Ladislav Lazar, 3.8.2020
Tenhle australský zájezd máme s Odem namyšlený už pěkně dlouho, ale zatím se nám na něj nikdy nikdo nepřihlásil. Ono vlastně není ani divu. Kdo se chce něčeho takového zúčastnit, potřebuje dvě věci: čas a peníze. A obojího více než malé množství.
Pokud chcete Austrálii přejet z jihu na sever (a my jsme chtěli), najedete minimálně 6000 km, většinou po prašných cestách, a to za týden ani čtrnáct dní nestihnete. K tomu připočtěte drahou letenku, drahý pronájem motorek, drahý benzín, drahé jídlo a ještě dražší pití a zjistíte, že tohle nebude výlet pro každého. Časem se nám zdálo, že asi pro nikoho.
Ale nakonec se vyplatila moje nezdolná agitační práce, při níž jsem na každém motorkářském zájezdě nadšeně tenhle výlet všem líčil, i když jsem ho vlastně nikdy nejel. Austrálii jsem měl ale projetou několikrát mikrobusem, který jsem řídil ve službách jiné (normální) cestovky a zbytek jsem si vymyslel. To je postup v cestovním ruchu úplně normální.
No a tak se stalo, že mi Ode jednoho dne volal, že dva borci, co se mnou byli předloni v Thajsku, by o tohle měli zájem. „No ale to víš,“ hlásí mi Ode do telefonu, „jsou jenom dva a to je málo. Takže to budeš muset jet zadarmo, ať se ušetří,“ končí myšlenku.
No to jsem si mohl myslet, celý Ode...
Ale chci tam jet, takže jsem souhlasil a odjel za prací na nějaký jiný zájezd. Za měsíc jsem se vrátil a Ode hned volá:
„Tak jsem Ti koupil letenku, vyřídil Ti australské vízum a motorky jsou už v Melbourne taky přichystané. Pozítří letíte.“
„No prosím, ten Ode se snaží, to se musí nechat,“ myslím si v duchu. Ale než ho stačím nahlas pochválit, Ode dodává: „Ještě jsem Ti chtěl říct, že peníze, co jsem od borců vybral, stačily tak akorát na Tvou motorku a letenku. Takže benál, jídlo i ubytování si platíš z vlastní kapsy. Je to jasný?“
No a je to venku. Takže až budete hledat práci, za kterou nebudete chtít dostat zaplaceno a kde si naopak budete ochotni sami připlatit, abyste ji mohli dělat, hlaste se u Odeho. Rád vás zaměstná.
Teď už jsem ale v Melbourne a spolu se mnou Jirka a Karel. Jirka, starý asi tak jako já (to znamená, že hodně), je majitel Electra Glide a tím pádem zarytý hárlejista, kdežto Karel, který je ještě o dost starší, než my dva (narodil se asi za Rakouska-Uherska), jezdil za mlada v Dukle motokros a závodil s takovými esy jako byl Falta, Stodůlka nebo Baborovský. Teda dost nesourodá skupina, zvlášť když vezmeme v potaz, že já na té motorce vlastně jezdit neumím.
Ubytovali jsme se v nejlevnějším hotýlku, který jsem u nádraží našel (ráno musíme jet vlakem do Ballanu, kde nás čekají naše motorky), Jirka koupil tři litry vína, protože má svátek, to jsme vypili a usnuli, přestože ještě není ani poledne, čímž jsme elegantně zcela překonali tzv. jet lag, česky řečeno problémy s devítihodinovým časovým posunem.
Cesta vlakem do Ballanu trvala asi jen hodinu, ale ocitli jsme se v úplně jiném světě. Zatímco Melbourne je se svými bezmála čtyřmi miliony obyvatel (druhé největší město Austrálie, hlavní město svazového státu Victory a do roku 1927 hlavní město celé Austrálie) kosmopolitní velkoměsto, Ballan je typická australská díra, které já tak miluju.
Čím jsem starší, tím víc mě přitahují tyhle zapadákovy, kde potkáš lidi, co si na nic nehrajou a vždycky ti pomůžou. To ve velkých městech nehrozí ani náhodou. Během toho měsíce, který jsme v Austrálii prožili, jsme se všichni tři shodli, že lidi jsou zde daleko srdečnější, než v té naší přelidněné Evropě. Jiří sice řekl místo v přelidněné Evropě „v zasrané Evropě“, ale to byste asi nezveřejnili, že jo?
Máme trochu smůlu, že je dnes zrovna 25. dubna, a to znamená, že celá Austrálie (a Nový Zéland vlastně taky) slaví ANZAC Day, což je jejich největší svátek. Jediná ulice Ballanu je jako vymetená, nikde nikdo, všechno zavřené. Všechno až na místního Číňana (u nás Vietnamci, tady Číňani, nebo Korejci, stejně to nepoznáš, šikmý oči mají všichni), který sere na státní svátky a pěkně maká. A taky nám poradil, kam máme jít.
Marně ovšem boucháme na dveře, nikde nikdo. Až telefonem z budky se nám podařilo přivolat chlapíka jménem Jerry, který nás konečně dodávkou dovezl ke garáži, kde na nás čekaly naše motorky. Jsou to Suzuki DR 650, vzduchem chlazené jednobuchy, žádná stříkačka, prostě jednoduché motorky, do terénu jako stvořené.
Navíc se dá na nich leccos spravit, a to se může na naší dlouhé cestě skoro neobydlenou zemí hodit (hodilo se to). Dal nám základní nářadí, lepení, sprej na mazání řetězu a dva litry oleje (ten jsme vůbec nepotřebovali, naše motorky nesežraly za celou cestu ani deci).
Naše motorky mají také větší nádrže než sériovky a připlatili jsme si za gelové sedlo, to aby naše řitě tu hroznou štreku přežily bez újmy. Místo gelového sedla máme ale na normálním sedle přivázaný takový nafukovací polštářek, který ve mně vůbec nebudí důvěru. Ukázalo se však, že svou funkci plní na jedničku.
Jo a motorky jsou také vybaveny postranními kufry, s čímž jsme nepočítali, ale je to rozhodně příjemné překvapení. Jirka má Zega Pro, Karel na nich má nápis Touratech a já mám asi nějakou místní výrobu bez nápisu. Nyní ale musím předběhnout dobu a dopředu říct, že jak Zegy, tak Touratechy stály za hovno, moje byly o něco lepší.
Zbývá tedy podepsat nějaké papíry, nastartovat a jedém. Ale ouha. Moje motorka nechce ani za prase chytnout. Tak to Jerry nastartoval přes svou dodávku a že to bude OK. No nevím, tak proč mi dává s sebou ty startovací kabely? Ale nebudu zdržovat, nastartováno je, tak jedém. A musím říct, že odteď jsem ty kabely už vůbec nepotřeboval.
Teď vás zahrnu několika nudnými údaji, abyste si dokázali představit, co nás vlastně čekalo. Takže:
Austrálie je větší než celá Evropa, je přibližně tak veliká jako USA (bez Aljašky), ale žije v ní jen 22 miliónů obyvatel, z toho 85 % v několika velkých městech převážně na východním pobřeží.
Naše cesta většinou probíhala Severním Teritoriem, které je se svou rozlohou 1,5 mil. km2 skoro 20x větší, než naše republika a žije zde 225 000 obyvatel. Z toho polovina v Darwinu, což je jeho hlavní a také jediné velké město. Kromě něj je zde už jen Alice Springs s asi 20 000 obyvatel. Hustota obyvatel je 0,15 na kilometr čtvereční (i s těma v Darwinu), takže kde nic, tu nic. A z toho je ještě třetina aboridžinců, tedy původních obyvatel Austrálie. Takže je vidět, že co si člověk neudělá sám, to nemá.
Darwin, ležící na severním pobřeží, je spojen s Adelaide, které leží na jižním, jedinou asfaltovou silnicí (té jsme se ale vyhýbali), jež se jmenuje Stuarts Highway a od roku 2004 také železnicí. Dálnice je to ale jen podle jména, je to normální dvouproudová silnice.
To by mohlo pro představu stačit. Kdo chce vědět vice, najde si to ve Wikipedii, že ano? Takže konečně jedéém!
1. den na motorce
Všichni jsme lehli. Asi kilometr před dnešním cílem jsem zabrzdil při vjezdu na hlavní, Karel se díval čertví kam, takže o mě zavadil bednou. Ta upadla jak nic, Karel taky, já jakbysmet a Jirka následně taky.
No, musela to být ohromná legrace. Myslím, že místní se bavili. A pokud nás náhodou někdo vyfotil, tak by se ta fotka mohla jmenovat „Tři kokoti na hromadě“. Ha ha ha.
Nikomu se nic nestalo, protože jsme se sesypali v takřka nulové rychlosti. Nicméně bedny jsou dost pomačkané, takže je celý večer vyklepáváme. První varování, že ty slavné Zegy a spol. budou stát za hovno.
Večer se kolem naší ubikace pase stádo klokanů. Prostě jiný kraj, jiný mrav.
2. den
Při jízdě je mi (stejně jako včera) zima, protože jsem si všechny ty teplé a nepromokavé vložky nechal chytře doma, takže můžu potvrdit, že bunda od Modeky opravdu skvěle luftuje.
Spíme dnes v hotýlku, který postavili v dobách zlaté horečky, jak nám bylo řečeno a který má ještě původní postele ze stejné doby. To jsme zjistili sami.
3. den
Furt je mi zima. Klokanů je stále všude dost. Válí se kolem silnice a jsou mrtví... Specialitou Austrálie jsou totiž tzv. Road Trains, což jsou obrovské americké tahače, které ovšem netáhnou jeden návěs, jak je všude ve světě zvykem, ale tři až pět. Dovedete si to představit? Krátký Road Train má 53,5 m na délku, asi dvacet náprav a vepředu ohromný ocelový rám. Jede stovkou, nebrzdí a nevyhýbá. Klokani prostě nemají šanci. Motorkáři vlastně taky ne.
4. den
Už se otepluje, Jirkovi došel benzín. Zachránil nás místní farmář, co jel zrovna kolem a sám od sebe zastavil. Peníze za benál, který nám dal, jsme mu museli doslova vnutit.
5. den
Jirka se srazil s emu, to je místní pštros. Emu to nepřežil, Jura naštěstí ano. Kolenní chrániče má na kusy, je celý dodřený, z brady mu teče krev, bunda na cucky, ale jinak je celý. Motorce uletěla páčka spojky, vytekla brzdová kapalina, taky to odnesl blinkr a nějaké plasty. Celá pravá strana motorky je ohozená něčím zeleným, co asi bylo ještě před nedávnem součástí ptákova žaludku.
A pochopitelně kufry. Ty uletěly jak nic a zcela změnily tvar. Jelikož jel Jirka poslední, vůbec jsme si kolize nevšimli. Když jsme se pro něj vrátili, zrovna tlačil motorku z buše a nadával jak špaček. Emu neříkal nic, jen sebou cukal a za chvíli zdechl.
Tak jsme dojeli asi 80 km k nejbližší pumpě a spravujeme. Šance na nějaké náhradní díly je prý až v Alice Springs, což je tak 2000 km. Brzdovou kapalinu tady ale měli, takže přední brzdu se nám podařilo spravit, blinkr nebudeme ještě další 4000 km potřebovat, ale s páčkou bude problém. No co se dá dělat. Chudák Jura.
Dnes jsme také poprvé vjeli na prašnou cestu a vypadá to, že z ní hned tak nesjedem. Spíme v Marree, což je osada (pumpa, obchod a kemp) uprostřed ničeho. Další osada (stejně rozlehlá) je odsud 200 km. A tak to tady bude s vyjímkou Alice Springs pořád.
Máme ale obrovské štěstí, protože potkáváme dva místní enduráky (jediné za celou dobu) a ti nám dali – věřte nebo ne – spojkovou páčku!! Zaplatit ji pochopitelně nechtěli.
6. den
Více jak 400 km po prašné, máme toho všichni plné zuby. Teda hlavně já, Jura nic neříká a Karel si to vyloženě užívá. Jelikož se hodně práší, jezdíme ve velkých rozestupech. Karel první, já poslední. Po 50 km na sebe (na mě) čekáme.
Jezdit umí Karel opravdu excelentně. To, co vy se učíte v enduroškole, tady předvádí úplně běžně dnes a denně. K mé velké zlosti.
Nejvíc mě ale fascinuje, jak nasedá na motorku. Karel totiž měří 160 cm, takže ze sedla nedosáhne na zem ani náhodou. Tak prostě stojí vedle nastartované motorky, hodí tam jedničku, nohu dá na stupačku a až za jízdy se na ni vyšvihne jako na koně. Pak udělá takový ten smyk zadním kolem a zmizí v oblacích prachu. Až prach sedne, vyrazí Jirka a teprve potom já.
7. den
Dnes malé zdržení - Karel tankuje naftu.
8. den
Dnes pohoda, Karel už tankuje zase benzín.
9. den
Žádné ježdění, pěší túra v Kings Canyon. Chlapci mě mile překvapili, že proti téhle skoro celodenní vycházce vůbec neprotestovali. Motorkáři jsou na chození obecně líní a o hárlejářích to platí dvojnásob. Ovšem ukázalo se, že Jirka vylezl na Aconcaguu, což je sedmitisícovka (klobouk dolů), takže on asi úplně typický hárlejář nebude.
10. den
Celý den děsná roleta. Asi si budu muset nechat přeblombovat všechny zuby. Karel mě poučuje, že když pojedu po téhle šílené cestě 110 km/h, tak to drncat přestane. No tak to ani náhodou Karle!
Jurovi zase jednou za jízdy upadla bedna. Ještě že nikdo nejel za ním. Budeme to asi muset kontrolovat několikrát denně. Jsou to pěkný krámy tyhle Zegy. Nechtěl bych je ani zadarmo.
11. den
Volný den v Alice Springs. Musíme zde doplnit věci, které potřebujeme. Žádné další město až do konce nebude.
Já sháním hlavně zadní pneumatiku, protože ti kokoti v půjčovně mi ji namontovali obráceně, jak jsme před pár dny zjistili, a tím pádem se sjela daleko dřív, než zbylé dvě. Pneuservisy zde sice jsou, ale zavřené, protože je neděle. Zítra je jako na potvoru zase nějaký svátek, takže zas nic. Tak pojedu na staré a budu doufat, že vydrží.
Supermarkety jsou naštěstí otevřené, a tak doplníme zásoby jídla a hlavně vína. Spočítali jsme, že každý musí vézt aspoň šest litrů červeného, to považujeme za absolutní minimum. Pneumatiku vem čert.
12. den
Změna plánu. Do Halls Creek nemůžeme, protože cestou jsou jen tři pumpy, z toho jednu zrušili (jak jsme si přečetli na ceduli připevněné u cesty), takže bychom museli ujet cca 750 km bez natankování. To by asi neklaplo, tak jedeme místo na západ na východ. Do Darwinu se dá dojet různě, ze jo?
Tahle alternativní cesta ale vede jemným (kurevsky jemným) červeným pískem. Nedá se v tom vůbec jet. Nebo že bych to neuměl?
13. - 15. den
Jiří prorazil přední pneumatiku. Naštěstí jen dvě malé dírky asi 5 cm od sebe, které se dají bez problémů zalepit.
Jo, bez problémů, to jsme si mysleli. Tak za prvé bylo divné, že vůbec nezafungoval Ultra Seal, což je taková modrá sračka, která má zamezit úniku vzduchu až do velikosti díry 6,3 mm. Toho koupil Karel dvě balení a před pár dny jsme to nalili do kol. Akorát to vyšlo.
Teď bylo všechno od toho hnusu zasrané (na očištění padlo jedno tričko), ale efekt žádný. Je jasné, že je to dělané primárně pro bezdušové pneumatiky, ale po návratu domů jsem se schválně díval na webové stránky firmy a tam je výslovně napsáno, že je to vhodné i pro pneumatiky s duší. To není pravda, na ně to nefunguje a byl bych rád, kdybyste si to zapamatovali, ušetří vám to spoustu starosti.
Hlavní problémy ovšem teprve nastaly. Slavný Ultra Seal nejenom že nám vůbec nepomohl, ale vyloženě škodil. Zbytek, co v duši zůstal, se neustále tlačil tou dírkou ven a rozleptával lepidlo i flastr, kterým jsme to spravili. Důsledek byl, že jsme tu jednu díru lepili v následujících dnech celkem desetkrát! Všechno ve strašném horku a obklopeni hejny much, které jsou tady všude. A motorka pochopitelně neměla hlavní stojan.
Postupně nám došly laty i bombičky se stlačeným vzduchem, takže jsme se museli ve finále 50 km vrátit k nejbližší pumpě (naštěstí to bylo kousek) a poslední opravu udělat s pomocí místních.
Vlastně předposlední. Naposled Jirkovi záplata upadla, když už jsme jeli po asfaltu asi ve 100 km rychlosti. Že se nerozsekal byl takový malý zázrak. Další zázrak byl, že Jura při tomto kousku neutrhl ventilek, takže poslední záplatou jsme to zase opravili, a pak už jsme jenom čekali, až pojede kolem nějaké auto, které nám kolo nafouká. Bombičky nám už totiž definitivně došly.
Povedlo se a my konečně dojeli do Mount Isa, což je velké hornické město, o kterém jsem neměl doposud tušení a kde měli motorkářskou prodejnu. Tam jsme nakoupili duši, pneumatiku, páčku, blinkr i nějaké plasty, které Jurovi urazil kdysi dávno ten emu.
Pak jsme si zašli na stejk z klokana, sedli na zahrádku motorestu, kde jsme se ubytovali a dlouho do noci pili červené víno ve větším množství než jen malém. Láska a pravda zase jednou zvítězila.
16. den
Ráno ještě rychle doplňujeme zásoby vína, kupujeme bombičky na stlačený vzduch a vyrážíme.
17. den
Jedeme
18. den
Furt jedeme
19. den
Stále jedeme
20. den
Furt stále jedeme.
21. den
Pořád jedeme. Všude kolem samý krokodýl. Jsme totiž v Kakadu NP, největším národním parku Austrálie. Natáčel se tady Krokodýl Dundee.
22. den
Přijeli jsme do Darwinu. Sláva.
23. den
Vracíme motorky.
Další den se jenom tak povalujeme. A další den letíme domů. No a to je všechno.
Pár faktických údajů, které asi nebudou nikoho zajímat, ale přece:
Za 23 dní jsme ujeli asi 6700 km, většinu z toho po prašných cestách různé kvality.
Utratili jsme spoustu peněz protože:
- 1 litr benzínu 2 dolary (v outbacku i více)
- 1 hamburger 15-17 dolarů
- 1 malé pivo 6 dolarů
- ubytování ve stanu 10 dolarů
- ubytování v chatce až 50 dolarů (na osobu, pochopitelně)
- ubytování kdekoli v buši je pochopitelně zadarmo
Moje rady nejen pro tuto cestu:
Nedávejte si do duší Ultra Seal. Je drahý a stojí za hovno
Nekupujte si slavné bedny Zega Pro. Jsou drahé a stojí za hovno.
Pořiďte si hadry Modeka. Jsou levné a dobré.
Vozte s sebou pořádnou pumpu. Je lepší, než všechny ty moderní vymyšlenosti.
A ještě jeden citát na konec:
Na cestách Tě nezabije dálka, žízeň ani hlad. Ale strach z toho všeho.
Tak co, kdo se mnou pojede příští rok?
Napsal: Ladislav Lazar, který si skromně nechává říkat Springtownský Leopard, jinak věrný vazal svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala (Ode), majitele poněkud neortodoxní cestovní kanceláře Rajbas (pokud s nimi pojedete, využijte slevu 2000 Kč na každý zájezd pro členy MotoRoute klubu), v jehož službách provází většinu motorkářských zájezdů. Původním povoláním speciální pedagog, jemuž se (podle vlastních slov) sedmiletá praxe vychovatele v pasťáku ve styku s motorkáři neobyčejně hodí.
