Petr Fryč, 12.8.2010
Petr Fryč, autor Alpského motorkářského průvodce, píše o kořenech své záliby v Alpách a o prvních cestách do oblíbeného pohoří.
Mým prvním jezdeckým parťákem na alpských výletech byl asi doživotní předseda nikdy nezformalizovaného Sdružení přátel italských motocyklů (SPIM) a brněnský prodejce italských motorek (D-MOTO) Igor Wolf. Tehdy tím ani oním ještě nebyl. Naše začátky byly zábavné, občas až komické, někdy i krkolomné. Naštěstí, až na drobné šrámy (spíš moje), ve zdraví přežité.
Z naší první společné cesty se bohužel díky zničení záložního disku, na kterém byly uloženy, nedochovaly žádné fotky. Takže pro ilustraci jsou zde pouze mapy a zážitky.
Naše první společná cesta – tehdy ještě Igor sedlal Suzuki SV 650 a já Hondu Hornet S 600 – začala tím, že jsem ještě pro další dva kamarády a pro sebe půjčil u dovozce Hondy tři endura – Transalp, Afriku a Varadero – a jelo se na věc. Měli jsme vymyšlený krásný alpský okruh a předem zajištěné některé noclehy. Tehdy jsem si uvědomil, jaký bič si na sebe člověk může uplést, když si zarezervuje noclehy v konkrétních místech a je mu blbé tam nedojet.
Prolog (středa)
Ostrý start byl až v Písku. Tam jsme se skoro všichni sjeli a odtud pokračovali směr Strakonice, Vimperk a Strážný. Jízda ve skupině, i když pouze čtyřčlenné, pro nás byla novinkou, takže začala výuka na ostro. Ve Strážném tehdy byla ještě v provozu celnice, a tak jsme trénovali i věčné sundavání rukavic, sundavání helem, hledání dokladů po kapsách a zase všechno nazpátek. A o pár set metrů dál nanovo. Nicméně všechno dopadlo zdárně a byli jsme v Bavorsku. Tehdy to byla změna přímo propastná. Svištíme si to na Passau, oceňujeme veškeré rozdíly a konečně se učíme jezdit plynule zatáčky. Paráda. Přijíždíme do Passau, děláme krátkou zastávku v příjemném historickém centru a po dálnici A3 míříme k jihu, na pár kilometrů nakouknout do Rakouska. Po dálničním mostě přejíždíme řeku Inn a na prvním sjezdu (nemáme dálniční známky) ji opouštíme a míříme na Braunau a Burghausen. V Burghausenu je nádherné historické náměstí. Jedna hospůdka vedle druhé a spousta místa pro zaparkování motorek. Velmi příjemné na posezení.
Z Burghausenu jedeme lehce jihovýchodním směrem, většinou skoro plochou, nebo jen mírně zvlněnou zemědělskou krajinou, směrem na Salzburg a Bad Reichenhall. Jízda nám jde skvěle, žádné problémy, a tak akorát k večeři dojíždíme přes Lofer a Zell am See až k Hovorkům (Pension Bohemia) do Fürthu. Tady na nás už čeká pátý do party, kamarád Jožo z Bratislavy a jeho Intruder. Z Prahy máme za sebou dost slušných 465 km.
Konečně Alpy (čtvrtek)
Když se ráno probouzíme, leje jako z konve. Před sebou máme jízdu do severoitalského Cavalese a v cestě parádní průsmyky. Zkušeností pomálu, výbava do deště nic moc a k tomu ještě vypůjčené motorky. Váháme asi do deseti, usuzujeme, že lepší to asi nebude, a tak rovnáme věci do kufrů a vyrážíme do té sloty. Do Mittersilu to jakž takž jde, jízda ve vyjetých kolejích tedy není žádný pozitivní zážitek, ale pořád dobré. Mírně stoupajícím Felbertalem ujíždíme v mezích možností ke stejnojmennému tunelu. Déšť dost houstne, teplota vzduchu se rapidně snižuje a prsty v již dávno promočených rukavicích začínají bolet a tuhnout. Před tunelem to vypadá na to, že co nevidět začne sněžit. Jízda 5 034 m dlouhým tunelem je po tom slejváku jako balzám. Sice je v něm taky pěkná kosa, ale aspoň tam neleje.
Na jižní straně Vysokých Taur si najednou připadáme jako v jiném světě. Slunce pálí, na nebi sem tam mráček a parádně suchá silnice. Naprostá bomba, úžasná změna a do našich myslí se vrací optimismus. Mírným klesáním po Felbertauern Bundesstrasse (108), stále se rozšiřujícím údolím, si to svištíme na Lienz. Žádný problém, samá nová, pozitivní zkušenost. Lienzem jenom projíždíme, už jsme skoro suší a stáčíme se do Itálie, tentokrát po Drautal Bundesstrasse (100/SS49) na San Candido a Dobbiaco. Je čtvrtek kolem poledne a provoz je naprosto příjemný. Na slunci nás jízda baví, a tak zastavujeme až u hospody v Dobbiacu, kde si dáváme lehký oběd. Už si po těch letech nepamatuji, co to bylo, ale určitě to bylo moc dobré a pauza nám všem prospěla. Teprve odtud nás čeká jízda po pravých horských silnicích. Vlastně to začíná hned za Dobbiacem, kde vjíždíme do Val Landro, kterým stoupáme až do Carboninu. Tady odbočujeme doleva a v už poněkud prudším stoupání si užíváme své první, opravdu alpské zatáčky na Col San Auronzo (1 756). Evidentně všichni potřebujeme rozdýchat svůj první kopec, a tak odbočujeme na kávu a štrúdl do útulné hospůdky stojící u Lago Auronzo. S mýtným požadovaným za výjezd k Rifugio Auronzo se neztotožňujeme. Čekají nás ještě lepčí kopce a zadarmo. Podél Lago Misurina pokračujeme volným tempem ke Cortině d`Ampezzo. Sjezd z Passo Tre Croci s výhledy na Tofanu a další okolní skalní štíty je naprosto fantastický. Cortinou se jenom pomalu proplétáme, zájem o ni až tak velký nemáme a opouštíme ji směrem na Pocol a Passo di Falzarego. A tady děláme první začátečnickou chybu (nepočítám-li nedostatečnou výbavu).
Nikdo z nás si nehlídá toho za sebou, a tak se nám daří ztratit Joža na přece jen o něco pomalejším Intruderu. Jedeme na Passo Falzarego (2 105), užíváme si zatáčky a zastavujeme těsně pod průsmykem na takovém vyhlídkovém odpočívadle. Jožo, protože neviděl, kam odbočujeme, zastavuje na odbočce v Pocolu a čeká. Čekáme všichni. Jožo v údolí, Igor, Michal, Tomáš a já v průsmyku. Po krásném počasí je veta, s podvečerem přichází pomalu houstnoucí déšť. Sedám na motorku a vracím se do údolí. Jožo nikde. Díky tomu, že jsem před cestou dal každému informace, kdy a kde budeme nocovat, Jožo zadal do GPS místo a název hotelu a vyrazil. Sám, v hustém dešti, přes Passo di Giau (2 233), Passo di Fedáia (2 047) a Canazei dojel do Cavalese a byl tam první. GPS ho dovedla přímo do vrat hotelové garáže. My čtyři sjíždíme zvolna do Andrázu, odtud trochu rychleji do Arabby. Tady už leje jako z konve. Nezbývá nám ale než jet dál, protože do Cavalese dojet musíme. Serpentiny do Passo Pordoi (2 239) místy připomínají prudký horský potok, a tak, bez valných zkušeností s jízdou v podobných podmínkách, se doslova vlečeme k vrcholu. V průsmyku ani nezastavujeme, stejně není nic vidět. Po chvíli přicházíme na to, že jízda do kopce byla vlastně fajn. Nemuselo se brzdit. Ostré zatáčky z kopce v kombinaci s valící se vodou, to je fakt síla. Co jsou platné různé chytré poučky o tom, jak gumy drží i na mokru... Bez šrámů na těle, materiálu i duchu sjíždíme do Canazei a odtud už je to, silnicí protínající Val di Fassa a Val di Fiemme, o poznání klidnější. Projíždíme zmoklou Moenu, necháváme za sebou i Predazzo a dojíždíme do hotelu. Všichni jsme rádi, že to máme za sebou. Hotel má, mimo hlavní turistickou sezonu, dobré obsazení. Pět promočených, utahaných a dost žíznivých a nevím, z jakého důvodu, možná nakupený stres a emoce, dost hlučných motocestovatelů a asi dva autobusy důchodců. Někteří na nás koukají fakt divně a nějak se jim nehodíme k tlustým kobercům v hotelové hale. Sprcha, převléknout a rychle na večeři. Celkem ochotně jdeme brzo spát. Ráno bude určitě hezky. Tak to tady v létě chodí.
Fürth – Cavalese 260 km
Sláva, svítí slunce (pátek)
Ráno vstáváme a podle předpokladu je naprosto dokonalé počasí. Po nočním dešti je přímo úžasný vzduch a nad řekou Fiemme se jenom tak převaluje lehounký mlžný opar. Před sebou máme asi nejatraktivnější etapu (dnes bych to jel už úplně jinudy).
Z Cavalese vyjíždíme po silnici 48 směrem na San Lugano a Oru. Silnice je perfektní, suchá, poměrně živý ranní provoz, protože místní Italové jedou do práce, a tak koukáme, že plná čára je pro zdejší řidiče spíše orientačním prvkem, označujícím polovinu silnice. Co se týká předjíždění, neznamená pro ně prakticky žádné omezení. V Oře odbočujeme na údolní dvanáctku a v nepříliš husté a plynule jedoucí koloně se posouváme k Bolzanu. Odsud využíváme pro zrychlení přesunu do Merana neplacený dálniční úsek.
Z dnešního pohledu velká chyba, protože z Bolzana do Merana se dá jet nádhernou silnicí vedoucí po jihozápadních svazích Monte Sarentini.
Za Meranem se stáčíme do Val Venosta a seč nám poměrně hustý provoz dovoluje, řítíme se na Spondignu. Počasí drží, tak je to fajn. Udržet pět motorek pohromadě nám pořád moc nejde, tak za odbočkou zastavujeme a domlouváme se, že až do průsmyku si každý pojede podle svého gusta. Montuji na Transalp držák na kameru. Tehdy ještě nebyly dnešní pidikamery v HD rozlišení, které na motorku přilepíte na sucháč a ono to funguje a neupadne. Mám držák od Manfrota, který je v rozloženém stavu skoro metr dlouhý a na něm asi půl kila těžký 3CCD Panasonic na mini DV kazety. Klepe se to tak, že stabilizátor nemá sebemenší šanci. „Stativ“ drží na rámu až někde u zadního kola a kamera je vpravo vedle nádrže. No úžasná opičárna. Ale točí to a účel světí prostředky. To, že tato kamera není na podobný způsob zacházení rozhodně stavěná, jsem zjistil, až když jsem platil její opravu a v servisu mi bylo doporučeno, abych to pokud možno už nikdy nedělal. Bylo to asi nejdražší video v mém životě.
Nad Trafoi dojíždím partičku holandských kluků a holek na poměrně těžkých cruiserech. Myslím si, jak snadno se před ně dostanu a zbavím se jich, ale opak je pravdou. V zatáčkách je předjet samozřejmě nejde a ze zatáček ty jejich mastodonti akcelerují tak, že nemám sebemenší šanci je na rovinkách, což je tady dost relativní pojem, předjet. Duševně se s tím vyrovnávám a kochám se pohledy na majestátní, zaledněný masiv Ortler (3 905). A taky dávám pozor, abych se s něčím nepotkal. Třeba s do údolí se řítícím autobusem. Takto v poklidu dojíždím poprvé na pověsné Passo dello Stelvio (2 757). Je tu tolik motorek, že málem není kde zaparkovat, a tak zasouvám „svého“ Transalpa do uzoučké mezery. Od té doby jsem tam byl několikrát, ale první dojem se nezapomíná. Cestou nahoru jsem obdivoval a v mysli smekal před cyklisty a skůtraři. Pustit se do těchto hor na kole nebo padesátkovém skůtru, často ne právě nejnovějším, vyžaduje značnou dávku nadšení.
Povinně kupujeme samolepky a dalších pár pitominek, dáváme si skvělé grilované klobásy a presso, fotíme, kocháme se krajinou, relaxujeme a nasáváme úžasnou atmosféru vysokých hor. Po pauze se pouštíme do sjezdu směrem na Bormio. Sjezd nádherných serpentin je zase úplně novým zážitkem. Silnice má o poznání lepší povrch než na východní straně průsmyku. Krásné, plynulé zatáčky se dají bez problémů zvládnout bez většího brzdění, vlastně si skoro se vším dokáže poradit motor. U odbočky na Umbrailpass (CH) před sebe pouštím své parťáky a jedu v závěsu. Pohled na třítisícovky Cresta di Réit (3 075), Colombano (3 022) nebo di Piazzi (3 439) je fantastický. Jedeme úplně volným tempem, poznáváme, co je to jet tunelem, kde vám za krk kape voda a zastavujeme až v Bormiu u benzinové pumpy.
Doplňujeme nádrže a vyjíždíme na Sant Catarinu Valfurva. Příjemná jízda po silnici s minimálním provozem, často úzké uličky a podél nich krásné staré kamenné domy nebo vkusné nové stavby s maximálním využitím dřeva a kytek. Pohled na zdejší historickou i moderní architekturu je pastvou pro oči, stejně jako okolní hory.
Za Santa Catarinou vjíždíme do Val di Gavia. Silnice se zužuje, začíná se víc a víc kroutit, její sklon je místy docela zajímavý a ve střední části vede krásným lesem. Je to fakt nádherné svezení. Zase každý vlastním tempem a podle své chuti jedeme k vrcholu průsmyku. Někdo „jenom“ jede, užívá si zatáčky a vstřebává dojmy, jiný spíš popojíždí, zastavuje a fotí. Naprostá volnost a pohoda. V Passo di Gavia (2 621) u památníku z první světové války pořizujeme vrcholové foto (nedochovalo se, o důvod víc jet tam znova).
Když sjíždíme po úzké silnici vedoucí v horní části po úbočí docela příkrého srázu a bez svodidel (tehdy), bylo tam pouze takové dřevěné zábradlíčko, zastavuju na krajnici, abych namontoval kameru. Vůbec mi nedochází, jak je to prudký kopec, a tak stavím Transalpa na policajta bez zařazené rychlosti. Velká chyba. Jen sundavám ruku z brzdy, udělá to hup a motorka se poroučí k zemi. Naštěstí stačím zareagovat a chytit ji, takže tam sedím v neskutečně komické poloze v dřepu, kdy mi Transalp leží v klíně. Kdo nezažil, neocení. V ten moment nemáte sebemenší šanci naloženou ani prázdnou motorku zvednout a čekáte. A v ten moment dokonale zafungovala vzájemná, naprosto spontánní kolegialita. Během snad ani ne dvaceti vteřin za mnou zastavila motorka jedoucí v protisměru a její jezdec mi pomohl zvednout motorku a postavit se na nohy. Byl to takovej fofr, že než jsem se stačil otočit a aspoň mu poděkovat, byl fuč, aby tam sám nepřekážel. Silnice je (byla) tak úzká, že bylo nutné dávat hodně pozor na sváteční řidiče. O pár zatáček níž jeden takový bez mrknutí oka vytlačil Igora s jeho SV 650 do příkopu, ani nezastavil, aby se kouknul, co se stalo. Naštěstí se nestalo nic. V Ponte di Legno se všichni sjíždíme a sdělujeme si čerstvé zážitky. Odtud nám už zbývá pouhých deset kilometrů do místa našeho dalšího noclehu, Passo del Tonale (1 883).
Přichází večer a s ním opět lehká bouřka s příjemným, vzduch osvěžujícím deštíkem. Za sebou máme asi 215 km. Na pohled nic moc, ale úplně to stačilo. Zítra bude, díky opravdu špatnému počasí, ještě méně. Ale to zatím nevíme.
Porsche z garáže ven (sobota)
Passo del Tonale je takové docela zvláštní, moc krásné místo. Nadmořská výška na zdejší poměry nic moc, ale buď tady máte kliku na počasí, nebo ne. Málokdy je to něco mezi. Skvěle se tu lyžuje, a to jak v zimě, hlavně na jižních svazích Monte Tonale (2 694) nebo v Passo Contrabandieri, tak díky ledovci pokrývajícímu severní stranu masivu la Prasanella (3 225) i v letních měsících. Ubytovací kapacita je kvalitní, cenově rozmanitá a její kapacita je dostatečná. Bikers Friendly penziony jsou tu také.
Po vydatné snídani jdeme do sedel. Počasí vypadá hezky, a tak máme v plánu přejet Passo di Manghen (1 363), cestou na Brenner ještě také Passo di Pénnes (2 214) a v Rakousku dojet co nejdále. Naše plány berou za své ještě dříve, než přijedeme k jezeru San Giustina, u kterého chceme odbočit na Fondo a dál do průsmyku. Kde se vzal, tu se vzal hodně temný šedý mrak a z něj se začínají spouštět proudy vody. Na chvilku se schováváme pod přístřeškem autobusové zastávky, ale když se zatáhla celá obloha, bylo jasné, že čekání na místě nemá valnou cenu. Tak jdeme znova do namočených sedel a jedeme. Už ne zamýšlenou vyhlídkovou trasou, ale cestou nejmenšího odporu. U Mezzolombarda najíždíme na dálnici a ne příliš velkým, ale pravidelným tempem se posouváme vstříc Brenneru. Na posledním exitu před průsmykem sjíždíme z dálnice a zastavujeme hned u první restaurace se alespoň ohřát a nalít do sebe něco teplého. Od té doby se v této restauraci stavujeme při každém přejezdu Brenneru. Je to hned ta první, když jedete z Itálie, naproti nádraží.
Po krátké pauze, při které přemýšlíme, jak daleko má ještě cenu jet, sedáme na motorky a volným tempem sjíždíme na rakouskou stranu. Déšť začíná zase sílit, a tak hned při první příležitosti, v Sankt Jodoku, odbočujeme z hlavní silnice a začínáme hledat nějaký gasthaus. Daří se nám hned první pokus. Na první pohled nic moc, ale to není důležité. Pro nás bylo podstatné to, že když majitel viděl, jak z nás teče voda, začal pořádně topit, aby naše svršky dokázal do druhého dne usušit. Své Porsche vytáhnul z garáže na ulici, aby bylo kam na noc schovat a zamknout naše motorky. Po nepříliš příjemném dni to byl naprosto velepříjemný zážitek.
Kopanec na kopanec (neděle)
Jeden by neřekl, jak mu takové čtyři dny dokáží dát zabrat. Máme mapy, dobrý smysl pro orientaci, slušný odhad času, vzdálenosti a snad i vlastních sil, a stejně.
Ze Sankt Jodoku vyjíždíme docela brzy ráno, protože je neděle, před sebou máme spoustu kilometrů a všichni se chceme dostat domů. Sjíždíme k Innsbrucku. U benzinky Shell nad Innsbruckem doplňujeme nádrže a hned tady se mi začíná dařit. Nejprve mi snad třikrát po sobě padá na zem helma. Okolo zevlující přihlížející se začínají živě zajímat. Vrchol mého ranního představení nastává, když sedám na motorku a chci jenom popojet na parkoviště kousek vedle. Hned u stojanů jde Transalp na zadní a já se smrtí v očích „odjíždím“. Jak jsem mohl nespadnout do dneška nechápu. Srdce jsem měl až v krku. Po notné chvíli, kterou vyžadovalo snížení mé tepové frekvence, pokračujeme do Innsbrucku. Bloudíme. Přitom je to tam tak jednoduché. Nechceme jet po dálnici a najednou na ní jsme. Když už na ní jsme, tak po ní jedeme, i když za jízdu bez dálniční známky je tam dost slušná pokuta. Jedeme naprosto podle předpisů, zcela nenápadně a bez újmy na financích z dálnice sjíždíme až u Wörglu.
Odtud pokračujeme podél horského masivu Wilder Kaiser na Sankt Johan, Lofer a Bad Reichenhall. To byla snad nejpříjemnější a nejklidnější část celé neděle. V Bad Reichenhallu se vlastně uzavírá náš první alpský okruh. Dáváme si jenom krátkou pauzičku na doplnění benzínu, loučíme se s Jožem, který pokračuje po dálnici na Linz, Vídeň a domů do Bratislavy a my po stejné silnici, kterou jsme před pár dny jeli sem, pouze v opačném směru, se vracíme domů. Teprve tady si začínám uvědomovat (i přes ranní akrobatické představení), o co nám to jde všem líp. Bez problémů držíme skupinu, nejedeme si ve stopě, rozestupy jsou jak z učebnice a průjezdy zatáček jsou mnohem čistší.
Projíždíme Passau, užíváme si krásná stoupání od Dunaje až do Strážného a přes Vimperk a Strakonice dojíždíme do Písku. Tady se zase naše cesty dělí. Michal je doma, Igor odtud pokračuje na Moravu a už pouze ve dvou s Tomášem nabíráme směr Praha. Je nedělní pozdní odpoledne, skoro podvečer, silnice se plní nepříliš vysokou řidičskou kvalitou, občas to vypadá, že má někdo ještě zbytkáč po sobotní pařbě nebo nedělních pivech k obědu. A jak jsme ještě rozjetí z rakousko-německých silnic, neuvědomujeme si, že tady musíme jet daleko pomaleji a obezřetněji. Po docela divoké jízdě mezi Pískem a Prahou v pořádku odkládáme obě Hondy ve dvoře domu, ve kterém jsem tehdy bydlel a je po výletě.
Sankt Jodok – Praha 555 km
Když druhý den vracím obě Hondy ve Strašnicích, odpovídám na otázku šéfa firmy, pana Horníka, jaké byly motorky, asi takto: „Dejte mi do Transalpa motor z Varadera a bude to dobrý“.
Příští rok jsem vyměnil Horneta S 600 za Ducati Multistradu 1000 DS a bylo to přesně ono. Přijatelná váha, hodně slušný výkon, krásně rachotící otevřená suchá spojka, letmo uložené zadní kolo, super brzdy, skvělé jízdní vlastnosti, k tomu navíc spousta emocí a naprosto úžasných jezdeckých zážitků.
Ale o tom příště...
Pokračování: "Těžké" začátky II.
