Skotsko 2006 - den 6

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 5

Den šestý    -    Časový propad spolčenstva

Pátek, 9.6.2006

Po včerejšímu ataku vrcholu se dneska moc hbitě nevstává, kolektivem evidentně cloumá lenora, takže motory zavrčí až po půl desáté. No, moc z hlediska distančního nás nečeká, ale stejně, mohlo se vyrazít dřív. Stará zásada zní, že co neujedeš dopoledne, odpoledne nedohoníš J. Mnohokráte vyzkoušeno.

Už skoro notoricky známou pobřežní silnicí dorazíme po chvilce k přívozu v nejužším místě Loch Linhe, kterým se chceme přepravit na protější břeh. Máme smůlu, na hranu mola dorazíme, když vzdalující se přívoz je sotva padesát metrů pryč.... Sakra, no, že by za deset minut byl zpět, tak to nehrozí. Daleko spíš tady zkejsneme dýl.

A taky jo, půlhodinu vezme, než se ferry otočí a my konečně můžeme naject na malou palubu. Lístky prodává lodník, obcházející vozidla s příručním terminálem. Jeden a půl pounda stojí tahle miniplavba, ekvivalent jednoho malého piva v hospodě. Maně si při vyloďování vzpomenu, jak jsme tu s Janou kdysi čekali na plavbu směrem opačným. A taky jsme chytli pecha a čekali na sotva odrazivší prám. Leč tehdy jsme jeli volnou a cíl, Oban, byl nedaleko.

Perfektně prosluněné ráno s teplotou „tak akurát“ (což je u mne tak kolem 20+), cesta se kroutí po západním pobřeží Loch Linhe, nemá to chybu. Akurát tak kalkuluji, zdali nás podobné „štěstí“ nečeká u trajektu na Mull. Protože je o něco delší, o to delší by bylo i čekání.

Jedeme přesně proti trase, kterou v opačném směru už znám, ale to nevadí. Dokonce stavíme prakticky na shodném místě co tenkrát, protože stejně jako tehdy, i dnes nás zaujmou tuleni, rozvalující se na příbřežním skalisku. Bohužel, na focení to nejni, protislunce a absence polarizáku by bylo víceméně jen plejtváním megabajty paměti. Zájem všech (a hlavně dámské sekce) upoutá mládě, placatící se podél příbojové čáry a vydávající žalostné volání po mámě. Ta na něj dlabe, tož se musí snažit samo. Naštěstí, po chvilce se mu podaří najít vodu, vklouzne do ní a je vyhráno. Tož můžeme v klidu odrazit, aniž bychom kdykoliv v budoucnosti byli konfrontováni s možným ubohým osudem tuleního škvrněte.

Konec Loch Sunart je i koncem mé pouti po stopách naší předchozí dovolené (tedy pro dnešek, ještě na naše stopy narazím), ze silnice k nejzápadnějšímu cípu Skotska, mysu Ardnamurchan), odbočíme vlevo na „bublinkatou“ okresku. Ta se motá, stoupá a klesá napříč poloostrova Morvern, až konečně odbočka k přístávku Lochaline naznačí, že ferry je za bukem.

U mola je sice prázdno, leč fronta čekajících aut je značná. Asi to za chvilku pojede, a taky ano, podle řádu na sloupku (jako u pražské tramvaje) bychom se za dvacku minutek měli plavit. Zatím je čas na malé občerstvení, dáme kafe a něco k tomu u malého bufítku vedle mola. Lístky si zde nekoupíme, prodávají se opět na ferry.

Sotva se trochu ometeme kolem, už se zpoza mysu ozve temné dunění dýzlu a prám, poněkud větší než ten před chvilkou, je tady. Zadkem se přitočí k molu, bouchne rampa, těch pár aut vyjede a je řada na nás.

Fronta zaplní palubu tak z třetiny, místa je dost a posádka netrvá na přesně zaparkovaných vozidlech. Takže si mašiny jen odložíme na boční stojany, zaplatíme pochozímu pokladnímu a vydáme se na horní boční palubu, odkud je přeci jen lepší rozhled, než z autodecku.
Vůbec, pod vlivem poznatků z literatury, bych tuhle přepravu ponejvíce přirovnal k jednosměrné dopravě vyloďovacím člunem. Ty, jak známo, měly své nejlepší čas za druhé světové války. Pro nás Evropany je ponejvíce známé vylodění v Normandii, mnohem vyšší frekvenci ale tato plavidla měla v Tichomoří, v námi opomíjeném boji s japonskými samuraji. Docela mi to tu zapadá, jedna paluba sevřená masivními boky, vpředu vztyčená sklopná rampa, chybí jen dopadající granáty kolem, staccato mašinkvérů a syčení kulek, zarývajících se pod hladinu. Koukněte se na „Vojína Ryana“, pamětníci na „Nejdelší den“...

Plavba přes „Sound of Mull“ vezme necelou půlhodinku, takže se lehce po poledni vyloďujeme na Mullu. Ještě na lodi Johnny dostává rady od jednoho místního znalce poměrů. Ten doporučuje využít sezónního a dnes jedoucího trajektu z Tobermory do Kilchoanu a navštívit maják na Ardnamurchanu. Prej je dneska obzvláště dobrý výhled a je vidět celý řetězec Vnějších Hebrid. Tam jsme již s Janou byli (Hebridy ale vidět nebyly...), takže se mi tam popravdě podruhé nechce. Ale moc svůj názor neprezentuju. Po krátké poradě spolčenstvo usoudí, že putování po Mullu a návštěva Iony bude optimální variantou. Fajn.

Prvním naším dnešním postupným cílem je významný přístav v severní části ostrova, Tobermory. Do něj nás zavede docela příjemná silnička, táhnoucí se víceméně podél pobřeží. Dosti prudkým finálním sjezdem kolem malé distilerky se dostaneme na hlavní přístavní komunikaci.

Je k jedné a na skotské poměry panuje docela slušný hic, teploměr ukazuje něco kolem sedmadvaceti. Protože od lodního informátora má Náčelník doporučení na vynikající fish-chipsárnu, rozhoduje se výprava tuhle národní krmi poobědvat. Mně se daleko víc chce mrknout na jedinou ostrovní úzkokolejku na Mullu, která by měla bejt tady. Rozloučím se na hodinu, nechám je smaženým treskám a zamířím na průzkum.

Projedu celé městečko, vyšplhám vzhůru na útesy nad přístavem, ale nikde nic. Takže ruče vydoluju mapu, na ní taky nic není. Odchytávám tedy starší paní, kráčející z nákupu. Na můj dotaz na železnici kroutí hlavou, prej že tady nic takovýho nezná. Když ji ale ubezpečuju, že na Mullu dle průvodce i netu určitě je, najednou se jí rozsvítí úsměv a suše mi oznámí, že jsem sice na Mullu, leč trochu někde jinde. Ta železnice je totiž taky v přístavu, dokonce i trajektovém, leč onen přístav je Graignure naproti Obanu! Do prčic, spílám si, a taky jo. Když vydoluju průvodce, tak to tam přesně tak stojí. No, asi jsem včera mírně pod vlivem spletl tyhle dva přístavy a zafixoval si do memory Tobermory..... Tedy, tohle by se cestovateli stávat nemělo, a je jasné, že můj kredit u spolčenstva i čtenářů tohoto spisku dramaticky poklesne jako akcie po Černém pátku. Ale co se dá dělat, pravda je jednou pravda, tu nevokecám, práskat se musí i kdybych měl napráskat sám sebe :-)!

S bžundou a protaženým gesichtem se pokorně vracím do poledního ruchu přístavu, kde si odložím mašinu pěkně u vyhlášené čipárny. Ona je totiž stánkem na molu, a podle fronty se zdá, že info bylo správné. Kolegáčci se zrovínka chystají k papů, takže si objednám taky jednu porci, řádně zasolím, zaoctuju a vše to v pohodě slupneme sedíce na soklu jakéhosi pomníku. Nejsme tady sami, turisti všeho druhu plus místní puboši nám dělají společnost

Po dobrém obědě je čas na poznávání. Rozprchneme se po přístavu, já na Johnnovo doporučení zamířím do místního muzea. To vyplňuje přízemí jednoho z přístavních domků a je sice nevelké, leč velmi zajímavé. Seznámí s prehistorií, středověkem i novodobými dějinami Tobermory a okolí. Mne jednak zaujme část prehistorická, hlavně modelová rekonstrukce obytných (a současně i obranných) věží, které si lidé doby bronzové stavěli na pobřeží a ostrovech. Jediná dochovaná budova tohoto zajímavého typu je bohužel na ostrově Lewis, kam se letos zcela určitě nedostaneme. Tady by měl ale především hýkat nadšením Dukatista, tohle je jeho parketa.

Tou mojí je daleko spíše historie nedávná. Ta je zastoupena velmi bohatě, protože hlavně v devatenáctém století, před první válkou a v meziválečné době byl Tobermory velmi významný rybářský přístav. Za světových válek, kdy námořní komunikace fatálně ohrožovaly německé ponorky, byl základnou eskortních plavidel, ve druhé válce se zde navíc secvičovala a zdokonalovala eskortní plavidla do svazů. Admirál, velící výcviku, měl své sídlo na HMS Western Isles, obchodním parníku přestavěném na velitelskou loď. Obzvláště z této doby tu je hodně exponátů, převažují foto, písemnosti a drobné relikty. Takže se tím probírám, zcela zabrán. A moji leteckou duši navíc oblaží zbytky Dakoty a Beaufortu, snesené leteckými archeology z okolních kopců. Vše jsou pozůstatky z válečných havárií. Díky německým ponorkám tady zdá se bylo dosti živo, což dokazuje i velmi podrobná mapa vraků na pobřeží Mullu. Odhaduju, že přes dvě třetiny jich je z období obou světových konfliktů.

Mezitím, co se tak věnuji expozici, doráží i zbytek výpravy (tedy, bez Carpenterů) pro svoji porci historična. Já zamířím ven, abych si ještě prohlédl z odstupu řadu pestrobarevných domků, lemujících zátoku. Docela hezkej pohled!

Malá ručička atakuje druhou, když se konečně odebereme ke strojům a vyrážíme dále. Jak se tak motáme přes menší poloostrov do Dervaigu, kalkuluju v duchu hrubou ETA na Ionu, a popravdě, moc mi to nevychází, tedy spíše, bude to dost těsný, počítám-li i návrat. Kilometrově toho před sebou nemáme moc, ale naše rychlost prostě nemůže být vyšší, na to není ani silnice, ani stroje (snad jen Jiříkova Dukna...) a navíc ani jezdci. Stavíme jednou v malém sedle nad osadou v klínu pahorků, druhá zastávka je už na východním pobřeží v zátoce Loch Keal u jakési polozřícené usedlosti, porostlé ale pěknými kvítky. Tady už při odečtu hodin je jasné všem, že neustále běžící čas se stane naším nepřítelem pro zbytek dne.

Přejezd dalšího poloostrova, Ben More, si už alespoň já osobně nevychutnávám, spíše sleduju jedním okem vztekle se kroutící jednopruh a druhým mžourám na displej hodin. V závěru Loch Scridain konečně přijedeme na hlavní A849, spojující Graignure a Fionnphort, kam zamíříme. Silnice, ač i nadále úzká, je daleko přímější, a tak dovolí i zařadit za pět a konečně trochu zrychlit přesun. Naneštěstí vítr nám fouká do zad, odpolední slunko praží, a tak se docela slušně rosím. Už aby byl konec tohohle trápení.

Lehce před pátou zastavujeme konečně u ferry terminálu. John se Zdenkou a Bekrem urychleně studují jízdní řád, nicméně podle vylidňujícího se parkoviště a odjíždějících busů je skoro jasné, že pro dnešek se tady asi pomalu zavírá. A taky ano, asi za deset minut odjíždí poslední prám na Ionu, tam stojí deset minutek a jede zpět, tím je pro dnešek vymalováno. Iona jako taková je malá, leč památek na ní je dost a deset minut nestačí ani na dochozí a odchozí manévr, natož na prohlídku. Je mi to docela líto, ač nejsem zrovínka žrout sakrálních památek (Jana by mohla vyprávět), tak zdejší klášter a další jsou prakticky nejstarší křesťanské stavby na britských ostrovech, neboť odtud se tohle nové učení šířilo všude kolem, a to stojí za prohlídku i takového ateisty, jako jsem já. Komu je ale náš časový propad nejvíc líto, je jasně Jiřík. Těšil se na to, patřilo to k jeho prioritám, a zklamání z něj nyní doslova vyzařuje, i když nic neříká. Nicméně, parafrázujíc klasika - můžeme s tím nesouhlasit, můžeme protestovat, bejt proti, ale to je tak asi jediný, co můžeme....

Takže, když už tady trčíme, alespoň se pokusíme Ionu zvěčnit z dálky (dost na pendrek snaha, Slunce visí takřka přesně nad ostrovem), a trochu se dáme do kupy. Samo, bufík nikde nijaký otevřený, tož se alespoň dojdu na hajzlíky osvěžit.

Čtvrhodinka oddechu prospěje nám všem, čas však nečeká. Pakliže nechceme moc jezdit a vracet se po stejné trase domů, máme jen jedinou možnost, a sice použít poslední spoj z Craignure v 19.00 s příjezdem do Obanu v 19.45. To značí bejt na molu nejmíň čtvrt hoďky před odjezdem, spíše dříve. A jelikož „castlaři“ mají v úmyslu ještě navštívit Duart Castle těsně před přístavem, zrovínka moc času nezbejvá. Tiše, beze slova, pohřbívám tedy svůj úmysl poznat ostrovní úzkokolejku. Utěšuju se, že stejně bude asi už mít zavříno, ale alespoň kolem trati bych se ometl. Čas na to ale nebude, toho je potřeba víc než na shlédnutí castlu.

Takže do sedel, ať už to máme za sebou. Už ne moc s chutí a mírně nakrknut nasednu a zamíříme s bžundou zpět.

I teď to spíše mydlíme než bychom jeli turistiku, naštěstí alespoň jedem proti větru a zapadající pupenec už taky tak nežhne, alespoň tohle je lepší. I silnice se v úseku přes Glen More zkvalitní, napřímí a skoro je radost ji sjet, stoupání, klesání, táhlé zatáčky dají trochu zapomenout na profláknutou příležitost. Hezky jsme se projeli...

Odbočka vpravo ke hradu je opět typickou okreskou, naštěstí jen pár kiláků a jsme na opuštěném a vyprázdněném parkovišti. Máme čas necelých dvacet minut, takže se nezdržujeme. Já prchám podél hradu až k čáře příboje, odkud je na bezesporu impozantní stavbu nejhezčí pohled.

Sotva stíháme, odjezd je časově napružený. Naštěstí, za těch pár kiláků do přístavu se nic nestane, při vjezdu do obce věnuji vpravo smutný pohled zavřenému nádražíčku. Přístav je prázdný, u terminálu čeká fronta, takže zdá se, přijíždíme včas.

Ano, je to jen tak tak, sotva si odfrkneme a napijeme, už je u nás zřízenec a shání se po lístcích. Dozvídáme se, že tady se musí do kasy, takže tam upalujeme a žádané promptně zakoupíme. Mno, za necelou hodinku na palubě zaplatím přes osmnáct poundů, docela pálka, na rozdíl od ranních přeskoků.

Za chvilku je jasné, za co se platí. Přijíždí pro nás regulérní loď, ne nějaký umrněný prám. Má zpoždění, teprve ve čtvrt na osm zvolna přiráží, když před tím zvedne příď. Protože je dost aut, tak se na palubu dostáváme až k půla. Dokonce nás lodníci poutají k palubě (tedy ne fyzicky, ale jenom naše stroje), i když se jedná pouze o přeplavbu úžiny a vlnobití také nehrozí. Zajímavo, prám nevyžaduje poutání, loď ano. A vzpomínám, že před šesti lety při naší plavbě ze Skye do Malaighu, což bylo asi tak stejně dlouho a loď byla myslím identická, tak tenkráte nás nepoutali.

Takže, ruče opouštíme stroje a dusné podpalubí a mažeme vzhůru, pěkně až nahoru na sundeck na zádi. Přeci se nebudeme pařit vevnitř.

Nahoře je příjemně, sluníčko se lehce skrylo za mírnou oblačnost a je tak akurát. Moc lidí necestuje, takže se rozložíme dle libosti a věnujeme se každý svým věcem. Osobně pozoruju okolí, chvíli obdivuju racky, jak dovedně využívají úplavu za lodí k plachtění bez námahy, a kousek před Obanem se přesunu na starboard. Proč? Inu, docela je to jasné, chci si prohlédnout z moře místa, kde jsme s Janou tehdy tábořili a kudy jsme denodenně pěšky směřovali do města za kulturními, kulinářskými i pijáckými zážitky. Kemp v zátoce (bývalé základně hydroplánů Coastal Command za druhé války) je pro lehký opar hůře pozorovatelný a nefotografovatelný, pobřežní silnička a pěšina i s místní ruinou jakéhosi minicastlu už je patrná a vybaví mi intenzívně tehdejší společné zážitky. Ach jo, škoda že tady nejseš...

Oban už se nám představí v plné parádě, jak můžu pozorovat, i ona bouda, v níž tehdy udili ryby a kde jsme si tak labužnicky pochutnávali na porcích „smoked salmon“ (lepší žrádlo jsem v životě nejedl), ještě stojí na molu, takže skoro vše při starém, tak jak to má na tradicemi prolezlém ostrově bejt. Pak už nás ale palubní interkom zažene do smradlavého vnitřku.

Po výjezdu z jícnu ocelové velryby chvilku postojíme na molu, než si někteří z nás uspořádají propriety, a pak již bez otálení mažeme předvčerejší cestou do kempu. Je po osmé, tak ať to utíká. Jo, na kraji města ještě musíme zabrzdit u pumpy, hádejte, kdo má nouzi o fuel (a taky si musí zaběhnout do útulku sténajících)?

Cesta do kempu naštěstí proběhne bez vzruchů a mimořádek, v půl desáté už jsme na place a můžeme využít to málo času, který nám věnují midžové, než opět vyrazí za každovečerními aktivitami. Naštěstí se podaří vše stihnout, takže ani neprožíváme včerejší křeče (a nebo že bychom si zvykli?). Usínám s tím, že tohle byl víceméně tak říkajíc den-blbec... pasiva překročila aktiva. Ale co, nejni každej den posvícení, že?

Trasa: Caolasnacon Camping and Caravan Camp, Inchree-Corran, Strontian, Lochaline-Ardtornish Point, Salen, Tobermory, Dervaig, Achleck, Killiechronan, Balnahard, Fionnphort, Duart Castle, Craignure-Oban, Glencoe, Caolasnacon Camping and Caravan Camp

Ujeto:             Tankováno:  Dunbeg Oban  13,29 l   13.01 Ł

Další díl: Skotsko 2006 - den 7

   

---