Zorka, 3.8.2017
Milé děti!
Byla jednou jedna princezna Zorka, a ta se vydala se svými 120 koňmi přes šest zemí a nespočet řek k bájnému pohoří Athos, aby pomohla svému dávnému příteli, princi, kterému nyní zemřel otec, pomoci s jeho hospodářstvím. Jela celé dva dny a jednu noc. Až poté se jí otevřely brány tohoto úžasného království.
Lidé v této zemi jsou sice chudí, ale i tak se mají krásně! Jejich moře jim totiž dává plody neskutečných, až bájných chutí, země plodí nekonečné množství ovoce, hrozny mají tu nejsladší chuť a včely vyrábějí ten nejúžasnější med. Lidé v této zemi jsou chudí, protože předchozí králové neuměli vládnout. Sami žili v blahobytu a ve strachu, že lid je nebude podporovat a svrhne je. Půjčovali si zlaťáky od okolních království a lid neúměrně podporovali.
Jenže pak nikdo v království neměl zlaťáky na to, aby je vrátili zpět, a teď tedy všichni musí splácet okolním královstvím chyby předchozích králů.. Nemají zlaťáky, a proto žijí jen z darů země a moře...
I přijela Zorka a žila v této zemi, kde vládla absolutní svoboda. Vládla tam i pohoda a na cestách klid. Lidé se svými koňmi tedy jezdili bez brnění a nikdy je, ani Zorku, nenapadli loupežníci, kteří tu pomáhají výběrčím daní. Až jednoho dne...
Zorka se po práci v princově hospodářství rozhodla vyrazit a užít si s princem společný večer. Vyjeli každý zvlášť, Zorka v kočáře taženém 120 koňmi. Jela cestou necestou a ejhle... Uprostřed cesty shluk lidí Zorku překvapil a za ním loupežník s lucernou v ruce ji zastavil, chtě všechny glejty a lejstra koní se týkající. I přilbu jejího brnění viděti chtěl.
I ostatní projíždějící byli loupežníky zastaveni. Všichni museli za trest loupežníkům zaplatit 340 místních zlatých! Nikdo z ubohých z roboty odjíždějících poddaných glejty a lejstra neměl, i brnění včetně přileb jim chybělo, byly jim tedy veškerá lejstra a glejty na 40 dní odebrány, dokud daň nezaplatili!
I Zorka přilbici svoji a měšec svůj s glejty a lejstry ve stáji nechala, protože princ rychle před tím ve spěchu odjel koně své napojit a ohrady i stáje uzamkl i s přilbicí uvnitř. Nezbylo Zorce tedy nic jiného, než bez přilbice vyjet, jak je zvykem v této zemi.
Tu objevilo se kolem ní spousta přátel jejích z městečka a loupežníky srdceryvnými příběhy začali obměkčovati a Zorku chrániti. A náhle objevil se samotný princ, který také bez přilbice jel, ale na poslední chvíli odbočil se svými 50 koňmi a uschoval je za statkem. I obměkčili ti lidé dobří nejvyššího loupežníka, který z města Cyrila a Metoděje pocházel, aby dovolil Zorce odjet bez její přilbice na jejích 120 ořích do stáje pro měšec s glejty a lejstry. I vydala se...
Při cestě zpět za hlavním loupežníkem Zorce mávalo spousta dalších poddaných a upozorňovali ji na nebezpečí hrozící, o kterém Zorka v tuto chvíli již dávno věděla. I přijela zpět k hlavnímu loupežníkovi a veškerými glejty a lejstry se prokázala. Loupežník byl předtím informován od domorodců, že Zorka pochází ze země medem a strdím oplývající, s bájnou horou Říp, že zvládá jízdu se svými oři a i s dalšími a bude ve své zemi referovat o životě zdejším. I řekl tedy Zorce, že protože je to ona, bude po ní chtít "jen" 75 zlatých, které do deseti dnů musí hlavnímu výběrčímu zaplatit a na dvacet dní Zorce odebere glejty a lejstra, které vedení 120 koní opravňují!
Poté loupežníka velmi začalo zajímat, zda Zorka medovinu před jízdou s oři nepožila. I musela tedy prokázat, že tomu tak je. Poté loupežník pozval Zorku do jeho kočáru a domlouval se jakýmisi signály s dalšími loupežníky. Jsa nevypisujíce nic se poté odebrali k trpělivě čekajícím ořům a loupežník Zorce sdělil, že chce její helmici viděti. I zanechala oře své loupežníkům napospas a odebrali se s princem do jeho paláce pro helmici její. Poté ji loupežníkům ukázali...
Princezna Zorka loupežníkovi slíbila dodržování zákonů, a že bez přilbice její už na oře nesedne. Loupežník vše překontroloval, popřál Zorce "Kalo taxidi" (šťastnou cestu) a propustil ji i s jejími oři, nic dál nepožadujíce, Zorka nic neplatíce!
Poté se Zorka i s princem vydali do místní krčmy s výhledem na moře, poručili si mok z chmele se vyrábějící a smáli se a smáli, až se za břicha popadali. A jestli tu noc s mokem rezavým přežili, tak se smějí dodnes...
Tak to je vše, milé děti, zazvonil zvonec a pohádky je konec!