Jiří Bašný, 15.11.2009
naltrexone side effects alcohol
low dose naltrexone
ibs Text a foto: Jirka Bašný
To co si v následujících chvílích přečtete (a nebo možná zahodíte), je skoro originální přepis rukou psaného dokumentu, který jsem skoro před třiceti roky pro potřebu svoji a kamarádovu po společně strávené motodovolené vyplodil. Důvodem bylo jednak to, že jsa zapomětlivý, tak bylo záhodno vše dát na papír, no a jednak spokojenost s cestou si žádala zvěčnění zážitků a prožitků…. No a impuls „fraulein cheffredakteurin“ mě donutil něco mírně upravit, doplnit a naopak vypustit ryze osobní poznámky, a výsledek je viz níže.
Něco faktů:
Cestu jsem podnikl já (tehdy statný třicátník) na Jawě 350/634 a prakticky stejně starý kámoš Tonda se svou ženou na ČZ 175/477. Naše mašiny byly už tehdy docela postarší kousky. Moje Jawka byla z těch úplně prvních 634řek (výrobní číslo kolem 360), vyrobená na počátku sedmdesátých let. Já jsem ji zakoupil za i tehdy poměrně směšnou částku dvou tisíc socialistických korunek jako skoro totální vrak odpočívající již několik let ve stodole místního zemědělce pod nánosem trusu kůra domácího. Všechnu barvu jsem odřel na kov a vlastnoručně nastříkal individuální barevnou kombinací mající svou inspiraci v CX500. Instalace kompletně nové elektriky, výměna poškozených párů kol převodovky a řadícího mechanismu, nové spojkové obložení, no a na konec i nosič a cestovní kufry (laminátové samodomorobo) a už se mohlo jezdit a cestovat.
Tondovo Číza měla shodný rok výroby a i původ, stav a renovační proces byl obdobný mému, dokonce jsem se podílel na jejím finálním barevném designu, modelářské zkušenosti se hodily. Přepravu zavazadel Toník řešil klasickým PAVem, kteréžto řešení mě už tenkráte moc nevonělo. Mladší a méně informovaní čtenáři budou muset „překousnout“ některé termíny a reálie běžné v té době, ale dneska dávno zapomenuté a ležící v temných hlubinách pochmurných dějin. Pamětníci dozajista rádi vše vysvětlí…. Co však vím jistě je to, že do níže popsaných končin se už zcela jistě nikdy nepodívám, bo zalézt do lesa s tím že pravděpodobnost nechtěné aktivace některé ze zapomenutých milionů protipěchotních min je vysoká, tak to se mi tedy nechce a z tohoto slzavého údolí míním odkráčet přeci jen trochu jinak. Dalších dvacet-třicet let (minimálně) tam přiměřeně bezpečno nebude, no a tím je to ložené. Škoda, byl a je to velmi hezký kout Evropy.
Tak tedy, nasedněme do stroje času, nastavme na palubních přístrojích žádaný letopočet a přenesme se do roku kdy leckterý z čtenářů teprve čekal na svůj příchod na svět…
Prolog
Dovolená v roce 1982 byla pro mne poněkud atypickou. Jednak jsem byl bohužel nucen nechat Janu doma kvůli nastávající radostné události, jednak se poprvé sešlo na takovéto cestě více motocyklů, jelikož manželé Kubičkovi spojili svoji cestu s mou. Po nezbytných přípravách a vylepšení turistických úprav motocyklu (kufry, vak na nádrž) a důsledné přípravě itineráře, náhradních dílů a výbavy, jsme tedy mohli vyrazit.
1.den 6. 8. 1982 pátek
Již den před tím jsem zabalil vše potřebné. Ráno jsem odkráčel na pár hodin do zaměstnání a uskutečnil poslední telefonní rozhovor s Tondou. Před polednem jsem již byl doma a čekal na Tondův telefonát. Kolem druhé se konečně se ozval telefon a Božka mi sdělila, že vyjíždějí a že se tedy setkáme na prvním odpočívadle za Průhonicemi. U průhonické pumpy jsem natankoval a poprvé (a rozhodně ne naposledy) oblékl žlutý protivodní obleček. Bylo to pouze přeháňka a za pět set metrů již bylo sucho.
Na parkovišti již Kubíci netrpělivě vyhlíželi. Po přivítání a krátké zastávce jsme vyrazili.
Náš elán nevydržel dlouho. Na odbočce v Mirošovicích se strhla opravdu průtrž mračen s kroupami a vším co k tomu patří. Jeden z mostů nám asi na devadesát minut poskytl azyl, ani auta nejezdila a zastavovala. Utěšovali jsme se, že začátek zlý, konec dobrý. Po uvedené době jsme se v již ustávajícím dešti vydali dále.
Svlékli jsme oblečky, ale na cca 130. km jsme je opět velice rychle natáhli. U čerpací stanice Devět křížů jsme opět natankovali a poskytli tělům úlevu. Jelikož již byl podvečer a Tonda byl navíc mírně nervózní z klepání v motoru jeho ČZ, rozhodli jsme se, že přespíme v Brně a já se pokusím sehnat nocleh u svých příbuzných, což se mi také podařilo. Zcivilizovali jsme se a vyrazili do večerního Brna. Výborně jsme povečeřeli a českého pivka popili ve Formance, kde se s námi dal do řeči bývalý partyzán s dosti originálními světonázory.
Stavy tachometru 21 824 – 22 038 = 214 km, Palivo 19,3 l
2.den 7.8. sobota
Ráno jsme se probudili do krásného dne. Po bohaté snídani jsme s Tondou stáhli válec u ČZ a zjistili pravděpodobnou příčinu klepání v přesahujícím těsnění do pracovního prostoru. Opravili a uvedli jsme čízu do původního stavu, rozloučili se s Pavlem a jeho ženou a vyrazili vstříc obzorům.
Cesta po D2 tradičně oplývající nudou byla jen zpestřena opětným průjezdem deštěm. Bratislavou jsme projeli bez sebemenších problémů (je to přeci jen vesnice) a pokračovali po rovině Žitného ostrova směr Medveďov. V Dunajské Stredě jsme naposledy v ČSSR chtěli kulturně pojíst, ale moc se to nevydařilo. Prostředí by ještě ušlo, ale jídlo bylo horší než z naší závodní jídelny, k čemuž netřeba dalších komentářů. A teď vzhůru na hranice. Pohraniční orgán sice dlouhou dobu nehodlal uznat Tondovu totožnost dle pasu tvrdíc, že cestuje jeho mladší bratr a vyhrožoval, že jej Maďaři vrátí, ale nakonec jej pustil, prý na ”vlastné nebezpečie”. Na mne byl vznesen pouze dotaz ohledně ”černých” deviz, ale to bylo vše. Že by měl nějaké tušení o dinárech v pravé botě?
Už na hranicích bylo vidět, že ani v Maďarsku se dešti nevyhneme. A také jo. Těsně před Györem vypukl mohutný déšť s větrem. Chvilku jsme jezdili po městě než jsme našli dva zavřené stánky se zeleninou, pod kterými jsme asi za čtyřicet minut přečkali ten nejhorší slejvák. Jelikož déšť byl sice mírný, ale neustával, rozhodli jsem se jet dál. Vyjeli jsem směrem na Szekesféhérvár, postupně déšť ustával, ale obloha zůstávala stále zamračena. Tonda jedoucí vpředu si málem ustlal na písečné naplavenině, ale jinak jsme bez problémů dojeli až před výše jmenované město, kde jsme opět vjeli do silné bouře. Naštěstí široký podjezd nám poskytl útočiště. Auta jezdila krokem, některá se ”utopila” v asi 50-ti metrové louži poblíž, za chvíli přistáli v podjezdu dva úplně promoklí domorodci tlačící trucující MZ. Soumrak se pomalu blížil a nám nezbylo nic jiného, než uvažovat co dál.
Moc se toho nedalo vymyslet a tak to dopadlo tak, že jsme opět za mírného deště vyjeli dál s tím, že první vhodná čekárna či kůlna je naše. Za městečkem Seregélyes Tonda uviděl v lesíčku nějaký přístřešek (byla už skoro tma) a tak jsme tam zabočili. Jednalo se o přístřešek pro kola u místního velkovepřína se všem zápory (smrad, komáři) co k tomu patří. Ale nouze atd … Poprvé jsme pojedli na cestách, připravili lože a posléze ulehli. Přestalo pršet, ale daleko hroznější byli komáři. Spal jsem tak, že jsem měl vystrčenou pouze hubu, ale i do té jsem dostal, takže ráno jsem měl poněkud křivý úsměv. Ale na druhou stranu - bylo sucho.
Stavy tachometru 22 038 – 22 373 = 335km, Palivo 9 l
3.den 8.8. neděle
Brzy ráno jsme se probudili, abychom zaregistrovali místňáky přijíždějící do práce s udivenými pohledy, kdo že jim to zabírá místo. Pozvolna jsme vstali, byli pozváni uklízečkou na kafe a do umývárny a okolo 7,30 se za doprovodu prasečího kvikotu vydali dále. Slunce pozvolna vylézalo z mraků, ještě jsme dostali malinkou přeháňku, ale to bylo vše. U Dunaföldváru jsme překročili Dunaj a pokračovali jsme dál bez problémů do Kishkunty, kde jsme doplnili fuel. Na hranici ani noha, a beze všech problému jsme pokračovali dál. V Novém Sadu jsme mírně chytili kufr, ale nakonec impozantní výpadovkou a dále po staré silnici pokračovali směr Bělehrad. V Novém Sadu jsme opět chytli přepršku, ale po výjezdu z ní jsme oblečky zase velice rychle svlékli, protože panovalo vlhko a dusno.
Na předměstí Bělehradu jsme se dostali v největší špičce a začala anabáze s hledáním campu Košuntjak. Můj plán byl poněkud staršího data, nesouhlasily některé ulice, a i mostů přes řeku bylo poněkud více ve skutečnosti než na papíře. Ruch panoval velkoměstský s pravou jižní vitalitou a tak nám trvalo přes hodinu, než jsme camp objevili. Hned u vchodu se k nám přihlásil český motocyklista, z něhož se vyklubal již dvouměsíční emigrant. Vůbec camp a přilehlé pensiony byly díky péči OSN zaplněny emigranty ze zemí socialistického tábora, povětšině z ČSSR, čekajícími na vyřízení formalit s odjezdem dále.
Po zařízení tábořiště jsem došel dolů ”do města” zakoupit základní poživatiny včetně již v SFRJ obligátní večerní láhve ”crna vina”. Vrátil jsem se za tmy, poseděli jsme ve větším stanu a šli spát.
Stavy tachometru 22 373 – 22 723 = 350 km, Palivo 7,5 l
4.den 9.8. pondělí
Ráno jsme trochu přidřímli. Po snídani jsme seběhli k autobusům a pohodlně se dostali do centra Bělehradu. Prvním cílem byl komplex Kalemegdanu s opevněními, parky, vládními budovami a.j. Mě nejvíce táhlo vojenské historické muzeum, které, když jsem jej našli, jsem celé z vnějšku sfotil a proběhl.
Kubíci zatím prolezli celý Kalemegdan až k soutoku Sávy a Dunaje a na zpáteční cestě si mne vyzvedli. K mé lítosti bylo pondělí a tudíž uzavřené vnitřní expozice včetně letadel. Po posezení s pivkem v zahradní restauraci jsme se zvolna vraceli zpět do centra. Prošli jsme Trg. republika, Terazije i Maršala Tita se všemi památkami a samozřejmě, jak u čs. turistů zvykem, i obchody a obchodní domy.
Značně ucourání jsme v pozdním odpoledni odjeli zpět do campu mírně relaxovat. Časně jsme povečeřeli a poté jsme okusili noční život Bělehradu. Vybrali jsme si jedno kino s pornofilmem americké výroby, ale byli jsme zklamáni, šlo o nevalnou veselohru na lechtivé téma s minimem obnažených herců. Lepší než celý film byla atmosféra v kině. Jugoslávská omladina celé vše intenzivně prožívala.
Stavy tachometru 22 723 – 22 729 = 6 km, Palivo 8 l
5.den 10.8. úterý
Ráno jsem nepříjemně překvapil sousedy časným vstáváním. Mnoho lichotivého jsem se o sobě nedověděl. Po snídani se s námi rozloučil čs. motorkář-emigrant a my vyjeli směr jih.
Po už průměrné cestě (kvalita) jsme okolo Avaly pokračovali přes Kragujevec a Kraljevo podél řeky Ibar již v horách. Zažili jsme místy dlážděné úseky, kdy jsme mysleli, že se nám stroje rozpadnou. Za městečkem Raška se rázem zhoršila cesta, začalo drobně, leč vytrvale pršet a také Tonda měl potíže s koupí benzínu. Nakonec jsme před Titovou (dříve Kosovskou) Mitrovicí v údolíčku zastavili, schovali se pod strom a z nedostatku jiné činnosti uvařili polévku a poobědvali. Asi po půl hodině přestalo pršet a my se po děsivě rozbité dlážděné – a tudíž klouzající – cestě zvolna na druhý kvalt rozjeli k Mitrovici. Projížděli jsem krajinou dosti zdevastovanou povrchovými doly na všechno možné. Na obchvatu Mitrovice se konečně našla pumpa, která měla benzín a tak naše spokojenost mírně stoupla i proto, že přestalo pršet a udělalo se hezky, bohužel jen na chvilku. Cesta po náhorní rovině do Prištiny (centra Kosova a nepokojů roku 1980-81) byla rovná a rychle ubíhala, avšak před Prištinou bylo vidět, že bude zase ouvej. Pásmo temných hrozivých mračen se táhlo po celém obzoru před námi. Měli jsme v úmyslu něco k snědku koupit a tak jsme sjeli z obchvatu do centra. Zaparkovali jsme na jedné křižovatce a Božka šla nakupovat. My s Tondou jsme hlídali motocykly jelikož domorodcům tmavší pleti a velice podezřelého chování nebylo co věřit.
Mezitím se obloha zatáhla a v okamžiku, kdy se Božka vrátila to vypadalo, jak když někdo převrhne sud s vodou. Chodníky se silnicí tvořily jednu hladinu. Nás zachránil trafikář ze stánku poblíž, který nás pozval k sobě dovnitř. Jelikož však bylo jasné, že další deště budou následovat, oblékli jsme opět oblečky a vzhůru na další cestu. Odbočili jsme z trasy k pravoslavnému klášteru Gračanica. Klášter sám byl hezký, davy ponurých ”Kosáků” okolo motocyklů již méně. Když jsme se dostali zpět na hlavní trasu, již se stmívalo. Opět jsme neměli jasno, kde budeme spát a vsadili jsme vše na kartu jet až něco uvidíme. Projeli jsme střediskem Kačanik a již ve tmě začali stoupat vzhůru do průsmyku. U bistra pochybného zjevu i osob jsme nabrali vodu a s ohledem na osobní bezpečnost jsme radši pokračovali do hor. Těsně za vrcholem průsmyku jsem po průjezdu tunelem uviděl starou odbočku. Zajel jsem na ni a zjistil, že je to původní cesta po úbočí, již nepoužívaná, se štěrkovým povrchem. Zajeli jsme tam a v dešti, za svitu baterek a reflektorů, jakž takž postavili stany. Slezli jsme se na večeři a po ní už bylo poněkud lépěji. Vrchol blaha nastal, když asi v 10 hodin přestalo pršet a za chvíli byla obloha plná hvězd.
Stavy tachometru 22 729 – 23 152 = 433 km, Palivo 9 l
6.den 11.8. středa
Ráno se to nejdůležitější – počasí – tvářilo tak napůl: nepršelo, ale bylo zataženo a dusno. Po tradičním balení atd. jsme v 9,00 vyrazili směr Skopje, pro jistotu v oblečcích. Silnice krásným údolím klesala k plošině Skopje. Další cesta vedla obchvatem a my jsme chtěli do centra k poště. Já ji navštívil, Božka šla nakupovat, Tonda provedl běžnou údržbu a dohuštění pneu (nějak mu utíkaly).
Po vyřízení všech nutných záležitostí jsme stejnou cestou opustili město a vydali se silní č. 1 (E 27) na jih k Řecku. Za městem jsme natankovali a pomalu zase vjížděli do hor a pořád klesali. Až do Titova Velesu byla silnice dálničního typu, ale zajímavá tím, že cca 35 km vedly oba směry separátně – původní silnice tvořila jeden směr a na druhé straně hřebenu byl vybudován druhý směr. Bylo to výhodné, že v zatáčkovité cestě mohl člověk předjíždět jak se zrovna hodilo.
Za městečkem Gradsko jsme vybočili z naší trasy a zajeli si asi 5 km k vykopávkám starověkého sídliště Stobi. Z obavy před nenechavými turisty nejdříve Kubičkovi zaplatili patřičný obolus pro vstup do oploceného prostoru vykopávek a já pod poledním sluncem čekal na parkovišti. Poprvé vlastně za dovolenou jsem poznal, co je jižní hic. Oblékl jsem se velmi lehce, pod kůži pouze triko. Mezitím se Kubíci vrátili a vyrazil jsem já. Vykopávky jsou celkem rozsáhlé, muselo to být obydleno ještě za ranných křesťanských časů. ”Pracovalo” zde pár Jugoslávců s vitalitou sobě vlastní. Po prohlídce jsem se vrátil zpět na parkoviště a společně jsme něco málo pojedli.
Už jsem se opravdu těšil na nadcházející stovky kilometrů ve vysokohorských podmínkách, stoupání, klesání a podobně. Vyjeli jsme směrem na Prilep a Bitolu. Po pár kilometrech se před námi objevil masiv Selečka planina, který působil již impozantně a silnice se začala sympaticky kroutit a stoupat. Byl jsem mile překvapen, jak Tondova ČZ zvládá kopce při svém objemu. Cesta začala dost prudce stoupat do průsmyku Pletvor (990 m n. m.) před Prilepem. Protože před námi byla kolona těžkých náklaďáků, které mě silně rozčilovaly, trhnul jsem se od Tondy a pokračoval k vrcholku rychleji a tam jsem vyčkal jejich příjezdu. V průsmyku jsme postáli, pokochali se okolím a spustili jsem se k Prilepu. Ten jsme objeli a po nové krásné silnici směřovali do Bitoly. Před ní na zastávce jsme si stanovili další cíl. Proto jsme opět vyjeli směr další průsmyk – Davat (1169 m n. m.). V sedle, kde bylo krásné parkoviště s výbornou vodou, jsme opět mírně relaxovali, jelikož zadní části těla již protestovaly proti hrubému násilí. Ale nedalo se nic dělat, muselo se dále. Den se již nachýlil a chtěli jsme dojet až k Prespanskému jezeru, které bylo naštěstí vzdáleno cca 30 km. V městečku Resen jsme oba dva opět natankovali až po okraj.
Po několika kilometrech jsme si mysleli, že jsme u moře, protože Prespanské jezero se svými rozměry tyto představy navozuje. Pokračovali jsme romantickou silničkou podél jezera až ke Stenji, kde odbočovala horská silnička přes pohoří k Ohridskému jezeru, která nám byla vysoce doporučena. Ještě na břehu jezera jsme doplnili kanystřík (2 l) na vodu. Už pomalu slunce zapadalo, když jsme začali pozvolna stoupat směrem vzhůru. Rozhodli jsem se, že vyhledáme úkryt v bohatě porostlém úbočí pohoří Galicica, přes které silnička vedla. Možností bylo mnoho, krajina byla prakticky neobydlena ani neobdělávána, mezi lesíky byly sympatické paloučky. Asi osm km od jezera jsme cca 200 m od silnice zajeli do husté houštiny, kde jsme našli krásný palouček. Kalkulovali jsme takto: za světla povečeříme a teprve za tmy postavíme stany. Jak je známo, v SFRJ je přísně zakázáno stanovat na divoko.
Jelikož jsme se rozhodli uvařit si těstoviny, musel jsem vzít stroj a vrátit se až na břeh jezera pro vodu. Zpáteční cesta vzhůru zatáčkovitou tratí s motorkou ”nalehko” byla fantastická.
Záhy jsme vydatně povečeřeli a postavili stany, bylo již tma. V tom jsme zaslechli temný hukot a naše cvičená ucha záhy zjistila motocykly zřejmě západní výroby, pomalu sjíždějící po silnici dolů. Zrovna pod námi zastavili a bylo zřejmé, že osádky hledají také místo k rozbití lágru. Řídíc se heslem ”bude nás víc, nebudem se bát vlka nic” jsem zasignalizoval baterkou a brzy vedle našeho lágru vyrostl druhý.
Stavy tachometru 23 152 – 23 441 = 289 km, Palivo 17 l
7.den 12.8. čtvrtek
V 7.00 jsme vstali do překrásného jitra. Němci již také vylézali ze svých příbytků a vzájemně jsme se okukovali. Připravili jsme si snídani a v tom nás jeden kolega přišel pozvat na společnou snídani. Sesedli jsme se tedy v kruhu a realizovali jsme přátelství mezi státy s rozdílným společenským zřízením. Konverzaci za českou stranu jsem bohužel držel já (anglicky), Tonda s pasivní znalostí naslouchal a Božka, ta asi nerozuměla.
Po snídani jsme společně odjeli nahoru do sedla průsmyku (1160 m n.m.), které Němci projížděli v noci a chtěli je znova vidět. Po výjezdu do sedla se před námi rozprostřel nádherný pohled na Ohridské jezero, občas zastíraný mraky, které táhly pod námi. Slušně to foukalo a teplo zrovna nebylo. Obdivovali jsme krásy přírody i motorek kolegů.
Pomalu nadešel čas rozloučení, potřásli jsme si rukama a rozjeli se každý na opačnou stranu. My jsme sjížděli asi desetikilometrovými serpentinami k Ohridskému jezeru. Byla to báseň v absolutním tichu (motory jsme nespouštěli) sjíždět prosluněnou krajinou. Přijeli jsme na břeh jezera a pomalu pokračovali po jeho břehu. Měli jsme v plánu tento den relaxovat a provést celkovou očistu. Našli jsme si krásné místečko na břehu, přinesli si věci na břeh, shodili ze sebe všechny textilie a s chutí se po týdnu vykoupali. Božka přeprala prádlo a ”uvařila” oběd. Všichni jsme svorně usnuli na slunci, což Božka a já jsme odskákali menšími spáleninami na inkriminovaných místech těla. V půli odpoledne jsme polehoučku sbalili a vydali se do Ohridu. Tam jsme s Božkou opět vyšli do ulic, měnit peníze a nakupovat. Tonda jako vždy zůstal hlídat motorky.
Vyrazili jsem směr Struga, vstříc zapadajícímu slunci. Opět jsme hodlali spát divoce. Cesta probíhala údolím Crneho Drimu, kaňon se neustále zužoval a hory byly divočejší. Pod první přehradní nádrží, asi kilometr před vesnicí Lukovo, jsme našli asi 20 m nad silnicí plošinku, ke které bylo možno na motorkách zajet (opět jedna výhoda). V pohodě jsme postavili stany. Po dobré večeři jsme opět usedli ve větším stanu a začali probírat události při vínku. Noc byla krásná, vlahá a teplá.
Stavy tachometru 23 441 – 23 523 = 82 km, Palivo 0
8.den 13.8. pátek
Vzbudili jsme se do krásného rána a asi v 9,30 vyrazili dále. Hned u Lukova jsme zastavili a u vodopádu provedli ranní hygienu pozorováni houfem malých otrhaných Makedončat. Dále jsme jeli podél druhé přehradní nádrže, přejeli po koruně vysoké sypané hráze (že by se dala fotit ani nápad, hlídali ji vojáci – asi aby ji nikdo neukradl) a vzápětí vjeli do Debaru. Zde jsme chytili menší kufřík, ale záhy se opět našli a vyjeli směr Gostivar. Cesta mírně stoupala a neustále se točila v nízkém kaňonu. Před městečkem Volkovija jsme na chvíli zastavili na parkovišti s pitnou vodou a dali relaxaci.
Cesta pomalu klesala v serpentinách ke Gostivaru. Následujících dvacet pět kilometrů do Tetova tvořila silnice absolutně rovná, bez zatáčky. V Tetovu jsme natankovali a snažili se získat informace o vysokohorské silnici přes Šar Planinu, která se vypínala po naší levé straně. Několika nezávislými dotazy jsme zjistili, že silnice zakreslená v jedné mapě pravděpodobně neexistuje a když, tak ve velmi špatné kvalitě. Vzhledem k tomu jsme byli nuceni zvolit cestu která nás vedla okolo Šar Planiny. Promotali jsme se městem a vyjeli směr Dobrošte. Pokračovali jsme velice pomalu, jelikož cesta byla dlážděna malými kostičkami, byla velice zvlněná a co hůř, místy skupiny kostek úplně chyběly a byl pouze podkladní písek a štěrk. Co to dělalo s přetíženými motocykly, netřeba dodávat. Rychlost klesla na 30-40 km/h, což bylo maximum. Já jsem ještě jízdu zpestřoval stavěním u pump a sháněním dvoutaktního oleje, který jaksi nebyl.
Dál jsme jeli stále stoupající cestou po úbočí Ljubotenu. Několikrát jsme zažili mírný šok, kdy se z lesa vyřítilo několik otrhaných a špinavých dětí a házely po nás vše možné (klacky, kameny) a zřejmě nadávaly. Že by neláska k cizincům?
Prudkým klesáním jsme sjeli na okraj Prištinské kotliny, prakticky jsme se dotkli naší trasy na jih. Odbočili jsme vlevo na Prizren a zase stoupali. Silnice byla skoro nová, u Brezovice již stoupání kulminovalo, jednička a dvojka přišly ke cti. Překrásným údolím okolo, zdá se nově, budovaných horských středisek jsme se dostali do sedla 1415 m n.m., kde jsme se zdrželi minimálně, jelikož v sedle se též nacházel cikánský lágr (s mercedesy) a děti byly značně dovolené. Sjeli jsme asi o 400 m dále, kde na opuštěné plošince jsme se věnovali obdivování mohutné a velkolepé přírody.
Táhlým, třicet kilometrů dlouhým klesáním (opět bez motoru, paráda!) se dvěmi či třemi zastávkami, jsme klouzali k Prizrenu. Na pokraji nás šokovali místní zemědělci, kteří silnici evropského systému používali jako sušičku sena a místní omladina ji používala jako sušičku jejich vlastních těl po koupeli v souběžné říčce.
Za Prizrenem cesta pokračovala širším údolím podél hraničního pohoří směr Peč, kde jsme sloužili shluku domorodců všech věkových skupin jako pohyblivé cíle v soutěži vrhu kamenem. Hlavní cenu vyhrál nezjištěný střelec, který trefil Božku do nohy.
Městečko Dakovica vypadalo zvenčí normálně, ale uvnitř to byl nefalšovaný Orient. Silnice se smrskla na úzkou dlážděnou uličku (typu Staré Město), obklopenou krámky všeho druhu a sloužící mimo jiné jako korso i tržnice. Tím vším se proplétaly dopravní prostředky všeho druhu od TIR až po kolaře a oslaře. Osobně jsem byl rád, že jsem z toho vypadl. Silnice k Peči opět získala smutně proslulé kostky a rychlost klesla. Stmívalo se a do Peče jsme dojeli za tmy. Jelikož jsme chtěli zkusit cestu Čakorským průsmykem (o jejíž kvalitě také panovala značná nejistota), vyjeli jsme z města tím směrem a brzy zapadli do úzkého kaňonu. Silnička byla úzká, nicméně asfaltová.
Naděje stoupaly. Asi po čtyřech kilometrech jsme po levé straně objevili boční údolíčko s pláckem a na něm stojící francouzský Citroen 2CV v campové úpravě. Dva mladí manželé nás přijali vedle sebe a my již za svitu reflektorů a hvězd postavili stany, povečeřeli a brzy okolo devátý ulehli.
Stavy tachometru 23 523 – 23 828 = 305 km, Palivo 8 l
9.den 14.8. sobota
Ráno ze všeho nejdříve jsem obdivoval krásu kaňonu, ve kterém jsme spali. Po snídani jsem diskutoval s Francouzi i západními Němci, kteří se zastavili na odpočinek, o kvalitě cesty Čakorským průsmykem. Dostal jsem shodné informace o jejích nevalných kvalitách. Přesto po sbalení báglů jsme se vydali směrem vzhůru, očíhnout realitu.
Asi po třech kilometrech bylo vše jasné. Šířka silnice se nezměnila, povrch však byl volně sypaný štěrk. Pro motocykly, s přívěsným vozíkem zvlášť, velice nebezpečné. Tato trasa měla délku 59 km, což bylo trochu moc. Několik kilometrů bychom to vydrželi. Tonda s Božkou zůstali stát a já se pro zajímavost vydal kousek výše. Ujel jsem asi sedm km, zastavil, udělal foto na ukázku cesty a jel zase zpět. Společně už jsme sjeli zpět do Peče a vydali se cestou směr Titovska Mitrovica. Po osmi km jsme odbočili na nové vybudovaný přejezd pohoří Mokra gora do Rožaje.
Ve stoupání jsem zastavili, byl z něj krásný pohled zpět na Peč a masiv Prokletije. Po příjezdu do vrcholového sedla (jel jsem zase napřed) jsem na parkovišti uviděl hordu přičmoudlých děcek a výrostků, jak obtěžují osádku italského auta, která tam neprozřetelně zastavila. Já jsem radši pokračoval o kilometr dále na opuštěné parkoviště s toutéž hezkou vyhlídkou. Výše zmínění Italové projeli hned za mnou, jako by je čerti honili. Nikdo jiný nejel, bylo slyšet jen velebné ticho. Po chvíli jsem slyšel Tondův motocykl, jak šplhá do sedla. Dojel, vypnul a v tom se rozlehlo lesy ječení hordy děcek, která pádila k Tondovi. Já to neviděl, jenom slyšel. V tom znova zavyl motor a na plné pecky se blížil k mému stanovišti. Když přijeli, Božena měla vytřeštěné oči a vykládala něco o desítkách ručiček, které tahaly za všechno možné.
Uklidnili jsme se a jeli dále. Cesta klesala na Rožaj, z něj zase stoupala na Ivangrad. Projeli jsme tunelem Lokve (1115 m n.m.), který byl ve výstavbě a klesali do Ivangradu. Odbočili jsme do města, jelikož již bylo záhodno natankovat. U místní pumpy byl jeden chlap a asi padesát aut, každý přijížděl jak se mu líbilo, pumpař řval, občas se naštval a šel si na deset minutek relaxnout do boudičky, prostě pravý jižní bordel, křik a troubení. Po půlhodině, díky proplétání, jsme natankovali a plni energie na plný plyn vyrazili od pumpy. Daleko jsme však nedojeli. Asi za 400 metrů nás zastavila milice a výrok: vysoká rychlost. Po trošce handrkování nás propustili beze ztráty kytičky.
Cesta vedla přes Ribarevinu, v Mojkovaci jsme odbočili do kaňonu Tary, který se táhne asi v délce 80 km, z toho se silnicí asi 35 km. Při jedné zastávce se mi zdálo, že při stavění na stojan se motorka nějak divně kýve a následná prohlídka ukázala příčinu: ztracený jeden čep stojanu a druhý napolovic vyvlečený. Nezbylo mě nic jiného, než stojan odmontovat, přivázat jej na bágl a motorku na zastávkách opírat. Nebyla to nijak radostná perspektiva a nechtěl jsem se s ní smířit.
Pokračovali jsme kaňonem až k mostu přes Taru u Durdevici Tary. Nový most s krásnou konstrukcí. Od něj silnice prudce stoupala na náhorní planinu Durmitoru, kde leží středisko oblasti Žabljak. Samotná planina leží ve výši (1500 m n.m.) a nad ní ještě ční vrcholy Durmitoru. Planina je typický vysokohorský terén s příslušnou florou, dost mi připomíná Alpy. Silnice také perfektní, prostě paráda. Po příjezdu do Žabljaku, který má charakter mírně snobský, nejdříve bylo naší starostí nakoupit a mojí, kdo by mi vyrobil nutný čep. Na poště, kde jsem hledal číslo servisu, se dal se mnou řeči lékař z Kotoru, který zde byl na víkendu. Slíbil mě, že sežene svého známého, který je soustružníkem a který mě jistě čep vytočí. Vskutku za chvíli přijel ještě s jedním chlápkem, vstrčili mne do auta a jeli jsme asi 10 km od Žabljaku do jedné pily, kde dotyčný pracoval. Předtím již asi vydatně nasával, to mu ale nevadilo a vyrobil opravdu dobrý čep, na který jezdím dodnes. Na zpáteční cestě jsem byl jimi přinucen se stavit na pár velkých panáků ”na bratstvo”. Tudíž jsem dále pokračoval ve výborné náladě a mírně upraven. Na lačný žaludek…
Hledali jsme opět místo, ale nikde to nevypadalo dobře, místo jsme našli až zase na břehu Tary, kde bylo veřejné tábořiště. Již skoro za tmy jsme postavili v sousedství Němců stany a uvařili obligátní těstoviny.
Večer jsme báječně poseděli u řeky, popili a chrněli.
Stavy tachometru 23 828 – 24 073 = 245 km, Palivo 9 l
10.den 15.8. neděle
Ráno jsem se věnoval montáži stojanu no a za chvíli již bylo vše v pořádku. Zvolna jsme posnídali, trochu nám zhořklo v ústech, když se přihnal lesák na fichtlu a ode všech vybral po 10,- DIN za stan. Skoro jako ČSSR: za žádné služby (nebylo tam vůbec nic, ani pitná voda) pěkně vybrat poplateček. Zřejmě se od nás učí.
Po snídani jsme vyrazili zpět na hlavní cestu směr Titograd. Dnes, když jsem již měl dobrou náladu, byl kaňon Tary ještě úchvatnější. Po příjezdu do Mojkovace jsme zahli vpravo a začali pomalu stoupat. Provoz již byl hustší, též vedro jižnější. Z vrcholového průsmyku jsme sjížděli dlouhým překrásným kaňonem Morače. Silnice mnohokrát vedla skalními zářezy a přírodními tunýlky.
Titogradem jsme projížděli v pravé poledne, vedro bylo příšerné a nikde ani noha. Čtyřicet kilometrů do Cetinje po výborné nové silnici s krásnými přírodními scenériemi uběhlo i přes výškový rozdíl 50->560 m n.m. rychle. Projeli jsem Cetinjí (hnízdo) a po úzké, hrbolaté, ale krajinou překrásné silničce jsme stoupali na Lovčen (1212 m n.m.). Převážně jsme jeli první nebo druhý rychlostní stupeň, rychleji to nešlo. Dostali jsme se na menší náhorní plošinku a zde se rozhodli poobědvat. Našli jsme si u silnice jeden malý pěkný borový háječek a u něj ve stínu rozbili tábor. Jelikož jsme s Tondou měli něco málo hub, byla na programu bramboračka (z pytlíku) s houbami. Přidružili se k nám dva mladí cizozemci na neuvěřitelně zbastlené mašině, nevíme co to bylo, mělo to motor Yamaha, to jediné bylo poznat. Stroj sám mi připomínal samohyby některých kolegů z Jawa klubu. Mladý párek ložíroval v Kotoru a byl nalehko na výletě po Černé Hoře.
Po lehkém obědě (v tom vedru by ani jiný nechutnal) jsem se vydali na cestu dále. Přehoupli jsme se přes pobřežní hřeben a po mnoha serpentinách jsme cik-cak pomalu sjížděli do Boky Kotorské. Pomalu jsme projeli a očíhli Kotor, na kterém poškození ze zemětřesení není už tak vidět a po břehu jsem se klikatili dále směrem na Dubrovník. Projížděli jsme mnohá střediska oddychu, kde bylo lidí hlava na hlavě a stany byly hned vedle silnice, třeba půl kilometru od moře. Měl jsem hrůzu z toho, jak to bude vypadat v místech, kde chceme pobýti.
Na cestě panovalo urputné vedro, které se u mne projevovalo nezvyklým symptomem: strašlivě mě pálil a svědil zadek, takže jsem chvílemi jel třeba ve stupačkách i kilometr.
K večeru jsme dorazili nad Dubrovník a bylo rozhodnuto zakempovat v mě dobře známém kempu za Dubrovníkem v zátoce směrem severozápadním. Přijeli jsme do Motošiči, sjeli krkolomnou cestou do kempu a našli si celkem slušné místo vedle Čechů z Ostravska.
Stavy tachometru 24 073 – 24 382 = 309 km, Palivo 8,75 l
11.den 16.8 pondělí
Ráno jsme si podle libosti pospali a poprvé se šli vykoupat do moře. I když blízkost přístavu udělala s čistotou vody své, přeci jen to byl balzám na naše těla.
Po vykoupání jsem navázal styk se sousedy, vydlužil jsem si kbelík s houbou a vrhnul jsem se na generální očistu stroje. S poukazováním na reprezentaci naší země se mi podařili donutit Tondu, aby učinil totéž. Dopoledne tedy proběhlo ve znamení očisty a údržby motocyklů. Přes polední žár jsme položili siestu, opalování a koupání.
Ve tři hodiny odpoledne jsme usoudili, že konečně žár natolik pominul, abychom z prohlídky města taky něco měli a vydali se na mašinách do Dubrovníka. Zaparkovali jsme před západní branou a vydali se do města. Prohlídli jsme celý historický střed, já jsem vyměnil šeky a poseděli jsme ve starém přístavu. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na hlavní poště, kde jsem se dozvěděl, že budu mít dovolenou o něco kratší.
Na cestě do kempu jsme zastavili v moderním přístavu, nakoupili, prošli tržiště a vydali se zpět. Po večeři jsme se sousedy uspořádali setkání s červeným vínem. Byla to velice zajímavá debata, muž byl horolezec a oba dva vášniví turisté, mnoho zajímavých příhod. Seděli jsme skoro do půlnoci a potom zalehli.
Stavy tachometru 24 382 – 24 412 = 30 km, Palivo 0
12. den 17.8. úterý
Celkem brzy jsme vstali, obvyklý rituál jsem obohatili ještě o vykoupání v moři. Jelikož jsme zjistili, že kemp není prakticky hlídán, rozhodli jsem se prchnout bez placení. Výčitky svědomí jsem neměli, jinde nás dřeli na tupo; a ještě ten švidlkurs čs. státní banky, co je moc …
Každý jsem si vybrali jednu cestu ven z kempu a za vesnicí si dali sraz. Brzy jsme se opět setkali a davaj po pobřeží vzhůru. Cesta probíhala klidně, na odbočce u města Ston, kde jsme chtěli uhnout na Pelješac, jsme pamětlivi poměrů natankovali ”po špunty”. Cesta poloostrovem se, co se týče kvality, drobet zhoršila a mě rázem krásný den zešedl. Při každém propérování se z prostoru zadního kola ozval hrozný zvuk. Myslil jsem, že mě řetěz v krytu haraší, pokoušel jsem se na cestě lokalizovat poruchu, ale nešlo to. Byl jsem opět mírně nervózní. Po příjezdu do Orebiče jsme se zařadili do fronty na trajekt. Spolu s námi tam stáli dva Holanďani s mírně historickým BMW, něco co bych já chtěl. Bubnové brzdy, normální kola, klasické zapalování, prostě paráda.
Po delším čekání v poledním vedru konečně trajekt přejel a my se mohli přeplavit na druhou stranu na Korčulu. Již na lodi jsem se dohadovali, kam to zapíchneme a posléze jsme došli k názoru, že nejlepší to bude, když pojedeme za Korčulu do kempu k Brčiču Vlahovi, kde to znám z roku 1979.
Známou klikatou cestou po severním pobřeží Korčuly jsme dojeli ke kempu, mě dobře známému. Ubytovali jsme se dokonce na stejném místě jako kdysi. Postavili jsme stany v krásném stínu, poobědvali a vykoupali se tentokrát v čiré, krásné vodě.
Potom pro mne nastala pracovní směna: musel jsem odhalit ty hrozné zvuky ze zadního kola, kolegové se šli mezitím koupat. Postupně jsem rozebral celou skupinu zadního kola, než jsem přišel na příčinu: v Dubrovníku jsem napínal řetěz a špatně vystředil kolo a při plném propérování pneumatika dřela o blatník, ten rezonoval a proto ty hrozné zvuky. Znova jsem tedy v polních podmínkách vše složil. Kubíci se mezitím vrátili, já jsem se umyl (byl jsem jako prase) a vyrazili jsem do Korčuly. Procourali jsme ji v krásném podvečeru, nakoupili na trhu potraviny a v hospůdce u přístavu popili něco pivka. Již večer jsme se vrátili zpět, poseděli u stanu při vínku a spokojeni zalezli.
Stavy tachometru 24 412 – 24 542 = 139 km, Palivo 8,5 l
13. den 18.8 středa
Ráno vládla v našem tábořišti všeobecná lenost a vylehávání. Dopoledne jsme se odebrali na naší nudipláž, kde jsme se váleli až do brzkého odpoledne. Jelikož svitu bylo již dost pro tento den, mírně jsme poobědvali a s Tondou zalehli do stínu a vedli řeči o mašinách. Navečer jsme se celkově zušlechtili a opět vyrazili do Korčuly. Jelikož tento večer jsme si s Božkou vyhradili bohapustému hýření, vybrali jsem si za ukáječ našich gurmánských vášní restaurant Planjak. My s Božkou jsme si dali makrely, Tonda ražniči. V báječné atmosféře jsme pomalu konzumovali, i když na Tondovi bylo vidět, že mu každé sousto hořkne v krku při pomyšlení na cenu. Mne to ovšem odradit nemohlo. Poseděli jsme ve fantastické náladě asi dvě hodinky. Okolo deváté jsme jeli zpět, jízda vlahou hvězdnatou nocí bez přileb nalehko - báseň!
Na oltář rozkoší padla ještě v kempu jedna lahvinka a požitek byl dokonalý. V noci jsem byl nucen vstát a nadšen krásou noci jsem si udělal krásnou procházku po pobřeží.
Stavy tachometru 24 549 – 24 566 = 17 km, Palivo 0
14. den 19.8. čtvrtek
Ráno jsem si opět dopřál delší spánek. Po snídani jsem odjel sám do Korčuly zjistit v kanceláři Jadrolinií trajekty na pevninu a Hvar, a pak jsem se neprodleně vrátil zpět ke koupání, slunění a četbě. Večer Božka dostala silné bolení útrob a odmítla jet s námi do Korčuly. Proto jsem vzal svůj stroj a s Tondou jsem vyrazili. Plné zatížení mašiny na nerovné cestě potvrdilo mojí diagnózu, nepatřičné zvuky se již neozývaly. Provedli jsme nutné nákupy a po posledním procourání města jsme se se soumrakem vrátili zpět.
Stavy tachometru 24 566 – 24 601 = 35 km, Palivo 0
15. den 20.8. pátek
Jelikož náš trajekt jel až v 10,45, měli jsme mnoho času a ještě jsme se mohli ráno vykoupat. Tento kemp jsme zaplatili. Pomalu jsme odjeli na převoz, nalodili stroje a přejeli do Orebiče. Odtamtud jsme se vraceli příjezdovou cestou a po dvaceti kilometrech odbočili vlevo do Trpanje. Zde jsem museli až do 13,00 čekat na trajekt do Drveniku na pevnině. Zde byla také nějaká česká výprava, jejíž typičtí knedlíkoví členové pronášeli obligátní hanlivé poznámky na náš účet. Chtěl bych je vidět na našich místech, paďoury.
Po nalodění na trajekt jsme se dozvěděli, že tento jezdí na lince Drvenik – Sučuraj na Hvaru, kterou jsme také chtěli použít a tak jsme se v Drveniku nemuseli ani vyloďovat. Cesta z Trpanje do Drveniku trvala 70 minut a na Sučuraj asi 25. Při jízdě na Hvar jsem se seznámili s mladými Italy z Neapole, také m.j. motocyklisty, kteří byli nadšeni PAVem a hned by jej chtěli. Pro zajímavost, Ital má kolegu, který vlastní Jawu 350 Californian, objel s ní půl Evropy a je velice spokojen. Lidé jsou různé……
Po vylodění jsme jeli ostrovní silnicí napříč do Jelsy. Campy ani okolí se nám nelíbilo a tak nakonec, po detailním průzkumu, jsme zakotvili ve mně dobře známém campu Vrboska. Zakotvili jsem prakticky na stejném místě, co v roce 1979. Jelikož byl již podvečer, uplatnili jsem opět standardní postup, který končil lahvinkou a následným spánkem.
Stavy tachometru 24 601 – 24 691 = 90 km, Palivo 0
16.den 21.8. sobota
Teprve okolo deváté hodiny jsem vstal a hned mi bylo jasné, proč tak pozdě. Na Hvar bylo špatné počasí, pošmourno. Po obvyklém ránu jsme se vydali 10 minut přes kopec na FKK pláž, kde opět započal mírně jednotvárný pobřežní program. Počasí pořád ne a ne na 100%, tak jsme se po poledni prošli po pobřeží do FKK campu (mě by se tam moc nelíbilo) a zpět do našeho. Udělali jsme si něco k jídlu a vzhledem k počasí se rozhodli odjet do Hvaru.
Po cestě jsme udělali zastávku ve Starigradu. Po prohlídce tohoto malého městečka jsme pokračovali ostrovní silnicí vzhůru do sedla (cca 400 m n.n.). Již při cestě nahoru na nás lidi v protijedoucích autech ukazovali, jako že prší, abychom se vrátili. A vskutku, jakmile jsme dojeli na vrchol, prudký vítr a tmavý obzor nám napověděl, co se asi bude dít. Rozhodli jsme se, že se radši vrátíme. Zpět jsem mazali, co to dalo, ale déšť nás dostal asi pět km před campem. Oblečky jsme měli, ale nestálo za to je oblékat. Teplý déšť ani nevadil. Ve Vrbosce jsem ještě s Božkou zakoupil dvě lahvinky, abychom měli za deště co dělat. Tonda jel napřed otevřít stany. Teprve když jsme dojížděli do campu, spustil se pravý tropický monzunový lijavec. Opřel jsem mašinu o strom a po hlavě se vřítil do stanu. Převlékl jsem se do sucha a pak jsme jen na sebe jukali ze stanu do stanu a usrkávali vínko. Po chvíli deště jsem odvedle zpozoroval podezřelé pohyby a tenký proud vody vytékající ze vchodu potvrdil mou diagnózu. Prostý plátěný stan neodolal. Můj zánovní siloňák si naštěstí vedl výborně.
Po hodině déšť ustal, stmívalo se a nebe bylo rázem plné hvězd. Po večeři jsme s Tondou zasedli k nedojetým nádobám a věnovali se debatám o motocyklech a politice.
Stavy tachometru 24 691 – 24 735 = 44 km, Palivo 0
17.den 22.8. neděle
Ranní rituál byl obvyklý, potom opět na FKK. Koupání nám (nebo alespoň mě) poněkud znepříjemňovaly menší medusy, které jsou mi mírně řečeno ekl.
Odpoledne se začalo mírně zatahovat, tak jsme se rozhodli zopakovat si pokus o Hvar. Tentokrát jsme dojeli až do města, prohlédli jsme si přístav a ještě za světla se vrátili zpět.
S Božkou jsem ještě jednou ukecali Tondu a vyjeli do Jelsy na rybky. Našli jsme si prímovný zapadáček, ale bylo tam místo jen pro dva. Tonda se velice ochotně vzdal pro něj pochybné rozkoše a šel se projít Jelsou. My s Božkou jsme společně holdovali vášním a byl to takřka kulinářský orgasmus. Po chvíli se Tonda vrátil alespoň na pivka. Opět jsme společně krásně a dlouze poseděli.
Vraceli jsem se klikatou pobřežní silničkou spolu se dvěma italskými motocyklisty ze sousedního campu. Zase jsem se cítil jako chudý příbuzný.
Stavy tachometru 24 735 – 24 805 = 70 km, Palivo 0
18. den 23.8. pondělí
Tento den byl dnem mého odjezdu a loučení se s kolegy. Celkem rychle jsem spakoval, posnídal a bouřlivě se rozloučil se spolupartnery. Protože recepce campu zela v každou denní i noční dobu prázdnotou a nikdo o nás nejevil zájem, rozhodl jsem se ušetřit na výdajích. Vytlačil jsem mašinu na lesní cestu a z kopce bez motoru vyjel z kempu. Vyrazil jsem z Vrbosky směrem na Jelsu. Tam jsem natankoval a známou ostrovní magistrálou se vydal na trajekt do Sučuraje. Trajekt měl hlášený odjezd v 11,00, tak jsem dosti spěchal. Za pět minut jedenáct jsem stál na molu, ale kde nic, tu nic. V poledním vedru jsem tedy čekal, co bude dál, kancelář byla zavřená, nikde nikdo. Alespoň jsem byl spokojen s výborným chodem motoru mašiny, ve Vrbosce jsem totiž objevil a odstranil závadu na zapalování. Cívka pravého válce byla poškozena (asi vedrem) a při malých obrátkách neindukovala jiskru. Výměna nebyla problémem.
V pravé poledne jsem se konečně mohl nalodit a ve 12,30 jsem se zase rozjel po pevnině. Hrnul jsem se po magistrále směr severozápad, pozdravil Blato, Podgoru, projel okolo Makarske a za Brelou jsem se rozloučil s Jadranem, tentokrát asi bohužel více než na rok. Trochu mně bylo smutno …
Známou, celkem liduprázdnou, ale dobrou a krásnou cestou, jsem pokračoval na Aržano. Cesta stále mírně stoupala. U jezera Buško však pohoda vzal za své. Těsně po průjezdu jedné vesnice jsem do zadní pneumatiky koupil krásný nový hřebík. Vrátil jsem se po prázdné gumě zpět do vesnice K…… (nepamatuji se na jméno) a začal shánět nějaký kompresor nebo hustilku, to byla jediná věc, kterou jsem neměl. Naštěstí mě místní omladina zavedla ke zdejšímu ”všeumělovi”, který opravoval vše, od žacích strojů po traktory. Ten mi zdroj vzduchu poskytl. Celá vesnice přihlížela mé opravě, která si virtuositou nezadala ničím s kousky našich členů TT na Šestidenní.
Celá zastávka trvala jen 45 minut, v místním bistru jsem to zapil jedním pivkem a kvapil dále. Projel jsem Duvno (nebyl zde opět vůbec benzín) a pokračoval dále přes průsmyky Malovan (1148 m n.m.) a Kupreška Vrata (1170 m n.m.). Před druhým jsem již natankoval. Po průjezdu tunelem následoval krásný dlouhý sjezd do Bugojna (569 m n.m.) již v údolí Vrbasu. V Dolnjim Vakufu jsem opět poseděl u horké kávy a Coly, byla již proti pobřeží docela zima. Další cesta kaňonem Vrbasu probíhala bez problémů a v pohodě. Vjel jsem do Jajcí a odbočil na Bosenski Petrovac. Při výjezdu z města jsem se rozhodl použít camp na břehu jezera. Byl jsem přece jen sám.
V pohodě jsem zakempoval a povečeřel plechové maso. Již za soumraku jsem zjistil, že sousedy jsou známí Holanďané z trajektu Orebič – Korčula. Společně jsme usedli do bufetu a dali řeč. Celkem velice zajímavá debata o postřezích z našich zemí byla prokládána pivky a pohárky travarice (místní odrůda myslivce).
Stavy tachometru 24 805 – 25 090 = 285 km, Palivo 20,75 l
19. den 24.8 úterý
Ráno jsem vstal velmi brzy, čekala mne totiž tento den dosti dlouhá trasa. Po obligátním ranním ritu jsem se rozloučil s Holanďany a zaplatil útratu. Byl jsem příjemně překvapen lácí tohoto velice přepychově vybaveného campu.
Ráno bylo velice mlhavé a studené, inu horská kotlina. Ani při výjezdu to nebylo lepší, teprve asi po dvaceti kilometrech při stoupání na Mrkonjič Gradem jsem náhle vyjel nad mlhu do krásného slunka a už jsem v něm zůstal. Projížděl jsem překrásným bosenským vnitrozemím, jehož výrazně středoevropský charakter byl balzámem pro oči. Dobré silnice a překrásné počasí pocit uspokojení umocňovaly. Jel jsem svižně ničím neomezován, ručička tancovala pořád kolem 100 km/h. Několikrát jsem zastavil a obdivoval přírodu. V
Bosenském Petrovaci jsem tankoval a hned za ním v náhorní plošině Medjeno Polje objevil pomník u bývalého partyzánského letiště. Na betonovém podstavci umístěný Douglas C-47 Dakota připomíná léta II. světové války, kdy z této planiny byl uskutečněn letecký most z Itálie na podporu jugoslávských partyzánů. Poseděl jsem chvíli, pohledem ohmatal legendární letoun a vyrazil dále. Mašina šlapala jako hodinky, skoro se všemi automobily jsem držel krok.
Při průjezdu Bihačem se suma letošních technických průserů naplnila, prasklo mě bowdenové lanko na tachometr. Další hodnoty v itineráři (km) budou tedy odečteny z map. Před Karlovacem jsem v jedné tratorii poobědval báječné ražniči a zase dál. Díky tomu, že mám motocykl, mě nezdržela ani hromadná havárie, která zatarasila celou silnici. V Karlovaci jsem najel na dálnici směr Záhřeb. 46 nudných kilometrů uběhlo rychle, na konci jsem zaplatil mýto (5 DIN, nebývale málo, Tonda před dvěma lety platil 12,-). Zajímavé, dálnice nemá odpočívky, Jugoslávci také přeceňují své samohyby, minul jsem mnoho odstavených aut pro technickou poruchu. Dálničním obchvatem se sítí nad a podjezdů jsem objel Záhřeb a najel silnici směr Varaždin. Po cestě jsem viděl šeredně vybouraný autobus z Mladé Boleslavi se zcela zdemolovaným předkem, sedačky byly až 50 metrů po poli rozházené. Projel jsem Varaždin, Čakovec, Lendavu a už tu byly maďarské hranice.
Jugoslávští celníci jako vždy velkorysí až to bolí, zato Maďaři opět důležití jako apendix a taky tak platní. Maďarská silnice č. 86 opěvovaná jako tranzitní trasa č. 1 pro Čechy, je od hranic až do Zalalovö okreska nevalné až aušus kvality, dále už dělá čest svému jménu. Rozsvítil jsem si světlo a mazal až se mi dělaly za zadkem bubliny. 70km/h limit pro motocykly je na maďarských rovinách vyloženě směšný. Frčel jsem úplně liduprázdnou silnicí, před Szombathely místy stopy deště. Do nám známého campu jsem dojel v pohodě, objednal si chatku a pod sprchou se zcivilizoval. Za soumraku jsem se došel na večeřičku do známé Pásztor Czárdy. Dal jsem si výborný vepřový přírodní řízek na houbách a zelenině, byl to koncert na hubu, tohle ti cikáni umí perfektně. Seděl jsem, pozoroval rozkurážené Maďary při cimbálu a dal se do řeči se sousedy – Rakušáky – rodiče s mladými manžely. Místní kapela semlela všechno možné, disko rytmy, polky, valčíky, dokonce i Škoda lásky a Cikánka v místním aranžmá. Mají můj obdiv. Společnost v čárdě spíše středních let a výše trsá jako o život. To je tedy ta maďarská ohnivost.
Přesně o půlnoci uléhám.
Stavy tachometru 25 090 – 25 232 porucha 485 km, Palivo 11,2 l
20. den 25.8. středa
Ráno jsem vstal v 6,30, kupodivu hlava čistá. Vedle mojí chatky jsem objevil bydlet české motocyklisty (ký to div!!), tak jsem se dal do řeči. Manželé z Prostějova se vydali do Jugoslávie ke Splitu. Celkem sympatičtí, ale ten stroj!! Já bych na něm nejel ani do Kolína (nad Labem)! Šílený bastl všelijak sdrátovaný! Obdivuji buď jejich odvahu nebo nevědomost.
Rozloučil jsem se, projel městem, natankoval a vyrazil dále po osmdesátšestce. Celou cestu k hranicím mi znepříjemňoval prudký protivítr. Další tankování v Bratislavě a už mne čekala jen obligátní nudná dálnice. U Břeclavi jsem pojedl u stánku na parkovišti, totéž jsem zopakoval u Devíti křížů, kde jsem i natankoval. V protisměru jezdily neustále davy DDR motocyklistů směřujících na Velkou cenu, skupinky až po dvaceti. Chtěl jsem je z nudy počítat, ale brzy jsem přestal. Na padesátém kilometru jsem opět pojedl a popil a mazal dále. Vzal jsem to přes Prahu, stavil se asi v 16,45 v Jawa klubu, potom u Jany a domů.
Podvečer a večer: vybalování a debaty, bohužel už bez červeného jugoslávského vínka!
Ujeto 515 km, Palivo 32,6 l
