Jiří Bašný, 4.5.2011
V březnu pár počasově pohodových dnů vyšlo, tudíž jezdit by se dalo. Proti ale byly jiné závazky, jiné akce a jiné aktivity, a ne že nakonec i technická neschopnost obou mašin. GéeSu chyběl již od podzimu rozpadlý přepínač blinkrů, Káčko zase vykazovalo na posledních podzimních jízdách občasné vynechávání jednoho válce. Nepříjemné – a příčin mohlo býti více. Od nejjednodušší, tj. vadná svíčka (ale ty se tak často neserou jako za dob mého dvoutaktního mládí…) přes středně složitou (vysokonapěťové kabely a koncovky přeci jen mají už čtvrtstoletí činnosti za sebou) až po temnou chiméru ve formě vadného vstřiku.
Nakonec padá rozhodnutí na první vejlet uschopnit GS (neb bez blinkrů se přinejhorším dá ject) a s Káčkem postupovat pozvolnou eliminací jednotlivých variant kroužením kolem komína. Jakmile se tedy sníží syrovost v nevytápěné garáži (doby, kdy jsem nadšeně montoval a bastlil s promodralými prsty, křečovitě svírajícími ojínělé a namrzající ocelové nářadí, jsou tak nějak v temnu dávnověku…), nastupuji a během jednoho odpoledne uschopňuji boxeřího stařešinu. Blinkry blikají, stěrače stírají… eh, co to blábolím…
Protože od loňského září nevrčel, tak mu pomůžu kontrolou a hlavně očištěním svíček, načež se mi odmění bezproblémovým startem po druhém stlačení magického gombíku. Delší čas trvá očista od perfektně zaschlých kilogramů jílovitého bahna, taktéž loňsky zářijového. Ani už nevím, kde jsem ho takový kvanta nasbíral? Takže nechat odmočit, plnou nálož saponátu, wasserpistoli na JET, nakonec je GS čistý a vypulírovaný a já skoro kompletně mokrej. No, alespoň že už je teplejc.
První dubnový víkend má býti podle mrakopravců a prsatých rosniček až nebývale nakloněn jednostopákům, takže v mysli se konkretizuje myšlenka na delší vejletík, ne nějaké to přízemní objíždění rodné hroudy a pozvolné si zvykání na vítr kolem pleše. Předjarní šoková terapie… co mě nezabije, to mě posílí….
Týden před už je konkretizováno. Mladší z bratrů Kabelíkovců na tradičním sobotním vzývání boha Bakchuse nabízí výpad k Sasíkům. V perle na Labi (čti: Drážďany) se koná v místním dopravním muzeu (takto bývalému komplexu železničního depa a dílen) Dresdner Dampfloktreffen. Pro neznalé jazyka Goethova a Ádova: „Dresdner“ je jasný, „Dampf“ je pára, „lok“ je zkratka „lokomotive“ a „treffen“ snad všichni motorkáři znají? No a po návštěvě Drážďan se přímo nabízí strávit zbytek soboty a neděli couráním Saským a Českým Švýcarskem, popřípadě i někde poblíž.
Nakonec vykrystalizuje sestava na tři mašiny a čtyři osoby – Zbynďa na Brevě, Luboš se synem Sašou na rodinné funglovce Strom 650 (inu, věrnost Sůzám se musí držet) no a moje maličkost, u které součet věku organizmu a stroje už hluboce překračuje osmdesátku. Sraz – Zdiby, tradiční kruhák (odkud jsme ještě v dobách malin nezralých vyráželi do Dederónie), půl devátá ráno (pro pana architekta hluboká noc...).
Jitrem jako z praku vyjíždím lehce po osmé. Prvních pár kilásků je to nejistota, přeci jen, přestávka přes pět měsíců hovoří řečí jasnou a výmluvnou. Na pláni kolem Letňan už je líp, na parkoviště před motorestem zajíždím již s jistotou. Přeci jen, léta zkušeností se nezapřou, bohudík...
Jen co slezu, jsou tu i Smíchováci, takže bez okolků startujeme na nudnou, ale potřebnou translační dálniční etapu.
Nuda, nuda, šeď, šeď…. Držíme tempo 120, které tak nějak všem vyhovuje, i když Luba by prej jel rychlejc. Inu nadšení z přeci jen silnějšího a pohodlnějšího stroje se nezapře. První zastavení na zajištění blaha prostatiků (tedy, kromě Saši, jasně…) a jedné zběžně přeblafnuté Startky (Zbyněk) dáváme na spojnici mezi oběma kusy dosud nedokončené D8. Z týhle trapně sabotovaný nedostavěný záležitosti mají ekoteroristi všeho druhu z ostudy kabát, jen můj soukromej názor…
Zbytek cesty ke drážďanskému Louisu, kde brigádničí Lubova dcerka, v současné době študentka drážďanské techniky, dáme opět na jeden ráz – takže naštěstí pro tento víkend je dálničnímu hnusu a vopruzu finito. Předáme žádané, ve slevě nakoupíme co třeba, převezmeme klíče od podnájmu a razíme do středu města. Shodou okolností (velmi příjemnou) je její dočasné bydliště tak tři sta metrů od vchodu do areálu muzea! Co více si přát!!! Zaparkujeme, v bytě odložíme všechny ty neskladné motokrámy, vklouzneme do občanského oblečení a pěkně nalehko davaj za sloupy černého kouře a oblaky bílé páry.
http://dresden-dampfloktreffen.de/
Vystojíme si krátkou frontičku a pak nás již pohltí rozsáhlý areál. Němci jsou mašinkáři (nám starším ještě něco řekne Piko, TT Bahn, že, pánové) a je to poznat na pulzujícím davu. To je bohužel temná stránka podobných akcí, ale nezbývá, než se s bloumajícími zástupy smířit. Ale u nás v Lužný by bylo určitě volnějc. Nevím, čím to je, asi věkem, ale v posledních letech tak nějak davovky nemusím a dostávám z mnoha lidí na malém prostoru pupínky. V kotli na fesťáku by mě asi trefilo.... a to už nemluvě o fotbale nebo hokeji.
Ale naštěstí kolem poledne trochu hektika opadne, halt asi některé Sasíky zlákaly mastné hrnce domácí, takže je líp. My nedělní oběd vyřešíme bratwurstem (v tomhle Germáni umí) a jedním pilsem. Jak je vidno z kelímků, už sem dorazila euromóda náhrady poctivých půllitrů nedomrlými 0,4kami. Nojo, EuroUnie maká na plný pecky... Nealko nějak nevedou, tak dáme klasiku, stejně z nás v panujícím hajcu za chvilku vylítne jako jiřička z maštale.
K prohlížení je toho tady více než několik haf, obzvláště pro lehce poučeného laika, za kterého se neskromně považuji :-) Řada neprovozních parních mašin, starší i zcela nové motorové lokomotivy, no a co mne nejvíc zajímá, spousta různých zajímavostí a raritek. Elektrické i motorové vozy z dvacátých a třicátých let, různé až bizarní průmyslové lokomotivy a drezíny, zajímavé nákladní i osobní vagóny, prostě, je pořád na co koukat. Navíc občas kolegové vznesou nějaký ten dotaz, neb v železniční tématice jsou ještě méně vzděláni, než já.
Nakonec dáme perlu – druhá kruhová výtopna je plná zatopených parních krasavic, včetně nejrychlejší německé páry z třicátých let. Tady je hlava na hlavě, vždycky jedna z lokomotiv vyjede na točnu, párkrát ji otočí pro potěchu pozorovatelů i fotografů, a tak pořád dál. Nakonec se dvě mašiny vyvezou na manipulační kolej, spojí se do soupravy a odsupí k nádraží, kde na ně čeká zvláštní nostalgický expres, mířící (alespoň co jsem rozuměl z tlampačů) kamsi do severní Itálie – zřejmě klasikou přes Brenner, to aby si šotouši přišli na svý. Po celou dobu jezdí po jedné z nádražních kolejí dvojice klasických „němek“ řady 52 a vozí za úplatu zájemce přímo na stanovišti strojvedoucího. Vida, tady to jde, byť jsme v předpisy sešněrované Teutonii :-). U nás by z toho Drážní inspekci trefilo....
Po třetí hodině usoudíme, že parní i jiné nostalgie už bylo dost, na závěr ještě prolezeme oddělení motorových mašin. Zde naši pozornost zaujme značně neurvalý až prudérní Germán minimálního vzrůstu, s napoleonskou vervou až hulvátstvím neustále odhánějící návštěvníky od mašin, které si měl zájem vyfotit. To se mu samozřejmě nemohlo podařit (snaha marná asi jako úsilí nabrat cedníkem vodu), nakonec ho pár místních zcela bez skrupulí sprdlo na doby a byl klid. Inu, pojmout za ideu nafotit si mašiny bez lidí při téhle megaakci, už to samo svědčí o skoro dvouciferném IQ zmíněného šotka.
Vrátíme se do bytu, trochu orazíme, navlečeme se do motorkářského a vyrazíme zpět k Luisovi, vrátit Julče klíče. Až tam zjišťuju, že (hlava skopová) jsem si u ní zapomněl páteřák. Do frasa, jo, mládí odchází, Alzheimer přichází.... co není v hlavě, musí bejt v nohách – tedy, dneska v kolech. Loučíme se se Sašou a Zbyňkem (oba musí být večer v Práglu) a dáme si tedy pro velký úspěch ještě jedno kolečko do středu města...
Je pět, no a co my.... nakonec se rozhodneme zamířit na Hřensko pěkně podél Labe, tam odbočit vlevo na Jetřichovice a uvidí se.
První úsek až do Bad Schandau je pouhým pomalým loudáním po bývalé hlavní, než vyrostla dálnice kdesi v kopcích nad námi. Hustota osídlení je zde taková, že jedna obec plynule přechází v druhou, takže to sice jede, ale pomalu. No, nevadí, alespoň je čas čumět kolem, neb a) zabloudit není kam, a za b) stejně se nechám jen vést znalcem východní Teutonie Lubošem. Na silnici i přilehlé hlavní trati, stejně jako na veřejných budovách, je vidět řádná finanční injekce. Co zde oceňuju, je v menších městečkách a vesnicích skoro absolutní absence bordelu a posprejovaných ploch. Velká města (třeba Drážďany) nejsou tohohle výdobytku moderní civilizace ušetřena, v menších sídlech asi stále vítězí (v tomto případě prospěšný) germánský smysl pro ordnung. Trocha téhle vlastnosti by se šikla i v naší kotlince. My už jsme se jakž takž naučili trochu dbát o to svoje, to společný nám ale zatím nic neříká – tedy většinou, abych nebyl až tak pesimista. I u nás se najdou vesničky jako ze žurnálu, ale moc jich zase, pravda, nejni… a převážná většina z nich je k vidění v zemích markrabství moravského.
Tichým odpolednem se prodereme až do Hřenska. Prosmýkneme se kolem uzavřených částí silnice, kde se válí odstraňované skalní bloky, které přemohla desetiletí působící eroze a gravitace. Tady bych tedy baráček mít nechtěl – pocit, že někde nade mnou se kejvou tunové bloky pískovce asi není zrovínka zárukou klidného spaní.
Ve Hřensku opouštíme labské údolí a zahneme vlevo na Jetřichovice. Říčka Kamenice zde vyhrabala úzký kaňon a v letošním létě opět ukázala, že s vodou nejsou žerty, že hrabání jí stále jde. Provizorní most, občas nové či budované opěrné zdi, občas nová vozovka, je vidět, že se místní snaží. Lze jim jen přát, aby tohle všechno vydrželo co nejdýl a podobné epizody se jim pokud možno vyhýbaly. Voda je halt živel…
Vyškrábeme se až do sedýlka Mezní louka, kde Luba navrhuje zastavit a trochu si odfrknout. OK, kafe by bodlo, takže využiju ještě otevřenýho stánku přes silnici (je přesně šest) a dávám si jednoho turka. Prej jsem, podle výřečné paní prodavačky, dneska s touhle objednávkou první, tůristi prý preferují instant.
Opodál je kemp, vidím tam i chatky, tak vznáším dotaz, zdali je volno a zdali tam maj taky něco na přikrytí, neb my cestujeme na drzo snobsky jen s peněženkama plnejma karet, platinovejch, jak jinak, že… Jo, prej je to za dvě stovky i s povlečením. No, možná by to tu stálo za přespání, z nadšení mne ale vyvede bližší obhlídka lokality. Jediné, co je zde otevříno, je lehce procovský hotel, a když nahlédnu do jeho jídelňáku, podlomí se mi kolena. Z Práglu jsem zvyklej na ledascoc, ale obyčejnej guláš s knedlíkem za 195,- poctivejch českejch, to je tedy síla. A to nemluvím o dalších položkách. Tady by se nám staromládenecký večírek kurevsky prodražil. Svůj poznatek sdělím kempovní, že mohla mít kšeft a nemá, a stěžovat si může klidně u těch nenažranců naproti. Dostává se mi zrezignovaného přitakání s povzdechem, asi zná svý sousedský pappenheimský. Takže tasím mobil, zkontaktuju Vládíka VanHalena a vyptám se na Luž, jestli tam funguje mě známá chata. Prej jo, ale máme raději popoject o padesát metrů dál do Lužické chaty, tam prej budeme maximálně spokojený. OK, díky, Vládíku, no a nám nezbyde než se vydat na poslední dnešní, cca třicetikilometrovou, etapku.
http://hotel-mezni-louka.hotel.cz/
http://www.meznilouka.cz/
Finis corona opus. Poslední etapa je, co se týče prožitku, tou pravou korunou, věnčící dnešní vydařený motoden. Úzké klikaté silničky Českosaského Švýcarska a Lužických hor nedovolí sice žádnou střelbu (navíc po zimě je na nich bordýlku víc než dost), zato ale nabídnou perfektní pohodové svezení. Každý kilometr je jiný, zatáčka střídá zatáčku, horizonty, sjezdy a výjezdy, vesničky s roubenkami, při patřičné rychlosti je i čas čumět koldokola a vnímat předjaří, tady v podhůří pozvolna probouzející se přírodu. Navíc, vezu se jako druhej, Luboš prohání navigaci, nemusím se obtěžovat s dáváním majzla kudy a kam, je čas na vejrání po okolí.
Vysoká Lípa, Jetřichovice, Chřibská, pomalu opouštíme skalní města a celý národní park. Moje navigace mi sice při cestě nabízí nějaké ty technické POI (most, bunkr a akvadukt), leč vzhledem k časovému presu si je nechám na jindy.
Za Chřibskou si užijeme kousíček sametové hlavní silničky, sjezd do údolí Kamenice je opět uzounkou, neudržovanou a zřejmě ne moc provozovanou silničkou. Hluboké lesy, nikde nikdo.
Z Kytlice zamíříme přímo na východ. Kousek za obcí si z dřívějška pamatuju slušný a pohostinný rekreační areál, kde bychom mohli klidně spočinout. Ale na vratech řetěz, zařízení spí svým zimním spánkem. Sezóna daleko, kdo by zde bydlel. Tak nic, pokračujeme. Dříve údolím podél trati vedla příšerně rozmlácená okreska, dneska ale je vše jinak, kupodivu. Úzká sice stejně, ale opatřená perfektním kobercem, silnička kličkuje s kolejemi po levé nebo pravé ruce, až vyústí na hlavní směr Varnsdorf. My ale jen uděláme vlevo-vpravo, a další, stejně kvalitní horskou silničkou míříme do poslední osady před cílem, Horní Světlé. Nezbývá než místní silničáře pochválit, změnilo se to tu k lepšímu markantně od mé poslední návštěvy.
Vyjedeme až skoro na hraniční hřeben, pod nejvyšší zdejší vrchol. Luž/Lausche je kopec hraniční, my ale končíme pár set metrů od kóty. Najít Lužickou boudu není problém, parkujeme a pro dnešek naše motory definitivně umlkají.
http://www.luzickabouda.cz/
Sympatické děvče v chatě nám nabídne jediný volný a povlečený pokoj – tedy, postelí je v něm šest, povlíknuté dvě. Jsou sice manželské, ale nějak to s Lubou skousneme, přeci nebudeme povlíkat další, že? Chata je sice vybavená skromně (některým mým motopřátelům věku staršího by asi nebyly po chuti sociálky na chodbě, a to ještě o patro níž), my oba jsme ale nenároční, koneckonců, jde jen o jedno vyspání. Naopak, chata má svoji atmosféru prosté horské boudy, no a když ještě poznáme cenu (dvě kila na osobu), naše spokojenost nezná mezí. Jo, a čepují zde Svijany, v plném sortimentu, další ne až tak bezvýznamný plusík :-).
Zkultivujeme se, převlíkneme do občanskýho, a davaj dolů, do malé jídelničky. Přeci jen, je k osmé a hlad a žízeň už dávají o sobě vědět. Trochu nás překvapí skoro zaplněná místnost, samý halasící německý důchodce, za Čechy jsme tu jen my dva a obsluha. Hmmm, no, uvidíme …. Přinejhorším by se dalo na pivo migrovat do nedaleké Chaty pod Luží.
Naštěstí u jednoho stolu je trocha místa, takže usedáme a promptně objednáváme. Svijany jsou tu hned a padnou do nás jako Němci do krytu. Druhý, a už je pohoda. Co ale v pohodě není, jsou naše mobilní founy. Trojmezí o sobě dává vědět, neustále se přihlašují a odhlašují tři sítě, naše, německá a polská. SMSky pípají, děvče číšné nás informuje, že nejlepší český signál je venku na silnici. Tož tam vylezu a mohu v pohodě informovat paní dochtor, že jsem OK.
Po večeři se tak lehce začínáme bavit se zbytkem osazenstva. Evidentně nějaká partička dlouholetých známých si zde dává setkáníčko. Je to jasný, popojdou pár set metrů za hranice a zážitek stejný, ceny třetinové... Jsou celkem sympatičtí, i když pravda, moc si s nima nepokecáme. Oni česky né, my taky německy neumíme, ruštinu a angličtinu tady zkoušet nebudu. Ale na základní info naše sedimenty germánského jazyka a intenzivní „řeč těla“ postačuje. Z našeho souseda se posléze vyklube jakýsi místní patriot a znalec kraje a jeho historie – dokonce vybudoval jakési muzeum v nedalekém Seifhennersdorfu. To prý zobrazuje historii a životní příběh zdejšího loupežníka, jakéhosi místního Jánošíka, Johanesse Karaska. Původem Pražák ze Smíchova, řádil zde kolem a nakonec skončil jako vězeň v pevnosti Königstein. Zve nás, prej se máme zítra kolem jedné stavit. OK, proč ne, slibem neurazíš... Uvidíme, co bude zejtra. Dneska si pochutnáváme na vynikajícím nepasterizovaném svijanském a je nám prostě a jednoduše fajn. Posléze asi půlce osazenstva už je večer dlouhý, tak mizí do tmy, zbytek Germánů se sesedne k jednomu stolu a začnou při kytáře pět své pjesonky. My se odklidíme do opačného rohu, bavíme se a pozorujeme cvrkot. Lehce po jedenácté už máme dost i my (já sedm, Luba šest, ale v součtu na volty jsme na tom stejně) a mizíme chrnět do podkroví. Usínáme za soundu německých trylků…
Probouzíme se lehce po sedmé, do jiskrně zářivého prosluněného jitra. Díky kvalitnímu pitivu žádný bolehlav či břichokrut, je nám, jako bychom večer ani nepožili. Asi je to tím, že se v chajdě nehulilo :-). Po stejné náloži v zapráskanými kuřáky prouzeném Jawáči by mě ráno duněla palice jako vinoradské tunely v ranní špičce.
Hygoška, bohužel díky skutečnosti, že personál odjel chrnět do České Lípy, se nekoná další nutný ranní úkon, tedy snídaně. Bez té si nedovedu ani v koutku mysli představit zahájení dne, takže zabalíme, zamkneme, klíč hodím pootevřenou ventilačkou do kuchyně (tak nakázáno bylo večer) a popojedeme kousek ke dříve zmíněné chatě, kde už mají otevříno. Fajn, bude snídaně, jak má bejt.
Uvítá nás čilý hospodský a jen co se posadíme do skoro prázdného sálu (jen v jednom růžku partička německých penzistů mužského pohlaví), tak na nás vybafne s otázkou, kdeže jsme spali. Odpověď ho zdá se moc nepotěšila, tak jen odvětil, že jsme měli zajet k němu, u něj že by byla noc za 250 a v lepším... No nic, tady zase nemá Svijany, a už se stalo…
Pořádně se nafutrujeme (mě vždy po projuchaném večeru značně vyhládne), popijeme čaje z řádných pucláků (nesnáším ty minišálečky, co s nimi leckde operují) a tak něco po deváté zamíříme dole kopcom. Důvod jest jednoznačný – palivo, respektive jeho nadcházející nedostatek v mé nádrži. Přeci jen se raději toulám s plnou putnou. K civilizaci spějeme údolím Mařenického potoka, na chvilku zastavíme u dvou překvapivě rozsáhlých rybníků. Krása a atmosféra předjarního okolí si o krátké zastavení a vychutnání přímo říká.
Na okraji Cvikova si dopřejeme tankování (ty ceny nějak kurevsky od loňska poskočily?) a co dál? Lehká porada nad mapou, a zvolíme to, co je nejblíž a zajímavé pro nás oba. Přímo za hraničním hřebenem je totiž zdejší technická atrakce No. 1 – úzkorozchodná železnice Zittau – Oybin – Johnsdorf
http://www.zoje.de/
s pravidelným parním provozem. Takže jedem.
Víceméně ve vlastních stopách zamíříme zpět k horám, mineme právě likvidovaný lesní požár (jak mohlo zahořet, když v noci kosa – žeby nějací trempíci či tak něco?), až se dostaneme do Krompach. Teď, kudy dál. Mapa i GPSka velí přímo na sever, tož se vydáme značně rozbitou silničkou za jedním kolemjedoucím pražským mikrobusem a čtyřkolkářem.
V sedle před hranicemi se na nás šklebí lívanec. Pražoun vyměkne, otáčí a mizí do údolí, čtyřkolkář (podle čísla zdejší) naopak bez zpomalení sviští dál. My jsme přeci jen ofafrnější, takže zastavíme a studujeme podklady. Jedna asfaltečka (bezzákazová) vede taky vpravo a podle všeho zřejmě míří do rajchu, takže babo raď.
Baba neporadila, naštěstí šla kolem mladá rodinka, takže nelením a tážu se na nový směr. Tím bychom si prej nepomohli, asfalt vede jen k lesu a pak je to jen pouhá pěšinka. Ale prej klidně máme jet zákazem, bude se co nevidět rušit a místní z obou stran hranice tudy pendlují v míře značné. Tož tak, lívanec nelívanec, jedeme podle doporučení.
Cesta, evidentně pamatující lepší meziválečné časy, jede po kraji lesa tak půlkilometru. S hraniční cedulkou se zázračně přemění v sametovou silničku. Jo ojro, to má váhu... Na kraji osady uhneme vpravo a davaj lesem na Oybin.
Tento kraj dříve přináležel k zemím koruny České, i Oybin je vlastně slovanský Ojvín. Zdejší hrad vystavěli Ronovci, teprve v šesnáctém století přešlo panství do vlastnictví nedaleké Žitavy a slovanský vliv se vytratil.
http://www.hrady.cz/index.php?OID=1836
Dneska je Kurort Oybin lázeňským a rekreačním městečkem, koneckonců i vybudování dráhy ze Žitavy (Zittau) bylo v úzkém vztahu k dopravě lázeňských hostů. Nedělní dopoledne je tu značně ospalé, vlastně je i mimosezóna, všude zavřeno, nikdo nikde. Zaparkujeme hnedle u koncového nádraží, nu a jelikož další vlak přijede za tři čtvrti hodinky, posečkáme zde. Sluníčko hřeje, pozvolna se otepluje takže paráda.
Do příjezdu vlaku procouráme celou stanici zvně i zvnitřku. Dal bych si dopolední kafe, ale v nádražní restauraci se teprve poklízí a připravuje na otevření, tudíž postačí voda z petky, musí… Počumuju i po zřícenině hradu nad údolím, ale není čas, takže si ji nechám na někdy indy.
Supění a pufání z údolí nás oživí z dopolední lenosti. Perfektně udržovaná souprava dorazí, vystoupí poměrně dost vejletníků a lokomotiva přešíbuje na druhý konec soupravy. My skočíme na své stroje a zamíříme silničkou motající se kolem perfektně udržované trati do nedalekého Olbersdorfu, kde se stýkají obě větve úzkokolejky.
Na nádraží je ještě mrtvo, ale netrvá dlouho a vlak z Oybinu je tady. Přistoupí jeden turista a vlak zmizí v údolí k Žitavě. Tam my nepojedeme, je k polednímu a my máme jiné plány.
O kus dál leží podobné městečko Johnsdorf, taktéž lázeňské. Zdejší nádražíčko, menší než oybinské, je pusté. Další vlak se sem dostaví za dvě hodinky, takže jen omrkneme plenér a razíme dál na západ. Čeká nás totiž včera v pivním oparu dohodnutá schůzka v muzeu Johanna Karaseka.
Obrkoužíme Varnsdorf po německé straně a objevit kýženou budovu ve středu města nám nedá až takovou práci – víceméně na něj narazíme skoro čelem. Je přesně jedna, my jsme svoji část dohody dodrželi. A jak vidno našeho včerejšího společníka v přijíždějícím autě, on taky.
http://www.karaseks-revier.de/
Následující hodinku věnujeme osobě zdejšího Rumcajze, průvodcem je sám zakladatel expozice. Tedy, hovoří spíše s Lubošem, neb moje germánština je spíše pasívního charakteru. Luba díky rodině přeci jen kapíruje víc. Nakonec ještě shlédneme světničku, vracející nás do dob mládí. Nostalgie zdá se tady frčí, expozice v lehce sarkastickém duchu je plná věcí, dříve pro nás a hlavně „dederony“ běžné a každodenní. Dneska je to spíš na úsměv lehce střihnutý nostalgií. Po druhé hodině se loučíme s posádkou muzea a míříme zpátky do vlasti.
Po cestě mám ještě jeden úkol, víceméně pracovní. Musím se totiž stavit v jednom z hotelů u Máchova jezera, omrknout plac a dohodnout podrobnosti naší jubilejní Zahajawačky.
http://www.jawaklub.cz/
Hotel najdeme hned mezi pustými rekreačními lokalitami (jak to zde musí vypadat v hauptsezóně nechci ani pomyslet – humus to musí být parádní), obhlídka i dohoda proběhne k oboustranné spokojenosti a nám nezbývá než cesta domů. Tu si naplánujeme kokořínskou klasikou do Mšena. Zde na náměstí se naše cesty dělí, přeci jen já jsem pravobřežní a Luba levobřežní – tudíž se s tím musí počítat při finálním přiblížení. Já si popřeju trasu přes Benátky, kde míním navštívit svoji dávnou motokamarádku. Ale už odjela do svého nynějšího bydliště, takže se jen pozdravím s jejími rodiči a pak už rovnou k mastným hrncům kyjským.
První výlet – a hned absolutní spokojenost. Počasí, motorka, tělo, vše fungovalo jak má, jezdit jsem nezapoměl, prostě vynikající krok do nastávající sezóny. Doufám jen, že proběhne ve stejné pohodě jako tento víkend.
