Radek Fiala, 8.3.2010
Po loňské Itálii máme pře sebou druhou velkou výpravu. Čeká nás pečlivě naplánovaných 12 dní slunce, nesmyslného vedra a rozpálených motorek na čtyř a půl tisících kilometrech. A samozřejmě spousty bezprostředních zážitků...
Účastnili se: Radek (Buell), Tomáš a Kristína (Guzzi)
Ještě k fotkám. Na takovém motoputování často neuděláte ideální fotku z několika důvodů. Zejména proto, že si nepočkáte půl dne na světlo ze správné strany, respektive za pár minut už zdržujete kolegy, v hadrech je šíleně vedro a neustále sundavat helmu, když se vám scéna líbí za patnáct metrů o moc víc, se vám taky nechce (ale hlavně je to mizerným foťákem a vůbec ne rukama... 
) V každém případě jsem zařadil pár fotek čistě ilustračních a pak ty, které považuji z nějakého důvodu za zdařilé. A teď už směle k věci...
Den 1 – Dálnice
O červencovém pátečním ránu na dvoře nevýznamné středočeské vísky postával nápadně napakovaný Buell XB12S. Šedesát litrů oblečení, obuvi a nezbytností v brašnách, co se nevešlo – v imitaci spacáku na sedadle a tradičně fototechniky a cenností plný bágl za řídítky. Klasika cesťák, problesklo mi hlavou. O deváté pak zarachotil dvouválec, v jehož rytmu se nesl celý dálniční den. Dálnice, zima, dálnice, vedro, dálnice, pár kapek, dálnice, otočení brašen do správného směru, rakouská horská vložka, policejní kontroly v Itálii, klikatá dálnice... Zábavy kopec.
Ubytování prvního večera bylo otázkou výběru mezi drahým a dražším, jelikož jsme se nacházeli v blízkosti Lago Di Garda. Byla už tma, pročež jsme vzali nejbližší penzion, i přesto, že na prahu domu před našimi zraky jinak vstřícná majitelka zuřivě zadupala doposud roztomile se tvářící ještěrku. Nic nebylo platných česky rčených argumentů, domácí zvířátka nebyla patrně povolena.
Trasa: Žebrák (ranní káva na Kaprově pumpě), Rozvadov, Mnichov, Trento, Cavaion Veronese (Lago Di Garda)
Km: 799
Den 2 – První vedro
Snídaně v ceně noclehu přinesla první moudro výpravy, aneb „Nažer se co můžeš, dokud je to zadarmo“. Dalšími dálnicemi míříme k moři, abychom se zde zapojili do nekonečné kolony výletníků. Snad padesát kilometrů jedeme kolonou stylem římských skůtristů. Postávat v koloně odhaduji na jistou smrt upečením zaživa. Dálnice je příjemně klikatá a za tolika tunely, že je přestanete počítat, dostanete neodbytný pocit, že trasa vede výhradně po mostech nebo skrz kopec. Ještě že hotel v Nice je jen pár křižovatek za dálničním sjezdem a město o sobotním odpoledni znatelně vylidněné. Hotelový pokoj pro tři dle politiky minimálních nákladů nevypadal pravda luxusně, ale hlavně že společná chodbová sprcha splnila svůj dekontaminační a aklimatizační účel.
Jen v kraťáskách a tričku, jak se na Azurové pobřeží sluší, se vydáváme na kopec nad městem, shlédnout odpolední klasické plážové panorama a neobvylou soustavu vodopádů z vrcholku kopce. Přístaviště za kopcem ukrývá několik lodí, které od dob ušmudlaných rybářských bárek trochu povyrostly. Jachty, nabízející patrně vnitřní prostory větší panelákového bytu, se vší tou lesklou elegancí, chromem a leštěným dřevěným obložením, nehybně kotvily proti životem pulsujícím molům, plným výletních plachetnic a motorových člunů. Kolik taková loďka stojí jsme se neshodli, ale pro pocit relativního bohatství jsme zasedli v restauraci přímo na rohu přístavu, čímž definitivně zanikl plán ekonomického stravování.
Večer jsem věnoval procházce přístavem Nice a několika stativovým fotkám. Letní noc a prázdné silnice lákaly ke krátké projížďce na konec města, nad město, ještě kousek, až ke zcela oplocené a zcela zavřené tak zvané Trofeji Alp neboli La Turbie. Zklamán a beze snímku, vydal jsem se nocí zpět. Od vody se nenápadně táhla zima a nemaje rukavic, nebylo to úplně ono. Nicméně poprvé jsem si projel slavnou Grande Corniche, klikatou horskou spojnici mezi Nice a Monte Carlem. Za náš krátký pobyt jsme se na ní ocitli ještě několikrát. Všechno je tu tak nacpané na sobě a na jedné straně je pořád moře, takže se tu ani nedá ztratit. Patrně proto někdo vynalezl jednosměrky. A někdo další uzávěrky pro opravy. Onehdá, když jsem třikrát objížděl stejné náměstíčko na Žižkově, byla to poněkud větší legrace, než úzké uličky hlavního města francouzské riviéry kolem jedné ráno. Zaplať Garmin, ocitl jsem se před hotelem, dodnes nevím jak.
Trasa: Cavaion Veronse, Brescia, Genova, Nice, La Turbie, Nice
Km: 1 267
Den 3 - Země neomezených možností
Večer přepečlivě přikurtovaná, pod kameru zaparkovaná motorka se i ráno nacházela před hotelem, ke cti čtvrti, která na to na první pohled zdaleka nevypadala. Oproti drahým restauracím a vysokým cenám obecně, snídani lze vyřešit doslova za pár drobných v místní sámošce a ještě si pochutnáte na čerstvé typické bagetě s kvalitním sýrem.
Nad Nice se tyčí pevnost se vskutku typicky pevnostně barevnými střechami věží a úžasným rozhledem na obě strany poloostrova. Do namačkaného města, z vody vybudovaného letiště, milionářských vilek, parníků zvících rozměrů venkovského statku a přístavů plných lesku. Vynikající atrakce pro lenochy, jelikož motorku můžete opřít klidně až o válečné zdivo. Na místě ještě nutno zmínit kamennou sestavu (mě) nezmámého umělce, jejíž význam zůstal nepochopen.
Turistické „must see“ je nepochybně hrad, respektive jeho zbytky, tyčící se na nejvyšším bodě vesničky Eze. Motorky zůstávají tentokrát na parkovišti. Zde je třeba vyzdvihnout další nepochybnou výhodu cestování na motorce – skoro nikde neplatíte parkovné. Nicméně stoupat příkrými uličkami středověké zástavby v bezmála čtyřiceti stupních a motorkářských kalhotech se zdá být dobrým argumentem protistrany. Vyšlápnete-li mezi všemi těmi opravdu retro vypadajícími poutači na nesčetné suvenýrové krámky až na hrad, nejen že investujete pět euro ať jste třeba lyžař, ale ocitnete se v tropické zahradě mezi roztodivnými druhy rostlin, doplněné elegantními sochami s myšlenkami v moderní básni. Z barev přechází zrak, kombinaci fialových květů, bílých okenic, zeleně tropických rostlin a ukázkově modrého nebe nelze slovy vypovědět. A jen tak mimochodem, je tu ten nejlepší výhled na pobřeží a moře.
Nový pokus o fotografické dobytí La Turbie končí opět fiaskem, neboť na části komplexu je instalováno lešení. Jak typické. Po horském svahu s neustálým výhledem na moře a Mentonem, přes bezpočet kruhových objezdů unikáme turistickému ruchu do hor na sever k Fort Du Barbonet, pevnosti, jež splývá se špičkou kopce a od pohledu disponuje nerušeným výhledem na obě možné cesty horami k pobřeží. Na půli rozbité cesty k pevnosti ovšem kdosi nainstaloval závoru, což úplně stačilo ke zmaření dobytí pevnosti naší výpravou a směřování zpátky do Nice.
Zdejší cesty po kopcích jsou naprosto úžasné. Dobrý povrch, nekonečná klikatice a úžasné výhledy, pokud na ně máte čas. Přesně tahle silnice k Fort Du Barbonet se mihla v populárním motoristickém pořadu Top Gear, když šlo o hledání nejlepší silnice k ježdění na světě. A dolů do Nice, asi bez komentáře. Stačí pohled na serpentiny Col De Braus. Cestou do Nice lze ještě doporučit zkratku přes vesničku Peillon, o níž se v průvodci píše jako o nejkrásnější horské vesnici v celé Provence. Postavena je mezi horami, naprosto nesmyslně na svahu jedné z nich. Každý metr místa tu musí mít astronomickou cenu.
Do odpoledního Monte Carla se vydáváme v kraťasech. Parkujeme opět zdarma přímo u přístaviště, jehož obyvatelé šetřili ještě o něco více než v Nice. Na jachty zde kotvící bylo třeba rozbít prasátko veliké převeliké, představuji si ho jako pokladnici strýčka Skrblíka z příběhů mladých let. Tři, čtyři, pět pater, radarové antény konkurující výbavě námořnictva, dřevo imitující leda ještě dražší dřevo, výsuvná nástupní lávka ve standardu. A skromný Rolls Royce s řidičem přímo na molu.
Být v Monte Carlu s sebou nese povinnost spatřit Casino. To jediné pravé, pokud se chcete pořádně blýsknout. Pokud na to máte auto, musíte se blýsknout když ne zaparkováním, tak alespoň obkroužením objezdu před jeho vchodem, mezi davem turistů a uniformovaných strážců vší té nádhery. Obrazy desítek vozů s cenovkou rodinného domku (...s pěkným pozemkem, skalkou, jezerem s vodopádem a rybářskou loďkou) se zrcadlí v chromu vypouklého kruhu na miniaturní vodní kaskádě. Zajímavé je, že tohle všechno vám v noci nedovolí vyfotit ze stativu.
Projdete-li se k vodě, objevíte další přístav, s dalšími jachtami. Cestou spoustu obchodů vybraných značek, lidí s hodinkami dražšími, než celý průměrný šatník, více či méně povedené umělecké kreace v podobě soch nebo fontánek, luxusem přetékajících hotelů a ani jednu Škodu stopět. Není nutné jezdit někam do Dubaje, i v Evropě máme zemi neomezených možností a lidi, kteří tu umějí utrácet.
Už pro ten pocit investujeme na promenádě do dobré kávy a přemítáme o všem tom lesku a bohatství kolem. Kolik peněz musí člověk mít, aby se tak nudil, že otočí kormidlo zrovna sem, do davů lidí? V opuštěných a zapomenutých rájích přírody asi není na koho zamávat ze třetí paluby, ani kam jet svým Bentleyem.
Nastartoval jsem své jediné hmotné bohatství a vyrazil o město dál, prozkoumat pobřežní panorama Mentonu, uzřít vzdálené Monte Carlo zpod zavřeného hradu Roquebrune a udělat pár nočních fotek rozsvíceného města o kousek výš a hodinku později. Zpět do Nice se vydávám prázdnou silnicí, která kopíruje pobřeží a z níž lze zase o trochu více přičichnout ke zdejšímu způsobu života.
Trasa: Nice, Monte Carlo, Menton, Fort Du Barbonet, Peillon, Nice, Menton, Roquebrune, Nice
Km: 1 507
Den 4 - Do hor
Brzy ráno vyrážím po Grande Corniche do Mentonu. Připadám si, jako bych tu bydlel měsíc a měl už všechny cesty projeté, jelikož moc variant mimo dálnici tu opravdu není. Snídám na kamenném valu, chránící pláž a přístav Mentonu. Předlouze pozoruji obraz starého města. Kostel s věží, přemnoho barevných domů, klenba pod pobřežní silnicí s tenkou červenou linkou i velké, do scény se nehodící budovy hotelů. Všechno přesně tak, jak si to pamatuji na obrázku skládačky puzzle, jejíž dvě tisícovky dílků jsem snad nikdy nesložil dohromady. Jímá mě opět pocit dobyvatele, splněných snů a bezmezného štěstí, že jediné, co musím další týden dělat, je jet někam dál.
Přes nekonečné kruháče s plně naloženou motorkou a v pekelném vedru se prodírám dopravní špičkou Monte Carla k oceánografickému muzeu. Zaparkovat se opět dá zadarmo, přímo v podzemních garážích komplexu. Celá tahle atrakce je sice úžasně známá, ale skoro mi připadalo, že víc žraloků a ve větším akvárku lze spatřit v Budapešti. Zajímavá je „suchá“ expozice historického potápěčského vybavení, které působí značně sebevražedně, vykuchaná první ponorka na světě, kam si můžete sednout a obří kostry mořských zviřátek. Jako památku bereme památeční nálepku na motorky a vyrážíme se ochladit do hor.
Údolím řeky Loup se táhne opět nádherná klikatá silnice. Pro ten pravý pohled na řeku se vyplatí vyjet k vesnici Gourdon. Cestou potkáváme již známou ceduli Belvédére (výhled), kde si lze skutečně stoupnout až na okraj skály, nad šílenou propastí. Někdo si tu dal spoustu práce a založil miniaturní botanickou zahradu s přehlídkou místních rostlin, včetně malého políčka levandule. Než jsme se dostatečně pokochali, stáhla se odkudsi mračna, pročež nemělo smysl pokračovat dál na Gourdon a koukat odsud do pustého bílošeda. Vydali jsme se tedy dál na sever. U působivých zřícenin Gréoliéres, kudy pokračuje parádní klikatá silnice, Tomáš poprvé poukazuje na významný nedostatek paliva a Kristína na nedůvěru v jednostopý stroj v nadměrných náklonech. V důsledku jsme o pár kilometrů dál opravdu krizově hledali nejbližší možnou pumpu naprosto špatným směrem, obědvali v hotýlku u vesnice Séranon (lze doporučit, byť prastarý pán co obslujuje neumí slovo anglicky) a klikatou horskou silničkou pro odvážné jezdce stoupali a klesali k Entrevaux.
Skoro každá z „Village perchés“ má nějakou svou dominantu. V Entrevaux je to pevnost, vybudovaná vysoko na skále a lámaná cestička k ní stoupající. Zdržením v MC a benzínovou epizodou jsme ztratili spoustu času, takže veškerý průzkum proběhl pouze ve fázi rozumování nad smyslem celého komplexu. Vynechat jsme k mému smutku museli i plánovanou horskou trasu přes Col d"Allos a nejkratší cestou jsme před devátou dorazili do hotelu v Saint André les Alpes.
Od recepční se dozvídáme o jakési slavnosti ve vedlejší vesnici Moriez, kam jsme se tedy pochopitelně pro zpestření a hlubší poznání zdejší kultury vydali. Akci započal na venkovské poměry nebývale velký ohňostroj, následovaný chytlavými melodiemi světoznámých umělců, se zpěvy tří členů lokálních celebrit. A klobouk / helmu dolů, zpěv to byl obdivuhodný. Chvíli se zamyslet, řekli byste, že dorazil Barry White nebo toho času ještě živý Michael J.
Trasa: Nice, Menton, Monte Carlo, Turretes sur Loup, Gordés, Greoliéres, Séranon, Entrevaux, Sant Moriez, André les Alpes
Km: 1 794
Den 5 - Opravdu velký kaňon
Pár vesnic za André jsme lacino snídali na parkovišti před SPARem, což u místních vyvolávalo mnohdy úsměvy a kdosi nám popřál i bon apetit. Poučeni z předchozího nedostatku, doplňujeme palivo a míříme na Verdon. Silnice nádherná, od přehrady, kde kaňon začíná, se táhly v lehkých svazích dlouhé oblouky kvalitního asfaltu a spousta kolemjedoucích motorkářů nasadila ostré tempo.
Neuplynulo mnoho serpentýn a předjetých karavanů a musel jsem zastavit pro totální přehřátí organismu. Teplota musela být nedaleko čtyřicítky a ani teplo od vzduchem chlazeného dvouválce příliš nepomáhalo. Zatímco jsem se jal optimalizovat větrání lehkých motokalhot švýcarským nožíkem, dorazila obtěžkaná Guzzi. Tomáš řka, že stroj špatně brzdí, jal se zkoumat brzdové destičky. Ukázalo se, že brzdné materiály vzadu zcela chybí a kotouč jde na železo. Tomáš s Kristínou s sebou sice měli minimálně dvě kabelky drogerie, nůžtiček, pilníčků a krémů na čtyřicet sedm variant poškození organismu, nicméně na motocyklu tak nějak zapoměli nahradit přední zvlněný kotouč, pročež ani ubohý zbylý a přetížený zadní dvoupístek nemohl mít pochopení. Smluvili jsme se tedy na rozdělení výpravy – Guzzi přímo do servisu a já s XB pokračuji kolem kaňonu.
Grand Canyon du Verdon se nedá jen tak popsat. Objel jsem ho severní stranou, přejel most na konci, pod nímž na úžasně modré hladině plulo přemnoho šlapadel, vystoupal na skály jižního svahu a na široko daleko nejvyšším bodě zůstal zírat s otevřenou pusou do obřího, přerozlehlého prostoru na obou stranách s mrňavým potůčkem na dně. Alespoň z tohoto pohledu. Protisvah protínala tenká linka do skály vetknuté silnice, která ač kolem dokola má pod 150 kilometrů, zabere většinu dne. Nelze totiž odolat mnohým vyhlídkám přímo nad propastí, kde se snažíte pochopit, jak hluboko pod vámi vlastně ta řeka teče, pozorujete blízko kroužící dravce a snažíte si tohle všechno nějak zapamatovat. Na skalním výběžku navíc nádherně foukal vítr. Přesto, že už jsem notnou část dne jel jen v triku, páteřáku, proděravěných kalhotách a otevřené helmě, vedro bylo jedinou opravdu hodně protivnou součástí dne.
Dnešní cíl bylo město Manosque, západně od kaňonu. Sjel jsem tedy trochu jižněji a zbytek cesty absolvoval čistě venkovskou, turisty málo dotčenou krajinou. Rovinaté úseky vedly pláněmi, lesy i levandulovými políčky, křižovaly frekventované silnice a potkávaly osamnělá stavení a farmy, kde se dá u milých lidí výborně posvačit něco z místní ovocné a zeleninové produkce. Benzínky občas připomínaly model divokého západu - pár ušmudlaných stojanů, garáž, chlapík v montérkách a opravujem všechno.
Opravdu vyhladovělý jsem dorazil na hotel v Manosque a s obrovskou úlevou smyl celodenní špínu a pot. Chladivý efekt sprchy trval zhruba dvě minuty a propocení čistého trika bylo i na večer záležitostí okamžiku. Z posledních sil jsem dorazil kamsi před městské hradby a s pocitem vítězství usedl do bistra na prvním rohu.
Vyhráno ale nebylo. Ve Francii skutečně málokdo umí byť pár slov anglicky. Domluva se sličnou servírkou se tedy po krátkém úvodu omezila jen na (zapsáno jak zaslechnuto!):
- Menu?
- Silvuplé.
- English menu?
- No.
- No to je jedno, dej mi nějakou večeři, cokoli!
...načež si slečna bezradně přisedla a nasadila pobavený úsměv. Za pár minut situaci naštěstí vyřešili starší zcestovalí Holanďané. Třístrannou komunikací jsem si konečně objednal a ještě prohodil pár cestovatelských mouder a zkušeností.
Z koupání, avšak stále bez brzd, nakonec dorazil i zbytek výpravy, pročež jsme mohli den společně završit vynikající kávou...
Trasa: Castelanne, Grand Canyon du Verdon, Montferat, Vilecorze, Manosque
Km: 2 058
Den 6 - Levandulovými lány a oranžovými skalami
Krajinu kolem Manosque tvoří hlavně pohlednicové levandulové lány, sem tam narušené usedlostí s fialovými okenicemi, kde se z přímo vypěstovaných rostlinek lisují vonné látky a vyrábějí různé voňavosti. Tomáš míří do servisu měnit brzdové destičky, pročež se na vlastní pěst vydávám levandulovými lány přes Riez na jih. Cestou malými městečky lákají různé ukazatele na pozůstatky historie, rozbořené hrady z pradávných let, nebo muzeum pravěku v Quinsonu. Toho dne kolem poledne nebyla nikde ani noha. Z rozbořených hradeb lze přehlédnout notný kus krajiny, přísně pravoúhle střižená políčka nejen levandulí a zaposlouchat se do úplného ticha.
Silnice po venkově vedou perfektní, spíše vyhlídkové než na nějaký adrenalin, turisté zalezlí ve známějších lokacích, obloha bez mráčku a oběktivně by se dalo říci, že bylo opravdu krásně na světě. Až moc. Vedro mi na motorce bylo už od samého rána a čím dál na jih, přišlo mi ještě větší. Postupně se veškerá bezpečnostní výbava přesunula do brašen, ale po letmém shlédnutí sedmatřicítky na nástěnném teploměru někde u dálnice A8 už nepomáhalo vůbec nic. Koho by taky napadlo jet na jih Francie uprostřed léta na žhnoucím stroji a v černém oblečení?
Mířím zpátky na sever, přes Manosque na Roussillon, město na okrových skalách. V tom vedru jsem se ani tak nehnal do starého městečka, jako na krátkou procházku přímo mezi skalami. Jemný oranžový prach je všude. Na schůdkách, kmenech stromů, foťáku, původně modrých botách a ručičkách malých návštěvníků. Pohled do oranžové rokle je vskutku úžasný a kontrast oranžové se sytou modrou nádherného dne doplněn zeleným přechodem jehličnanů tvoří s podporou polarizačního filtru až neuvěřitelně vybarvené fotky.
O kousek dál doporučuji navštívit městečko Gordés. Obcí samotnou jsem se nevydal, ale za zastavení stojí pohled z jedné skály přes rokli na druhou, kde město vzniklo patrně lepením dalších a dalších teras dolů po kopci pod vrcholový hrad a kostel. V pozadí jsou rozlehlé roviny, ještě dál se bystré oko může vrátit do okrových lomů Roussillonu a dalších podivně uťatých skalních útvarů. Blížil se večer, nebylo kam chvátat a posezení s pohledem do dáli, daleko od telefonního pronásledování a počítačových síti, přinášelo ten správný klid na duši.
Nelze také vynechat jednu z turisticky profláklých scén Provence – pečlivě udržovaná políčka levandule kolem kláštera Sénanque. Z Gordés je to jen pár kilometrů na sever. A pak už za osvobozujícího večerního chládku, jen tak v triku a otevřené helmě, pokračovat venkovskou silnicí do západu slunce k Avignonu...
Trasa: Manosque, Riez, Quinson, kolem A8, Manosque, Roussillon, Gordés, Avignon
Km: ...
Den 7 - Pont du Gard
Do centra Avignonu, až ke slavnému mostu, lze trefit velmi jednoduše prostým udržováním přímého směru. Navigace od Garmina se v celé Francii nezvykle malinko zpožďovala, a tak odbočiv preventivně, leč nesprávně o ulici dříve, nezbylo než se proplést leckdy jednosměrnými uličkami starého města. Parkujeme, jak jinak než zadarmo, přímo u slavného, do půli řeky sahajícího a pro vysoké vstupné liduprázdného avignonského mostu, který se ve skutečnosti jmenuje Saint Bénezet. Těžko říci, co je na něm tak zvláštního. Stát někde u Budějic, nikdo by si ho asi nevšiml. Ani na druhý pohled z úhledně pokoseného břehu nepřinesl zásadní ohromení.
Zato papežský palác rozhodně je ohromný. Z dálky se zdá jako vytesaný do kusu skály, chladný, ponurý, neveselý a nikterak fotogenický. Na náměstí před ním je živo. Tolik oblíbení pouliční hudebníci a jiní umělci, probouzející se kavárny a dokonce pouliční divadelní společnost. Všude kolem barvy. Z nějakého důvodu bylo celá terasa schodiště před palácem vyzdobena řadou žlutých umělých kachniček a na zdech hotelu, zakončující náměstí, bylo navěšeny a vylepeny snad stovky plakátů s propagací úplně všeho.
Procházkou kolem paláce jsem zjistil, že takový způsob inzerce je zde naprosto obvyklým. Většina domů, stojanů na kola, zábradlí a věcí, co se dají ověsit nějakým tím plakátem, ověšena byla. Ulice tak získaly na nečekané pestrobarevnosti a po fanatickém ochránci památek s nůžkami ani... ...ani památky.
Z parku u paláce lze přes řeku vyhlížet na hradby Fort Sant André, nebo se podívat na přesný čas na slunečních hodinách, jejichž stínovrhajcíí ručičkou je právě pozorovatel. Tedy pokud zná francozské měsíce a ví, kam si stoupnout. Mě se to tak úplně nepovedlo. Vedro opět dosahuje hranice snesitelnosti, pročež opouštím město a mířím na neoficiální cíl, respektive oficiální nejzazší bod výpravy – římský akvadukt přes řeku Gard.
I zde mi přímo hlídač parkoviště radí prokličkovat závory a zadarmo zaparkovat ve stínu, na konci parkoviště. Pro davy návštěvníků tady vybudovali nejen zmíněné parkoviště, ale celý komplex kaváren, zmrzlináren a krámků s tunou suvenýrů. K mostu vede cesta jedině tudy, takže byznys určitě jen kvete.
Pěšky je to k mostu skutečně pět minut. Alespoň pro mě se zde opakuje situace jako s římským koloseem. Tuhle stavbu určitě každý alespoň letmo zahlédl na obrázku, leckdo o ní mnoho četl, ale na pohled, na pohled to bylo, alespoň pro mě, dílo překvapivě obrovské. Po prvním, rozšířeném patře oblouků lze přejít na druhý břeh a vylézt po skále až k patru vrcholovému, kudy kdysi dávno proudila čerstvá voda do Nimes. Přechod tudy už je opět za poplatek 10E, což je skoro až zbytečná investice, jelikož z mostu toho odsud logicky příliš k vidění nebude.
Jelikož sraz na večeři byl na základně až na sedmou a na courání po Orange nebo Arles mi přišlo smrtelně vedro, vydal jsem se víceméně náhodnou cestou blíže k moři. Podle ukazatelů lokálních zajímavostí lze úspěšně minout nejprovařejnější hrad Tarascon a zastavit se v mrňavé vsnici Les Baux de Provence. Tedy zastavit se pod ní. Les Baux je sídlo vytesané a vystavěné v / na skalním masivu. Zajímavý je celý vrch skaliska, který byl kdysi pevností s hradem, ale také přilehlá vesnička, žijící dnes, jako jiné, výhradně z cestovního ruchu. Téměř všechny domy jsou zde krámky s kdečím, kavárnami, restauracemi nebo galeriemi. Těch tu bylo na tak malém prostoru nezvyklá koncentrace.
Zvědavě jsem zabrousil do jedné z nich až na konci vesnice, v domě z větší části vytesaném přímo ve skále. Nádherné obrazy od Daniela Densborna si je velmi lehké zamilovat na první pohled. Koně úžasného kraje Camarque, květinové lány Provence, plachenice na rozbouřeném moři... Všechno naprosto originálním způsobem zachycené, plastické a nádherně barevné. Nad největším obrazem „Au piano“ jsem zůstal doslova s otevřenou pusou a pojal myšlenku vyzdobit právě tímto nějaké čestné místo v mém budoucím domě. Nicméně jeho cenovka zněla 2 900 E...
V sedm se dle domluvy setkávám s Tomášem a Kristínou v obchodní zóně na naší straně Avignonu. Objevili tady totiž jídelnu, přesně zapadající do teorie „nažer se co můžeš“, ačkoli ne zadarmo, ale alespoň za jednotnou – rozumnou - cenu. Po celodenním vysílení rozhodně nebyl problém na tomto modelu náležitě vydělat.
Po setmění jsem vyprovokoval hromadnou výpravu na Pont du Gard, s fotovýbavou a stativem, cíleně na parádně osvětlenou noční scenérii. Po této zkušenosti bych se příště raději pořádně vyspal, jelikož slavný kus historie byl nasvícen všemi barvami, jen ne neutrální bílou či žlutou. Pár vteřin modré, postupně převažující červená a hned zase zelená. Nechápu, kdo z místní samosprávy mohl tohle podpořit.
Trasa: Avignon centrum, Pont du Gard, Les Baux de Provence, Avignon.
Km: ...
Den 8 - Tour de France a do deště
Další nádherný a parný den začal na předměstí Avignonu piknikem na travnatém ostrůvku parkoviště před megasupermarketem Auchan. Zde se také naše výprava dělí na dálniční přesun do Grenoblu a mou horskou tůru přes malebný francouzský venkov, Mont Ventoux a podle plánu také mnohé další hřebeny Alp. Ani jedna volba nebyla ve výsledku příliš šťastná.
Při stoupání do vyšších oblastí na město Sault ustupuje nepříjemné vedro příjemnému chládku a široká silnice se začíná více klikatit. Vytrvale svícítí kontrolka mě nutí zastavit u nejmenší (i když asi jediné) benzínky v širokém okolí. Chlápek v umaštěných montérkách, jemuž dva čerpací stojany před garáží s všechnoservisem patří, spisuje účtenku na náhodně nalezený bloček a nezapomene přidat úsměv. V Česku by u něj těžko někdo zastavil.
Mont Ventoux je hora, která podezřele osamoceně ční z relativně rovinaté oblasti až někam do mraků, pročež je jedním z největrnějších míst a těžko říct, proč právě její pokoření je součástí Tour de France. Nicméně cyklistů tu i dnešního dne šlape spousta. Většinou s doprovodnými vozidly, karavany zaparkovanými na půli cesty, nebo možná i jen tak, na vlastní pěst. O to odvážnější ve dne, kdy by se vzhledem ke stahujícím se mračnům dalo o pěkném dni na výlet na kole s úspěchem pochybovat.
Spíše vyhlídkově, než ostrou jízdou, kličkuji mezi cyklopomatenci na vrchol s vidinou obřího rozhledu do širého okolí. Což byla představa zcestná, jelikož byť větrno bylo dost, vítr ani trochu nerozháněl mračna, sídlící těsně na špičce slavné hory. Na vyhlídku stavím tedy až kousek pod vrcholem na severní straně. Všude nad krajinou visí od pohledu pořádnými tlustými kapkami nacucané mraky, nerozhodnuté, zda už mají spustit. Směřuji přímo na Grenoble horskými údolími a sledujíce povážlivě černá mračna, vynechávám zkratku po serpentýnách hřebenů hor.
Chybělo asi šedesát kilometrů, když začalo pršet. Ale zodpovědně. Včas ukryt pod střechou venkovké benzínky lepím McGyver izolačkou potrhané nepromoky na brašny, což v reálném provozu vydrželo zhruba tři minuty. Pršet už nepřestalo, a tak dálniční zkratkou dobývám Grenoble s rybníčky v botech, rukavicích ke ždímání a nevalnou náladou. Tomáš s Kristínou už se ohřívají v mikroskopickém hotelovém pokoji po jejich dálniční trase, která ovšem propršela téměř celá.
K večeru už tedy vyrážíme jen na hřejivou kávu k McDonaldovi, což v zóně předměstí Grenoblu a pěším dosahu byla snad jediná otevřená restaurace. S ponurými myšlenkami na další den a nevalné předpovědi počasí s totálním vyčerpáním brzy uléháme...
Trasa: Sault, Mont Ventoux, A51, Grenoble
Km: 2 890
Den 9 - Grenoble
Probuzení do deštivého rána znamenalo krátkou bojovou poradu a operativní změny plánu. Doneslo se nám, že v horách napadlo poněkud nepříjemné množství sněhu a kde není sníh, tak prší, pročež devátého dne výpravy místo šplhání po švýcarských vrcholech zůstaly oba stroje poslušně stát před hotelem.
Na průzkum města jsme vyrazili hromadnou dopravou. Postávaje na zastávce tramvaje, nechali jsme první soupravu ujet. Přece nepojedeme na černo (ačkoli takový návrh padl). S lístky z automatického kiosku v rukou, oblečeni tak napůl v motorkářském (= velmi podivně a podezřele), usadili jsme se pohodlně v liduprázdném voze, aniž bychom vypátrali jakékoli „štípací“ zařízení. Jen co se dovřely dveře, přišel mi na mysl malý sloupek na nástupním ostrůvku. Rozumějte – venku.
Klid liduprázdného víkendového dopoledne narušila skupinka revizorů, přistoupivší v následující zastávce. Vědomi si neoznačených lístků, ale zároveň vlastního dobrého úmyslu nepodvádět, zahráli jsme vcelku s úspěchem tři pitomce na výletě beze slova angličtiny, ačkoli výhružkám o převeliké pokutě jsme rozuměli velmi dobře. „Jes, byg machina, many, tiket! Tiket OK, hm?!“ Na další zastávce jsme tedy s doprovodem vypochodovali ven, pod dohledem označili lístky a mohli pokračovat dál...
Lanovou dráhou s na pohled archaickými mechanismy lze snadno dobýt Bastillu, pevnost čnící na skále a asi jedinou smysluplnou atrakci jinak zapomenutého údolního města. Shora je výborně vidět celá městská zástavba, táhnoucí se údolím až k patám hor. Vpravo město staré, s červenými střechami různých trvarů, vlevo město nové, jehož výškové budovy a funkcionalistické paneláky sousedí s rozlehlým hřbitovem.
Kromě dobré kávy už tu nebylo co vymyslet. Při courání starým městem se mezi mračny zablýsklo pár slunečních paprsků a zpátky k hotelu už jsme opět putovali slunečným dnem. Grenoble rozhodně není místem, kde byste chtěli na den ztroskotat.
Trasa: Zelená (tramvaje)
Km: 2 890
Den 10 - Švýcarskem k jezeru
Druhé ráno v Grenoblu vypadalo o mnoho přívětivěji - ideálně modro a po dešti ani památky. Na snídani padly všechny zbývající potraviny, což byla nutnost i z hlediska prostorové úspory. Brašny a kufry byly s příbývajícími dny a špinavým oblečením narvané k prasknutí.
Čekala nás dlouhá tranšvýcarská pouť z Grenoblu až k Bodamskému jezeru. Dálniční trasu zpestřovalo jen počasí. Na hranice Švýcarska jsem několikrát stavěl a zdržoval neustálým přioblékáním se, při neskutečně nudné cestě po švýcarské dálnici zase naopak. Obecně se traduje, že Švýcaři jsou neúměrně hákliví na porušování dopravních předpisů, po dálnici navíc můžete jet jen 120. Proč sakra? A skoro všichni tak také jedou. Což znamená opravdu spoustu času na přemýšlení na libovolné téma... Motor se válel někde nad volnoběhem a dvouválcové dvanáctikilo ten den vyžadovalo snad rekordních 4,2 litru na stovku. Tak že by snad kvůli ekologii?
Bez báglů, zanechaných v typickém německém Gasthofu, vydáváme se na průzkum nedalekého Lindau. Ostrovní městečko vyniká architekturou barevných domků podél spletitých ulic a velkým přístavem plachetnic.
Nejfotografovanější scenérií je tu jistě brána přístavu se sochou lva a na večer nádherně osvíceným majákem. Na přístavní promenádě narazíte na četné pouliční umělce a turisty. Alespoň večer ne v takové koncentraci, abyste si odsud neodnesli pocit pohody, klidu a míru. Cestou na parkoviště ještě můžete potkat zaručeně pravou hradní věž s uvězněnou princeznou, která si asi bude muset ještě chvilku počkat, než její spletený cop doroste až k zemi. I když – ze sedla bílého koně už by byl možná dosažitelný...
Trasa: Grenoble, A41, Genéve, Bern, Zürich, Friedrichshafen, Lindau, Friedrichshafen
Km: 3 504
Den 11 - K pohádkovému zámku
Od Bodamského jezera k pohádkovému zámku Neuschwanstein a zpátky je to příjemná odpočinková celodenní cesta. Ráno jsme se vydali jižní trasou, přes Warth, což je opravdu spíše odpočinková záležitost, jelikož nabydete dojmu, že vede z jedné vesničky do druhé a tak dále. Architektura štíhlých kostelíků s vysokou věží a typických alpských domků ve všech vsích stejná vám začne pomalu splývat v paměti. Ale najde se i spousta úseků, silnic vyloženě pro radost, tak akorát alpsky zakroucených a pečlivě udržovaných.
U samotného zámku je pravděpodobně v kteroukoli dobu narváno nepřiměřeně aut. Placená parkoviště sice stíhají, ale méně už krajnice přilehlých silnic, polní a lesní cesty všude kolem. Dlouho (a neúspěšně) jsem pátral, kudy vyjet někam na kopec za zámkem pro ideální snímek unikátní stavby. Ten pravý úhel je asi jen z padáku, kterých tu z vrcholu hory startovalo spousta.
Po nebi nad nimi se neustále nerozhodně honily mraky. Na severní cestě domů – kolem Alpsee – jsem potkal nějaké silniční uzávěrky a ztratil se někde na německém venkově. Právě tam, mezi kopečky, zelenou trávou a malými vesničkami, bylo naprosto úžasně. S dobrotami z náhodně potkané pekárny jsem sjel ze silnice, lehnul si na louku, uždiboval sladké pečivo a jen tak odpočíval. Chyběl už jen klobouk proti slunci a probudil bych se až ráno.
Ale zpět do Friedrichshafenu. Toho dne se konalo něco na způsob naší pouti. Spousta nesmyslných atrakcí, stánkových prodejců, hudebních stylů a mraky lidí, kam se podíváš. Břeh jezera zdobí pár zajímavostí, jako například železná socha, kterou asi nelze zcela pochopit. Je-li už večer a chystáte se spát, nezapomeňte vystoupat na kovovou vyhlídkovou věž, odkud je úžasný pohled na slunce zapadání...
Trasa: Warth, Neuschwanstein, Německo, Friedrichshafen
Km: 3 921
Den 12 - Zpátky do garáží
Cesta od Bodamského jezera až domů byla dlouhá, nekonečná a neskutečně neubývající... Sledovat navigaci pro trefení správného sjezdu na další dálnici, občas mrknout na zásobu benzínu. Po obědě už jsme přejížděli čáru a z posledních sil dorazili ve zdraví domů.
Až na uvedený „spotřebák“ oba stroje zvládly dlouhých čtyři a půl tisíce kilometrů ve většinou až příliš horkých letních dnech spolehlivě a bez protestů. Tak příště třeba zase někam na sever...
Text a foto: Radek Fiala, www.radekfiala.com