Bieszczady a Ukrajina 2011

Středa 12. října 2011
Rozhodli jsme se, kdesi v teplém posezení, že cíl naši podzimní cesty budou Bieszczady, přejezd Ukrajinou a zapomenuté silnice Podkarpatí nedaleko Vihorlatu. Ačkoli zájemců o tuhle cestu bylo dost, v seznamu odhodlaných zůstávají nakonec jen skalní. Přesněji Generál, Joro jedno Pivo a Zdeny s Rendy, kteří tuhle cestu absolvují jako jediní na čopříku Kawasaki 1500. No a samozřejmě, moje maličkost.
Vyrážíme ráno z Ostravice, kde si na ranní kafe dávají na místní čerpačce dostaveníčko beskydští dřevorubci.  Člověk cestuje za poznáním a folklorem mnohdy spousty kilometrů, ale přitom to nezná ani pořádně na svém „dvorku“...
Beskydy jsou mokré a studené, přesto nad nimi na chvíli stoupá slunce a ozařuje podzimní listí překrásnými barvami. Jako bychom jeli ve zlatě. V Čadci se k nám připojuje Generál a my pokračujeme dál na Starou Bystricu, ke skanzenu Vychylovka. Před ním se však stáčíme vpravo na novou krásnou silnici, která spojuje tenhle kraj s Oravou. Není zakreslená v mapách a ani na mnoha GPS ji nenajdete. Kocháme se krásnými výhledy na Velkou Fatru, Rozsutec a Těrchovské skály. Teplota je jen něco okolo tří stupňů, takže nám není ani moc horko :-).
Sjíždíme do Oravy a dáváme si u přehrady dostaveníčko s místními hasičskými sbory, které zde mají cvičení. Parkujeme mezi jejich vodní technikou a okukujeme, stejně jako oni naše motorky. Slovo dalo slovo a zjišťujeme, že je mezi námi jeden voják z povolání, jeden hasič, jeden polda a jeden záchranář. Taky paragánka, takže jsme tak nějak komplet družstvo, které by mohlo směle zastupovat národní barvy. Jen ty čluny nemáme. Hasiči jsou z nás unesení, a když jim vysvětlujeme kam že jedeme, neskrývají svůj obdiv.
Po chvíli se loučíme a pokračujeme dál, na Zuberec a do Roháčů. Okolo druhé to zapichujeme před Zverovkou, kde máme zajištěno ubytování. Je již po sezóně a paní vedoucí nám zde umožnila spánek jen ze solidarity. Mělo nás být původně více, takže se ji to mělo alespoň trochu rentovat. Bohužel je nás jen pět, takže vytápět chatu pro pět maníků zas až tak výnosné asi nebylo. Vysvětluji, že přece jen je již zima, což ona chápe, a tak alespoň neskrýváme díky.
Generál vytahuje u motorek láhev slivovice a že prej, když je ta zima, je jistě i chuť. No jedna dvě se vlezou a než se nadějeme, je tady dno láhve... Joro vytahuje na revanš „Hore dole“, ale to už jde mimo nás, neboť se jdeme se Zdenym a Rendy ubytovat, dáváme spršku a vyrážíme na malou procházku po okolí. Generál s Jorem vedou debatu u motorek. Mají právě nějaké důležité téma, a tak je nerušíme.
Roháče se na chvíli odkrývají v celé kráse a my můžeme spatřit jejich hlavní hřeben. Vysvětluji Robovu filosofii o tom, jak si představuji  „sám sebe, jak tady běhám ráno po těch svazích nahý, a jsou mi malé…“, což není bez reakce bouřlivého smíchu přátel.  Provádím své milé kamarády po okolí a vysvětluji, kde tady jsou medvědiště. Rendy by je ráda i viděla, my se Zdenym zas až tak moc ne. Touhle dobou je tady v horách prázdno, pusto a ticho, a tak není ojedinělým případem, že se zde s medvědy setkáte. Většinou bývají ale plaší, no, i když…  Raději ať ti Rendy udělá večer medvěda Zdenek...
Procházíme okolo sjezdovek, čekajících zde na zimní sezónu. Vše je připraveno, jen ten sníh není. Cítíme však ve vzduchu, že paní zima na sebe nedá dlouho čekat. Navštěvujeme ještě symbolický cintorín, zamyslet se v tichosti nad památkou kamarádů i majestátem hor. Bohužel, již je zde nová tabulka, na které se jména počínají plnit. Kéž by zde dlouho žádné nepřibylo…  
Příjemně vyvětraní, vracíme se zpět do vytopené chaty. Diskuse u motorek již skončila a kamarádi spí. No koneckonců, dát si na zdravém vzdoušku trochu spánku nemůže uškodit. Sedáme ve společenském sále a přes okna pozorujeme hlavní hřeben, na chvíli se odkrývající z mraků. Spatřujeme Baníkov a Tri Kopy, bohužel jen na moment, než se snese nad Roháči opět mlha a spolu s ní i večerní šero.
Vedoucí chaty nám vypráví o zdejších medvědech, kteří se před pár dny usadili na louce, jen pár metrů před chatou a byli zde téměř celé dopoledne. Byla to dvě mláďata a před obědem si pro ně došla matka. Tohle nemusí být právě bezpečné, protože samice se o své mladé většinou bojí a je schopna zaútočit ze strachu o ně. Však jsme taky ze zkušenosti motorky vyprázdnili ode všech salámů a jídla.
Popíjíme Zlatý Bažant a k večeři si dáváme brynzové halušky, které nemají chybu. Spáči, kteří vedli dlouhou diskusi u motorek při „Hore-dole“, se konečně budí a přicházejí mezi nás. Generál jako obvykle baví společnost svými příběhy a paní vedoucí chaty má nad hlavou otazník, co že je to za člověka, ten Generál…

Čtvrtek 13. října 2011
Příjemně vyspaní vstáváme okolo sedmé a balíme motorky. Rychlá snídaně, teplota nula stupňů. Loučíme se s paní vedoucí a za vše ji mnohokráte děkujeme. Za námi se chata zavírá, otevřena bude až po Vánocích. Opouštíme Roháče a žádní medvědi se nekonají.
Sjíždíme z kopců pomalu a důstojně ve dvou stupních nad nulou a pročesáváme očima zdejší lesnatá medvědiště. Nespatřujeme však žádného. Cítíme v srdci i trochu smutku, chtělo by to zde ještě chvíli zůstat. Během našeho pobytu jsme kromě vedoucí chaty nespatřili žádného člověka. Hory jsou vylidněné a připomínají nám svou opuštěností sáhodlouhé kanadské pustiny, alespoň dle momentální teploty. Taková krása se má vychutnat a vědomí přítomnosti roháčských medvědů má něco do sebe. Určitě si zde budeme muset zase brzy zajet a zdejší vrcholy pochodit. 
V Zuberci stáčíme vlevo a pokračujeme okolo Roháčů na Liptov. Ouha, silnice je místy zledovatělá. Koukám, že i sjeté Mitasy drží dobře. Mají nalítáno jen něco okolo dvanácti tisíc, ha,ha… Takže jedeme opatrně, pomaloučku a zatáčky na dvoječku. Nad Liptovskou Marou uhýbáme vlevo, po takové té naší polňačce, odkud jsou překrásné výhledy na Maru a Liptov. Děláme zastávku a je okolo pěti stupňů, takže odstrojujeme. Dál na Liptovský Trnovec a v Mikuláši najíždíme na dálnici, kterou zkracujeme čas, do Vavrišova. Malá zastávka za Pribilinou k pohledu na Kriváň. Je bohužel v mracích.
Cestou Slobody okolo Tater se však obloha rozjasňuje a druhá strana Tater je již bez mráčků. Není možno nezajet na Štrbské Pleso, kde jako vždy na drzáka brázdíme až nahoru k můstkům. Máme přece horolezecký průkaz a vezeme zase kamarádům do hor matroš. Naštěstí jedno horolezecké lano a pár smyček i karabin k případnému odtahu motorky domů kdesi v kufrech mám. Nikdo po nás ale nic nechce a ani zdejší policie nám nevěnuje pozornost, neboť projíždí kolem bez zájmu.
Je zima, i když slunce svítí, takže jen rychlé foto a pokračujeme dál, do Smokovců. Zdravíme se se stánkárom Jankom, který zde má malý bufet a není možné u něj nepoobědvat. Parkujeme jak jinak než v zákazu vjezdu, ale Janko to tu má pod palcem. Kupuji pro Rendy jeden Horec a nalévám ho do ní, neboť to je takový můj zdejší zvyk... Objednávám malý. Poldecák je malý, lebo normálný je decák a ten velký je dvojdecák. No to jsme tady takto jednou vyrazili na Terryho chatu a stavili se u Janka, achich, achich, to bylo trápení, než jsme tam dolezli…  Naštěstí jsme na motorkách a tedy mimo nebezpečí, jen Rendy zachraňuje čest výpravy.
Dáváme si jídlo - plněný řízek s bramborem a dršťkovou polévku, vše za tři eura. Není možno si tohle u Janka  nedát. Jídlo skvělé a polévka zahřeje. Najezení, spokojeni, loučíme se a vyrážíme dál.
Původně jsme měli v plánu vyrazit ještě na prohlídku Belianských Tater, ale je zima a začíná pršet, a tak stáčíme na Spišsku Belu a mažeme v dosti silném větru dál na Lubovňu, Bardějov a přes Zborov, kde jsou hřbitovy vojáků československých legií, až do Svidníka, kde dáváme cigárko v muzeu děl, tanků a letadel. Generál je ve svém živlu a tuhle vojenskou techniku si důkladně prohlíží. Pokračujeme přes Komárniky a nemůžeme vynechat zastávku na Duklianské vyhlídkové veži v Dukelském průsmyku. Náš známý průvodce z let předchozích, který je zdejší „inventář“, nám tentokrát nemůže věnovat službu výkladem, neboť častý výpadek proudu v objektu jej nutí být mimo výtah. Jsme však rádi, že jej zde potkáváme. Zdravíme ho a on nám věnuje opět nějaké pohlednice na památku. Prohlížíme si Dukelský průsmyk z věže a výklad nám dává jeho mladší kolega. Nebyla to tady tehdy ve čtyřiačtyřicátým žádná prdel…
Děkujeme za výklad a přejíždíme do Polska. Ubytování nalézáme hned ve druhé vesnici za hranicemi. Bohužel ženská to s topením moc nepřehání, a tak na pokoji docela klepeme kosu. Barák velký a je problém jej vytopit. Rendy má dnes svátek, a tak jí přejeme a dostává nějaký ty presenty. Oslavujeme Spišskou Hruškou a Horcom. Už nám taková zima není... Rendy říká, že to byl ten nejhezčejší a nejlepčejší svátek, po motorkářsku.

Pátek 14. října 2011
Páteční ráno je opět chladné. Dokonce drobně sněží a teploměr ukazuje nulu, silnice jsou opět namrzlé a zledovatělé. Generál vyráží zpět do Česka, neboť má nějaké neodkladné pracovní povinnosti a my, zbytek týmu, pokračujeme po namrzlé vozovce dál. Normální by bylo to otočit a mazat taky domů, ale to bychom toho pak litovali a byli za blbce. Možná by se nám i někteří smáli, protože přesně tohle prorokovali, takže ukrajujeme pomalu kilometry. Naštěstí se otepluje na plus čtyři, a tak v téhle pohodě pokračujeme v klidu dál, do zamlžených Bieszczad.
Máme před sebou nejtěžší a nejdelší etapu, večer musíme dojet ke Štefanovi do Sniny. Jen si přejeme, aby měl dobře vychlazené pivo, nebo náš fakt naštve…  Projíždíme mlhou a napadá nás, že jsme vlastně za celou cestu nepotkali ani jednu motorku. Zvláštní… a přitom jsou plus čtyři :-). Je vlhko, mokro, sychravo a mlha, prostě ideál. Vzpomínáme s Jorem na loňské Krušné hory a je nám v tomhle prostředí fajn. Krajina působí tajemně a člověk vnímá její atmosféru plastičtěji. Projíždíme Bieszczadským parkem a vnímáme podzim.
Při sjezdu do jednoho údolí se teplota změní na celých plus osm, tak to už je mazec, rychle někam dál, zase do chladu. Projíždíme podzimní krajinou a vnímáme její barvy. Vzpomínáme na kamaráda Honzu Patáka a děláme pro něj snímečky. Vždy při každém cvaknutí komentujeme, že Honza bude mít „prsty v hubě“. No je škoda, že nemohl s námi. To by si užil.
Dojíždíme na hráz přehrady Solina a jelikož nám zavoní pstruhem, neodoláme a dáváme si jej. Je báječně propečený a váží průměrně 450 gramů - za nějakých 140,- kaček. Máme jej problém sníst, fakt dobrý. Jedno kafe a za mírného sněžení pokračujeme dál, směrem na Krosczenko, kde je hraniční přejezd na Ukrajinu. Nezbytná onánie v podobě otázek kam jedeme, co vezeme, co tam budeme dělat, proč tam jedeme, a tak dále a tak dále. Prochází kolem nás jakýsi „Johimbin“ s jednou stříbrnou frčkou a tváří se jako ředitel zeměkoule. Mám ji taky, ale zlatou a ještě v rámečku debile, a nemachruji... Ještě chvíli a máme pocit, že musíme být vděčni, že nám vůbec věnuje pohled. No nic, hlavně klid.
Po chvíli jsme ale odbaveni a můžeme pokračovat dál. Silnice se mění v úžasný tankodrom, na který by byl kopřivnický tatrovácký polygon právem pyšný. Zastavujeme u první směnárny a chceme směnit eura za hřivny. Prej že ne, a že měněj jen polské zlotůvky. Řehtáme se tomu jak švihnutí a opět se potvrzuje, že je vždy něco, co nás v těchto zemích dokáže překvapit. No nic, máme karty a věříme, že tato technická vymoženost dorazila i na zdejší pumpy.
Pokračujeme do malého města Khyriv, které je jedna velká enduro trať. No jen vydrž Zdeny na čopříku, už se cesta brzy změní, jen co najedeme u Starého Sambíru na jedničku silnici. Tam už bude asfalt lepší. Zdeny jede odvážně dál a brázdí bravurně mezi děrami. Bohužel, za Starým Sambirem se cesta ani trochu nelepší a místy je to pro čopr takřka nemožné projet, a to je opravdu jedničková dálnice. Úúúffff… Zdeny mně zabije, myslím si, a jen děkuji, že ti, kdož s námi chtěli jet a odmítli, to nakonec vzdali. Ale co, o tom je cestování a nějak bychom to museli zvládnout. Hlavní je držet pohodu, a ta nám rozhodně nechybí.
Občas zastavíme a něco vyfotíme. Vozím vždy nějaké plyšáky, a tak jakmile potkávám místní, u silnice mávající děti, dostávají ode mne dárek. Sice je to blbé, že s sebou nemám Evu, protože v Česku bych už byl podezřelý peďák. Ale přece plyšáky nepotáhnu domů. Moje dcery už mají dvacet let, takže jim jsou už na prd...
Malí cyklisté Nikolaj, Jurij a Lena s díky medvědy a zajíce přijímají a ptají se, jak se jmenuji já. Díky dávným znalostem „ruskovo jazyka“ se jakž takž domluvíme. Nikolaj pohladí logo BMW na nádrži bávce. Neubráním se úsměvu a opět cosi pomyslím o potřebě tuhle vrtuli raději přelepit. Do prdele s BMW, tady je život pravý Off-Road!
Loučím se s nimi a vyrážím dohnat své přátele. Už na mne čekají u cesty o pár kiláků dál, s cigárkem. Je již dost hodin, potřeba za to trošku vzít, ale na těch děrách to moc nejde. Za dvě hoďky bude tma a my máme před sebou ještě osmdesát kiláků v tomhle bordelu. No co už, hlavně žádný stres a klídek, jede se, až se dojede. Jinak to nejde.
Nabírám Rendy na Geesko, neb ji už bolí z čopříka záda. Tady tě zas budou na Advíku bolet kyčle, takže spát dnes půjdeš rozbitá jak Stalingrad. No mám na chvíli za sebou živý ledviňák a alespoň má kdo fotit mým foťákem.
Projíždíme krásnou přírodou a kocháme se, i když je málo stupňů. Po dalších dvaceti kilometrech dojíždíme k závoře, asi jako té z filmu o třech veteránech. Voják se samopalem po nás chce doklady. Rendy slézá z Bávce, ale není zvyklá, protože tahle motorka je proti čopru vysoká koza. Chudák, se zmrzlýma nohama se při došlapu svalí jak hruška. Ještě že má helmu... Voják se na to dívá a my už dumáme, zdali nám dá fouknout, protože vypadáme, že máme dvojku v žíle... Pche, to jsme měli po včerejším Rendině svátku ráno, ha,ha,ha… Naštěstí se voják jen zasměje a nezdržuje nás.
Pokračujeme a dalších šedesát kiláků nás zdržují krávy a ovce vracející se z pastviny. Projíždíme kolem nich pomalu a občas zastavujeme, aby se neplašily. Stmívá se, když dojíždíme do Novyj Bereznyj a z něj odbočujeme k hranici. Protože je zde pořád benzín za cenu rovnající se ceně tak trochu z motoristova nebe, dobíráme bandy do plna. Chceme platit kartou, což problém není. Problém je způsob. Dáma za sklem od Vás kartu přebere a ptá se na PIN. Vy jí ten PIN musíte přes sklo přehulákat a protože sklo je hrubé, tak moc nahlas a ona vám pak k potvrzení Vámi vyřčeného čísla ukazuje na prstech každé to číslo zase zpět. Ty vado, tak tohle je věc! No, ještě že nepatřím k „vatařům“, to bych pak asi nemohl spát, ale i tak si pro tyhle účely pořídím raději rezervní kartu. Docela legrace a alespoň v naší skupině už si známe své vlastní piny, ha,ha,ha… Takže kdybyste někdo zapomněl…? :-)))
Hranice dojíždíme za tmy. Chceme se protlačit dopředu a zkouším to domluvit s celníkem, chce po mne ale padesát hřiven za každého. Zapomeň! Zůstáváme na deseti. Přece jen ale nějak ta domluva selhala, nebo si ji alespoň denní směna zle vyložila, protože při střídání nás nechává dvě hodiny mrznout v průjezdu. Nemám slov... Příště jedem do Normandie a na jih Francie, tam je teplo.
Okolo osmé večer nás konečně odbavují. Volám Štefanovi, že dojedeme později. Není problém. Konečně přejíždíme Ublu a pokračujeme do Sniny. Je nám dobře, do Sniny je to necelých třicet kiláků, pohoda.
V Stakčíně má u tanku Bávec 50 000 mil! Bohužel na oslavu na tomto místě není ani pomyšlení. Kdyby to byla stovka, snad. Necháme to na zítra...
Konečně Snina. Zajíždíme do Tesca, koupit na oslavu alespoň karibskej rum a něco k snědku. Opět volám Štefanovi a po deseti minutách se s ním již zdravíme v campu. Jedná se o místo na Sninských rybnících. Již má sezónu ukončenu, ale z dobré známosti nás zde vždy ubytuje, a tak camp otvírá jen pro nás a dává nám od něj i klíče. Zlatý Štefánek. No známe se již nějaký čas.
Jsme docela rádi, že jsme zde. Chatky samozřejmě nejsou vytápěny, což může být pro zbytek osazenstva nemalý šok. Ale kdeže, nikdo ani náznak. Loučíme se se Štefanem a domlouváme se na druhý den. V zmrzlé chatce se „salašíme“ a společnost nám dělá karibský rum. Tak na těch 50 tisíc mil a ještě šestkrát tolik! No a taky na dobrý dojezd. Spát jdeme před půlnocí a jsme docela unaveni…. Bzzz… ve spacáku teplo…

Sobota 15. října 2011
Vstávám okolo šesté, neb jsem muž po čtyřicítce (hmmm… taky budete…). Osazenstvo spí. Venku kosa, ale sucho. Nebudu lomozit, a tak se pokouším ještě usnout. Okolo osmé začíná pršet. Paráda. No, zachumlat se a čekat, nemá cenu kamarády budit. Jejda, ještě jsem usnul, kolik že je? Půl desáté???? Hezkýýýý!!!
Dobře jsme zajeli. Přátelé mají růžová líčka, takže vyhajaní do růžova. A ta kosa, v chatce, venku, déšť, to vám je pocit… Opět to opatrně sleduji a pozoruji psychiku manšaftu. Nic. Pohoda. Fajn. Takže jedeme dál. Jsou nezničitelní, a to je dobře.
Po desáté vyrážíme a máme plán jen trošku užít pohodičku tady po těch zapadlých cestách. Jedeme zpět k Stakčínu, na Uličské Krivé, do Nové Sedlice. Seznamujeme se s místními lidmi a v Sedlici děláme fotky na nejvýchodněji položené autobusové točně. Navštěvujeme penzion Kremenec, kde okoušíme skvělé pirožky a další jídla. Jejda, to je dobrota, že bych se sem snad i odstěhoval! Místo Pohlreich samolepky věnujeme obsluhujícímu personálu nálepku MotoRoute :-).
Dobře jsme pojedli a najezení pokračujeme obhlédnout drevené kostelíky. Není jich málo, a tak se tady motáme na pětníku a za den nenajedeme více než stovku kiláků. Dojde i na ofík, Joro sundáva kufr a vyráží po polonině vzhůru. Pro mě to na sjetých Mitaskách s těžkým Bávcem a kufry asi nemá cenu. Jak se tak ale dívám zespodu ně něj, zvažuji, že to přece jen aspoň zkusím. Sice je zde šance tak deset procent, že to zvládnu, ale co. Jedu.
Ono by to snad i šlo, i na sjetých Mitasech, i s těžkým bávcem a kufry, kdybych nebyl debil a nedostal se do kolejí po traktorech... Tady to už bylo marné. Zahrabávám se a konec. Bohužel, z koleje nejde ani vyjet. Snažím se Báwo otočit proti svahu dolů, ale kufry brání. Navíc boční válce, ach jo. Po chvíli to pokládám. S pomocí Jora zvedám mašinu s kufry proti svahu a mažu dolů. To bude švanda, jak to jen ubrzdím, až se mi to pustí po blátě rychleji... Ale i přes sjeté Mitasy to na dvojku brzdí. Jasně že to nesmíte na svahu moc pustit, ale pořád to jde. Mitasy jsou dobrý.
Vyválím se znovu až dole, spíše jen pro pobavení publika, protože mi ustřelí zadek v blátíčku a když uberu, předek jde smykem, takže to za nic nestojí, spíše jen odkládám a ani nepadám. Ještěže tady nejsou chytrolíni z enduroškoly a jiní znalci, takže jde o h…o. Zvednu si ji sám a pokračuji. Jó tester-endurista, který nesjel z asfaltu, už jsem to o sobě někde slyšel :-). Ale je mi to jedno, Jorovi nesahám po kotníky, takže si nemusím na nic hrát a nejsem tady pro to, abych machroval, ale se projel. Dole se Zdeny směje a chválí mne za krásný parakotoul při pádu z motorky na svahu. No alespoň padat umím, ha,ha,ha…
Opouštíme pomalu tuhle krajinu, tenhle překrásný zapomenutý kout a on, jako by to vycítil, poodkryje oblohu a vykoukne na nás slunce. Kraj je zalit zlatem, slunce svítí již dost nízko. Podzimní barvy zazáří, a když řeknu, že jeden má v koutku i slzu, nebude to daleko od pravdy. Potřeba zastavit, spočinout okem nad krajinou a nasát. Ano, tohle je také to, proč sem stálo za to, přijet. Díky.
Dojíždíme do Sniny správně nasyceni atmosférou kraje. Ne vždy ji lze takto vnímat, ale opět se nám potvrdilo, že můžeme ujet tisíce kilometrů a nevidět nic. Je to něco, na co se nedá sáhnout, něco co musíte uznat, respektovat, hledat a také se i pokořit v tom, že neznáte a zajímá vás. Nevím, jak to lépe vyjádřit, ale ten kdo cestuje a chce vidět, zná a pochopí.
V campu nás již čeká Štefan a po chvíli už rozděláváme oheň v krbu. Grilujeme a s Jorem čekáme, kdo se první praští hlavou do kouřovodu. Rendy vyhrává. Smějeme se, protože tady máme taky své hlavami odbito. Vyprávíme se Štefanem o tom, co je ve Snině nového a jaká je situace na zdejší frontě života. Upíjíme opět Karibiku a je nám smutno, že dovča končí. Bylo to moc príma. Loučíme se se Štefanem a sumírujeme naši podzimní dovolenou.
Nechce se nám ještě spát, sedíme u krbu a jsou mínus čtyři. Trestáme všechny zásoby jídla i alkoholu, protože je nepovezeme domů. Spánek je nám pak o to více slastí. Zdá se nám o všech těch ruských vesničkách, cestách, lidech, kostelících, dešti i mrazu, který nás touto cestou provází…

Neděle 16. října 2011
Okolo osmé vstáváme a teplota je něco přes mínus čtyři. Docela prča. Balíme v mrazu, do naších endur to máme naházeno za chvíli. Horší to mají Zdenek s Rendy. Nechceme je zbytečně stresovat, ale i tak na ně nemusíme čekat. Sbaleno mají v cuku letu. Rendy je zvyklá balit padáky, takže co je to balit pár capin v mrazu :-).
Opouštíme camp, zamykáme a dáváme Štefanovi klíče na smluvené místo. Už abychom touto branou zase na jaře vjížděli dovnitř! Projíždíme ranní Sninou a pokračujeme dál na Humenné, ale to už je cesta zpět, cesta domů. Těšíme se, ale nemůžeme se ubránit nostalgii. Je zima, projíždíme okolo Spišského hradu, který je zalit sluncem, dýcháme již zimní atmosféru Tater, které jsou zahaleny sněhem. V dáli nás zdraví Roháče, kde jsme jen před pár dny vyhlíželi medvědy a jsou již také pod sněhovou vrstvou. Děláme ještě malou zastávku na salaši Krajinka, za Ružomberkom, protože se musíme se Slovači rozloučit, jak jinak než zdejším skvělým jídlem. Nějak se nám nechce moc mluvit. Zmrzlí jsme za těch pár dní docela dost, ale na srdci nás hřeje.
Hřeje nás, že jsme mohli prožít tyhle chvíle spolu, hřeje nás, že jsme poznali lidi, cesty, kraje a vše, co nám osud připravil. Možná kdyby se někdo zeptal, jak tuto podzimní cestu zhodnotit, bylo by na místě říci: "Tuhle cestu a její strasti bychom nikomu nepřáli, ale za nic bychom ji nevyměnili."
Byla opravdu o přátelství - o dobrém přátelství. Taky o poznání. Byla o opuštěných Roháčích, o medvědech, kteří byli blízko, ale které jsme neviděli. Byla o svazích, kde by jeden běhal nahý a o tom, jak by mu byly malé, taky o báječných haluškách, Spišské hrušce, Tatranskom horci a jedné bábě, co nezatopila. Byla to cesta o dešti, chladu, mrazu, ale zároveň o teplu pokoje, přátelství a pohody. A za ni je potřeba poděkovat všem, co jeli s námi, spolu, tedy Generálovi, Jorovi, Zdenymu a zvláště pak Rendy, ke které mám po téhle cestě ještě větší úctu, než kdy dříve.

Jurek

   

---