoupali, zušlechtili pokud to šlo, oblékli si to nejlepší, co jsme měli a vyrazili. Stará hasičská zbrojnice byla nedaleko, technika byla vystrčena ven a uvnitř byl dlouhý masívní stůl, okolo kterého seděli hasiči současní i minulí. Pojídali buřty, lili do sebe holby piva a zábava byla skoro tak hlučná, jako na Rallye Spectrum. Všichni se výborně bavili a my, ač jsme se cítili trochu nesví, jsme zapadli brzy do této tlupy. Helmut nám ukázal jejich techniku, představil nás vrchnímu hasičovi a ukázal kroniku sboru. Aby nebylo mýlky, není to jen nějaká pivní společnost, vybavení mají, pokud to mohu posoudit, na úrovni, včetně hydraulických vyprošťovacích mechanizmů a výsuvných plošin a žebříků. Dle kroniky (dokumentované bohatě fotograficky asi opět Helmutem) mají také za sebou množství velkých a složitých zásahů včetně silničních karambolů. Také každý člen hasičstva má u sebe při pobytu v obci „pípáka“ a jsou prý schopni po vyhlášení poplachu do tří minut začít vyjíždět a v pěti minutách by již mělo být vše venku. Takže, asi něco umějí!
Zde jsme se bavili asi hodinu a půl, vypili každý několik půllitrů dobrého sudového pivka (revanšovali jsme se flaškou Alt Jägermeistera dovezenou z vlasti), až nás Helmut upozornil, že je nejvyšší čas se přesunout na druhou stranu. Když jsem se dotázal, kde je ona schůze, bylo mi řečeno, že velmi blízko místa, kde jsme prakticky před týdnem byli na zahradním pikniku. Už jsem se zděsil, že nás čeká opět pěší tůra přes celý Leonding, ale Helmut mne ubezpečil, že budeme odvezeni. A opravdu, projednal cosi s velitelem a pak nás vyzval k odchodu. Rozloučili jsme se s pohostinnými hasiči a vyšli ven, kde čekal mikrobus Mercedes, vybavený jako vůz rychlého zásahu. Nalezli jsme do něj a jeho řidič nám v následujících chvílích předvedl, že jeho automobil opravdu na rychlý zásah má. Velice slušná akcelerace, větší než u velké části osobních aut v Československu, perfektní jízdní vlastnosti, no byl to také pěkný zážitek. I přes rychlou jízdu jsme na pohodlných sedadlech seděli jako přišití, paráda!
Ani jsme se nenadáli a zabrzdili jsme před restaurací nacházející se asi sto metrů od Villyho domova. Klub zasedal venku pod přístřeškem u dlouhého stolu, a tak jsme přisedli, dostali po pivu a poslouchali, o čem se schůzuje. Dlužno říci, že jednání probíhalo daleko kultivovaněji než v Jawáči (zamrazilo mne, když jsem si zde představil bučícího Jogurta s Alešem, pubertálního 0ldu Hyrmana či rozeřvaného Baťoha, o ženské části ani nemluvě) a také vše rychleji směřovalo k cíli. Projednávali klubovou motocyklovou (no ano, opravdu motocyklovou, vy ze zbytku Jawáče!) dovolenou a ještě další akce. Mimochodem, pořádají svůj sraz ve stejném termínu jako my naši Rallye Spectrum. Byli jsme samozřejmě pozváni, ale museli jsme s díky odmítnout. Až příští rok, to již se postarám, aby termíny nekolidovaly. My jsme jenom naslouchali a nebo se polohlasně bavili mezi sebou.
Jakmile jednání skončilo, přesunuli jsme se z přeci jen stále chladnoucí zahrady do salonku restaurace. Tam již byl nachystán diaprojektor a za chvilku začalo promítání diapozitivu z klubového červnového výletu do Prahy, který jsme zabezpečovali. Jak při takovémto promítání bývá, v průběhu padlo mnoho (trefných?) poznámek a různých žertů. Některým jsem rozuměl, některým ne, ale bavili jsme se taky, pokud to šlo. Potom bylo ještě promítnuto několik slajdů z jiných akcí, celkem to trvalo asi ke dvěma hodinám.
Po jedenácté hodině zcela jako u nás přišla majitelka hostince, aby nás zkasírovala. S podobně opileckými řečmi jako v naší vlasti bylo postupně zvolna zaplaceno a mohli jsme jet zpět. Jako náš řidič samozřejmě posloužil „doktor“ se svým dnes zase jiným vozidlem. Přiznal se nám, že to dělá tak, že si půjčuje automobily na zkoušku od různých dealerů a potom je zase vrací. Dnes měl cosi velmi luxusního, nepamatuji si co to bylo, ale bylo to extra. Navzdory alkoholu v krvi všichni postupně naskákali do svých automobilů (takže i tu je jistá paralela s Jawáčem) a rozjeli se do všech stran. Také my jsme se zvolna sunuli k našemu dočasnému domovu. Doktor nás bezpečně dovezl až před dům a popřál nám šťastnou cestu.
My jsme ještě zasedli nejprve k přenosné prohlížečce diapozitivů, abychom si prohlédli várku slajdů z prvního dvoudenního výletu, kterou už měl Helmut vyvolanou. Bylo jich mnoho a všechny byly povedené, holt je náš hostitel „fotografem od Boha“. Poté jsme zalezli zase do jídelny, kde jsme okolo stolu hodnotili s Helmutem průběh této krátké dovolené. Mluvilo se také o výhledech do budoucna, Helmut prohlásil, že se mu s námi moc líbilo. Vysvětlil to tím, že my ještě jsme ctitelé té pravé spartánské a putovní motodovolené, což se prý nedá říci o velké části MSC Kürnberg. Ti prý, když jedou na dovolenou, tak musí mít třikrát denně teplé jídlo v restaurantu, večer v penzionu nebo hotelu je nutnou podmínkou, stejně jako večerní návštěvy baru či diskoték. Což o to, my jsme se nechlubili s tím, že u nás je to z nouze ctnost, a také bychom občas nepohrdli teplým soustem, i když samozřejmě by to nemuselo být třikráte denně. Ale myslím že mohu bez obav prohlásit, že i kdybychom neměli tak hluboko do kapsy jako máme (a budeme mít ještě hlouběji, že ano pane Klausi?!), tak my z naší motoparty bychom pod ty stany stejně jeli. Když počasí přeje jako tento týden, tak je to radost.
Helmut se také čertil, že o dovolené s klubem na deset dnů utratí stejně, jako například na svojí čtyřtýdenní skandinávské dovolené. Na základě toho nám navrhl, že pokud budeme mít zájem, můžeme společně strávit jeden či dva týdny v jižním Tyrolsku (t.j. v severní Itálii), a to v podobném termínu v příštím roce. Je to prý krajina zaslíbená motocyklistům, kteří milují jízdu v alpských údolích a průsmycích, které zde dosahují až výšek okolo 2 800 m n.m. Pozvání bylo s díky přijato, a pak jsme už mohli pouze nezávazně mluvit o motocyklových věcech. Skončili jsme asi po jedné hodině s tím, že zítra je odjezd domů. Helmut nám sice nabízel ještě den pobytu, ale my jsme už byli rozhodnuti. Vždyť co bychom tu den dělali (Helmut je ještě v práci) a vůbec, naotravovali jsme se ho dost a dost a lepší je zmizet.
Typické a již tradiční hodnocení dovolené jsme si nechali až na první schůzku naší společnosti v Čechách, takže se o něm zmíním až na konci tohoto výplodu.
Naposledy tedy spíme v známém přívěsu.
Následující díl: Alpy 1990 - Zpátky do Evropy, den osmý a poslední