Jiří Bašný, 10.4.2012
Tento článek vyšel už v MotoRoute č. 2/2007.
Jsou toho plné diskuze, jak ty „face to face“, tak i dnes velmi oblíbené virtuální, pěkně pod nicky, zpoza nichž se leckdy dá hezky házet bláto po bližních. Ale huš, máme se bavit o technice. Přesněji tedy, jak si připravit mašinu na trochu delší výlet či dovolenou, a pak taky, co si na takovou cestu s sebou vzít. Přesněji, co z náhradních a spotřebních dílů, nářadí a podobně. Takže, následující řádky berte prosím jen jako osobní doporučení, podepřené jen tím časem, co jsem na delších trasách prožil. A předem upozorňuji, následující není pro kované dálkoplazy. Pro ně totiž platí jiná měřítka.
S dlouhými cestami jsem začínal v dobách, kdy pečlivá technická příprava stroje před „výkonem“ byla vzhledem k tehdejší úrovni techniky nezbytnou nutností, stejně jako odpovědný a náročný výběr součástek, které bylo dobré a někdy i nutné s sebou smýkat. Většinou člověk dojel domů s tím vším železářstvím ve stavu nedotčeném, ale byly případy, kdy vezená součástka měla (skoro) cenu zlata stejné váhy... Čas trochu oponou trhnul a technická úroveň dnešních mašin je úplně někde jinde. Mohlo by se zdát, že se bavíme takříkajíc o ničem. Mno, mírný nesouhlas. Jednak přeci jen u nás jezdí mašiny leckdy starší, navíc je z důvodů převážně finančních šizen pravidelný servis. A to už se vůbec nezmiňuji o „přirozeném odchodu“ spotřebních dílů či „nepřirozeném“ zániku něčeho v důsledku byť jen lehkého pádu. Leckdo namítne, že dneska, při ježdění po Evropě a civilizovaném okolí, vše vyřeší kreditka či debetka. Jo, nakonec ano, ale proč si neušetřit prachy, čas a starosti?
Nejdříve příprava. Záleží na délce uvažované cesty. Máme spočítánu kilometráž, co asi projedeme. K této sumě s klidem připočtěte čtvrtinu navíc a budete na pravdivé hodnotě, ze které se dá vycházet. V první řadě se zaměřte na spotřební díly a kapaliny. Tedy, olej plus filtr. Dále, jak je na tom vzduchový filtr? Kdy naposledy (jestli vůbec) jste jej čistili nebo i vyměnili? Řeklo by se, prkotina, ale důležitá, protože leckdy se ze sání místo filtru doluje něco obzvláště ošklivého. Takže, nejspíš vyměnit taky. Příslušníci kardanového kmene si vzpomenou, kdy naposledy měnili těch několik deci v sestavě zadního převodu, popřípadě v oddělené převodovce. Tady jsou lhůty o dost delší, proto nejspíš půjde jen o rutinní kontrolu hladin. U kapalinou chlazených motorů totéž platí pro médium v soustavě.
Oslím můstkem se přeneseme k mnohem obyčejnějšímu typu převodu, kterým je řetěz. I když třeba ještě má kus života před sebou, uvědomte si jeho budoucí zátěž, kilometrový proběh a zkušenost velí, že ke konci života řetězu jeho kvalita klesá neuvěřitelně rychle. Pak napínáte každý den a trnete, kdy vás nebo kolegu přetržená kšanda vezme přes hrb. S touto představou budete kupovat a měnit (samozřejmě celou sadu) mnohem radostněji. V souvislosti s řetězem bych klidně i pouvažoval o přídavném systému olejového ztrátového mazání, jako je například Scottoiler. Vzhledem k cenám mazacích sprejů se jeho koupě po čase vyplatí. A navíc, nemusíte vykonávat ty nedůstojné pohyby a přískoky kolem zadku motorky.
Ti nemnozí, kteří mají „zubatý“ řemen, mají i mnohé ulehčené, provedou jen vizuální kontrolu a vezmou na zřetel lhůtu výměny.
Na co se obecně dost kašle je kvalita brzdové kapaliny. Ta z principu svého složení stárne díky vstřebávání vzdušné vlhkosti a tím klesá její bod varu. Při normálním stylu jízdy s ní můžete klidně drandit dál, ale přeci, na dovolenou se jezdí ve dvou, s bagáží, navíc nějaké ty dvoutisícové průsmyky... Intenzivní dlouhodobé brzdění uvede kapalinu do varu a je konečná, brzdit můžete tak leda „na pekaře“. Takže, opět kontrola a po dvou letech (obecně) těch pár decilitrů vyměnit. Jde to i svépomocí a nestojí to skoro nic. Bacha jen na dodržení odpovídající stupnice DOT (kvalita).
Brzdy tvoří samozřejmě i brzdové destičky. Nevyjel bych dál než za pár mezí bez alespoň 2 – 3 mm obložení na podkladu. Jste-li na této hranici, buďto před cestou destičky vyměňte, nebo alespoň náhradní přibalte do nějakého zákoutí motorky. Dá se zvládnout i výměna na cestě.
Zbude-li čas a blíží se lhůta periodického seřízení (ventily, svíčky, řemeny a tak), tož do ní. Ale když se nestihne, zase tak moc se neděje. Dnešní motory si lehké (lehké!) překročení mohou dovolit.
Nakonec bych doporučil důkladné umytí. Ne že by bylo nutné vyjíždět s nablýskaným strojem (i když „krujzráci“ to vidí jinak 
), ale zkušenost dí, že při opravdu důkladné očistě se přijde na lecjakou kulišárnu. Tudle upadlý šroub, tamhle „načatý“ bowden, leckde třeba prasklinka. Nicotnosti, ale mohou se z nich vyvinout nepříjemnosti. Takže mytí a následná zevrubná prohlídka spojená s kontrolou šroubových i svařovaných spojů rozhodně není od věci. A ti, co mají ještě „klasické“ bowdeny, je mohou promazat. Bacha jen na moderní lanovody s teflonovými výstelkami, ty se naopak mazat nesmí, ani trošičku…
Motorka je připravená, teď co si pro ni vzít s sebou? Povinná výbava hovoří jasně, ale po pravdě, moc s ní nenaděláte. Především tedy nějaké to základní nářadí. Kašlete na cajk z nočníkové oceli za pár babek odkudsi z předměstského super-hyper. Pakliže už doma něco používáte, je nejlepší si to přibalit. Víte, co na co použijete, jste zvyklí na „svoje“ nářadí (ve stresu tohle hodně pomáhá). V opačném případě navštivte speciální obchod s nářadím a vyberte přesně a jen a jen to, co se hodí. Pravda, stojí to trochu víc než standardní sada, ale vercajk má být kvalitní. Samozřejmě, totálně „nemechaničtí“ typové s sebou nebudou tahat brašnu jako Vondřich, ale spolehnou na štěstěnu, kamarády a dobré duše.
Co dál vzít? Nejdříve bych uvažoval, co se tak může poškodit při jakémkoliv pádu a bez čeho se nedá jet. Takovou „blbůstkou“ je třeba spojková a brzdová páčka. Ulítnou nebo se zlomí raz-dva. Mají-li z výroby zeslabovací vroubek v půlce, zůstane alespoň pahýlek, se kterým se dá, sice blbě, ale přece, spojkovat či brzdit. Co však, když je fuč celá? To se pak náhradní hodí. Samo, u opravdu běžných modelů se dá koupit leckde, ale ruku na srdce. Páčka moc nestojí a zabere místa ještě míň. Dá se připáskovat kdekoliv na rám či podsedlovku pod kapotáž. Stejně lze vézt i důležité náhradní bowdeny, tedy plynový a popřípadě spojkový. A kdo je nechce vozit, může přibalit alespoň metrážové lanko a válečkovou koncovku se šroubkem, s tím se dají dělat kouzla. Ti, co mají paprsková kola (tedy hlavně enduráci), si mohou stejně tak přibalit i pár drátů do kola, čeká-li se nějaký ten off-road.
Pro opravy na cestách se hodí pár metrů vázacího drátu, role „NASA“ pásky (to je ta stříbrná, co se blbě utrhává, osvědčila se i v Apollu 13 ), něco kablíku a pár lustrsvorek, to kdyby přišlo ke krocení elektrických skřítků. Dobré je vzít si s sebou svazeček elektrikářských stahovacích plastikových pásků, poslouží nejen motorce, ale i poškozené kempingové výbavě.
A co jinak na mašinu? Asi už nic, pominu-li antipich na gumy. Než známý sprej, preferuji spíše soupravičku s lepidlem, špunty a bombičkami. Je skladnější a výsledek opravy bývá úspěšnější. Ale pravda, chce trochu manuální zručnosti. (Pozn. red.: V redakci máme velmi dobré zkušenosti i s oním sprejem.)
Obzvláštní pesimista (mezi něž se také počítám) si někam zakutá třeba i náhradní uhlíky do alternátoru a startéru. Mimochodem, smýkám je s sebou dost dlouho a kdysi ve Francii přišly jako na zavolanou. Elektronické krabičky nemá cenu brát. Jednak je jich dnes na mašině víc než dost, stojí prachy, a když se něco vyvrbí, stejně je to povětšinou „na vozejk“. Naštěstí, nyní je máloco tak spolehlivé jako elektronika, to spíše odejde nějaké čidlo a tak.
Takže, to je asi tak zhruba vše. Dalo by se psát (a hlavně diskutovat) skoro donekonečna, co ano a co ne. Stejně bychom se cíle nedobrali. Nečiním si nárok na vševědoucnost a neomylnost, spíše tohle vše berte jako osobní doporučení na základě vlastních zkušeností. Hlavní je, aby na příštích cestách nic z výše uvedeného nebylo potřeba!
