Jiří Bašný, 12.2.2014
Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 20
Den dvacátý první - Sbohem a šáteček
Sobota, 24.6.2006
Ráno mého narozeninového dne je chladivé, průzračné a jiskrné. Před námi je finále letošní naší dovolené, takže se do něj dáme. Rozhodneme se pokračovat ve včerejší rozmařilosti a na doporučení majitelky po sbalení značně promoklých stanů sjedeme do místního shopping centra, kde prý je koutek na perfektní a lacinou snídani. A taky ano, a zdá se že to tu místní znají a využívají. Tři prodavačky v bistru se ohánějí, my si poručíme řádnější snídani, cesta bude dlouhá.
Tedy, že bychom ušetřili čas, tak to nehrozí. Sice nemusíme vařit, ale zase se u opulentní snídaně rozsedíme, takže z Birkenfeld odrazíme až po desáté.
Dálnice až k Rýnu vede celkem zajímavou krajinou, takže cesta ubíhá a je na co koukat. Jakmile se ale spustíme do prohřátých nížin (taky je už poledne), je po romantice a nastává pouhá snaha co nejrychleji překonat plochý střed německého státu. Zastávky moc neosvěží, alespoň se člověk trochu protáhne. Vedro už dosahuje značných hodnot, můj palubní teploměr občas atakuje hodnotu 38 stupňů. K tomu navíc rozpálená dálnice, tak tohle je ta odvrácená stránka motorkárny. Člověk ji ale musí postoupit, bez bolesti není radosti a tohle je daň za svěží ostrovní routy.
S celkem pravidelnými přestávkami se postupně kolem Norimberku dostaneme až do pohraničních hor a je tady zase jednou po dlouhé době kontrolovaná hranice :-). Takže, jsme doma, tedy v té naši kotlince….
Zastávka na první odpočívce u (kdysi ARAL) pumpy už je taky tradicí, značně uondáni se rozplácneme ve skrovném stínu altánku nad pumpou a cpeme do sebe tekutiny jako zjednaní. Každý někam telefonuje a smskuje a po informatické smršti je jasno – zde a tady končí naše spolčenstvo jako celek. Bekří – no ti to mají domů co pár otočení kol. Jiřík, ten operativně volí účast na jakémsi setkání milovníků italských motocyklů kdesi poblíž. Já mám jasno už dlouho – přímou cestou domů, z domova na klubovou a současně pro mne i narozeninovou gardenpárty do Jawáče. Původně nás měli doprovodit i kolegové z tohoto putování, alespoň to tak bylo dohodnuto. Ale jak vidno, ani jeden z nich nakonec nedorazí… Škoda, ale je to jejich svobodná volba. Nicméně, trochu mne to zamrzí (ale jen trochu :-)).
Rozloučíme se tedy s Jiříkem a ve dvojici jedem společně až na obchvat Plzně. Zde se posádka XJRa odloučí a závěrečný úsek je už zase jen a jen na mě. Jak na začátku, tak i na konci :-).
K šesté hodině definitivně (pro tuto dovolenou) zmlkne spolehlivý čtyřválec před bránou rodného hnízda. Musím zazvonit, klíče nemaje, a za chvilku už se vřele vítám s Janou a naším psíkem…. Po pravdě, posledních pár dní už jsem se na tenhle okamžik intenzívně těšil. Po dlouhé cestě rád každý spočine v pohodě domova.
Finále nemá chybu. Rychlé vybalení, ještě rychlejší hygiena a po sedmé už s Janou míříme pěkně nalehko (to je úúúleva..) do hučícího Jawáče. Kamarádi, spousta kontinentálního piva, spousta stejků a samozřejmě výborná zábava horečky sobotní noci, to je důstojná tečka skotského putování. Bylo fajn! Díky, přátelé!!!
Trasa: Birkenfeld, Kaiserslautern, Heilbronn, Nürnberg, Rozvadov, Plzeň, Praha 14
Ujeto: Tankováno: AGIP Bat-Pfalz, Wattenheim 13,50 l 18.41 €
TOTAL Frankehöhe Süd, Heilbronn 11,50 l 15.86 €
OMW Kladruby u Stříbra 12,88 l 418.60 CZK
Epilog
Zbytečně si tady nebudu cintat triko. Koneckonců, mnohé už bylo vyřčeno ve výše uvedeném popisu naší cesty, taky mne už nebaví se dalekosáhle rozepisovat, a ten, kdo dočetl až sem, má právo na rychlý konec :-). Zkusím tedy stručně:
Především, jsem rád, že jsem to všechno přežil bez ztráty kytičky a důstojnosti. Jak jsem už uvedl, docela jsem měl z návratu na „superdlouhou“ dovolenou bobky, a kupodivu, i když jsem byl mírně hendikepován nehodou dva dny před dovolenou, vše proběhlo bez rušivých momentů. Opět excelovalo (samo z mého pohledu) stárnoucí, ale stále plně funkční Káčko. Ideální mašina pro mne na dlouhé cesty, na tomhle názoru trvám, i když se nyní část mých sympatií přesunula na (také postarší) dvouventilové GS. Tož, všechna čest a dík, a to občasné zakouření po startu jsem si (dodatečně zjištěno) částečně způsobil sám, neb jsem při výměně trochu překročil hladinu oleje. A občasné čoudnutí při startu z bočního stojanu je vrozenou vlastností nejstarších Ká, olej mi za celou dovolenou neubyl ani o kapku.
Výbava taky vyhovuje, samo dvouprutový vysoký stan má své limity ve vichru a letos si na ně hrábl. Pakliže budu mít v úmyslu jezdit dále do větrných krajin (jako že na severu fučí skoro všude), tak zřejmě budu muset začít uvažovat o geodetickém stanu, tří a více pruťáku. Na podzim jsem trochu po nich koukal, ale zase jejich jedna nevýhoda pro nás – jsou dost nízké a při našem věku se shýbat je čím dál větší problém. Uvidí se.
Spolčenství. I tady jsem odjížděl s trochou nejistoty v duchu, přeci jen, nikdy a nikde jsem s nimi nebyl, nejdelší vejlet byl kdysi s Jiříkem do Sorbola, ale to se nepočítalo, bo nás jelo hafo a na krátko. Navíc, jel jsem sám bez opěrného sloupu v podobě Jany. Měl jsem obavy z přeci jen lehkého věkového rozdílu. Ty se naštěstí nepotvrdily, daleko více nás „rozdělovaly“ přeci jen odlišné zájmy a aktivity. To se díky koncepci dovolené vyřešilo, kdybychom putovali společně, asi by bylo hůř. Takže, děkuju jim, že staříka vzali s sebou.
Kdybych si ale chtěl zaprorokovat, tak si myslím, že v letošní sestavě už se asi nikdy na nějaké té dovolené nesejdeme. Důvodů je podle mne povícero. Jednak ty ryze soukromé, potažmo rodinné, a pak, věk a s ním spojená schopnost dalekých motorkových cest bude v naší rodině hrát stále důležitější a omezující roli. Moc motodovolených už prostě před sebou nemáme, to je syrová a ničím nepřikrášlená skutečnost. A tak, než Johňáci (a možná i Bekří…) vychovají potomky, my s Janou budeme jezdit na dovolené autem, na kolech, vlakem, lodí a tak, ale už asi ne na mašině. Jiřík si myslím splnil sen vidět něco starobylých ostrovních památek a zdá se mi, že jeho přirozenost jej příště potáhne na slunný jih. Docela bych byl překvapen, kdyby zatoužil ještě někdy po sychravém Skotsku.
Ále, konec nemá bejt smutnej a pesimistickej. Takže musím než jen pochválit počasí. Přálo nám do sytosti a těch pár, opravdu jen pár nepříliš vydařených dní lze brát jen jako úlitbu poloze navštívené země. Víceméně, když to sesumíruju, tak nám propršely tak dva dny, možná dva a půl, což je na třínedělní pouť vynikající score. Přeháňky a větry samo nepočítám.
Viděli jsme toho dost, zažili ještě více. Jasně, dalo by se po Jindřichově způsobu lítat napříč Skotskem „from dawn to dusk“, ale podle mýho je líp vidět míň, ale pořádněji, a mít i čas na zažití navštíveného. A popravdě, večerní pokec se souputníky o všem a o ničem patří rozhodně ke kladům společně prožité dovolené. Čehož jsme si užili hafo, tedy až na Ladu, která večer zhusta místo naší brilantní společnosti preferovala sudoku :-).
Takže, když vše vložím do váčku, zatřepu a vytáhnu výsledek, vychází mi, že dobré dílo se podařilo. Mělo jen kaz jediný – chyběla mi tam Jana. A proto jí, jen jí, patří můj závěrečný upřímný a neustávající DÍK!!!
JB Dopsáno v oslední adventní týden LP 2006