Jana Dorňáková
where to buy low dose naltrexone
naltrexone
where to buy
Když jsme zase nasedli na motorky, tak se pod námi trošičku prohnuly. Začalo mírně krápat a netrefili jsme správný sjezd na Morkovice. Vše se začalo mírně komplikovat. Nad Němčicema nad Hanou, to jel Michal zrovna přede mnou, jsem si tak v klídku jela, když tu náhle se mě rozhodl předjíždět zadek motorky. Snažila jsem se to vyrovnávat řídítkama, ale šlo to dost ztuha, naštěstí jsem zahlédla na pravo vjezd mezi pole, tak jsem se snažila to směřovat tam. K tomu jsem ještě koukala, jak mi Michal ujíždí z dohledu, ale ve stejnou chvíli, kdy jsem sahala po klaksonu, si mě očividně všimnul, otočil se a nakvaltoval to rychle zpět ke mně. Já jsem se mezitím stihla svléknout a trochu se zpamatovat z toho, co se vlastně stalo. Začali jsme šmátrat v kufrech a vytáhli potřebné náčiní, včetně kompresoru. Vše se zdálo být v pořádku a tak jsme vyjeli dál. Bohužel to opravdu bylo jen zdání. V Němčicích mi šel opět zadek bokem, v tu chvíli volal kamarád, že v Bukovanech děsně prší. Nedalo se nic dělat, motorky jsme zatáhli na náměstí, které nám bylo doporučeno jako dobrý úkryt, neboť se tam před městský úřad daly schovat i stroje. Nic teda proti Němčicím, ale moc jsme se tu necítili. Šílenou rychlostí tu pořád dokola projížděla asi čtyři stejná auta, všechno hrozný „vrány“. Občas zastavili, někdo vystoupil, někdo nastoupil, chvíli stáli uprostřed náměstí, no prostě trošku Bronx. Svolali jsme tedy blízkého jíného kamaráda, který pro mou motorku přijel autem a odvezl mi ji k sobě do garáže. Já jsem nasedla za Michala a zbytek cesty jsem už byla jen jako batoh. Vzhledem k tomu, že se vyřizování, hledání a odvoz motorky protáhl asi na tři hodinky, tak jsme odjížděli již za tmy. Nicméně se zdálo, že vše už proběhne tak, jak má. Ale chyba lávky. Kousek před Kyjovem na nás zdáli svítila světelná tabule, když jsme k ní dojeli, dozvěděli jsme se o jakési objížďce kvůli sesypané vozovce v Koryčanech, pod tím ale bylo napsáno, že to platí pouze nad 3,5 tuny. Zas tolik jsme se nenajedli, takže jsme to akceptovali, ale jeli jsme dál. Po asi deseti kilometrech jsme ale zjistili, že to očividně myslí vážně a teď už bez udané váhy. Trošku zklamaní jsme se tedy obrátili a vydali se zpět. Jeli jsme podle objížďky, nicméně naznačené šipky po chvilce zmizely a my si to mířili Buchlovkama nahoru a pak dolu a navigace pořád zarytě tvrdila, že nejkratší bude vrátit se zpět. A to už jsme ujeli dobrých dvacet kilometrů. Oba už mírně nervózní jsme zastavili a domluvili se, že se objížďka – neobjížďka mame enduro, pojedeme kdyžtak po poli. V asi půlce Buchlovek jsme odbočili z hlavní silnice a po chvíli potkali právě parkující noční autobus, zajeli jsme k němu, zaťukali na dveře a zeptali se pana autobusáka na cestu. Ten nám řekl na férovku, že tam je jenom sesypaná silnice, a že tam máme v klidu jet, že se to dá objet po poli, akdyž se tam vejde on, že my to zvládneme v klídku. Ještě dodal, že se odtud právě vrátil, a že tam policajti nejsou, že jako fakt v klidu můžeme jet tudy. Dali jsme tedy na radu toho hodného pána a opravdu, spadlou silnici jsme objeli po poli a po chvíli konečně dorazili na místo určení. Uff. Byl to tedy den za všechny prachy, smůla se nám jen lepila na paty, ale ještě štěstí, že jsme dorazili takhle pozdě, alespoň nás minul déšť. Ten večer se nám, po pár kouscích ale opravdu prima spalo.
