Dovolená z pohledu spolujezdce - Bieszczady 09

Je jaro 2009 a i když začalo brzy, na delší vyjížďce na motorce jsem byla jen jednou.  I s kolem to není lepší, inu je toho nějak moc – samá práce a povinnosti. Výjezd na prodloužený víkend v termínu od 30.4.- 5.5.2009 pečlivě plánujeme již několik měsíců předem. Nicméně konečně se kvapem přiblížil den odjezdu a i když se nejedná o žádnou dlouhodobější a expediční záležitost je se nač těšit. Rozhodnutí, kam se vydáme, bylo ovlivněno loňským úspěšným výjezdem skupiny Jirka, Ranža a Eva do  sousedního Polska, za použití „autovlaku“ při cestě tam. Tento způsob dopravy šetří čas, námahu a v neposlední řadě i finance, takže ho využila i naše výprava, rozšířená o Jindru a Zuzku Belšany a moji maličkost.

Text: Jana Bašná

Část dne a noc čtvrtek dne 30.4. – odjezd

Přípravy na odjezd začínají obvyklou hektikou před odjezdem:  „nevíš kde mám? kams to dala? ty všechno někam uklízíš a pak to nemůžeš najít“, no však to každý znáte. Týden shromažďujeme věci v obýváku na gauči, tak by to neměl být  problém, nicméně ve finále Jirka pobíhá ve vysokých botách se vzorkem po bytě Jirka: což tedy paní doktorku rozběsní doběla… a já běhám nahoru a dolů a shromažďuji kupy věcí ze kterých pak vybíráme jen ty nezbytně nutné. Konečně v 19.15 odjíždíme zanechaje za sebou poněkud spoušť. Přímo před nádražím jako kdybychom se domluvili přijíždějí Blšouni a po asi ¼ hodince i zbytek výpravy tj. Eva s Ranžou.

Obloha se poněkud zakabonila, po chvilce oceňujeme blahodárnost blízkosti přístřešku pod který schováme motorky i náklad. Mezitím zhruba v  8 hodin  přicházejí pracovníci drah a ujímají se s důležitostí sobě vlastní kontroly dokladů. Úřadování nemá konce, nicméně je již přistaven vlak a naše vozidla se mohou naložit. Spolujezdci se chopí zavazadel a kusů oblečení a nadchází ubytovací fáze. Do poslední chvíle nevíme zda obdržíme tři nebo dvě kupé každé po třech lůžkách, nakonec jsou to dvě kupé kde se nějak poskládáme. Hlavně, že jsme všichni pohromadě, motorky naložené a upoutané, i když jsme v tom panu průvodčímu udělali trochu zmatku. Na dobrou noc popijeme něco slivovice, zhruba načrtneme zítřejší trasu a odebereme se strávit tuto noc na železničních kolejích. Bujaré veselí způsobí Jindra Belšan v dlouhé noční košili se slušivými zelenými proužky, kterou mu Zuzka věnovala k vánocům. 

Den první – pátek 1.5.

Noc uběhla klidně bez rušivých příhod, i když se někteří z nás moc nevyspali J: někteří zase ano. Vlak sebou zmítá hlučí a rachotí a když někde zastaví, ozývá  se hlášení. No přežila jsem to, napříště to bude chtít špunty do uší, jak mi sdělili zkušenější harcovníci tímto dopravním prostředkem.

Na prahu velmi krásného dne nás budí průvodčí, příjemné je, že nemusíme příliš pospíchat. Vlak supí dále ke Košicům, v Popradu odpojují jen naše dva vagóny. Balíme vše na motorky a domlouváme se na zastávce na snídaní na nejbližší pumpě nebo obdobném zařízení, kde by bylo možné zakoupit něco životodárné tekutiny (myslím tím kávu popř. čaj nikoli něco jiného), ovšem Blšouni jsou vždy krok dopředu, již jsou po snídani.

Na  první  zastávce s kulisou hor, teplou kávou a bagetou z domova obdivujeme zasněženou krásu Tater, které jsou na dohled a plánujeme dílčí cíle cesty. Již včera jsem byla potěšena, že se budeme pohybovat v oblasti, kterou důvěrně znám z předchozího období, kdy jsem do této oblasti jezdívala jako dítě. Byla jsem tudíž zvědavá, co se změnilo, současně jsem měla pocit, že mě tato cesta „ očima vzpomínek„ trochu zklame, neboť zpravidla není všechno tak jak si to člověk představuje. Když se začalo mluvit o Staré Lubovni, celá jsem pookřála, doporučila jsem navštívit Kežmarok a lázně Vyšné Ružbachy, na tato místa jsem byla hrozně zvědavá.

Tak se i stalo. Díky včasnému příjezdu již v 7 hodin sesedáme  u basiliky sv. Kříže v Kežmaroku

Jirka hlídá, ostatní chutě vyrážejí do  centra města.  Kežmarok vznikl ve 13 století, stal se svobodným královským městem. Roku 1950 bylo historické jádro města prohlášeno za městskou památkovou rezervaci. Centrum města si zachovalo svůj středověký půdorys  z ulic a domů na nás dýchla atmosféra starých a zašlých časů, kterou umocnila zvonkohra linoucí se z budovy radnice na náměstí. Město bylo v tuto denní dobu skoro liduprázdné, i když vše již bylo nachystáno k oslavě  prvního májového dne. K posezení a pobavení zvaly místní šenky a předsunuté stánky s lahodným mokem a zřejmě i vybranými lahůdkami, no my v tu dobu budeme již daleko, čas je neúprosný. Zatímco střídáme Jirku u motorek, ještě si prohlížíme basiliku minor sv. Kříže, kterou tvoří dlouhá a štíhlá jednolodní svatyně s postraními kaplemi, jejíž součástí je i cenná renesanční zvonice, kde nejstarší zvon byl ulit v roce 1525. Bílou siluetu zvonice zdobí pěkná sgrafitová výzdoba. Bazilika i zvonice byly prohlášeny za národní kulturní památky, zvonice je považována za nejkrásnější zvonici v oblasti Spiše. Dominantu města Kežmarok, městský hrad ze kterého se dochovalo jeho vnitřní opevnění se systémem bašt branskou věží, severní a západní palácové křídlo, jsme si nechali na možnou další návštěvu této oblasti.

Jakkoli mne Kežmarok okouzlil a nadchl, tak o  Vyšných Ružbachách se to nedá říci ani vzdáleně. Původně zde byly malé lázničky , kde se léčily choroby srdečního a cévního aparátu, dýchací cesty a duševní onemocnění.

Vyšné Ružbachy

Zvláštností je termální jezírko Kráter o průměru 20 metrů. Nepochází z vulkanické činnosti, vzniklo klesáním travertinových vrchů v okolí minerálního pramene. Jak já si to, pamatuji jednalo se o větší vesnici, kde  se ještě soukromě hospodařilo a  pro obohacení skromného rodinného rozpočtu byla část nemovitosti pronajímána turistům. Je sice pravda, že chyběly základní služby, ale vše vyvážila romantika a klid tohoto místa a dobré vztahy mezi lidmi, kteří se tu znali a vycházeli si vstříc. Nyní jak je tu vidět na každém kroku nastoupila komerce se vším všudy. K budování lázní bylo přistoupeno sice s velkým rozmachem, ale zřejmě nikomu nedošlo, že bude také třeba o rozsáhlý majetek pečovat a  zda bude dostatečný zájem nabízené služby využívat. Krásné švýcarské domky jsou v dezolátním stavu, v lomu, kde jsou ukázky sochařských děl, které tam zanechali umělci, kteří v této oblasti tvořili, jsme  viděli obrovskou budovu zřejmě hotel, který nebyl nikdy dokončen a nyní chátrá, celkově tato aglomerace vykazuje stopy zanedbanosti a nevkusu, no možná, že to teď poněkud přeháním, protože ze mě mluví vzpomínky a ne objektivní skutečnost. Inu vše se mění a je v pohybu jak by poznamenal známý filosof, a proto raději se v tom nenimrat a vzít život tak jak přichází s tím dobrým i špatným, nic jiného nám taky nezbývá.. Ještě si se Zuzkou uděláme malou procházku kolem „zámečku Bílý dům“, který vybudoval kníže Zamojski, tak bytelně a nadčasově,že téměř beze změn slouží dodnes jako lázeňský dům. Došly jsme až ke koupališti, které je dosti necitlivě přepaženo a část plochy je zastřešena, no není to hezký pohled.

Můj spíše negativní dojem smazala až návštěva lubovňanského hradu, který je vpravdě dominantou širokého okolí. Část výpravy (Ranža s Evou) se dobrovolně přihlašují k hlídání, tak nic nebránilo tomu, aby zbytek výpravy vyrazil do prudkého kopce vedoucímu k hradu. Je sváteční den, tak je na hradě připraven program v podobě ukázky sokolnických dovedností, obdivujeme šikovné dravce a kocháme se okolím a celkovou pohodou. Poté prolézáme jednotlivé stanoviště hradu dle plánku, který jsme obdrželi u vchodu, takovýto způsob prohlídky mi daleko více vyhovuje než tradiční s průvodce (vpravo vidíte , vlevo vidíte a jdeme dál). Vyšplháme i na věž ze které je nádherný pohled na okolní krajinu lemovanou lesy a horami. Hrad byl postavený začátkem 14. století. Nejstarší část hradu tvoří hlavní věž a gotický palác. Hrad se po roce 1412 stal sídlem polských starostů spišských měst.

Stará Lubovňa

Hrad Stará Lubovňa

Pod hradem malý kousek od místa, kde parkujeme naše motorky se nachází Ľubovňanský skanzen s ukázkami lidové architektury Spiše a Šariše. Nejcennějším exponátem je srubový řeckokatolický kostel sv.Michala archanděla z Matysové z roku 1883. Fotíme skanzen na který už není čas a dohodneme se, že zastavíme v bistru u cesty, Ranža prý zná příhodné místo. Nakonec stavíme jinde, kde to ale plně vyhovuje našim momentálním potřebám. Stanoviště se nachází těsně u  polských hranic, je zde zurčící potůček a sympatická hospoda, nabízející i ubytování. Obědváme z vlastních zásob, pečené maso s chlebem - chtělo by to sice cibuli nebo česnek, ale i tak je to ňamka. Blšouni se usadili opodál u potůčku, no a Ranža s Evou usedli na terásku, kde se k nim později připojíme k uhašení žízně. Eva navrhne po obědě siestu u řeky, k návrhu se ochotně výprava připojuje, únava z předchozí noci a uplynulého pracovního týdne se hlásí.

Počasí nám přeje, a tak  usedáme, po několika kilometrech jízdy, už na polském území, na břeh Dunajce. Rácháme nohy v říčce J: větráme zapařené partie, pozorujeme marné snažení lovce pstruhů a užíváme si pohody. Nicméně po nějaké době je třeba pokračovat v další cestě, i když někteří z nás v tuto chvíli přílišné nadšení nejeví.

Razíme dál. Po několika kilometrech zastavujeme na náměstí malého městečka k výměně „tvrdé polské měny“, pak již nerušeně pokračujeme překrásným údolím dále. Cestou míjíme malé i větší vesničky s překrásnými kostelíky. U jednoho takového na kopci před vesnicí Czarna, ve kterém právě probíhá mše, zastavujeme na bližší obhlídku. Prohlídku absolvuji s oběma Belšany, Jirka hlídá motorky, zbytek výpravy je již několik km napřed, kde na nás čeká. Po prohlídce a nezbytném focení pokračujeme dále málo obydlenou krajinou místy po  šotolinových cestách, další zastávka je na dřevěném mostku přes potok, pozorujeme se krajinou  a vstřebáváme atmosféru pozdního odpoledne. O kousek dále již šplháme, opět po šotolinové cestě, do kopců již je chladněji J: cestou na chvilku krosneme slovenský výběžek u Nižné Polianky, hlásí se i hlad, bude nutné se poohlédnout, kde dnes složíme hlavu. Máme sebou, po loňských zkušenostech části výpravy,  jen spacáky a karimatky. Dorazíme do vesničky Krempna, kde se rozhodneme požádat o nocleh. „Noclegi“ jsou sice skoro v každé chalupě, ale vzhledem k tomu, že Poláci mají také svátek všude je plno, nakonec nám trn  z paty vytrhne podnikavá Polka, která naší výpravě nabízí nejen ubytování ale i stravu. Cena je 25 zlotých/za osobu a noc s tím, že dvě osoby se musí vyspat na zemi, celkem slušná nabídka, kterou využíváme. Jirka ještě zajišťuje něco plechovkového piva v nedalekém místním krámku, neboť  hospodu jsme  v této vesnici neobjevili. To už  nás paní domácí popohání k večeři,  vykouzlila výbornou hrachovou polévku, která by sama o sobě  stačila, ale posléze následuje i druhý chod, a to jakýsi plněný zelný lusk v omáčce, a to byla vpravdě kalorická bomba. Zelný lusk byl nacpán povětšinou rýží, k tomu ještě chleba, no někteří z nás to vydejchávali ještě v noci. Nicméně příjemně nakrmeni posedáme v až moc vytopené kuchyni, popíjíme pivko, plkáme a konsumujeme  jakýsi angreštový kompot. Posléze se odebíráme na kutě, přeci jenom lůžko v kymácejícím se vlaku neskýtá právě klidný a pohodový spánek. K dispozici máme dva pokoje, do kterých se naše  výprava poskládala tak, že byla zřízena dámská a pánská ložnice s tím, že v pánské části se dva z našich gentlemanů  uvolili spát na zemi. Vyspinkali jsme se vpravdě do růžova i když někteří v noci prožili „malé dobrodružství“ cestou na sociální zařízení, kdy část této cesty museli absolvovat po čtyřech a za tmy, aby  jednak nevzbudili, ale ani nepošlapali své kolegy.

Den druhý - sobota 1.5.

Kolem sedmé hodiny se probouzíme do poněkud pošmourného rána, včerejší azzuro je pryč. Inu jsme v horách, zatím nic nepadá, ale ke včerejší idyle to má daleko. Po vydatné snídani, kde nechyběla vajíčka ani něco sladkého, zakončené obligátním kafíčkem, vyrážíme  kolem 9 hodiny na další etapu cesty. Tato etapa bude zřejmě ve znamení prozkoumávání vojenských památek. Jirka už se už těší na podzemní chodby, kde měli Němci za II světové války ukrytou vojenskou techniku, ostatní mužští výpravy jeví také patrné nadšení, dámy to nějak vydrží.

Kousek před první zajímavostí nás čeká ještě náročnější úsek - rozježděná cesta plná výmolů a louží směřující úvozem z vesnice Frysztak vzhůru do lesa. Když  vjíždíme na cestu do lesa sledují nějací lidé naše počínání se zřejmou úzkostí v očích, věc se vzápětí objasňuje, míjíme skupinu dětí na kole, ty však zachovávají klid, ustupují ke kraji a čekají až naše řvoucí stroje přejedou. Po shlédnutí charakteru další cesty sesedám  z motorky a část úseku procházím po svých, stejně tak Zuzka. Posléze mi Ranža nabízí abych si sedla za něj a pokračuji tedy dále na jiném motocyklu než jsem zvyklá. Docela dobře se mi jede, motorka hezky péruje a hravě zdolává nerovnosti terénu, brzy vyjíždíme na jakýsi kopec, kde je již v dohledu podstatně lepší komunikace, takže mohu přesednout zase za Jirku a celá výprava pokračuje dál do údolí.

Stepina – první podzemní chodba, J: nikoliv podzemní kryt, ale povrchový železobetonový úkryt pro Hitlerův štábní vlak vnitřek prolézá Jirka s Belšany, ostatní obhlížejí okolí a fotografují.

Po prohlídce se přesouváme do dalšího místa, které se nachází  v městečku Strzyzow kousek za nádražím. Do útrob chodby se noří jen Jirka, my ostatní jen nakukujeme dovnitř a fotíme.

Za i nadále podmračeného počasí pokračujeme v další cestě, oblaka prachu vznášející se po právě projíždějícím „ofroudu“ naznačují, že opět nastupuje známá šotolina z předchozího dne. Důvodem je kvůli nějakým závodům uzavřená cesta do Krosna.

Povrch cesty sice klade nároky na větší pozornost řidiče, ale tyto cesty vedou překrásnými kouty přírody, o které bychom byli ochuzeni při jízdě po normálních silnicích, nakonec máme endura, tak není co řešit. Po chvíli zastavujeme v lese na oběd z vlastních zásob, u nás to jistí doma upečené hovězí maso a sladká tečka, u Belšanů je tuňák a něco zobání (směs oříšků a jiných dobrot), Ranža schroupne jen v místním krámě zakoupené sušenky a Eva si pochutnala na  rybičkách.

Z Krosna zamíříme k pohoří Bieszczady, které se nachází v jihovýchodním Polsku (Halič). Od roku 1997 zde byl obnoven provoz na bývalé lesní úzkorozchodné dráze, chceme se ubytovat co nejblíže železnici. Projíždíme otevřenou krajinou s krásnými výhledy, my spolujezdci se kocháme, řidiči musí sledovat provoz, a tak alespoň občas zastavujeme.

Rozhodujeme se, že pro dnešek bylo dost ježdění a že si dopřejeme trochu oddychu na vstřebání atmosféry místa. Zastavujeme proto  u místního baru v Komanczi a my s Jirkou a Jindrou vyrážíme na obhlídku místních nemovitostí nabízejících ubytování. Leč ouha, kýženého dosáhneme až po několika pokusech, neboť se jedná o turisticky atraktivní oblast, navíc je sobota a předtím byl svátek. Nicméně po několika pokusech slavíme úspěch, obdržíme dva pokoje, s kuchyňkou a sociálkou v přízemí, motorky je možné umístit v kůlně. Chutě se proto ubytujeme, já s Jirkou jsme dle rozhodnutí většiny obdrželi samostatný pokoj, v druhém pokoji se nějak složí zbytek výpravy, Ranža se nabídl, že bude spát ve spacáku na zemi, alespoň mu půjčujeme naší nafukovačku. Po vybalení věcí a uložení strojů do přilehlé kůlny již nic nebrání tomu, abychom se vydali do místní, předem vyhlédnuté, osvěžovárny. Ti nejvíc nedočkaví Jirka, Ranža, Eva a já vyrážíme v prvním sledu, zarputilý abstinent Jindra a jen občasný Zuzka se připojí posléze:-).

Sedíme  v dosti neútulném interiéru místního restauračního zařízení, zvící menší sokolovny, kde si nás nikdo nevšímá. V části provozovny probíhá svatební hostina, později zjišťujeme, že se pro jídlo a pití chodí  k pultíku. Inu jiná země jiný mrav, nakonec v Anglii to také tak funguje, i když s těmito interiéry¨a atmosférou, to se opravdu nedá porovnávat. Za chvíli třímáme místní pivo Žywiec (o kterém se až zítra dozvídáme, že má 13 stupňů) a i nějaké to papáníčko. Já polévku sice nevalné chuti, ale přece něco teplého do žaludku, Jirka nejdražší co jídelák nabízí, a Ranža  nějakou místní specialitu. Pivečko je super a silné, jídlo nic moc, jen Jirka si nestěžuje J: bylo to teplý a bylo to jedlý, tedy stěžovat si nebyl důvod.

Za vydatného klábosení večer rychle utekl a nadešel čas, vydat se na kutě. Pivo nás poněkud povzbudilo, tak celou cestu zpět absolvujeme ve značně povznesené a bujaré náladě, při setkání s jinou skupinou již zcela nepokrytě hulákáme do širého okolí, což nikomu z místních zřejmě nevadí J: slavila se po jejich „májovka“ a řvalo se a hulákalo vesele po celém okolí. Tak jsme se jen přidali…..

Při návratu „ domů“ si uvědomíme nepříjemnou skutečnost,že záchod se nachází v přízemí a k němu vede vpravdě trnitá cesta v podobě úzkých a strmých schodů. Ráno vyslechneme od Ranži story, jak byl nucen tuto překážku zdolávat po čtyřech v pomalém tempu, vzhledem k tomu, že vypínače nebyly v tomto objektu na obvyklých místech, navíc pivečko udělalo svoje při koordinaci pohybů.        

Den třetí - neděle 2.5.

Probudili jsme se do průzračného pohodového rána – čeká nás úzkokolejka. V místní kuchyňce někteří z nás  vydatně posnídají, pobalíme, vytáhneme stroje z kůlny. Nikde nikdo (J: všici jsou v kostele – inu Poláci), tak bez rozloučení vyrazíme chutě vpřed. Ranža zabočí na panelovou prašnou cestu, která kopíruje bývalou  úzkokolejnou dráhu. Cesta vede v blízkosti říčky, vzápětí se ale ukáže, že v ní také pokračuje, ovšem ale bez toho, aby umožnila cestovatelům přejet jí suchou cestou. Ranža dlouho neváhá a statečně vede stroj středem brodu po zatopené panelce na druhý břeh, po něm následuje Jindra, který tímto  zúročuje své zkušenosti s broděním na Islandu. Ostatní se nepřipojí - je to příliš velké riziko a nikdo z nás neví kolik dalších brodů ještě na této cestě bude. Eva chvíli váhá, ale posléze také sezná, že se do toho taky pouštět nebude. Otáčíme své stroje stejnou cestou zpět a pokračujeme na dráhu do Majdanu.

Zde zjišťujeme, že vlak v 10 hodin již odjel, další je vypravován z Przyslupu. Největší zájem o vyjížďku v 11,30 hod mám já a Jirka, tak věc zorganizujeme tak, že do Przyslupu mě odveze Jindra a Jirku Ranža, odtud budeme pokračovat vláčkem do Majdanu, kde na nás počká zbytek výpravy, který se zatím naobědvá.

Vše v pohodě stíháme a vybaveni fotoaparáty usedáme do vláčku. Koleje kopírují silničku vinoucí se údolím směrem k Majdanu. Cestují především děti popř. celé rodiny, cesta krásnou kopcovitou krajinou příjemně ubíhá, a tak zhruba po hodince vystupujeme v Majdanu. No vydržela bych to i déle, ale vlak zde končí. J: místním ajznboňákům se zdá se daří, a tak jim přeju další zprovozněné kilometry v budoucnosti. Mají jich tu desítky, nedotčené koleje leží zarostlé trávou v horských údolíčkách a čekají na své znovuzrození. U nás by se o ně naši sběračtí hnědočeští čilouši už dávno postarali…. Tady je asi nemají – šťastná to země…

Domlouváme se o další etapě cesty kterou je přehrada Solina. Po několika km zastavujeme na oblíbenou  zastávku u řeky k  relaxaci, kterou já s Jirkou využíváme na oběd.

Zhruba po 15 km jsme se přiblížili k přehradě Solina. Je zde spousta lidí a aut, no středisko jak vyšité.  Proplétáme se nedělním rumrajem a zastavujeme až pod přehradní hrází, kde s úlevou spočineme ve stínu a  domlouváme se, že zastavíme někde na příhodném místě a uděláme si odpolední siestu s kávou. Tak také o několik km dále činíme.  Ranža zastavuje na opuštěné autobusové zastávce, příhodné pro tento účel, vyhrabošíme vařič a vaříme kávu.

Zhruba po půlhodince pokračujeme v další cestě, chtěli bychom se ubytovat   v Bieszczadskem Parku Narodowem, odkud se dají dobře pozorovat  tzv. poloniny což jsou kopce, které jsou ve svých nejvyšších partiích poseté trávou. Zvláštnost je v tom, že pásmo lesů přechází přímo v holinu porostou trávou. V tomto ročním období vysokohorské louky hrají všemi barvami, zatím jsme je viděli jen na vzdáleném horizontu, nyní bychom se k ním měli přiblížit. Cestou míjíme funkční milíř, což je věc která se v našich končinách nevidí, proto zastavujeme, a tuto zvláštnost chutě fotíme.

Po několika kilometrech zastavujeme u cedule slibující vyhlídku do okolí, odbočujeme na šotolinovou cestu,  kterou však po  chvíli přetíná závora, kterou nelze žádným způsobem objet ani otevřít.  Vzápětí k ní přijíždí z druhé strany místní ekologická hlídka, závoru však z lehkým úšklebkem otevřou jen pro sebe a vzápětí uzamykají (zmrdi jako u nás). Na náš dotaz jak je k vyhlídce daleko se osádka vozu pousměje a ledabyle odvětí, že cca tři sta metrů. Část naší výpravy (tedy všichni kromě Ranži) chtivá výhledů se proto vydává vzhůru po svých tj. v motocyklových botách a kalhotách na tento druh turistiky absolutně nevhodných. Pořád ještě ve vedru supíme vzhůru, nakonec se ukáže, že ke zdolání potřebujeme mnohokráte víc než ty tři stovky metrů, což Jirka komentuje dosti šťavnatými výrazy během výstupu. J: dostat toho zapšklého jízlivého zakrslíka na dosah, tenhle nejapný žertík by mu vyšel dosti draho… Výhled ale stojí za to, před námi se rozevře  pohled na nejbližší  poloniny v nastupujícím podvečeru.

   Den se již nachýlil k večeru, proto  jsme se  rozhodli začít si hledat nějaké to ubytování. Razíme  do předem vytypovaného rekreačního střediska Tarnawa Nižna, které, jak se ale ukáže, je dočista opuštěné a nefunkční J: ale bylo by to tady opravdu stylové a půvabné ubytování – pěkně v samém klínu hor, odkud už i lišky dávající dobrou noc zdrhly.

Nezbývá než se vrátit o několik km zpět do Muczne, tam kde jsme míjeli jakýsi hotel a několik rekreačních zařízení a pokusit se o štěstí. Naše snaha je korunována úspěchem, útočiště nacházíme v bývalém vojenském hotelu, který je poloprázdný. Byly nám nabídnuty dva pokoje se společným sociálním zařízením – no paráda. Spokojenost je dovršena při nabídce jídelníčku, kde na předním místě figuruje „golonko„. Při vyslovení kouzelného slova golonko, což je dušené uzené koleno se zeleninou,  zejména Ranža nasadí blažený výraz a popohání nás do místní restaurace.

Sedíme v prázdném sále v očekávání věcí příštích, golonko a pivo nezklamalo. Všechno by bylo v pohodě, nebýt v místní osvěžovně tak kurevská zima. Posléze přioblékáme vrstvy, ale i ve spolupráci s pivem to nějak  nezabralo, na pokoji proto ještě přitápíme slivovicí.

Den čtvrtý - pondělí 3.5.

Snídaně z vlastních zásob - čeká nás loučení u železnice, neboť my s Jirkou a Belšany se již vracíme přes Duklu směr Poprad a autovlakem domů do Prahy, kdežto Ranža s Evou mají před sebou ještě několik dní dovolené, kterou stráví částečně na Slovensku a v Maďarsku. Vydáváme se do oblasti krásných polonin, stoupáme na vyhlídku v centru této oblasti, odkud turisté vyrážejí na pěší túry. No hned bych si také jednu střihla, mít vhodné obutí a oblečení. Zastavujeme  kocháme se a kocháme se a fotíme a fotíme. Po sešupu do údolí stavíme u místního marketu kde Ranža pro všechny nakoupil koblihy, blaženě si pochutnáváme na této ňamce a pozorujeme místní cvrkot. V městečku Majdan se rozloučíme a pokračujeme směr hranice se Slovenskem.

Hranice nám poskytnou příhodné místo pro malou zastávku na oběd. Pak už pokračujeme do dalšího cíle jakým je Dukla. Ranža nám doporučil navštívit zde  rozhlednu, jenže po příjezdu na místo zjišťujeme, že je zavřeno, inu pondělek světí i zde. Belšani s Jirkou  alespoň prolezou  několik bunkříků rozesetých po okolí, já se ochotně nabídnu k hlídání.

No a pak již dosti svižným tempem pokračujeme směr  Bardejov, kde zastavujeme jen ve středu města na focení, předtím jsme ještě v místním Lídlu zakoupili něco pochutin na snídani ve vlaku. Máme dobrý čas, proto ještě odbočujeme ve Staré Belé směr Javorina, abychom se tak  dostali blíže k Tatrám. Projíždíme vysokohorská střediska pod Tatrami, ale je to věru smutný pohled, neboť stopy vichru, který zde řádil jsou i po letech patrné. Tam, kde kdysi byly krásné a husté lesy jsou jen planiny s řídkým porostem. Atmosféra je stísněná i vzhledem k roční době, kde řada středisek je ještě uzavřená.

Dlouho se zde nezdržujeme, míříme do cíle naší cesty kterým je Poprad. Předem jsme se dohodli, že zde povečeříme, před přesunem na nádraží. Kýženého místa jsme dosáhli po menším bloudění, kdy jsme s přispěním místního „jazyka“ , zakotvili v příjemné restauračce, a pochutnali si na haluškách s brynzou.

No a pak již nastala realita konce našeho výjezdu, čekání na odbavení a nalodění do autovlaku a cesta domů, tentokráte máme dvě kupé jen pro sebe. Přijíždíme do Prahy na čas v 7 hodin, chvíli trvá než osvobodíme naše stroje  z vagonu, no a  chutě domů a pak do práce –  to je již realita všedního dne.

Ale všechno jednou uplyne je na co vzpomínat a kam se vracet, hlavně aby nám to pořád šlo a to je to o co tu běží.

Jana

   

---