Olda Krhůtek, 24.7.2017
Už jako školákovi se mi líbil moped Stadion S 11. Jeho jednoduchý lehký rám, hezký vzhled, malá benzínová nádrž a ostrý zvuk výfuku. Tenkrát možná i jaké měl prdy, oproti bicyklu, který mi občas půjčili rodiče, abych zajel nakoupit do Jednoty. U nás byl pro něj vžitý název ,,Kozí dech‘‘.
Můj strýc na něm jezdil k nám a já si uložil do paměti vůni zahřátého motoru. Ta směs spáleného benzínu s olejem učarovala tenkrát mě, stejně jako spoustě jiných, protože jak jinak si vysvětlit to nadšení, které přetrvalo po generace? I dnes se nadšenci pouští do shánění, restaurování a konečného probuzení toho doslova šrotu k životu.
Konečně vysněný Stadion
My jsme s kamarády aspoň občas přes prázdniny potrápili Pionýra 550, když byl tatínek jednoho z nás v práci. Moped jsem si pořídil až ve svých osmačtyřiceti. Neopustilo mně to. Přivezl ho bratránek až z Chocně a před manželkou jsem to radši ani nevzpomínal, abych jí ,,nepokazil náladu“.
Když jsem se na něm poprvé svezl, trochu jsem ochladl. Můj vysněný mopedek se doslova třepal do stran, při ukazování směru jsem málem neudržel řídítka a řazení na rukojeti mne taky dost zaměstnávalo. Co bych taky chtěl, když byl jenom o pár let mladší než já?
Byly tomu na vině hlaně naprosto vyšmajdané silentbloky uchycení motoru. Kompletní převod řetězu s rozetou a kola, respektive výplety, také mlely z posledního.
Pustil jsem se do díla a snažil se moped poctivě zrenovovat. Při použití některých replik to nebylo jednoduché a uvedené silentbloky jsem měnil dvakrát, než jsem natrefil na kvalitní.
Dal jsem na radu, že bývaly problémy se záchytem reakce, a tak jsem pořádně dotáhl zadní kolo. Přesto se při jednom prudkém přibrzdění brzdové táhlo doslova omotalo kolem bubnu. Matice už byla na konci závitu… Chtělo to přidat dvě podložky.
Ale podařilo se a po nesmělých výpadech do okolních vesnic s občasným čištěním hodinářského karburátoru (vajíčka) se moped usadil a s kamarády z Vlčnova jsme se dohodli zajet na slovenskou stranu Bílých Karpat, k památníku Milana Rastislava Štefánika na Bradle nad Brezovou.
Vyrážíme na Slovensko
Ve složení Tonda (Jawa 550), Pepa (Jawa 555), Dušan (Jawetta Standart) a já (Stadion S 11) dohodneme výjezd na neděli. Tonda připravil trasu a můžeme vyrazit.
Zrovna přišla nějaká změna tlaku a od jihu foukal tak silný vítr, že při jízdě do Vlčnova jsem místy jel pod úhlem snad třiceti stupňů, abych neskončil v příkopu. Padl i návrh cestu odložit, vzhledem k výkonu našich motorů. Ale Tonda zavelel a jedeme. Prvních patnáct kilometrů jsme opravdu bojovali jako lvi. Bylo nutné různě zaléhat a snižovat odpor vzduchu, abychom místy udrželi motory při zivotě.
Až po přejetí Suchova se vítr o trochu zklidnil. Dosáhli jsme průměru 20 km/h.
Projíždíme Javorníkem a míříme na slovenské Vrbovce. Zatímco severnější průjezdy Bílými Karpaty jsou mezi vysokými kopci (nejužší je Vlárský průsmyk), průjezd na Vrbovce začíná širokým údolím, které se mírně zužuje až před Sobotištěm.
Poslední vyšší kopce Kobyla a Bukovina po pravé straně a Bílé Karpaty se začínají sklánět k dolnomoravskému úvalu. Teď už nás kopce chrání a jízda na plný plyn - až 45 km/h (!) je pohodová.
Ve Vrbovcích odbočujeme na Myjavu a začínáme se šplhat 3 km do kopce s dvěstěmetrovým převýšením. Tady jsme místy museli buď přišlápnout, nebo se odrážet nohama…
Tonda jako vedúcí naší výpravy zvolil úmyslně vedlejší cesty, místy až cestičky mezi osadami, abychom se nemotali v provozu. A tak jsme po průjezdu Turú Lúkú odbočili z okresky a projeli kolem Belanskovců, Rafčíkovců a Batkovců až k Brezové pod Bradlom.
Přejíždíme hlavní silnici a vzhůru na Bradlo. Po čtyřech kilometrech a 260 výškových metrech jsme u cíle naší výpravy - mohyly generála Milana Rastislava Štefánika.
U mohyly
Mohylu navrhl známý slovenský architekt Dušan Jurkovič a je postavena z travertinu. Všechny informace o letecké nehodě, která se stala 4. 5. 1919, jakož i stavbě mohyly, jsou dnes dostupné na internetu, proto je neuvádím, ale jelikož je to součást naší historie, stojí za to se vrátit v čase do začátků naší První republiky.
Jedním ze čtyř schodišť vystupujeme na terasu památníku a kocháme se v severozápadním směru pohledem na ten kopanický kraj, odkud jsme přijeli. Při jasném počasí je pěkný výhled do kraje, na jih se táhnou Malé Karpaty a opačným směrem v dálce Bílé Karpaty. Jsme na jižnějším okraji podkovy celého pohoří Karpat, které je svou celkovou rozlohou 210 000 km2 dokonce větší než Alpy. Karpaty mají převážně kopcovitý charakter s výjimkou Vysokých Tater a Transylvánských Alp v Rumunsku.
Po krátkém odpočinku sedláme a sjíždíme do Brezové pod Bradlom na benzín. Tonda tvrdil, že tady na Slovensku sa na mopedě a pincku može pit radler, tak mu věříme a každý si plechovku dáme.
Napojili jsme sebe, stroje a vyrážíme na zpáteční, zpočátku stejnou trasu, ale u osady Bašnárovci nás Tonda stáčí na úzkou cestičku a po přejetí lesa se před námi otevřel pohled na zříceninu hradu Branč.
Nechce se nám šplhat do kopce k hradu, tak zkoušíme vyjet po kamenité cestě nahoru, ale místy musíme seskočit a klusat, jinak to nešlo. Na plácku před vchodem jsem myslel, že mňa z teho trefí šlak a chtělo to chvilku rozdýchat.
Branč je zhruba o sedmdesát metrů nižší a nabízí stejně úchvatný rozhled do okolní krajiny ve všech směrech, jako mohyla na Bradle.
Procházíme dolný a stredný hrad, nebo spíš venkovní prostranství mezi zdmi zříceniny a za hodinu se vydáváme na cestu k domovu. Po opuštění Podzámku, projetí Majeriček a Sobotiště vjíždíme do Vrbovců, kde uzavíráme okruh a vracíme se na Moravu.
Cesta ubíhá bez problémů a před Javorníkem ještě odbočujeme na 3 km vzdálený větrný mlýn nad Kuželovem. I když tady každý z nás několikrát byl, je to příjemné místo nad obcí a větrný mlýn holandského typu je unikát a ,,zahrál‘‘ si už v několika pohádkách.
Pár fotek a přes Javorník, Suchov, Boršice u Blatnice a Hluk se vracíme do Vlčnova. S vyjížďkou jsme všichni spokojeni a slíbíme si, že nebyla poslední. Ujeli jsme cca 160 km a moje spotřeba byla 2 l/100 km plus olej.