Petr Benke, 14.11. 2009
Jsem už jenom pár kilometrů od domova, jsem neskutečně unavený a tak zastavuji, abych si pustil do sluchátek v přilbě Kryštofy. Už od českých hranic, kdy jsem bojoval s narůstající únavou, tak jsem si vymyslel místo, kde zastavím a to album si pustím. Důvod je jednoduchý, ač jsem měl v MP3 přehrávači víc jak 400 písniček, tak jsem nakonec během cesty skončil tím, že jsem si ta dvě alba pouštěl do omrzení dokola. A tak chci tuto letošní cestu zakončit s hudbou, která mi, vedle SMS-sek a emailů (budiž pochváleny) od mé milé ženy Irenky, pomáhala obnovovat sílu a pozitivní energii na cestě. Příběh letošní cesty, pojmenované „Asijská agentura 2009“ se tímto zastavení končí. Je to zastavení šťastné, neboť chci věřit, že posledních 30km nepřinese nic špatného a já tak za pár minut budu moci konstatovat, že jsem všech 19.000km a 19 států opravdu projel a že jsem se vrátil se štítem, nikoliv na štítu.
Ale pojďme k začátkům této letošní cesty. Vracím se v myšlenkách do podzimních dnů, kdy se začala letošní cesta pomalu utvářet. Už někdy na přelomu října a listopadu, když mi po cestě do Izraele otrnulo, tak jsem začal vymýšlet trasu další cesty a začal jsem hledat někoho, kdo by se mnou podstoupil další výpravu. Oproti cestě do Izraele jsem chtěl cestu více směřovanou na motorku, ale se zachováním poznávání historických památek a objevování nových zemí. První plán zněl jet přes Turecko a Irán do Afganistanu a potom se vracet Pákistánem a Iránem zase domů. Přemýšlel jsem, kdo je natolik šílený, aby se mohl uvolnit na plánované dva měsíce, má motorku, která je to schopná absolvovat a bude chtít takovou cestu společně zrealizovat. Nakonec jsem zavolal Zdenkovi, se kterým se průběžně potkáváme už několikátý rok a od Ukrajiny v roce 2006, kde jsme se poznali, se z nás stali kamarádi, kteří se občas potkaji, nebo si vyjedou na motorkách. No a Zdenek se znal s Milanem, pohodovým a perfektním chlapem, kterému v garáži také stálo BMW 1200 GS Adventure. Zdenek nakonec podlehl malému nátlaku a nechal se přesvědčit, že Varadero opravdu není motorkou na takovou cestu a tak jsme ještě na podzim jeli do Dráždan pro zcela nové BMW, take Adventuru. A takto se zrodil náš expediční tým. Milan, Zdenek a já a tři motorky jedné značky a jednoho typu – BMW R 1200 GS Adventure.
Při plánování trasy jsem narazil na informační bariéru okolo Pakistánu. Nakonec jsem se díky cestopisu v ČMN seznámil s Radkem a Alenou, kteří Pakistánem už projeli. Po pár vzájemných emailech se dohodlo setkání, které předznamenalo zásadní změnu cestovního plánu a navíc jsem našel dva lidi, které mohu nazývat “přáteli”. S Radkem a Alenou jsme vytvořili realizační tým, který se spolu scházel, debatoval o výbavě na cestu, trávil hodiny nad mapami a nad Googlem, aby jsme našli místa, která chceme na cestě vidět a bojoval o vstupní víza. Jako zajímavost uvádím, že při vyřizováním víz jsem najezdil mezi Prahou a Vídní a Prahou a domovem bezmála 7.000km. Ale abych vysvětlil tu změnu trasy. Ukázalo, že bezpečnostní situace v Pakistánu je špatná a také v Afganistanu se bohužel začala zásadně bezpečnostní situace zhoršovat. Tato skutečnost se nakonec potvrdila i tím, že nám Afgánské velvyslanectví odmítlo vydat vstupní víza s poukazem na to, jak se komplikuje před letními volbami situace. A tak Radek s Alenou navrhli, abychom jeli trasu podobnou jejich cestě. Po konzultaci se Zdenkem a Milanem jsme na tuto změnu plánu kývli a upravili novým směrem naše sny o cestě. Nová trasa se nakonec ustálila na 19 státech, kterými jsme chtěli projet,tedy přibližně na 22.000km a asi 75 dnech na cestě. Seznam států je potom následující:
1)Rakousko, 2)Slovinsko, 3)Chorvatsko, 4)Černá hora, 5)Albánie, 6)Makedonie, 7)Bulharsko, 8)Turecko, 9)Irán, 10)Uzbekistán, 11)Turkmenistán, 12)Tadjikistán, 13)Kyrgystán, 14)Kazachstán, 15)Ruská federace - 2x, 16)Mongolsko, 17)Lotyšsko, 18)Litva, 19)Polsko
Na přípravě cesty je asi nejnáročnější etapa zajišťování vstupních víz. Zejména u cesty, která by měla trvat bezmála tři měsíce a trasa je naplánována zeměmi, které vyžadují vstupní víza. Ze všech států, kterými jedeme, jde o tyto státy:
Irán 2) Turkmenistan 3) Tadjikistan 4) Uzbekistan 5)Kyrgystan 6)Kazachstan 7) Ruská federace 8) Mongolsko
Zejména bývalé sovětské satelity mají hodně striktní vstupní vízovou politiku a vyžadují poměrně hodně podkladů a vypsaných formulářů. Nedílnou součástí je třeba podrobně vypsaná trasa cesty, tzv. maršruta, Plné moci, fotokopie všeho možného a hlavně trpělivost. Každé velvyslanectví vyžaduje vyplněné formuláře o různé délce a za různých podmínek. Například Iránci akceptují výhradně vyplnění psacím strojem, nebo počítačem. Dá se to asi pochopit, ale když vyplňujete na psacím stroji šest čtyřstránkových formulářů, tak věřte, že nemáte-li k dispozici vymoženosti počítače, tak bílá páska je permanentně v činnosti a vaše nervy těžce zkoušeny. Druhým aspektem je, že polovina států má zastoupení ve Vídni (Turkmenistan, Tadjikistan, Uzbekistan, Kyrgystan) Já jsem letos při vyřizování víz do Vídně a do Prahy najel bezmála 7.000km. Každá cesta do Vídně byla náročná, hlavně časově a na ujeté kilometry. Cesta za vízy představovala de facto celý den a minimálně 700 najetých kilometrů. Většinou probíhala tak, že jsem do večera pracoval. Po šesté hodině večerní jsem nasedl do auta, vzal to okolo Radka a Aleny, kde jsme si zkontrolovali podklady, neb jsem zmatkař, a jel jsem asi 50km před Znojmo. Tady jsem zalehl vzadu ve Vivaru do spacáku a spal do páté hodiny ranní. Mezitím Vivaro vymrzlo a tak jsem vstával do záporných teplot. Ale co, je nutno na to nahlížet tak, že je sklenice poloplná a nikoliv poloprázdná a tak jsem se utěšoval tím, že na mě nesněží. Je nutno hledat pozitiva. Probojoval jsem se ranním provozem ve Vídni, ne nepodobnému Praze, a našel patřičné velvyslanectví (díky za navigaci). Malé státy, jako třeba Kyrgystán se vyznačují až rodinnou atmosférou. Jsou většinou ve starých domech a samotná velvyslanectvím v bytech. A tak sedíte v hluboké lenošce, díváte se do očí těm malým diktátorkům, jež jsou pověšeni, zatím, jenom na zdi a kteří panují v té či oné malé zemičce, prosperujíc díky tomu, že Matka příroda u nich vytvořila ložiska přírodního bohatství. Ale, opět - je nutno hledat pozitiva. Jsou vlídní, ochotní a komunikují v ruštině. Je faktem, že v mém věku je ruština jedinou spolehlivou řečí, neboť ve školách různého stupně jsme absolvovali pouze ruštinu.
Všechna víza se dařilo vyřizovat dle plánu, až vznikl problém u Iránců. Jednak přes noc zdražili poplatek za víza na dvojnásobek, což byl ten nejmenší problém. Horší bylo, že mi pán na příjmu krásnou češtinou sdělil, že v Iránu je Nový rok a tak se víza protáhnou na tři týdny. To bylo ještě akceptovatelné a zvládli jsme přeorganizovat pasy tak, aby bylo možno vyřizovat ostatní víza. Problém po třech týdnech začal eskalovat, neboť po kontrolní návštěvě na iránském velvyslanectví jsem zjistil, že hromada žádostí s vízy je na stejném místě, jenom podstatně vyšší. Donutil jsem úředníka ku zalovení v hromadě, abych zjistil to, čeho jsem bál. Žádosti o víza ležela tam, kde jsem před třemi týdny nechal. Nastalo vysvětlování, e za pár dní máme odjet, a že tato víza jsou ta poslední, která nemáme a že nám vzniká dosti podstatný problém. No, nakonec vše dopadlo a po navození úpěnlivého obličeje neuplynulo mnoho času a víza byla vylepena v pasech.
V tomto povídání vás zavedu na část naší cesty. Ty z vás, kteří by snad prahli po deníku v plném slova smyslu, tedy popisu cesty den po dni, si dovoluji odkázat na webové stránky našeho časopisu, kde na podzim bude denní záznam cesty i s fotografiemi vystaven a bude možno si ho pročíst. Nechci tvrdit, že země, které předcházeli vstupu do Turmenistánu nejsou zajímavé. Nicméně byli již mnohokrát popsány v různých cestopisech od kolegů motorkářů, kteří je navštívili dříve. A tak si dovolím zkratku, kterou lze aplikovat ve filmu či v textu a přenesu se rovnou na hraniční přechod mezi Iránem a Turkmenistánem.
TURKMENISTÁN
Je 03.červen roku 2009 a jsme poslední den na Iránském území. V noci se mi přehodí časy na hodinkách a tak ukolíbán českým časem nebudím kluky. V celém domě je ticho, proto ještě zavírám oči a usínám. Probudí mě až nesoulad mezi časem na hodinkách a množstvím slunce, které prozařuje celé okolí. Je už víc jak osm hodin ráno Iránského času a tak se neochotně batolím z postele. Kluci se probouzí také a společně s námi i celý dům. Raymond přijíždí z noční směny; pracuje jako dispečer na výměníkové stanici plynu. Tedy pokud jsme to pochopili dobře, přeci jenom iránština není naším rodným jazykem. Každopádně doráží a staví celý dům do pozoru. Je podávána snídaně a kluci jsou v sedmém nebi. Já jsem vzbudil nějak nakřivo a tak jenom popíjím čaj, moc nekomunikuji a na jídlo nemám ani pomyšlení. Je však skutečností, že snídaně je to vpravdě luxusní a žádný hotel neumí něco takového nabídnout. Pak už jenom chvíle loučení, které je, zdá se, opravdu upřímné a jaké každé loučení i smutné. Objímáme se a Raymond usedá na motorku, aby nás vyvedl spletí uliček na hraniční přechod. Neuplyne ani pět minut a jsme na hranicích. Poslední potřesení si rukama a jsme zase sami. Nutno říct, že náš tým si na sebe zvyká a nezbytně přicházející stavy únavy, zamlklosti, nebo i určité nedůtklivosti, které na každého zákonitě přichází, už umíme vybalancovat a tak je nálada setrvale dobrá. Jsme odlapeni prvním úředníkem a začíná celé odbavovací kolečko. Lze však konstatovat a Iráncům přiznat, že jsme zcela upřednostňováni před domácími a na rozdíl od vstupu do Iránu nemusíme nic dělat. Iránci si vezmou doklady a neuplyne ani hodina a jsme odbaveni a jedeme na druhou stranu. Musím se přiznat, že jsem již uvyklý na výhody volného cestování v rámci Evropy a chvíli mi trvá, než si zvyknu na to, že jsem opět v područí úředníků, kteří námi posunují na jakési obdobě šachové hry. Bohužel ti, kdož dostávají stále mat v této parodii na šachy jsme my. Ale co, i toto patří k cestování.
Vstup na Turkmenské území vyžaduje samostatný odstavec. Jinak to nejde. Nejdříve jsme odveleni k lékaři a je pravdou, že jeho vpravdě lidský přístup je klamnou předzvěstí toho, jak to bude vypadat dál. Ukolébáni doktorem, kterého jsme absolvovali za pár minutek se hrneme do dalších dveří. Jsme však doslova zmraženi a vyhozeni do čekárny. Sedíme a krátíme si čas s Němcem, který se starým obytným vozem cestuje z Německa do Kyrgystánu, kde auto prodá a letadlem se vrátí domů. Už to dělá počtvrté a tak mu důchodový věk příjemně utíká. Jsou před nás pouštěni ti, kdož u správného „načálnika“ zanechali patřičný obnos. Nicméně i nás dojde a tak jdu jako předvoj první na řadu. Skenování podpisu, vystavení jakési „bumážky“, že tranzitujeme přes Turkmenistán a už je tady první platba. 13,-USD zlepší finanční situaci tohoto státu. Přecházím ke stolečku, kde si další jedinec cosi vypíše do sešitu. Druhý stoleček a druhý úředník a opět sešit. Vracím se k prvému a dostávám celní deklaraci. Vypisuji ji u dalšího stolečku za dohlížení čtyř lidiček, kteří kontrolují, radí a vůbec asistují. Dostávám další papíry, beru doklady od motorky a jdu do jiné budovy. Je nutno zaplatit pojištění a další položky jako je ekologická daň, kompenzace nízké ceny benzínu a další neuvěřitelné položky. Výsledná cifra mi bere doslova dech. 74,-USD. Snažím se debatovat, ale zcela bezvýsledně. Nemá to cenu a tak jdu platit. S potvrzením za dalším člověkem, který opět cosi zapisuje do sešitu a vypisuje carnet. S vypsaným carnetem ven, doprava a stoleček. Opět zapisování. Čekání na „načálnika„, který zase zapisuje do sešitu. Už ty lidi a razítka nepočítám. Zpět tam, kde vypisovali carnet. Utržení carnetu a zase sešit. Zpět do první budovy. Kontrola již zkontrolovaného celního prohlášení. A vyřčení ortelu. Všechny tašky a pneumatiky na rentgen. Jsou neúprosní a tak v neskutečném vedru vybalujeme motorky. Dáváme vše na rentgen. Motorky přetlačit deset metrů a postavit se k nim. Snášet hrabání ve věcech. Na povel otevřít kufr, prohrabání se v něm, zavřít kufr, otevřít druhý kufr, zase nenechavé ruce. Prošahání oblečení, ukázat kapsy. Milan je na pokraji výbuchu a nejenom on. Prohlídka ukončena, vše oraženo, podepsáno, předáno. Oblékáme se a startujeme motorky. Poslední závora, opět pasy a opět důležitý voják. Pasy má sice vzhůru nohama, ale to nevadí. Hlavně, že je musíme ukázat a vypnout opět motory. Ale je to již poslední kontrola. Uff. Skoro pět hodin jsme přecházeli hranice. Jedeme k jezeru, které je na mapě. Trocha bloudění, ptaní se domorodců a vpravuji se více a více do ruštiny. Už zase platí to, co na všech cestách bývalým Sovětským teritoriem. Jak uslyší, že jsme z Čech, roztávají a ochotně radí. Není snad člověka nad 40 let věku, který by v Čechách nesloužil v rámci bratrské pomoci No, to je ale jiná kapitola. Jedeme cestou, která je vcelku dobrá, ale je kombinovaná dírami na cestě. I to je kolorit, na který je nutno si zvyknout. Další závora. Vojáčci, kteří jsou neuvěřitelně mladí, zkoumají naše pasy. Už zuříme všichni. Závora se otevírá. Jedeme dál, cesta je střídáme úseky plných děr a tak je hodinový průměr velmi nízký. Objíždíme jezero a hledáme místo na spaní. Nedaří se. Nakonec opět najíždíme na hlavní cestu a zastavujeme u restaurací vedle cesty. Kupujeme pivo, pro mě džus a koukáme, jak se dělají placky a pečou ryby. Zážitek, co dodat. Přejíždíme cestu, projedeme vesnicí, mineme dva velbloudy a jsme u jezera. Nacházíme místo na spaní, čistíme zem od kamení. Vzhledem k rostoucímu počtu komárů stavíme i stany, abychom nebyli snědeni za živa. Už vaříme čaj a kávu, povídáme si, když přichází dva muži. Jeden v uniformě, druhý v civilu. Vytasí se s tím, že je zde zakázané území a že cizinci tady nesmí spát. Chvíli diskutujeme a nakonec je udělen souhlas. Ufff. Nechtěl bych se teď balit. Za chvíli je tady druhá návštěva. Tentokrát Policejní Toyota. Nic moc je nezajímá, kouknou na nás, pozdraví a zase odjedou. Naše víra v to, že již bude klid je o dalších patnáct minut zcela rozbořena. Přijíždí další auto a v něm čtyři policisté, z toho jeden velmi silně opit. S těmito není již žádní diskuze možná a tak výsledkem je, že po tmě a chvíli před jedenáctou večerní musíme za svitu čelovek balit motorky a vyrazit za autem s tím, že nás zavedou do jakéhosi ubytování. No, pravda byla taková, že po pár kilometrech zastavují a mávnou někam do tmy. Nálada je sice dobrá, ale nemáme tušení, kde složíme hlavy. Jedeme hlubokou tmou a asi po dvaceti kilometrech je najednou jakýsi motorest. Jsme utahání a tak to, co bychom jinak zcela přehlídli, se nám zdá jako mana nebeská. Steleme si vedle motorestu na holé zemi a někdy okolo druhé ranní usínáme. Noc je klidná, plná hvězd a měsíce. Konečně můžeme jít spát.
Další den míříme za památkami, do historického místa Merv. Jsem trošku zklamaný, protože špinavé rozvaliny hradeb nejsou to, co jsem si matně vybavoval z Googlu. Stojíme, koukáme okolo sebe a míjí nás domorodec na čemsi, co kdysi asi byla motorka. Teď je to spleť rezavých trubek, dále čehosi, co lze identifikovat jako motor, byť je schovám pod vrstvou prachu a oleje. Potom již jenom deka místo sedla a je hotovo. Ale to není podstatné, podstatné je to, že nám radí, kam přejet, abychom našli onen postrádaný komplex památek. Po několika kilometrech doslova nevěřím svým očím; na obzoru se rýsují neuvěřitelně velké stavby. Zastavujeme u domku, kde prodávají lístky. Je tedy pravdou, že ne příliš levné. Přeci jenom 4,-USD za osobu se mi zdá hodně. Nakonec dělám s kluky dohodu. Oni jedou zpět do města na pivo, projít si bazar a nabírat atmosféru života, kdežto já jedu nasávat atmosféru těch, kteří již po staletí nežijí. Je to zvláštní, tak trochu jako v Sýrii. Jedu vyprahlou krajinou, cesta je lemována písky a uprostřed toho všeho jsou stavby, které se na nás dívají s nadhledem zkušeností, jež jim dává jejich věk. Jedu od jedné k druhé a užívám si klidu, který se tady rozprostírá. Sedím ve stínu paláce, koukám na nebe, které je modré. Ne, není modré, je MODRÉ. Ta modrost je hluboká a čistá, bez poskvrny. Kousek ode mě stojí nabalená motorka a tak nasávám tuto atmosféru. Už vím, že tyto vzácné okamžiky je nutno nasávat jako houba, neboť ve chvílích, kdy je smutno, nebo nastanou dlouhé zimní večery, tak tyto uložené prožitky vyndávám na světlo a čerpám z nich další energii na dny následující. Čas ale ubíhá jako zběsilý a tak končím tuto seanci a jedu za kluky. Motorky jsou zaparkované na parkovišti a kluci nikde. Ale to nevadí, o zábavu mám stejně postaráno. Dřív, než si sundám bundu a helmu, jsem obklopen hejnem dětí i dospělých. A tady, přesně v tomto okamžiku vzniká ta neuchopitelná souhra okolností a setkání, které nakonec vrcholí tím, že z toho davu šedých lidí, tedy bezejmenného davu se prosvítí barvou jeden člověk a toho potom už znáte a budete na něj vzpomínat. Sympaťák, jmenem Boris, si se mnou povídá, přináší pití a když přijdou Milan se Zdenkem, jsme zvaní k němu domů. Krátká porada nad časovým plánem a je rozhodnuto. Přijímáme pozvání. Jedeme k Borisovi domů, parkujeme motorky a obdivujeme zaparkovaného starého Urala se sajdou. Jsme představeni mamince, manželce a také malému prckovi, asi desetiměsíční holčičce. Usedáme za stůl a již se zjevuje láhev vodky. Tak, tak, některé věci jsou stejné, bez ohledu na to, zda Sovětský svaz je či není. Na stůl jsou přinášeny další věci a rozhovor se rozbíhá. Posléze padá rozhodnutí, že pojedeme k Borisovi a Oxaně do jejich domu, který je pár kilometrů vzdálen. Jedeme opatrně, přeci jenom je opravdu vedro a s kombinací s vodkou to není úplně to nejlepší. Ale vše proběhne bez jediného problému a jsme za chvíli na místě. Vše se opakuje. Vodka, jídlo, fotky, povídání. Kluci se druží, já si hraji s maličkou, posléze se uklízím bokem a dopisuji deník. Sedíme spolu až do velmi pozdních hodin. Probíráme, jak se v Turkmenistánu žije. Není to život jednoduchý. Neexistuje nic jako sociální a zdravotní pojištění, takže pokud udeří nemoc, při nejhorším vážná nemoc, je ošetření v nemocnici pouze do výše obnosu peněz v peněžence. Pokud není práce, a nepomůže-li rodina, je na světě opravdu problém. Boris pracuje jako řidič. Má malý náklaďáček a vozí zboží. Za měsíc najede okolo 10.000km po silnicích, které se nedají ani náhodou porovnávat se standardem na který jsme zvyklí. O autě ani nemluvě. Je sice pravdou, že elektřina je zcela zdarma a za plyn zaplatí v přepočtu 5,-USD za rok. Ale to je jenom díky bohatství, kterým Turkmenistan oplývá a je otázkou, jak dlouho bude toto malé privilegium trvat. Udeřila půlnoc a pomalu se chystáme do hajan. Hudbu do uší, zabalit do spacáku a za ševelení klimatizace se odebírám do říše snů. Dobrou noc a krásné sny.
Dnešní den bude tak trochu fádní. Čeká nás přesun z Mervu do hlavního města Turkmenistánu, Ashabatu. Motorky jsou zabalené, děláme ještě spousty fotek a definitivně se loučíme. Cesta nás vede nejdříve k benzínce. Cena je opravdu příjemná, 20litrů benzínu jsou pouhé 4,-USD. A potom nic než nekonečně rovné silnice, které směřují do Askahabatu, hlavního města Turkmenistánu. Cestu trochu ztrpčuje neuvěřitelné horko, místy jedeme v teplotách, které atakuji 40C. Ale vše zvládáme a tak odpoledne jsme v Askhabatu. Naše úkoly jsou jasné a stručné: banka na výměnu peněz, ubytování pro nás a naše motorky. Chvíle bloudíme, neboť získat od kohokoliv relevantní informaci je takřka nemožné. Jsme fascinování rozsahem nové výstavby. Ulici lemují nádherné domy, jejichž krásu potrhuje bílá barva. Ne nadarmo se Askhbatu říká „bílé město“. Nakonec nacházíme tu pravou banku. Tak ne, ani tady nám peníze nevymění. Už je to ale lepší, máme adresu, kde je centrální banka. Přemýšlíme u motorek jak se dam dostat, když se k nám přitočí chlápek a říká, že nás tam odveze. Bereme to a jedeme ulicemi města za jeho autem. Velikost prospektů a architektonické řešení domů je neuvěřitelné. Dům ve tvaru pyramidy, po jehož bocích stéká vody. Dům ve tvaru Šikmé věže. A tak bych mohl pokračovat. Silnice jsou takřka výhradně minimálně v šesti pruzích. Bulváry v kilometrových délkách. Všude neskutečně čisto. A také neskutečně mnoho policistů a vojáků. Banka je v pořádku, kluci jdou měnit peníze a já hlídám u motorek. Sedím na trávě, když dorazí jakýsi rozčilený chlápek a chce mě vyhodit ze stínu a z trávy. Je zjevně šokovaný, když ho neposlechnu a neví, co má dělat. To nezná. Tak jde někam telefonovat. Nechť jde, říkám si. Vidím, že u motorek jsou dva chlápci a tak startuji, aby se něco nestalo našim miláčkům. Planý poplach, ukazuje se, že to jsou Poláci ze zdejšího velvyslanectví. Neuvěřitelné. Nejenom, že nás vezmou do hotelu, aniž bychom ho museli hledat, ale také s nimi strávíme perfektní večer. Ale o tom až za chvilku.
Hotel. Tak to je kapitolka pro sama pro sebe. Hotel se pyšní nádhernou fasádou, neonovou reklamou přes celou délku hotelu a mramorovými podlahami v hale. To je ale pouze vnější fasáda. Bohužel.
Po zápisu do několika knih na recepci nafasujeme propustku, kterou je nutno předložit strážkyni daného patra, kde se nalézá ubytování. Pár minut strachu, neboť výtah nelze nazvat výtahem jeho stáří již jistě překročilo všechny myslitelné limity. Vystupuji na patře a spatřuji strážkyni neposkvrněného vstupu. Podrobuje propustku bedlivému přezkumu, co kdybych ji zfalšoval a pokusil se vetřít do hotelu. Nakonec se velká „děžurná“ rozhoduje, že nejsem terorista a jsem milostivě propuštěn dál do chodby. Kráčím podle dveří a začínám být nejistý. Tady něco nesedí. Dveře nesou prokazatelné znaky prokopnutí, vysazení, jsou na nich zvláštně instalované zámky. Určitě to nevypadá jako v hotelu, kde jsme nechali skoro 50USD za osobu a noc. Nacházím číslo svého pokoje a pokouším se odemknout. Chvíli to trvá, než klíč zabere a přestane se otáčet naprázdno. Vstupuji. Jdu ven a nadechuji se. Opět vstupuji. Ne, nezmizelo to. Vytane mi scéna z Velryby „tak to je ten pokojíček, ze kterého mě bude přecházet zrak?“. Pokoj o vpravdě minimalistické rozloze, odhad je tak 6 metrů čtverečních. Postel, která rozhodně nevzbuzuje důvěru. V noci spím raději na zemi. Koupelna, tak to je čiré zoufalství. Záchod je jenom atrapou toalety, protékající voda a absentující prkénko jsou jenom detaily. Cosi jako sprchovací vana, která není nijak izolovaná od zdi, takže při pokusu o sprchu je rázem na zemi slušná hladinka vody. Ze zdi koukají dva dráty, na kterých visí holá žárovka. No, jsme zde jenom jednu noc a tak to přežiji.
Vyrážíme na prohlídku Asghabatu. Toto město je fascinující svou čistotou a svou zrůdností. V zemi, kde panuje bída a chudoba, je toto město snad jenom přeludem. Už jsem se zmínil o bulvárech a domech, které lemují vjezd do města. Centrum potom v tomto duchu pokračuje a všude je cítit odkaz šílence, který tomuto státu v letech minulých vládl. Samotné centrum Ašgabatu tvoří symbolická věž, zasvěcená neutralitě Turkmenistánu, vyhlášené OSN v roce 1995. Tvarem má připomínat trojnožku, na které podle současné místní folkloristiky Turkmeni tradičně připravovali své pokrmy. Kult osobnosti je zde představen zlatou sochou presidenta v nadživotní velikosti s roztaženýma rukama vpřed do budoucnosti, která se otáčí za Sluncem. Snad jediným pozitivem této věže je skutečnost, že na ni vede výtah a výhled na večerní město je úžasný. Přemýšlím o tom, co se musí stát, aby jeden člověk takto zešílel a ostatní ho v tom nechali, ba co víc utvrzovali. Pohled na sochu tohoto „otce všech Turkmenů“ vyvolává jenom otázky, na které neznám odpověď. Pod touto stavbou je jeden z nejvýznamnějších symbolických výjevů turkmenských dějin a osobně presidentova životopisu. Centrem je postava býka, který symbolicky nese na svých rozích Zemi. Část planety je jakoby rozbitá a z ní vyrůstá postava ženy, která na svých rukou nese malého zlatého chlapečka. Celý výjev symbolizuje zemětřesení v Ašgabatu v roce 1948, při kterém zahynula větší část Nijazovovy rodiny (umírající postava ženy – matka budoucího presidenta Gurbansolat Edže), ze které se zachránil pouze malý Saparmurat. I další budovy a monumenty Ašgabatu mají svou výraznou symboliku, která připomíná turkmenské staré i nové dějiny, folklór. Po celém městě jsou rozesety nesčetné památníky a billboardy s usmívajícím se presidentem, často doprovázené citáty z Ruhnámy, hesly a výroky presidenta. Mimo Ašgabat existují sochy Türkmenbašyho prakticky v každé větší vesnici, nehledě už na samotné názvy vesnic, kolchozů, které nesou jméno prvního presidenta země. Vrcholem architektury kultu osobnosti za Ašgabatem je architektonický komplex v rodné vesnici Nijazova Gypdžak, asi 20 km na západ od Ašgabatu, zahrnující monument Türkmenbašyho otci a matce, kteří se rovněž stávají součástí tohoto kultu, a také mramorová kolonáda se zlatou sochou presidenta a zlatou plaketou, připomínající odchod otce Atamyrata do války.
V roce 2001 byla předána turkmenskému národu tzv. „svatá kniha“, morální kodex turkmenského národa, sepsaný samotným presidentem – Ruhnama (doslovný překlad „Duchovní kniha“). Halk maslahaty, který mezitím přijal návrh na prohlášení Türkmenbašyho Prorokem, text této knihy jednomyslně schválil. Její definitivní podoba byla představena koncem roku 2001 a na jaře 2002 byly publikovány i oficiální překlady do ruského, anglického, tureckého, arabského i japonského jazyka. Kniha si klade za cíl stát se zdrojem duchovního a morálního poučení turkmenského národa. Výsledek je jistou kombinací myšlenek, která hledá své základy v Koránu, komunistických brožurách, turkmenských tradicích a historii. Je zde představeno i základní uspořádání nového turkmenského státu. Koncepčně je kniha rozdělena na pět částí, celek však nepůsobí nijak systematicky. Některé myšlenky se mnohokrát opakují, což má u čtenářů vést k utvrzení určitých tezí (historická úloha turkmenského národa a jeho dnešním místě na zemi). Charakteristická je častá neurčitost – např. neexistuje konkretizace pojmu „Zlaté století“ Turkmenů.
Nejvýznamnější teze Ruhnamy
Turkmenská historie. Čtenář se zde může dovědět o údajné historické tradici turkmenského národa, která je stará až 5000 let. Jako nejstarší předek Turkmenů byl stanoven Oguz chán a v mytologii je jeho příchod stanoven přibližně do 3. tisíciletí př. n. l., přičemž však nejsou uvedeny argumenty, které by tento fakt podpořily. Toto tvrzení se přesto stává nezpochybnitelným dogmatem. Turkmeni se podle knihy od počátku svých dějin stali spoluzakladateli asi sedmdesáti velkých dynastií – vč. Parthské říše rodu Arsakovců (2. století př. n. l.), Seldžuckého státu (11.-12. století), dynastii Ghazznovců (10.-11. století), Safíjovců (15.-18.století v Íránu), Osmanců (13.-20. století) nebo Qádžárovců (18.-20. století v Íránu). U každé z dynastií je vyjmenována stručná charakteristika (s. 209-242) a také přehled panovníků a rodokmenů těchto tzv. „turkmenských“ dynastií ve středověku (s. 109-142). Z těchto dynastií jsou za nejvýznamnější považování Seldžukové, se kterými je spojen první „Zlatý věk Turkmenů“.
Naopak velmi negativní hodnocení se objevuje při zmínkách o období po ruské okupaci do roku 1991. Oficiálně deklarovaným symbolem turkmenského porobení se stalo Geok Depe, tedy místo, kde byl v roce 1881 zlomen odpor turkmenských kmenů (zde se myslí především kmen Achal-Tekke), což bylo podtrženo i vystavěním mešity Saparmyrata Hodži, která byla prohlášena za Mekku Turkmenů.
Turkmenské tradice a proroci. V textu se mnohokrát opěvuje krása turkmenských tradičních výrobků (koberce, šperky, hudební nástroje), ale i tradiční mírový duch Turkmenů. Velmi často text pracuje s turkmenskými příslovími, ve kterých jsou hledány kořeny některých tezí Ruhnamy. Podobně často se idealizují i krásy turkmenské země. V celém díle jsou hojně citovány úryvky z turkmenských legend, především od čtyř hlavních turkmenských Proroků: Oguz chána (spojen s existencí státu), Gorkut Aty (symbol solidarity), Göröglyho (symbol státnosti – proroctví o „Zlatém věku Turkmenů a jeho vůdci Saparmyratovi“) a Magtymkuliho (jednota a síla). Jsou využívány i tradiční „orientální“ symboly – 1001 převratných událostí v historii Turkmenistánu.
Současný Turkmenistán. Podle Türkmenbašyho a jeho Ruhnamy je turkmenský stát historickým dovršením turkmenských dynastií, determinován třemi aspekty:
Garaşsyzlyk – nezávislost;
Baky Bitaraplyk -věčná neutralita;
Türkmeniň Ruhnamasi - Ruhnama Turkmenů.
První dva elementy jsou zdůrazněny jako podmínka ekonomického a materiálního rozvoje země, zatímco Ruhnama má sloužit především poznání duchovního bohatství. Nezávislost a věčná neutralita jsou také nejčastěji používanými slovními spojeními v projevech, oslavných knihách nebo v heslech na ulicích nebo podél cest v Turkmenistánu. Všechny tři výše uvedené aspekty potom směřují zemi do 21. století, které by se mělo stát „Zlatým věkem Turkmenů“ (XXI Asyr – Türkmenyň Altyn Asyr), což je další z často používaných hesel. Tomuto faktoru se věnuje především pátá, poslední, část knihy. Popsáno je i současné politické zřízení turkmenského státu (ústavní systém, funkce presidenta a dalších státních orgánů). Ruhnama se stala propagandistickou směsí hesel a tezí, která má ideologicky utvrdit vedoucí postavení presidenta Türkmenbašyho. Výkladem této knihy se již dnes zabývají zvláštní předměty na všech stupních škol, jsou organizovány soutěže v přednesu částí Ruhnamy, jednotlivá hesla se často objevují v citátech turkmenských periodik a jednotlivá témata knihy se objevují ve všech aspektech politické propagandy v zemi.
ZávěrDůraz současné turkmenské ideologie tak lze shrnout do těchto bodů:
Etatismus. Role státu při transformaci ke „spravedlivému uspořádání“ s důrazem na výraznou roli hlavy státu jako „Otce národa“ – tj. faktický kult osobnosti.
Nacionalismus. Oficiálně prohlašovaná podpora turkmenských tradic, zavádění turkmenštiny na všechny vzdělávací a administrativní stupně a s tím související podpory türkmenčiliku (turkmenství), které spočívá v propagandě specifičnosti turkmenského národa.
Archaizace. Souvisí s nacionalismem a úspěšným zaváděním tradičních mocenských struktur Turkmenů – rady (na tomto principu je založen institut Halk maslahaty nebo Rada stařešinů). S tím souvisí i „turkmenizace“ společnosti a tlak na vytěsňování neturkmenských složek obyvatelstva ze státní správy, školství a dalších oblastí, případně snaha o asimilaci jiných národnostních skupin.
Jednota. Zde se paradoxně jedná o proklamovanou snahu o rozbití archetypizované struktury turkmenské kmenové společnosti (ve skutečnosti se však tato archetypizace prohlubuje).
Výlučnost. Podpora výlučného specifického modelu turkmenského státu. Je zřejmé, že izolovanost turkmenského režimu, relativně malý zájem světa o dění v této zemi, nadále prohlubuje kult osobnosti a tzv. turkmenskou ideologickou cestu. Reflexe obyvatelstva vůči této propagandě je sice dosud relativně nedůvěřivá, ale postupně začíná dorůstat generace studentů, kteří vyrostli již v nezávislém Turkmenistánu s celým jeho ideologickým aparátem a slabými vazbami na vnější svět. Nová generace tak může současný skepticismus vůči Türkmenbašymu a jeho bizarní ideologii změnit. Bude záležet v tomto směru i na vnitřním vývoji země a na případném nástupci na turkmenském „trůnu“, který pravděpodobně nebude mít takové charisma a kult jako současný „chán Türkmenbašy“.
Naše krátká procházka městem pomalu končí a na nás čekají noví přátelé z polské ambasády. Vyrážíme do úžasné hospůdky a užíváme si povídání ve skoro mateřštině. Udeřila jedenáctá hodina večerní a naši přátelé se začínají zvedat k odchodu. Na naše nechápavé pohledy odpovídají tím, že v celém Asghabatu panuje „policejní hodina“. Tedy skutečnost, že po jedenácté večerní nesmí nikdo po ulicích chodit. Pouze ti, kdo jedou autem, jsou z tohoto zákazu vyňati. Přesouváme se večerním parkem k hotelu a loučíme se s přáteli. Další úžasný den je za námi a tak se jde do hajan.
Vedro. Nepopsatelné vedro, slunce nad hlavou, okolo písek, písečné duny a sem tam jako přízrak velbloud na silnici. Nebo rovnou celé stádo velbloudů. Jedeme napříč Turkmenistánem nahoru na hraniční přechod do Uzbekistánu. Natankovali jsme motorky i kanystry benzínem, varováni domorodci, že na cestě nelze koupit benzín a protože je to cesta delší víc jak 500km, tak neriskujeme, že bychom museli někde motorky tlačit. Hodiny plynou monotónně a přeci je nutno být stále obezřetný. Díry v silnici, návěje písku a sem tam zpozdilý velbloud, který přebíhá přes cestu, to vše jsou důvody, proč neztrácet koncentraci. Spotřeba vody je vysoká, za celý den ve mně mizí v tomto vedru něco okolo 11litrů vody z camelbagu na zádech. Plán pro dnešní den je jednoduchý. Projet pouští, najít přírodní úkaz zvaný Darvaza, což je obří ložisko hořícího metanu a dostat se co nejblíže k Uzbekistánu, neboť další den nám začíná platit tranzitní vízum, která je však pouze na tři dny, tedy na pouhých 72 hodin. Plán je jedna věc, realita druhá. Vedro je ubíjející a tak když zjišťujeme, že hořící metan je vzdálen víc jak 15km v poušti, kam se dá projet jenom s offroadem, tak to vzdáváme a uchylujeme se přes poledne do „café“, které se jako zázrakem vynořilo u silnice. Mám-li být upřímný, tak nebýt Milana a jeho schopnosti komunikovat kdekoliv a s kýmkoliv, tak bychom to nepoznali. Až pojedete těmito místy, tak vězte, že bistro od jiného stavení odlišuje to, že na kraji silnice jsou položené, postavené či pohozené pneumatiky. To je znamení, že na tomto místě lze dostat vychlazenou vodu, nějaké jídlo a hlavně, hlavně tady lze najít stín a chládek. Občas vám tam i prodají tekutiny, která vypadá jako benzín. Z PET lahví. Stavby v těchto místech jsou jednoduché a vyzkoušené tisící roky jejich stavění. Stěny z hlíny, zpevněné slámou. Hliněná střecha. Dvě malá okénka a jedny dveře. Zavřené dveře. To vše dohromady vytváří stavbu, která i uprostřed pouště, horka okolo 60C zaručuje, že uvnitř je i bez klimatizace neskutečně příjemně. Po pauze, několika konvičkách čaje a kusu masa, se zvedáme a za doprovodu chlápka z bistra jedeme na malou náhradu hořící Darvazy. Po několika kilometrech odbočujeme do pouště a po utlučené pistě dojedeme k neskutečně velké díře do země. Dole bublá bláto, kterým se na povrch také dere metan. Chlápek přidává dvě hrůzostrašné historky. Jedna je o traktoristovi, který silně povzbuzen vodkou za tmy spadl do této díry a i s traktorem ho metanová bažina pohltila. Druhá je obdobná, ale je o velkém tahači. Faktem je, že na dně se válí pár věcí, které by se snad i daly identifikovat jako zbytky náklaďáku. No nevím, ale možné to je, bezpečností opatření okolo de facto nejsou, pouze pár trubek okolo je náznakem zábradlí.
Vrátíme se na rozpálenou cestu a pokračujeme stále dál. Cesta je jako střižená podle pravítka a jenom zvlněný vzduch, horkem rozpáleny rozostřuje cestu, která mizí na vzdáleném horizontu. Sleduji, jak ubývá benzín v nádrži, a říkám si, že se snad musí odpařovat tím vedrem, protože se mi zdá, že se zvýšila spotřeba. V podvečer se najednou vynořuje město Gyzilbaydak, které bylo postaveno na „zelené louce“ z rozhodnutí úřadů. Nové domy, restaurace a obchody a mezitím pár obyvatelů. Součástí je i nová benzínka a tak tankujeme naše motorky. Úleva z plné nádrže je patrná. Spaní se hledá špatně, všude rovina a pole. Nakonec to vzdáváme na jakémsi vylysaném místě uprostřed pole a rozbíjíme večerní tábor. Únava z pouště je obrovská a mraky krvežíznivých komárů vykonají své a tak po očistě vodou z kanystru a vypití spousty čaje zaléháme pod postavená tropika.
U Z B E K I S T Á N
Nevěřím své navigaci. Nevěřím svým očím. Ne, jedeme asi špatně. Ale místo, které jsem si uložil jako hranici mezi Turkmenistánem a Uzbekistánem, by mělo být před námi. Koukám na polní cestu, která končí plotem z vlnitého plechu. Už se chci otočit a rezignovaně jet s kluky hledat hraniční přechod, když se z pravé strany vynoří voják a zvedá cosi, co vypadá jako závora. Je jasné, že jsme správně. Za závorou je malá budka, kde opět kraluje Král sešit a Královna propiska“. Vypnout motorky, vysvětlit odkud jsme, kam jedeme, proč tam jedeme, jaké máme motorky, jestli jsme normální, když tam jedeme, jestli jsem normální, když vůbec někam jedeme. Odpovídáme a jsme nakonec puštěni dál. Opravdu po polní cestě se přesunujeme na ospalou celnici. Formality jsou až nezvykle rychlé a tak po dvou hodinách jsme v Uzbekistanu.
Po pár kilometrech dorážíme do města Nukus. Potřebujeme vyměnit peníze a tak se doptáváme po bazaru. V poledním horku parkujeme u bazaru a jsme rázem obklopení desítkami lidí. Opět desítky otázek. Hledáme někoho, kdo s námi smění naše dolary za jejich peníze. Během chvilky je u nás několik veksláků. V rukou mají nákupní tašky plné peněz. Zvláštní pohled. Stávají se z nás milionáři, v rukou máme svazky bankovek. Oběd a jede se dál. Jsem trochu nesvůj, čas pro přejezd Uzbekistánu se krátí a nás čeká Buchara a Samarkand, které bychom si rádi prohlídli.
Na cestě, která je dlouhá takřka 20.000km jsou místa, která si nezapamatujete. Jsou ale místa, která se vám vryjí do paměti tak, že i po letech je dokážete popsat do posledního detailu. Je jenom otázkou, zda v paměti přiřadíte k takovému ostrému vjemu zápornou, nebo kladnou hodnotu. Na cestách, jako je tato je nutno vždy počítat s tím, že se může něco stát. Ale asi každý se urputně brání si připustit, že se něco stane. Běžné věci, jako defekty pneumatik, malé pády motorky na těžkém úseku, něco uraženého, uklepaného, upadnutého, nesvítící žárovky, výměny oleje a já nevím co ještě, tak to jsou věci a události, které ani nevyhodnocujeme jako problém. je to problém, ale malý a většinou je posléze tématem pro povídání a spousty žertíků po návratu domů. Ale potom jsou věci, kterých se celou cestu bojíme opravdu. Bojíme se té sekundy, kdy se z pohody a dovolené, byť ji nazýváme expedicí, stane problém. Fatální, velký - PROBLÉM.
Stojím za zatáčkou a koukám do zrcátek. Nevidím motorky. Ani jednu. Ještě chvíle, která by odpovídala tomu, že si některý z kluků potřebuje odskočit, nebo nafotit velblouda, který se snad objevil u silnice. Nic jiného mě nenapadá. Z Nukusu jsme ujeli tak 60km a hledání bivaku je ještě v nedohlednu. Jsem už nesvůj, v zrcátcích pořád nic. Otáčím motorku a jedu zpět. Sjíždím z malého klesání a nejistota začíná sílit. Vidím motorku zaparkovanou v protisměru a druhou na zemi. Tonoucí se stébla chytá a tak chci věřit, že se některý z kluků jenom vyválel v písku. Zastavuji za ležící motorkou, kterou identifikuji jako Milanovu a vím, že je ZLE. Už při zastavování jsem viděl utrhané kufry a věci rozházené po zemi. Poslední naděje, že to zvládneme, umírá v okamžiku, kdy vidím na Milanovu motorku zepředu. Přední kolo de facto neexistuje, vidle ohnuté pod motor, olej z chladiče se mísí s benzínem z nádrže a další věci jsou signálem, že cesta pro Milana skončila. Zdeněk klečí u Milana, který je otřesen. Není čas řešit, co se stalo. Opatrně sundáváme Milanovi přilbu a pokoušíme se zjistit, zda je někde fatální problém. Okolo nás jsou již shromážděni zvědavci. Kde se tady vzali, to nevím, ale jsou tady. Žádám je, aby zavolali ambulanci. K ničemu se nemají a tak zvedám hlas. Volají kamsi s tím, že sanitka pojede aspoň půlhodiny. Nechápu. Odmítáme se Zdenkem Milana naložit do jakéhosi auta, nevíme, zda nemá nějaké vnitřní zranění. Čas do příjezdu sanitky využíváme ke spojení se s naším velvyslanectvím v Taškentu. Musím říct, že práce velvyslanectví v Taškentu byla excelentní. Ochota, snaha a nakonec i péče o Milana při návratu domů byla skvostná. Žádná nechuť, že je neděle, že mají starost či problém. Zcela rychlá, účinná a profesionální pomoc v krizovém okamžiku. Sanitka přijíždí. No sanitka. Přijíždí Mitsubishi 4x4, ale taková ta mrňavá dodávečka. Občas jsou k vidění i u nás, osobně je přezdívám na bombon na kolečkách. Vystupuje doktor a „ordinuje“. Uvozovky jsou záměrné. Měří Milanovi tep, kouká na zorničky. Verdikt zní, že je v pořádku. Nevěřím uším a tak se dohodneme, že jedeme do nemocnice. Nakládáme Milana na nosítka, která snad pamatují II.světovou válku. Zdeněk zůstává u motorky, já se vydávám za sanitkou do nemocnice. Cesta je pro Milana utrpení. Tlumiče pozbylo to vozítko již před drahně lety a tak každý otřes neskutečně bolí. Jedeme maximálně 70km/hodině, rychleji ta věc fakticky nejede. Jsme v nemocnici a kulturní šok pokračuje. Milana vynášíme ze sanitky a vynášíme ho do třetího patra. Bez výtahu, v ruce. Jdeme okolo pokojů, které jsou přeplněny lidmi a strašným zápachem z výkalů. Ukládáme Milana na postel, ale to je pouze terminus technikus pro věc, která tam stojí. Prostěradlo špinavé, děravé, drátěná matrace, která se okamžitě o 20cm propadá dolů. Doktor ze sanitky mizí a okolo mě zůstavají pouze čumilové. Hledám doktora. Přichází jeden, ale chce nejdříve Milanův pas, aby si ho zapsal. Povolují mi nervy, smýkám s doktorem za jeho plášť na zeď a z blízka na něho rusky řvu, že pokud Milana ihned nevyšetří, tak… Nevím co a tak větu nedokončuji. Doktor je překvapen a neriskuje, že budu pokračovat a tak si sedá k Milanovi. Opět mu měří tep pomocí hodinek a vytahuje stetoskop. Po chvíli vyslovuje verdikt, že to nic není a Milan je v zásadě v pořádku. Nechápu. Nervy mám na pochodu, Milan je stále zjevně v šoku, opakovaně se ptá na stejné věci a stěžuje si na bolest v rameni. Jediným škubnutím zvedám doktora z postele a dělám mu díru do pláště. Okolo stojící čumilové mě uklidňují. Doktor definitivně chápe, že skončila sranda a tak konstatuje, že uděláme sono a rentgen a potom se uvidí. Než připraví sono, tak konečně splníme úlitbu byrokratickému šimlovi a konečně zapisujeme Milanovi údaje do sešitu. Doktor si bere nový plášť a je jako vyměněný. Najednou vše funguje. Nakládáme Milana zase na nosítka a vezeme ho kamsi na sono. Vyšetření ukazuje, že vnitřní zranění nejsou žádná. zase nosítka, zase sanitka, zase několik kilometrů kamsi na rentgen. Rentgen je z roku 1954. To snad není možné. Ale lidé jsou vstřícní a fotky jsou za chvilinku. Nevypadá to na žádnou zlomeninu a tak Milana zase neseme na pokoj. nyní je již vše jinak. Pokoj je prázdný a sestřička právě prostírá čisté povlečení. Injekce na bolest a už jsou zde z prokuratury a od policie a vyšetřovatelé. Musím ale konstatovat, že jsou velice přátelští, několikrát se omlouvají, že musí sepsat protokol o tom, co se vlastně stalo. Rozpovídám se rusky a diktuji, co se seběhlo. Úsměvné bylo, že si to sepsali a potom konstatovali, že to musím v ruštině sepsat vlastnoručně. To je problém. Mluvit ano, ale psát? To neklapne. Dávají hlavy dohromady, mumlají si jako skupinka sportovců a potom na chvíli mizí. Nakonec přivádí paní, která umí rusky psát. Tak sepíšeme protokol ještě jednou, podepíšu ho a jsem volný. Chyba lávky. Prý ještě podpis Milana. tak jo. Chyba lávky podruhé. Musí být celý protokol znovu. Milan je vyčerpaný a tak vymýšlím bianco podpis a Milan může jet zpátky k motorce. S paní zapisovatelkou přepisujeme celý protokol na bianco papír. Uff, konečně hotovo. Venku už je tma a tak se k motorce vracím opatrně. Malé dobrodružství je přejetí pontonového mostu, kde jsou podélné díry, jejichž šířka odpovídá šířce předního, místy i zadního kola. Nakonec jsem ho přejel, ale by to o fous. Milan se Zdeňkem jsou u motorky a pomalu třídí věci na ty, které má smysl brát zpět domů a na ty, které se stanou součástí Uzbekistánu. V čase, kdy jsem byl v nemocnici, tak se Zdeňkovi povedlo několik neuvěřitelných věcí. Zajistil nám spaní pár desítek metrů od nehody. Zajistil uložení havarované motorky v garáži. Auto na letiště do Nukusu. A spousty dalších věcí. A tak se vše vyjasnilo a zjednodušilo. Milan druhý den ráno pojede domluveným autem na letiště do Nukusu, kdy v 10hodin dopoledne odlétá letadlo přímo do Taškentu. Přijíždí traktor, který zahákne zbytek motorky, a všichni se přesunujeme do pár desítek metrů vzdáleného domu. Den pomalu končí, a my, již zcela vyčerpaní pomalu usínáme.
Jsme sami. Náš expediční tým je najednou dvoutřetinový. Milana ráno odvezlo auto a tak jenom doufáme, že cestu domů zvládne bez potíží a vše bude v pořádku. Máme zabaleno, nálada je stísněná, moc toho nenamluvíme. Jedeme zase pouští, vedro je snad ještě větší, než v Turkmenistánu. Silnice se vlní a rozpálený vzduch vysává veškerou energii. Zavádíme pravidlo, že po ujetých 80km zastavujeme na občerstvení a odpočinek. Bojíme se, aby se nestalo něco špatného. Bude trvat skoro celou cestu, než nás přestane pronásledovat obraz ležícího Milana. Pozdě odpoledne jsme v Buchaře. Spaní a azyl nacházíme v hotelu nedaleko centra. Je to úžasná stavba, jejíž původ sahá až do 15. století. Sprcha, postel a klimatizace. Běžné věci, které na cestě dostávají zcela jiný rozměr. Po konzumaci těchto civilizačních vymožeností si rázem připadám jako platný člen lidské pospolitosti. Vykoupáni, oholeni, navoněni, v čistém triku vyrážíme se Zdenkem na obhlídku večerní Buchary.
Je to město starobylé, zapsané v seznamu UNESCO a tak naše očekávání jsou velká. Putovali sem kupci z Číny, Persie, Ruska i daleké Indie. Odpočinek v oáze obklopené pískem pouště Kyzylkum, hledali i benátští obchodníci a tu a tam sem zajeli až z daleké Skandinávie. Zboží přicházelo ze Středomoří i z Tibetu. Odtud do dálav putovalo koření, hedvábí, kožešiny, šperky, koberce. Nejen zboží ale proslavilo toto město. Buchaře se říkalo “moudrá”. Žilo tu a tvořilo mnoho slavných učenců, stavitelů, lékařů i básníků. Jména jako Rúdaki a Dakikí, Naršahi, Avicena, Ahmad Mah dúm Dóniš nebo Sadriddín Ajní nebyla dodnes zapomenuta. Buchara patří k nejstarším městům Střední Asie. Vznikla na dolním toku řeky Zeravšan již v 1. tisíciletí př. n. l. Nejstarší zmínky se objevují v dílech arabských kronikářů v 8. století n. l. Nejdůkladněji ale dějiny města popisuje až zdejší rodák, historik Abú Bakr Naršahí (899 – 959).Až do poloviny 4. století n. l. byla Buchara součástí Kúšánského království, v 5. století součástí Euthalitského státu, jehož metropole ležela od Buchary jen nějakých 40 km. V sedmém století dobyli Arabové postupně Egypt, Palestinu, Írán a vkročili také do Střední Asie. Roku 709 dorazili až k hradbám Buchary a dobyli ji mocným útokem. V 9. století se město dostalo do područí Samánovců a stalo se centrem rozlehlého feudálního státu. Buchara se mocně rozvíjela. V centru města Registanu se usídlily úřady – dívány, a stály tu i paláce bucharských velmožů a vládců. Ulice Rabátu, neboli předměstí, obsadili řemeslníci, Ark – či chcete-li citadelu – obhospodařovali vojáci. Město chránily mohutné hradby s jedenácti branami. Celé 10. století se považuje za dobu největšího rozkvětu. Strategické místo oázy na křižovatce karavan i její bohatství však bylo velkým lákadlem. Buchara neušla pozornosti ani Čingischána, který město po úporném boji dobyl v roce 1220. Za několik málo dnů zbyly z města jen doutnající trosky bez života. Je paradoxem, že o znovuobnovení slávy Buchary se vlastně zasloužil Tímúr, jeden z Čingischánových potomků, a pak především Tímúrův vnuk Ulug-beg. Mnoho z toho, co bylo tehdy postaveno, zdobí Bucharu dodnes.
Je však pravdou, že zvítězí potřeba podívat se na emaily a chvíli si psát s našimi drahými polovičkami doma a tak zapadáme do internetové kavárny. Klávesnice v azbuce je jenom malou slabinou na jinak skvělém městě. Pravda, ani připojení není nejrychlejší, takže představa, že pošlu fotky bere rychle za své. Jsme utahání a toto slovo, nebo snad spíše stav, se pomalu, ale jistě stává nedílným společníkem na naší cestě. Pro nás nezvyklé horko, vzdálenost od domova, zátěž z cesty a spousty dalších faktorů znásobují pocit únavy. Ale teď, po odeslání emailů a plni informací od našich žen, kamarádů a přátel, sedíme se Zdenkem na náměstí v Buchaře a popíjíme čaj a povídáme si spolu a únava pomalu odchází.
Ráno se balíme v klidu, absolvujeme procházku Bucharou, nakoupíme nějaké drobnosti, pošleme pohledy domů. Čeká nás přechod do dalšího tajemného státu, do Tadjikistánu.Celý den probíhá v klidu, dokonce si říkáme, že budeme mít chvíli na prohlídku další perly tohoto státu, města Samarqand. Člověk míní, zadní pneumatika na mé motorce mění. Ošklivý defekt zadní pneumatiky nám mění plány a tak strávíme nějaký čas výměnou pneumatiky. Nezbývá nám nic jiného, než přehodnotit časový plán a Samarqand vynechat. Na hranice přijíždíme až za úplné tmy. Odbavení je rychlé, přeci jenom je již pozdní hodina.
Ráno se budíme na neutrálním území. Vlevo je Uzbecká hranice, vpravo Tádžická hranice. Celní a pasové formality jsou za malou chvilinku odbavené a ani nic neplatíme. Vyjíždíme směrem na Dushanbe, které je hlavním městem tohoto státu. Ve městě nás pouze zaskočí policisté, kteří stojí opravdu na každém rohu. Vysvětlení je však rychlé a jednoduché. Za malou chvíli má projíždět kolona s prezidentem a tak se hlídá. Město Dushanbe nás ničím nezaujalo a tak ho rychle a rádi opouštíme. Den se již nachýlil do pozdních odpoledních hodin a tak jedeme hledat nějaké spaní. Opět funguje náhoda a pomocí dvou dělníků, kteří u řeky těží písek, nacházíme místo, kde ze země vyvěrá pramen čisté vody. Nicméně příjezd na večerní bivak zpestřuji tím, že sebou plácnu při zcela nevinném přejezdu potůčku. A tak motorka i já jsme rázem od nánosu bláta. Dělníci se dobře baví, inu, cizí neštěstí vždy potěší. Na druhý den máme naplánované čištění vzduchových filtrů, uklízení kufrů, praní ponožek a triček a já musím vyměnit žárovku v hlavním světlometu. Drobnosti, které jsou na cestě běžné. Před obědem vyrážíme směrem na Kharug. Cesta ubíhá rychle až do okamžiku, kdy nás zastavuje na kontrolním bodu policie. Beru to již sportovně a tak dávám pas a ostatní doklady. Je docela horko a tak si říkám, že by bylo fajn zase pokračovat. Tuto vizi rychle bourá policista, který prohlašuje, že díl nesmíme jet. Musíme vypnout motorky a odstavit je bokem. Policisté jsou příjemní, ale zjevně mají problém s tím, abychom jeli dál. Nakonec je volán náčelník, který po chvíli doráží autem a někam telefonuje. No, nebudu to napínat. Na kontrolním bodu jsme strávili víc jak 4 hodiny a nakonec jsem musel použít zvýšeného hlasu a pohrůžky ambasády. Nepochopil jsem, proč nás nechtěli pustit a kam všude volali, nicméně jsme nakonec jeli dál. Ke cti policistů je však nutno přiznat, že se o nás královsky starali. Seděli jsme ve stínu, přivezli úžasný oběd, povídali si s námi. Takže to nebylo tak strašné. Pouze to vedro. Jedeme dál a přichází zásadní změna. Končí asfalt a začíná gruntovka, která posléze přechází jenom v udusanou cestu s velkými dírami. Občas kamení, občas štěrk, občas kombinace všeho možného.
