Czech Dakar Team, 08.01. 2010
Šestá etapa: Vítejte v zemi prachu
Stoosmdesátikilometrová spojovačka přivedla závodníky na start již šesté etapy, která zavedla startovní pole do nejvzdálenějšího místa trati – chilského Iquique. První třetina speciálky vedoucí na sever se jela mimo pistu a nabídla moře prachu. Terén se postupně měnil na rychlou širokou pistu, kterou v závěru vystřídal padesátikilometrový úsek plný písku. Po zdolání poslední duny se závodníkům nabídl úchvatný pohled na oceán a prudké mnohasetmetrové klesání z obrovské písečné hory. 418 kilometrů dlouhá rychlostní zkouška byla další rozbíječkou v řadě a opět zredukovala počty účastníků a to i v českých barvách.
Marek Spáčil dnes zůstal stát na trati a jeho posádka bojovala celou noc ve snaze dostat zelenou Tatru zpět do závodu. V době uzávěrky této tiskové zprávy byl Spáčil ještě na trati a pracoval na uvedení motoru Deutz do provozu.
Jiří Janeček s Viktorem Chytkou dorazili do cíle šesté etapy současně se sesterskou Toyotou pilotovanou Dušanem Kunovským: "Byla to opět jezdecky nepříliš atraktivní etapa plná prachu a kamení," shrnul své dojmy z průběhu speciálky Jiří Janeček. Asi na devadesátém kilometru postihly Toyotu technické problémy. "Přestaly nám fungovat zadní brzdy a tudíž jsme museli zvolnit," dodal Janeček. "Dobržďování bylo mnohem obtížnější. Zvýšené namáhání předních kotoučů se na nich projevilo, až v bivaku jsme zjistili že, jsou oba prasklé."
Posádka se tentokrát dopustila drobnější navigační chyby, kterou však vzápětí odhalila a vrátila se zpátky na trať. "Měli jsme problémy s odometrem, tedy zařízením které nám odpočítává ujetou vzdálenost," popisuje technický problém Jiří Janeček. "Díky tomu jsme udělali drobnou navigační chybu, kterou jsme však vzápětí napravili. Na trati jsme se díky tomu hned dvakrát vzájemně předjeli s Toyotou Dušana Kunovského."
Měsíční krajinou nazval Viktor Chytka některé pasáže speciálky, kterými projížděli: "Místy připomínala erzeta měsíční kraji nu, alespoň tak jak si ji představuj z fotek co jsem viděl."
Dušan Kunovský jel opět svou klasiku postavenou na vyrovnané jízdě bez navigačních chyb. "Celkově to byla nezáživná etapa plná prachu a kamení," shrnuje své pocity Kunovský. Jeho Toyotu tentokrát postihl kritický okamžik: "Těsně za místem, kde leželo rozbité VW se startovním číslem 112 na střeše, jsme si skočili a skončili na levém boku. Byla to strašná rána, vnímal jsem dopad a myslel jsem, že je konec." Kunovskému ani Latiňákovi naštěstí nic vážnějšího nebylo, takže upoutali kurtu kolem auta a projíždějící Iveco jim pomohlo zpět na všechna čtyři kola, aby po nezbytné kontrole motoru, náplní a náprav mohli pokračovat dál. "Trochu jsem si hnul krkem, ale není to nic zásadního," komentoval situaci v bivaku většinový vlastník společnosti Central Group, který přitom útrpně sledoval mechaniky snažící se otevřít pomačkané dveře na straně řidiče. "Byla to opravdu náročná etapa," zhodnotil průběh šesté erzety Kunovský. "Tolik prachu jsěem v životě neviděl a už ani vidět nechci. Je tak jemný, že se dostane úplně všude. Začínám být trochu unavený, řekl bych úměrně tomu, co máme za sebou. Po cestě jsme viděli spoustu nehod včetně rozbitého vozu Miroslava Zapletala nebo stojící Tatry Marka Spáčila." Kunovský rovněž vyzdvihl navigační schopnosti svého spolujezdce Libora Latiňáka: "Neviguje opravdu skvěle, zatím jsme ani jednou nebloudili."
Libor Latiňák popisuje svůj technický pohled na nehodu, která Toyotu postihla: "Nejdůležitější bylo okamžitě zdechnout motor, což jsem udělal. Vždy je lepší, když auto dopadne na levou stranu, aby olej nenatekl do hlavy válců. Celá anabáze od převrácení do odjezdu nakonec naštěstí netrvala déle než 20 minut." Latiňák popisuje i další závadu, která Toyotu postihla: "Asi stopadesát kilometrů před cílem jsme začali slyšet mlácení z pravé zadní strany a auto začalo být neklidné . V bivaku se ukázalo, že se vyklepalo uložení pravého zadního tlumiče."
Oldřich Bražina ohodnotil etapu velmi podobně, jako většina ostatních: "Nevím, jaký má smysl jezdit pořád dokola v prachu a kamení." Všudypřítomný prachový písek fesh- fesh se už všem závodníkům i mechanikům opravdu zajídá. Neustálé prášení vytváří na trati množství nebezpečných situací. Olin si pořád stěžuje na to, že mu jeho čtyřkolka nejede tak rychle, jak by potřeboval: "Je to pořád o tom samém, nemám pod sebou dost koníků, tak to musím nějak přežít." Trať se po průjezdu prvních aut a kamionů stává pro motorkáře a čtyřkolkáře velmi nebezpečnou: "Auta a kamiony původně ztvrdlý povrch rozjezdí na kaši, která pro nás skrývá velké množství děr a bohužel i kamenů. Spravováním z předchozí etapy se Bražina, který je sám sobě mechanikem, zabýval až do dvou do ráda a tříhodinový spánek asi nebyl to, co by jeho tělo potřebovalo. Na závěr etapy se před Bražinou otevřelo nádherné panorama s výhledem na moře: "Byl to opravdu pěkný pohled umocněný délkou posledního sjezdu.Bražina prozradil i malé tajemství: "V bedně mám láhev slivovice a moc se těším, až ji během volného dne otevřeme."
Roman Krejčí, kterému mechanici v bivaku neřeknou jinak než Maňas, dnes bohužel okusil první letošní technický problém, který jej připravil o hodně času: "Na osmdesátém kilometru napraskl držák veškerých přístrojů. Další jízda závodním tempem byla nemožná, protože reálně hrozilo, že by konzola odpadla celá a tak jsem byl nucen zpomalit a pokračovat dále rychlostí maximálně 40 km/h. Po více než třistadvaceti kilometrech jsem se nakonec dostal motorku do cíle." V bivaku se Roman, který si většinu servisních činností dělá na svém stroji sám, ve spolupráci s mechanikem Jardou zaměřil krosamě běžného servisu právě na lepší uchycení přístrojů. "Snad už to teď vydrží až do cíle, protože jízda menší rychlostí byla v konečném důsledku dvakrát horší a náročnější, než kdybych jel své tempo." Roman viděl přímo n trati i oživování kolegy motorkáře: "Snažil jsem se na to nemyslet, ale samozřejmě že Vám taková věc nepřidá. Takový je prostě Dakar, takové je závodění. Nechci si vůbec připustit, že bych mohl být na jeho místě, protože to bych pak nemohl vůbec závodit." Roman nakonec pracoval na mašině do brzkých ranních hodin, i když by spánek vzhledem ke své vláčnosti během rozhovoru rozhodně potřeboval.
Podle Jana Veselého byla dnešní etapa těžká právě tím, že byla dlouhá. Veselý se přitom dnes hned dvakrát potýkal s navigací: "Ze začátku jsem asi patnáct minut hledal jeden waypoint. Asi jsem měl jet raději podle sebe, ale uvěřil jsem, že když jede někam 10 závodníků společně, tak ví co a jak.. Sám přitom cítím co je z pohledu navigace dobře, tak se tím příště zkusím řídit. V dunách před cílem jsem totiž něco podobného zopakoval, když jsem se pro změnu chytil Liazu Martina Macíka. Zatím nejnebezpečnější dakarská situace v podání Jana Veselého začala nevinně: "Udělal jsem si podle všeho rekord ve skoku do dálky. Jel jsem za autem, které mi prášilo a asi ve stovce jsem přehlédl dvoumetrový schod směrem dolů, pod kterým byla navíc ještě studna. Musel jsem to skočit, jinak by to dopadlo špatně. Při dopadu jsem sice upadl, ale nebylo to zas tak strašné. Hned jsem vstal a utíkal varovat za mnou jedoucí čtyřkolku, protože ta by jinak spadla snad rovnou do té studny. Délka toho skoku byla tak 25 až 30 metrů, což je celkem slušné." Motorka to naštěstí přežila bez větších poškození. Motorkář popisuje i závěrečný dlouhý sjezd do bivaku: "Ten výhled byl opravdu skvostný. Motorka najednou ztichla. Až když jsem přijel do cíle a neslyšel pořadatele tak mi došlo, že mi zalehlo v uších." Honza je sice omlácený a bolí ho jak se říká celý člověk, ale není to nic, s čím by se nedokázal vyrovnat. Nejhorší je pro něj prý ranní vstávání, tedy než se rozhýbe do provozuschopného stavu, ale jakmile sedne na motorku, tak je vše v pořádku: "Záda mne pořád bolí, třeba jen obléci si tričko je utrpení. Zranění jsem si přivodil na motorce, tak jej musím na mašině i vyléčit." Co očekává Honza od sedmé etapy? "Bude to hodně o dunách a na to se moc těším."
Martin Kolomý dnes na 180 kilometru potkal zelenou tatru Marka Spáčila a strávil s ním čtyři a půl hodiny ve snaze vrátit agregátu Deutz zpátky život. V půl šesté se Kolomý, který podporuje i další startovní čísla Czech Dakar Teamu, rozjel zpět na trať, kterou nakonec v termínu a při svitu hvězd úspěšně projel: "Stihli jsme to včas, i když jízda v noci byla úplně něco jiného, než co jsme zažívali předtím." Kolomému se v dunovém závěru rychlostní zkoušky nevyhnul technický problém, se kterým si však i po tmě rychle poradil: "Při výjezdu na dunu jsme udělali obě přední gumy. Oprava nám šla poměrně rychle od ruky, i když jsme v bivaku nechali baterku." V závěru posádka hodně pospíchala, aby přijela do bivaku čas. "Normálně bychom v noci vyslali zvěda, který by šel napřed a vedl nás dunovým polem," popisuje Kolomý. "To jsme zkusili na začátku, ale bylo to dost pomalé, tak jsme jeli jen na oči a nakonec nám to vyšlo."