Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Skotsko 2006 - den 14

Jiří Bašný, 1.8.2013

Předchozí díl: Skotsko 2006 - den 13

Den čtrnáctý - Světlo ve tmách

Sobota, 17.6.2006

I když se včera juchalo, díky kvalitnímu palivu není nikterakých sekundérních příznaků, které by gentlemana omezovaly v nezbytných ranních aktivitách. Tím chci jenom naznačit, že lezu z pelechu tak jako obvykle J...

Zatažíno, takový ten šedý dekus od obzoru k obzoru, cejtím v kostech, že dnešní počasí asi nebude žádnej bonus. Ale balení a snídaně proběhne v poklidu a pohodě. S desátou hodinkou odrážíme z přístávku, na který si uchovám jen hezké a příjemné vzpomínky.
Držíme včerejší přesunový směr, tedy pěkně podél čáry příboje dál na východ. Počítám, že za chvilku se rozdělíme, neb zbylé posádky chtějí poznat něco starobylých památek trochu ve vnitrozemí. Já naopak míním navštívit muzeum, o kterém jsem věděl už z domovského netu a navíc i z letáků. Na samém výběžku pevniny leží na kraji přístavu Fraserburg maják Kinnairds Head, a ten ukrývá muzeum skotských majáků. Tohle si nemíním nechat ujít, takže to takto prezentuji zbytku výpravy. Předpokládám, že opět budeme aplikovat včerejší model a dáme oddělení. O to větší je mé překvapení, když Johnny míní, že by se tam taky jeli mrknout. Žasnu… no ale proč ne? Takže i nadále jedeme společně.
Mezi Banff a Fraserburg stavíme jen na jednu zastávečku, za rybářskou vesničkou Roseheady u úpatí jedné z Martellových věží. Ty byly budovány na počátku devatenáctého století podél celého pobřeží a sloužily jako pozorovací body, z nichž pověření domorodci sledovali moře koldokola a jejich úkolem bylo hlásit výskyt nepřátelského loďstva. Napoleon hrozil celé Evropě a Anglii obzvláště a vzpomínka na španělskou Armadu byla v kraji ještě dost aktuální. Takže dodnes najdete takovéto víceméně typizované kamenné věže rozeseté po celém pobřeží. Ta zdejší je bohužel uzamčená, takže se po okolí rozhlížíme jen od paty věže. Pohled to věru radostný moc není, sice ještě neprší, ale kousek odtud již šedý závoj cosi naznačuje L. A mastí si to směrem k nám. Takže hybaj odsud, pod střechu!

Do Fraserburgh vjíždíme za neustále houstnoucího mžení, které posléze přechází v regulérní déšť. Naštěstí, muzeum nalézáme ihned (inu, maják nelze přehlédnout ani v marastu), rychle zamkneme mašiny a už jsme v teple a suchu muzea.
Expozice je plně vybudována v intencích a tradici britského muzejnictví, tedy nápaditě, interaktivně a bez suchopárného přístupu, zhusta patrného u našich institucí stejného typu. Kromě historie námořní majákové signalizace se muzeum plně věnuje skotským majákům. Členité a nebezpečné pobřeží Skotska si vyžádalo stavbu stovek majáků, z nichž některé byly a dodnes jsou důkazem inženýrského a stavitelského umu Skotů. Maják na Bell Rock se dokonce stal i námětem jednoho dílu dokumentu BBC o technických divech světa. Jeho shlédnutí mě vlastně přimělo a inspirovalo k návštěvě tohoto muzea.
Pozvolna se procházíme rozsáhlou expozicí, které vévodí (jak jinak) demontované z jednotlivých majáků, a tak už nepotřebné optické sestavy čoček a zrcadel, umožňující viditelnost majákového světla až na několik desítek kilometrů. Docela mně překvapila skutečnost, že až donedávna nebyl zdrojem světla elektrický proud, ale naopak kapalné palivo na bázi petroleje či kerosínu. Hořák fungoval na principu dnešních benzínových vařičů, palivo se ohřívalo a zplynovalo, a pak teprve spalovalo v punčošce, ne nepodobné dnešním kempinkovým plynovým lampám.

Část expozice je věnována rodinám strážců majáků. Povětšině se totiž tohle povolání dědilo a rodina zůstávala na majáku zhusta od jeho výstavby až do doby, kdy automatika a elektřina vytlačily lidský faktor obsluhy do minulosti. Dnes už jen několik majáků má svoji posádku, skoro všechny zbylé už jedou v automatickém provozu s on-line dohledem a ovládáním z nadřazených center. Podle fotek a vzpomínek měli strážci majáků a jejich blízcí docela krušnej a nepohodlnej život, na druhé straně jejich práce měla smysl a asi jim přinášela uspokojení a náplň života, což se o leckterých dnešních profesí nedá tvrdit ani náhodou (a že jich znám a můžu jmenovat...).

Pomalu se blíží čas prohlídky zdejšího majáku s průvodcem. Tím je (jak jinak, že...) jeden z bývalých strážců majáku, dnes ve výslužbě odmítající důchodcovské bačkory a stále činný alespoň trochu „v profesi“. Čilý šedesátník nás vede skrze docela slušný cuhák do budovy majáku. Nejprve prolezeme strojovnu s dieselovými motory ze třicátých let (motory poháněly jednak kompresory tlakující pneumatický systém majáku a mlhových sirén, druhak nabíjely akumulátorové baterie), sestava pečlivě udržovaných a naleštěných strojů potěší mé strojařské srdíčko . Vystoupáme jednotlivými patry přes údržbářskou dílnu, skromné až strohé obydlí strážce až k srdci majáku, zdroji světla. Zde je umístěn mohutný hodinový stroj, který zajišťoval rovnoměrné otáčení optické soustavy kolem hořáku. Skoro třítunová optická sestava se pohybuje na obřím axiálním kuličkovém ložisku, běhajícím na bronzových plotnách. Ty jsou ručně zabroušeny a zašábrovány tak, že poměrně lehký tlak jedné dlaně ji bez problémů rozhýbá a zůstane v pohybu po pěkně dlouhou dobu. Jó, halt echtovná strojařina, zřejmě slušný oddíl J….. to už se dneska nevidí.
Lijákem se vracíme zpět do hlavní budovy, kolem šedivo až na zem, bezútěšnej pohled, věru, a i můj bezbřehý počasový optimismus dostává znatelné trhlinky. Že by dneska lezly tlustý do tenkejch? Mno, uvidíme, naordinujeme si malé odročení ve formě lehce pozdějšího oběda. V patře muzea je totiž jídelnička, kde se skromně vaří. Tož tam vyšplháme, obsadíme jeden ze stolků a dáme co každému libo. Nespěcháme, není kam, venku bubnuje na střešní okna slušnej slejavec. Nevím už, co si dali kolegové, já jsem okusil haggis a neprohloupil jsem. Bylo to výborný, přirovnal bych jej k něčemu jako náš prejt z krup plus samo skopové a nějaké to místní koření. Kafe taky bodlo, takže myslím si, že jsme se vyztužili pro nadcházející boj s nepřízní počasí. Venku totiž stále bubnuje cuhák…..

Jo, není čas na hrdinství, takže si vyzvedneme blembáky a spol z kasy, vylezeme ven, odemkneme mašiny a vyrazíme do sloty. No, odvrácená část Skotska... Však to k němu patří, a netřeba pyskovati.
Z Fraserburgh vyjedem přímo na jih po hlavní „devadesátce“, ale dlouho nám tenhle svazek nevydrží – hnedle za městem odbočíme vpravo na „okresky“ a těmi se probíjíme poklidným a poměrně uhlazeným, zemědělsky upraveným, východoskotským venkovem. Cesta je to příjemná, nulový provoz, bohužel mokro ji trochu degraduje. Ale, jak se stále přesouváme jižním směrem, tak začíná svítat naděje. Jižní obzor je přeci jen světlejší, déšť se znatelně mírní, a co víc, občas i ustává a spadne jen sem tam kapka. A hned je lepší nálada!
Vospalém městečku Oldmeldrum účelově stavíme na zajištění aprovizace, které se nám dostane v místní sámošce. Nemáme velké požadavky, takže naše základní potřeby pro příští den jsou zajištěny. Zde se taky odvažuju zariskovat a shodím regenu, už se v ní docela hutně zapařuju.

Naším dalším postupným cílem je melagitická památka Loanhead Stone Circle of Daviot, kterou samo vyšťoural odkudsi Jiřík. Ok, warum nicht, tož se jmeme ji hledat. Trochu nám to dá práci, náčelník musí sáhnout i k vytěžení místního jazyka v jedné z vesniček. Máme štěstí, hledané je hnedle za vesnicí, ve stoupání uzounké okresky nacházíme hledané.
Parkoviště prosáklé právě skončivším deštěm je samo liduprázdné, nikde nikdo, což samo nevadí (ba naopak). Provlhlým lesíkem se prodereme až k vlastní památce. Ta je dost (tedy, z mého, značně laického až ignorantského pohledu) podobná té, kterou jsme navštívili při našem výletíku kolem Nessiiny louže. Ale Jiříkovi tady opět svítí očička, takže jsme tu asi dobře…

Procouráme památku, já osobně spíše vnímám okolí, absolutně nezasažené turistickým ruchem a pomalu (nebo spíše rychle) se dáváme na další cestu. Přeci jen, je půl páté a to je skoro dost na to, kam se máme dostat. Deštík přeci jen zdržel…
Naším dnešním cílem je najít si kemp kdesi v údolí řeky Dee, pokud možno co nejdále proti proudu tak, abychom mohli zítra vykonat okružní výlet okolo Cairgorn Mountains. Takže stále sledujeme víceméně jižní směr tak, abychom při cestě mohli navštívit další z řady zdejších hradů. Je jím Castle Fraser, ležící o samotě zcela mimo hlavní tahy. Taky dostat se k němu dalo trochu úsilí. Parkoviště je skoro prázdné, neboť už je po prohlídkovém čase. Ale nevadí, asi bychom stejně vzhledem k časovému presu dovnitř nelezli. Takže si dáme jen park a prohlídneme si hrad zvenčí, to bude stačit.

Překonáme rozlehlý a typicky anglicky upravený park a dostaneme se až před hradní vchod. Něco se zde děje, zaparkovaná auta a dav společensky oháknutých lidí – po bližším pohledu ejhle, skotská svatba v plném proudu. Skoro všichni pánové jsou oháknuti v komplet skotském kroji a opodál stojící dudák dokresluje atmosféru typickým zvukem dud. Když skončí svoji produkci a svatba je také u konce, dovolíme si trochu se přiblížit a s dudákem zapříst rozhovor. Prozradí, že dudáka dělá na obdobných slavnostech už několik let a slušně si tím i přivydělává. Řeč se stočí i na probíhající svatbu a dozvíme se, že se žení syn patriarchy jednoho ze zdejších nejvýznačnějších rodů, a že větší část okiltovaných Skotů vlastně nejsou Skoti, ale Angličané a Welšané, kteří si zde tak trochu na Skoty hrají. Nic nového, i u nás máme „české Skoty“ (ti se slejzají každý srpen na Sychrově), a minule s Janou jsme v Ardelve zase strávili hezký a podnětný večer v pubu s echtovními Skoty z Francie J…
Přijde i na letitou a profláknutou otázku skotského pánského spodního prádla. Tu nám rázně odpoví jeden z rozveselených svatebčanů – seřadí totiž přítomné pány do řady na trávníku, a ti se na povel předkloní a vyhrnou si sukně. Rázem je jasno – někdo ano, někdo ne J... Zřejmě záleží na nátuře příslušného „Skota“.
Zbytek pobytu na panství Fraser (nevede to tu rodina, alébrž je to státní vlastnictví) pak strávíme diskuzí s výše zmíněným patriarchou a jeho společníky, samo se vyptávají odkadle jsme a tak a oceňují náš cestovatelský výkon. Hezky se to poslouchá, věru… a doufám, že jsme jim trochu zpestřili svatební juchání.
Ale není čas, přeci jen nás ještě čeká kousek cesty, a po místních silničkách to moc rychle nejde. Ale i ty mají svůj konec a vyplivnou nás na hlavní A93. Ta prochází celým údolím řeky Dee od Aberdeen až k Braemar v samém středu Grampian. I my směřujeme tím směrem, přímo na západ. Nějak se kempy nekonají, nikde žádná cedule, až před městečkem Aboyne se po pravé straně objeví malý loch a na jeho břehu kemp. Zabruslíme k němu, a po chvilce čekání u uzavřené recepce jsme přijati na ubytování. Paní recepční na závěr skočí do auta a odvede nás na část stanařskou. Ta je bohužel dost obsazená (no sobota večír) částečně i rozjuchanou omladinou, ale nakonec se nám podaří se srovnat na slušné místečko hnedle na břehu. Bohužel, travičky je tu poskrovnu, takže si bordýlek z pozůstatku po dešti zanášíme do čerstvě postavených stanů. Ale co, vždyť jsme tady jen na přespání, tak co, Budeme si halt pucovat boty. Ale nevím, jak bychom se sem vešli, kdybychom byli v plné sestavě, to už by tady bylo dost našlapáno.
Večer už trávíme v poklidu a relaxu, vaříme, konzumujeme a dokonce ze sousedního karavanu přikvačí Skot s lahvinkou whisky, protože viděl, jak si zavdáváme z našich lahviček. Nabídl tu svoji, my na oplátku jsme jej uhostili moravskou slivovičkou a strávili jsme spolu hezké chvilky při tlachání o všem možném.
Na závěr večera využiju do mrtě luxusní sanitární blok, uvnitř jsme jen my a nikdo jinej. Ostatní jsou venku a věnují se horečce sobotní noci, jak je patrno i ze zvukových projevů. Obzvláště adolescenti na břehu jezera se snaží, zdatně jim sekunduje přiopilá partička na loďkách uprostřed jezírka. Přesto usínám skoro hnedle, únava je silnější.