Jurek Hueber
Při jedné ze svých posledních cest, chtě nechtě, zamýšlel jsem se nad českou povahou a zvažoval, kam se poděla rytířskost Čechů. O tom, že jsme co by motorkářský národ neustále ohrožování neukázněnými řidiči automobilů a mnohdy dnes již i samotnými řidiči motocyklů, kteří čas od času mají problém zvládat stopu, či bezhlavě předjíždějí a řítí se na vás v protisměru, jsme se každý na českých silnicích přesvědčili jistě již nesčetněkrát. Jistě každý na naších silnicích zaznamenal aroganci mnohých řidičů silných vozů, kteří se občas rozhodují přetahovat se s vámi o místo na silnici. Projížděl jsem mnoha státy Evropy, ale vždy jsem se setkal s ohleduplností a tolerancí. Pravda, existují státy kde jsou jízdní pravidla poněkud odlišná a právo přednosti jízdy bývá chápáno různě. V dnešním Srbsku není ojedinělým případem že ten kdo má novější a silnější auto, či ten kdo je na křižovatce první přivlastňuje si přednost. To že vás mnozí předjíždějí i z pravé strany, do česka zatím ještě díky bohu nedorazilo, leč s ojedinělými případy se čas od času taktéž můžeme setkat i u nás. Převáželi jsme motocykly s Anglie a za více než tři tisíc kilometrů, neměli jsme jedinou potřebu prudce brzdit, či jinak prudce měnit směr jízdy, což s ohledem na naložený přívěs a přikartované motocykly, může být velkým problémem. Jakmile jsme přejeli české hranice, bylo hned znát, kde jsme a kdo kolem nás projíždí.
Během letošního léta jsem projížděl některými státy a za více než čtyři tisíce kilometrů jsem nespatřil žádnou dopravní nehodu. Při svém návratu, jen na dálnici D1, hned dvě, z toho jednu tragickou. Za celou dobu ježdění po jihu Evropy, byť byl provoz jakkoli hustý, nesetkal jsem se s nikým, kdo by mne nějakým způsobem ohrozil, či omezil. Přesněji řečeno, s nikým z cizinců. Bohužel toto nelze říci o setkáních s několika řidiči vozidel, českých registračních značek. Je smutné, že například při cestování v horách, na úzkých cestách, kde má problém vyhnout se osobní vozidlo i s motocyklem, setkal jsem se s absolutní bezohlednosti českých řidičů. To že mnozí z nich nepochopí, že naložený motocykl ve dvou má problém odcouvat do kopce, by se dalo ještě tolerovat. To však že mnohé reakce byly doprovázeny agresivitou, kdy nebylo daleko k pěstnímu prosazení svého práva, značně převažující osádkou vozidla, je již spíše k pláči. Skutečně dojemné setkání s patřičnou dávkou národního ducha. A tak zatímco Chorvatský řidič v klidu uhne a odcouvá i několik set metrů z kopce, aniž by vám jakkoli spílal a ještě se na vás usměje a vytvoří atmosféru pohody, český řidič vám odpoví gesty a posunky, více než výmluvnými. A tak se po mnoha takových setkáních člověk cítí poněkud smutně a říká si, máme jako český národ ještě pořád mnoho co dohánět, než se skutečně vrátíme do té Evropy tak, jak jsme si to před mnoha léty jako národ slibovali. No alespoň co chování na silnicích se týče. Možná jsem na tento nešvár více citlivější, ale skutečně, postrádám, dnes již i Evropských cestách, českou rytířskost, dob minulých.
