Skotsko 2006 - den 18

 

Asi dvakrát nebo třikrát v noci vylézám na kontrolu kolíků a zapíchnutí těch, které vítr vycukal z nasáklého trávníku. K nim jsem dodal jako výztuhu zbylé, takže sice s přestávkami, ale přeci jen jsem se alespoň trochu vyspal. Ale nic moc, prostě moje větrofóbie zase jednou makala na plný obrátky, takže když spánek, tak trhaný a jako na vodě. A to si stařík moc neodpočine, takhle…

Ráno je (mírně řečeno) ne až tak přívětivé. Občas sprchne, což by až tak nevadilo, ale vichr se stále činí a nezdá se, že by chtěl polevit. Takže opět vaříme v závětří a konzumujeme pěkně oblečení naplno.

Takže, co s načatým dnem? Nakonec se ukáže, že poslední den ve Skotsku bude ve znamení totální dezintegrace spolčenstva. Prostě, každej si bude dělat co uzná za vhodné a co bude chtít. Půl na půl to bude na motorkách a bez nich. Jirka se vydá prohlídnout zbytek skotského hlavního města, samozřejmě na své milované Dukně. Druhými motorkáři budou Bekří, kteří si vyrazí, no vlastně, teď už si nepamatuju kam, ale jinam než Dukatista. Carpenteři nechají báwo na pokoji a vydají se na pěší tůru po pobřeží s tím, že skončí v Crail a obhlédnou (případně obsadí) pub na večerní závěrečné rozloučení se Skotskem.
No a já? Vítr stále lomcuje mým největším stanem, takže prozatím zůstanu hlídat a dospat značně probdělou noc. Pakliže se vichr utiší, pořád se můžu vydat alespoň za jedním z cílů, které jsem si vytýčil včera.

Motorkáři odhrčeli, Johňáci zmizeli šourem za nejbližším mysem a já osaměl. No, postupem se počasí trochu umoudřuje, co se týče deště, taky občas vyleze na chvilku soncna, takže po komplexní hygieně (popřeju si asi letos poslední sprchu, pěkně horkou a hezky o samotě) zalezu do stanu, kde je příjemné teplíčko. Abych neprochladl :-)… Chvilku studuju literaturu, k tomu si zalezu do spacáku, a najednou, najednou se probudím a je poledne :-).
Hmmm… Větry dují pořád stejně, občas i trochu víc, takže musím ze stanu opět píchat. Taky jeden ze sousedních stanů vykazuje jisté známky nestability kvůli několika vytrženým kolíkům, takže kamarádům posloužím a zkonsoliduju jejich příbytek.
Jak to tak vyzerá, asi se neodvážím opustit lágr, a popravdě, v tomhle povětří se mi skoro nikam nechce. Takže si udělám obídek (zásoby mám nadbytečné a je třeba ujíst) a po obědě se ještě na chvilku natáhnu s knížkou do spacáku, načež zase na hoďku - dvě zachrápnu!!! Jo, spánkový dluh je swinstwo.

Takže další čas k rozhodnutí nastane tak kolem třetí. To už přece jen vítr trochu, lehce, skoro neznatelně mírní svoje běsy. Na motorku je už pozdě, takže se jen tak lehce přioději a vydám se po čáře přílivu na opačnou stranu, než je stezka do Crail, směrem k mysu Fife Ness.
V klídku a pohodě se šourám, po neznatelné pěšině se vyškrábu na útesy, za nimiž se rozprostírá takřka ideálně plochá pláň, táhnoucí se až někam k St. Andrews. Kus dál stojí nějaké stavby, ve kterých mé cvičené očko vytuší snad letiště, mate mne ale množství auťáků kolem. Když se přiblížím, je jasno – bývalé letiště dnes slouží zřejmě jako závodiště, či snad testovací dráha. Teď teprve si můžu nadávat, že jsem se na progulku vydal jen nalehko, foťáky jsem v nějakém hnutí mysli nechal ve stanu. Blbec, tohle označení mě teď a tady sluší. Ještě bych přidal několik druhových názvů ze zoologické říše.

Takže jen po příbřežní straně obejdu kousek základny, jejíž historii jsem se posléze dozvěděl až zítra v místním muzeu – tedy přesněji, o muzeu a info o bázi mě večer v hospůdce informoval Johnny. Letiště vyrostlo za první světové války, svoji hvězdnou hodinu si prožilo za války druhé. Tehdy bylo poměrně význačnou základnou námořního letectva FAA, jednak výcvikovou, a i bojovou. Dokonce odsud startovaly bombardéry na jeden z náletů na německou bitevní loď Tirpitz, zakotvenou v jednom norském fjordu. Po válce se z něj stalo školící středisko a poté už nastalo chátrání až do dnešní doby, kdy základnu potkal společný osud mnoha britských válečných letišť – staly se z nich závodní okruhy místního či regionálního formátu. Alespoň to, jen můj názor…

Tak si alespoň vychutnám atmosféru a v duchu si představuju, jak to tady asi vypadlo, když se tu proháněly torpédonosné Swordfishe či Albacory. Obloukem se vrátím zpět na útesy a pak hezky stejnou cestou zpět. Docela jsem vyfoukanej, vítr je přeci jen pořád znát.

Přichází podvečer a s ním se postupně do kempiště trousí i ti, kteří vyrazili na motorce. Obzvláště malebné to měl Jiřík, který na své cestě do Edinburgh samozřejmě použil přejezd přes Forth Bridge. Na zpáteční cestě jej ale už díky sílící vichřici na most nepustili, motorky a kamióny měly smůlu… Takže si ve vichru a sérii prudkých přeháněk dal kroužek kolem Firth of Forth, až k mostu přes řeku Firth za Grangemouth a pěkně po druhém břehu zpět.

Přichází SMS od Johnnyho, že nás očekávají v jednom pubu v centru Crail na sedmou.
Patřičně se přistrojíme, popadneme vše potřebné a vyrazíme po klikatící se úzké pěšince nad pobřežní linií. U krajních domků se cesta rozšíří a zklidní do městské promenády, po níž za chvilku dorazíme do středu přístavního městečka.
Pub najdeme v přízemí malého hotýlku a naši dvojici objevíme hned napravo do vstupních dveří. Takže se pohodlně rozložíme v teplu a suchu, dáme si co každému libo a vedeme ty obvyklé řeči. Ty se nesou hlavně kolem neodvratného konce naší společné dovolené, dva a půl týdne od okamžiku, kdy se pneumatiky našich strojů poprvé odvalily po skotské půdě. Na objektivní hodnocení je samo ještě příliš brzy, dojmy ještě nejsou urovnány a vytříbeny, takže se spíše bavíme o pocitech a jednotlivostech. K tomu všemu nám stále hraje do ouška jedno a totéž CD z místní aparatury, až už to Johnny nevydrží a jde se postarat o změnu repertoiru. Jasně, poslouchají to tady o hezký kousek déle.

Čas plyne, změnila se i obsluha, přibylo i alkoholu v krevním řečišti, ale zábava plyne v poklidu dál. Pub se postupně vylidní, pouze v zadním baru je ještě pár pozdních hostů. My si tam musíme pro pivka chodit, neb vepředu už obsluha zavřela krám. Nevadí, trochu se projít není nic proti ničemu. Při jednom výletu k barpultu, jak tak stojím a čekám na sklenici, najednou nevěřím svejm uším – naproti se dva chlápci zcela nenuceně baví česky. Tak jim trochu alespoň rozšířím zornice, když je na dálku přes bar pozdravím :-).

Pomalu se máme k odchodu, když se ti dva Čížci přihrnou k nám, posadí se a zase je se o čem bavit. Dělají tady už několik let v hotelu kdesi u St. Andrews a jeden z nich je už protřelým světoběžníkem, který zdá se (co si pamatuju…) už nepostál na rodné hroudě hodně dlouho. Bydlí tady v domcích na kraji Crail nad kempem, takže když vyhlásíme konečnou, chvilku nás vyprovází na cestě ztichlým městečkem. Vracíme se po příjezdové cestě, neb pěšinkou za tmy by to nebylo ono. Rozloučíme se s nečekanými krajany a zbytek cesty ke stanům už jen šlapeme za svištění větru. Ale zdá se, že se přeci jen trochu mírní… že by zejtra bylo líp?

 

Trasa: Crail pěšky

Ujeto: nic                  Tankováno: nic, jenom pár pint večír

K tomuto článku zatím nebyl připojen žádný názor