Skotsko 2006 - den 15

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 14

Neděle, 18.6.2006

Takže dnešek je opět ve znamení okružního výletu. Cílem je kroužek Grampiany, respektive kolem jejich centrální části Cairngorn Mountains. Oblast poskytuje vše, po čem naše srdíčka touží. Distillerky, castly, nerušená příroda s lochy a beny, i ta muzejní železnička, vše tu je k navštívení. Snad jen Svózovi tu bude scházet rozpadlá katedrála či alespoň shluk prašutrů, ale nic nejni dokonalé, že? Takže na cestu!
Je neděle, což jsme si nějak neuvědomili. Za nás to udělaly naše nádrže, ze včerejška skoro prázdné. A protože nás čeká jízda víceméně liduprázdnou krajinou, jeví se nutností je naplnit. Jo, lehce se řekne, už tíž udělá. Pumpy totiž mají zavřeno. Nakonec nacházíme jednu, která otevře v devět (tedy za chviličku), postojíme, počekáme a nakonec jsme uspokojeni. Spolu s námi tankují i dva landrovery britské armády.
První plánovanou dnešní zastávkou je městečko Ballater. Nebylo by až tak něčím zajímavé, nebýt toho, že v nejlepších viktoriánských dobách až sem dospěla železnice podél řeky Dee. A jelikož královna Viktorie nalezla zalíbení v nedalekém hradě Balmoral (ten se posléze stal a dodnes je letním sídlem královské rodiny), tak každoročně cestovala zvláštním vlakem do Ballater a zbytek kočárem. Pro ni a její doprovod byl k prostému nádražíčku přistavěn trakt s luxusní čekárnou (dnes by se řeklo VIP…).
Když v šedesátých letech dvacátého století byla železnice údolím Dee rušena a snesena, ihned se vynořila myšlenka zachovat viktoriánské nádražíčko jako připomínku odešlého času. Podařilo se a dnes je z nádraží turistické infocentrum a samozřejmě, pro Brity milující viktoriánskou periodu i vyhlášený cíl. Paradoxně byla Viktorie i příčinou toho, že budování trati skončilo právě v Ballater. Majitelé licence totiž měli v úmyslu trať dotáhnout až do Braemar, ale královně moc nešlo pod nos, že by se vlaky proháněly kolem Balmoral a začuzovaly královskou atmosféru, a tak jim to jednoduše zatrhla.
A jen tak okraj, při cestě do Ballater si všimnu jakéhosi ruchu podél silnice, tam, kde mé vycvičené oko tuší těleso bývalé dráhy. Na pár mílích se opět pokládá svršek a jedno bývalé nádražíčko už hostí sbírečku vagónů a mašin.
Asi se chystá znovuzrození další zrušené trati, což je fajn. Ale dosti dění kolem kolejnic, pokračujeme dále proti proudu Dee. Nejedeme moc dlouho, Johnny vyčuchal někde poblíž distillerku, takže se vydáváme vlevo hore kopcom. Nejedeme hustým lesem dlouho, silnička nás brzy vyplivne na malou křižovatku před areálem palírny. Ta vypadá opuštěně a při pohledu na infotabuli Royal Lochnagar Distillery je jasno – první dnešní prohlídka je až v poledne. Teď je lehce po desáté a máme toho ještě dost, takže tuto palírnu po dohodě vynecháme.
Počumujeme po okolí a když se už chceme vrátit dolů do údolí, tak u nás staví mírně ošumělý auťák a z něj se k nám hrne taky lehce sedlácky opotřebený starší farmář. Prej nás viděl shora ze svých pastvin, a tak se stavil, cože chceme, když už jede kolem. Chtěl nám říct, že mají zavřeno (ale to už jsme pochopili), a tak nám alespoň trochu poodhalil historii místa. Následně jsme pohovořili na standardní téma, docela jsem si pochutnal na jeho suchém a typicky britském humoru. Příjemný zážitek, pro takovéhle se vyplatí trmácení na mašině. Myslím si totiž, že u prostých tuctových autařů by nezastavil.
Vrátíme se tedy pokorně opět k řece a hrneme si to vedlejší B976 do Crathie, za nímž už leží další dnešní postupný cíl, Balmoral Castle. U této echtovní No.1 atrakce si nejsme až tak jisti, jestli vůbec vlezeme dovnitř. Někde jsem se dočetl, že když je někdo z Royals přítomen, tak se provádí jen minimálním okruhem (což by mělo být i dnes), navíc za zdejší „Kárlštejn“ nechtějí zrovínka málo, a pak, lze očekávat davy – jest přeci neděle. A taky ano. Nikoho z královské rodiny jsme nespatřili, zato zaplněné parkoviště a vozovou hradbu autobusů. Mohutné grupy turistů táhnou k branám, kde dokonce je připraven i traktor s upraveným vlečňákem, kterým jsou zlenivělí tůristi transportováni až přímo k objektu. Osobně jsem trochu přebujelým turismem zhnusen, takže jen kvituju s povděkem, že i ostatní to vidí obdobně. Jen si tedy zběžně prohlédneme okolí a zamíříme dál, vždyť i zbytek Skotska kromě Balmoral bude fajn J.
Jelikož nebyl Balmoral, musí nastoupit náhradník. Takže stavíme těsně před Braemar u stejnojmenného hradu. Zdá se sice, že je obydlen, ale pečlivě uzavřen a přístup je jen do jeho opuštěného, ale evidentně udržovaného parku. Po pravdě, líbí se mi to tady daleko víc než davem obležený Balmoral, například. Tady z toho dýchá syrovina a historická realita.
Ještě do Braemar si to kroužíme zarostlými zákrutami řeky Dee. Ve městě uhneme vlevo přímo na jih a Glen Clunie začneme pomalu, ale jistě stoupat. No a taky se zdá, že nás nečeká nic pěkného, vrcholky hor před námi jsou zahaleny více, než je zdrávo pro jízdu v suchu. Ale co, když začne, po chvilce přestane, to je jasný…
V sedle Devil’s Elbow, což je na první pohled jedno z nemnoha skotských lyžařských středisek stavíme na oblečení dešťáků, neb je již jasno, že neunikneme. Sice tady prší jen drobně, ale tam, kudyma pofrčíme, to vypadá daleko negativněji. Ani si nelze nikam na chvilku  sednout, neboť jako ve správném zimním středisku je to tady všude všecko zabedněno a pozamykáno. Zato místa na parkování je tu přehršel J, stojíme i s motorkama pěkně pod střechou tam, kde v zimě jsou určitě stolky pro čajechtivé.
V klesání z pasu (mno, pas, pouhých 665 metrů má i u nás kdekterá vlnka na silnici, ale tady, na britských ostrovech, je to nejvyšší hlavní silnice - vše je relativní, podle sněhového zpravodajství tady leží hafo sněhu dost dlouho) nechám kolegy trochu poodjet a udělám si pár fotek propršeného údolí. Nedá se nic dělat, asi jsem trochu divnej, ale tak nějak zvrhle miluju takovéto počasí v divoké přírodě, prostě se mi to líbí. Ale fakt, taky se mi líbí hrnek teplýho čaje v rukou, konkrétně teď bych si jeden dal J.
Zbytek klesání, motání se po úzké místní silničce (zkratka na Kirkmichael), jakož i putování okreskou směrem na Pitlochry se děje v docela hustém a vytrvalém dešti. Kolem se válí nízká oblačnost, moc toho vidět není, ale taky není čas čumět kolem. Všechnu pozornost totiž je nutno věnovat klikaté cestě, abychom si neustlali. Až na tohle se mi jede v pohodě, déšť stačí eliminovat vrchní díl dešťovky plus vymakaná kapotáž Káčka. Takže si jízdu v rámci možností i tak trochu užívám. Není nutno spěchat.
Další zastávku skoro nelze minout, místní raritu, nejmenší skotskou distillerku Edradour totiž signalizují ukazatele pečlivě a neomylně. Odbočíme, chvilku sjíždíme prudkým svahem a následně odstavíme mašiny na parkovišti, zhotoveném z pěkně mazlavého a klouzavého bílého marastu, že by místní vápenec či tak něco?
Distillerka je příjemně stulena v malém bočním údolíčku s nezbytnou bystřinou, díky delšímu dešti odevšad zurčí voda jako z nasáklé houby. Návštěva zde vykazuje i jisté pozitivum, provádí se tu totiž zadarmo. Takže si chvilku oddechneme v přijímací místnosti spojené s barem, kde nám uschovají naše blembáky. Mezitím starší čiperná průvodkyně shromáždí všechny zájemce o prohlídku a vyrážíme.
První část prohlídky strávíme v sále, kde se dozvíme podrobnosti z historie a současnosti, něco o technologii a postupech, a samo přijde i na dotazy z publika. Nejvíce zaujme otázka starší Japonky (nebo Korejky, čort znájet…), jakže se tady upravuje voda, používaná při výrobě a finálním ředění whisky. Odpověď zní, že se používá ta, ve které si místní lidé nemyjí nohy….
Pak si projdeme výrobní prostory, tedy kde kvasí slad, následuje srdce – dvoustupňová vyleštěná mosazná kolona, která (jak jinak) využívá k chlazení venku protékající pramen. Nedá nám to až tak moc času, neboť jak nám bylo zdůrazněno, pracují zde pouze čtyři zaměstnanci (tři dělníci, jeden manažer – tedy, řekl bych spíše asi mistr J). Vaří se dvakráte do týdne, zbytek času zabere kvašení, příprava a údržba.
Nakonec přijde to, proč vlastně je celá tahle paráda zadarmiko. Celý zástup je odveden do „podnikové prodejny“, kde je samozřejmě nabízen celý sortiment plus spousta těch turistických pičičand, suvenýrů a tak. A jak pozoruju, tak šedesát procent návštěvníků se vrhne na shopping jako slepice na flusanec. Jojo, mají to tu dobře spočítáno…
Během naší prohlídky přestalo pršet a dokonce se i trochu protrhalo, takže na další etapu nastupujeme s mírně zvýšenou hladinou optimismu. Sjedeme do Pitlochry, chvilku se couráme centrem ve snaze nakoupit paměťové médium, ale bez úspěchu vyrazíme dál. Čeká nás hlavní tah na Inverness (A9), chvilku normální silnice, chvilku komunikace dálničního typu. Je tady vlhko, ale mažeme jako za sucha, velkoryse trasovaná routa to bezpečně dovolí. Akurát ta lítající tříšť od auťáků, ta zůstává humusem. Po přejezdu průsmyku Drumochter nás čeká další distillerka v oblasti, Dalwhinnie. Najdeme ji ihned, není v holém a plochém údolí k přehlédnutí, leč jako ta první dnešní je pod zámkem. Tak se alespoň před ní vyfotíme.
Tady na chvilku opustíme hlavní a zahneme vlevo na Laggan, neb za ním v Newtonmore má být část skanzenu skotského venkova. A taky bychom už mohli někde pojíst (chtělo by to picnic area s lavičkama J…), je přeci jen po jedné a uvnitř začínají zvukové projevy nesouhlasu.
Příležitost k futráži se naskytne v Lagganu, kde na křižovatce (nenechte se mýlit názvem, Laggan je pouhá samota) je zastřešená lavička a otevřený koloniál. U toho občas zabrzdí auto, vyběhne farmář nebo hospodyňka, za chvilku usedá s nákupem a odfrčí domů. My si taky dáme procházku regály, nakoupíme něco na zub a pěkně venku za drobného drizzle vše s chutí zdlábneme. Kompletní pohodu naruší jen to, že se na mne Náčelník zlobí pro jakýsi, zřejmě z mé strany nevhodný a přehnaný (ale dobře míněný) žertík. To se však klaunům občas stává…
Cestou do Newtonmore začne zase docela slušně lejt, takže po zastávce u skanzenu a shlédnutí nabídky usoudíme, že až taková atrakce (navíc s deštěm) to zase nejni, a s podvědomou myšlenkou na ujetí dešti vyrážíme dál.
Nejedeme dlouho, po pravé straně se totiž objeví centrum oblasti Aviemore, dnešní poslední cíl. Je zde druhá část skanzenu, dále pak hlavně mnou očekávaná muzeální železnice. Nejprve však je nutno udělat zadost obstarání cateringu. To nám umožní TESCO na výjezdu, během nákupu stále drobně, leč vytrvale leje… Docela na nás z toho sedá chmura, takže definitivně vypouštíme zbytek skanzenu a pojedeme se jen cvičně mrknout na railway, když už jsme tady, než definitivně vypadneme z tohohle uslzeného údolí. Ještě že jsou koleje nedaleko na svahu. Sledujeme je tedy až k nádraží, ponořeného do šedavého a lezavého vlhka.
Mineme provozní nádraží stávající trati, na jeho konci stojí muzeální část bývalé odbočky, která kdysi sledovala tok Spey na severovýchod. Byla po válce zrušena, leč v roce 1978 se začalo s obnovováním provozu, postupně, jak byly k dispozici síly i prostředky. Dneska je však při pohledu přes zavřená vrata všude mrtvolné ticho a klid, zdá se, že dnešní provoz je už asi u konce. Chandra mne prostoupí a už ani nemám snahu či chuť se o něco snažit, všeobjímající nasranost prostupuje moji mysl.
Ne tak činorodý Johnny vyrazí na obhlídku dále, leč ani on nic neobjeví. Takže zformujeme peloton a úzkou asfaltkou zamíříme zpět do městečka. Koutkem oka si všimnu nějakého ušmouraného montéráka, hrnoucího se s právě zakoupeným take-away dlabencem na nádraží, ale neblikne mi. Sepne Johnnymu (všechna čest a hlubokosklon), staví, a zcela podle pravidla líná huba = holé neštěstí se s ním dá do řeči. A má štěstí – umolousanec je brigádník na muzeální dráze a ihned a neprodleně nás zve na mimořádnou prohlídku. Asi je mu líto, když se dozví, odkavádle jsme sem přitáhli a s dlouhým frňákem odjíždíme.
Dobrá, otočíme se a přistaneme na rozbláceném a staletým uhelným prachem a popelem prosyceném prostranství před depem. To je nám plně k dispozici, takže se do něj ponoříme. Tedy, jasně, hlavně já jsem tu v desátém nebi nebo tak nějak. Nejprve prolezeme ještě teplou odstavenou mašinu, která měla dnes jezdit, ale včera se u ní vylily ložiskové pánve, a tak je neschopná. Snažím se mrknout na škody, ale díky anglické škole mít všechny táhla uvnitř rámu to jde ztuha, velmi ztuha. Následuje prohlídka hlavních strojů i s odborným a zasvěceným výkladem, takže nám tu uteče příjemná hoďka. Co příjemné není je neustále urputné bubnování deště na střechu depa. Ale po perfektní prohlídce mám hned lepší náladičku, takže ať táhne rain do zadele, jen můj názor J…
Před vraty se z příjemným brigádníkem, takto studentem z Aberdeenu, který si zde krátí víkendy a část prázdnin, rozloučíme, potřeseme rukama, nasedneme na mokré stroje a v závoji deště mizíme. Mělo to tu atmosféru!
Takže návrat. Rezignujeme na okresky, najedeme hlavní A95 a davaj pryč z vlhkostí prolezlé údolní sluje. Jízda by celkem byla OK, jen nebejt protijedoucích aut, vrhajících proti našim strojům i zmoklým postavičkám na nich gejzíry kapaliny. Zase totiž slušně leje. Jakmile zmizíme za Grantown-on-Spey z hlavní vpravo přímo na východ po přeci jen méně frekventované vedlejší silnici, je líp. Jednak nás nikdo nesprchuje, a navíc, pomalu přestává pršet a před námi světlejší proužek na obzoru vlévá naději, že bude ještě líp.
Sice vládne trochu zima, ale už je jen vlhko, déšť definitivně ustal a padne jen sem tam osamělá a opuštěná kapka. Stoupáme do průsmyku Lecht, kde se před námi otevře další místní skiresort. Na konci totálně opuštěného a „zaletněného“ střediska stavíme na odpočinek a malou prohlídečku za klidu.
Zbytek cesty už probíhá v pohodě, jak klesáme, silnice schne čím dál víc, dokonce i sluníčko nesměle vykoukne. Na sjezdu ze sedla se dokonce otevře docela pěkně nasvícené panoráma údolí před námi, tož zastavím, nechám ostatní poodjet a udělám si nějaké ty fotky.
K řece Dee sestoupíme u Ballater, zbytek cesty do Aboyne už je pohodová rutina nedělního podvečera. Těsně před kempem na kraji města ještě zastavíme u pumpy a naplníme putny, abychom se zítra moc nezdržovali.
V osm se vracíme do totálně odlišného kempu, než z kterého jsme odjeli. Je tady skoro liduprázdno, většina osazenstva včetně omladiny byli zdá se jen víkenďáci, a ti jsou již na cestě dom. Takže koldokola skoro nikdo není, tedy ani nikdo nebude pořvávat kolem. Trávíme docela příjemný a pohodový večer při nějakém tom pitivu a zároveň vaření menáže. Tímto chci poděkovat Jiříkovi za porci italské omáčky, se kterou jsem si vylepšil večerní dávku těstovin. Byla vynikající, přeci jen, po dvou týdnech jednotvárnější stravy tak nějak chutná víc J.

Trasa:  Aboyne, Ballater, Braemar, Devil’s Elbow, Kirkmichael, Pitlochry, Dalwhinnie, Laggan, Newtonmore, Aviemore, Bridge of Brown, Lecht, Colnabaichin, Ballater, Aboyne

Ujeto:                         Tankováno: Riverside Garage  15 l  14.54 Ł

Další díl: Skotsko 2006 - den 16

   

---