Olda Bubeníček, 18.7.2017
První rande s Rebelkou nedopadlo. Hondí slečna se zalekla mého mužného vzhledu a nechala se od servisáků zapírat, že ještě není na jízdu připravená. Napodruhé už to ale vyšlo a my si spolu vyjeli na seznamovací vyjížďku.
První dojmy
Když si Hondu přebírám, vidím štíhlou malou motorku s celkem velkým výfukem a malým sedlem pro spolujezdce. Mám trošku obavy, jak se za řidítka se svou výškou poskládám.
Rebel(ka) se hned po natočení prezentuje velmi atraktivním zvukovým projevem své výfukové soustavy. Četl jsem, že něco se někde přenastavilo, opozdilo nebo zrychlilo a bylo to. Nevím co, ale zní to super. Ona sama koncovka výfuku má průměr střední bazuky a při pohledu zezadu je až nepoměrně velká ke štíhlé stavbě stroje. Ale my máme rádi, když zvuk výfuku chytí u srdce, takže jednoznačně palec nahoru.
Seznamovací osahávačku máme za sebou a usedám za řidítka. Vyrážím vstříc pražské odpolední dopravní džungli a oceňuji úzkou stavbu motorky - vejdu se všude. Brblám si to v hlubokých tónech Prahou a proplétám se vstříc karlovarské dálnici.
Motor
Psáno jest 500, pod zadkem ale máte 471 cm3 ve dvou paralelních válcích, vše chlazeno kapalinou. Motor je typický dolňák, který směrem výše nachází své limity a řidiče vrací do režimu cruising a pohoda džez. Tenhle motor má rád, když se jede pokud možno ustálenou rychlostí, bez prudkých změn stylu jízdy a vytáčení někam do červené. Na to je třeba se psychicky připravit a nečekat od něj něco, na co nebyl laděný. Prostě klídek.
S tím souvisí i téma brzd. Vpředu jednokotouč stíhá naprosto vše, co na silnici nastane při kochacím režimu. Jinak stejně s Rebelkou většina uživatelů jezdit nebude a pokud snad ano, pak by měli uvažovat o jiném stroji.
Jízda
Jakmile vyjedeme na obchvat Prahy a tempo dopravy se zrychlí, přidávám i já a ženu Rebelku k hranici 100 km/h. Do stovky je vše v pohodě, i když vibrace se nesměle začínají hlásit o slovo.
Jakmile jdu přes kilo, není mi to už moc příjemné. Vibrace vládnou a motor se i na šestku v těchto rychlostech necítí. Je to prostě dolňák po dietě a povolených dálničních 130 zkouším jen pro formu a není to ono.
Těším se na konec dálnice a hledám si optimální rychlost na silnicích první a druhé třídy. Tu nacházím v kochací zóně 80 až 85 km/h, a tady si začínám vyjížďku užívat. Dvouválcové předení s brumláním do mohutného výfuku a konstantní rychlost brouzdání se krajinou jsou to pravé.
Zrovna když jsme v nejlepším a souznění duší se naplňuje, začínají se po hodině jízdy hlásit v následujícím pořadí zadek, kyčle a záda. Jsem prostě na Rebelku moc velký chlapisko a její drobnější stavba si začíná vybírat svou daň. Dávám proto zdravotní pauzičku na kávu.
Druhý den, když jdeme fotit, oceňuji lehkost, s jakou se s motorkou na pětníku otáčím a jezdím před fotografem sem a tam. Tohle bude pro budoucí majitele oceňovaná vlastnost.
Cestování
Cestovatelské ambice jsou dle mého názoru limitovány postavou řidiče a velikostí pozadí spolujezdce. Nezkoušel jsem to, ale udržet se na bobíku na zadním blatníku dá asi práci většině batůžků z kategorie „krev a mlíko“ a nebude to na žádné dlouhé výjezdy přes půl Evropy.
Hondu Rebel vidím jako jednomístnou kochací mašinu na jednodenní výlety pro začínající nebo drobnější motorkáře a motorkářky. Je to logické pokračování po pár letech na stopětadváce a jako první seznamka s velkou mašinou, která jezdce nebude stavět do nepříjemných situací a poskytne možnost vyjezdit se před přestupem do třídy velkých cruiserů.
Závěrem bych poděkoval Rebelce za nahlédnutí do kategorie menších kochacích motocyklů, ale na trvalý vztah by to mezi námi stejně nebylo. Hondu to mrzet nemusí, protože nabídek vzhledem ke svému určení dostane ještě tuto sezonu jistě hodně.