Buben, 25.7.2013
Na třetí den připadnul nejdelší výlet našeho pobytu pod GG. V plánu je přejezd do Itálie přes sedlo Plöckenpass, průjezd do Cortiny d"Ampezzo a návrat do Rakouska přes passo Stalle.
Vyrážíme hned po bohaté snídani na jih směrem na Lienz. Před městem odbočujeme na silnici č.100 a dojíždíme do Oberdrauburg. Zde uhýbáme na 110ku a ve městě Kötschach dokupujeme sváču a pití na dnešní výlet. NA parkovišti potkáváme dva stroje s českou RZ a dáváme se na chvilku do řeči. Taky míří do Itálie, ale na rozdíl od nás se vracet nebudou. Začínáme nabírat výšku a stoupáme do sedla. Po výjezdu z tunelu v nejvyšším bodě na chvilku zastavujeme a děláme pár fotek. Ono tady ale toho k focení moc není, takže po chvilce pokračujeme do země pizzy a výborného vína. Musím říct, že cesta co se do zatáčkovitosti týče, je asi lepší v opačném směru než jedeme. Ale i tak si každou zatáčku užíváme. Jak klesá nadmořská výška, stoupá teplota vzduchu a v Tolmezzu je už solidní vedro.
Na nic tedy nečekáme a nabíráme směr západ po silnici SS52 do města Ampezzo. Tady musíme najít odbočku na silničku SP73, protože cílem je Lago di Sauris. 10 kilometrová uzoučká klikatice, protkávaná několika tunely je něco extrovního! Jedna zatáčka za druhou z tunelu do tunelu a už je tady přehradní zeď. Parkujeme motorky na malém plácku, vybalujeme foťáky a hned za nima malý gáblík samozřejmě. Přehrada a azurově modrá voda v nádrži nevypadjí, že by se měly k odchodu, takže přednost dostávájí prázdné žaludky. Jen co se nadlábneme jdeme na obhlídku hráze a kvůli pěkné fotce překonáváme i drobné zábrany a lezeme na železný chodník ve svahu, který slouží k údržbě. Odtud je celá stěna hráze krásně vidět a propast, která je pod námi má také uctyhodnou hloubku.
Na druhém konci hráze je opět tunel, kterým bysme se dostali do Ampezza. Tuhle trasu si ale budeme muset nechat na příště. Sedáme na motorky a s chutí na italské kafčo vyrážíme vstříc první kavárničce, kterou potkáme. Takovou nacházíme ve vesnici Sauris di Sopra. Kavaárnička je hned u silnice, kde stolky se židličkami úplně vyplňují uzoučký chodník. Vykloníte koleno a hrozí, že s ním srazíte cyklistu. :-) Ale hlavní je, že tu mají slunečníky, takže se neusmažíme na horském slunku. Objednáváme dvakrát kapučínko, a jelikož slečna je jazykový analfabet a my neumíme italsky ani slovo kromě dolce, přináší nějaký dezert, dle vlastní úvahy. A musím říct, že vybrala dobře. Přinesla koláč na způsob našeho "mřížáku" a byl výborný, jen krapet sušší, než jsme zvyklí. Pohodička dnešního výletu dosahuje vrcholu. Zatím jen skvělé silnice, zajímavá přehrada a teď horské kafčo s výhledem na Dolomity. Pecka!
Následuje překrásný horský úsek, kdy vystoupáme do Sella di Razzo ve výšce 1760 m.n.m. Klesání k silnici SS52 je opět samá zákruta a po pár kilometrech jízdy odbočujeme na SR48 a parkujeme u Lago di Santa Caterina. To bylo panoráma, pánové. Z přehrady nádrže, kolem které turisty povozí malý vláček, se naskýtá pohled na město Auronzo di Cadore s jeho kostelem, modravou hladinu přehrady a hradbu dolomitských štítů na pozadí celé scenérie. Něco překrásného.
Po duševním osvěžení nasedáme na motorky a míříme do Cortiny d"Ampezzo. Silnice se vine podél přírodního parku Tři vrcholy. Od majitele penzionu jsme dostali tip na Lago di Misurina, kam nás zavede krátká odbočka z plánované trasy do Cortiny. Velmi populární rekreační středisko vysoko v horách s jezerem lemovaným horami, rekreačními objekty a s dominantním trojvrcholem Tre Cime di Lavaredo, který dal jméno celému přírodnímu parku, v člověku něco zanechá.
Jelikož máme dobrý mezičas neměníme plán a vracíme se zpět k odbočce na Cortinu. Pokud by vám časový plán začínal hořet, vynecháte Cortinu a pokračujete kolem jezera Misurina dál na sever do Toblachu. Nebo hned za jezerem můžete odbočit vpravo a po sedmi kilometrech stoupání dojet k horské chatě Rifugio Auronzo přímo před Třemi vrcholy. Alespoň máme o cíl více při příští návštěvě.
.jpg)
Sjíždíme tedy ke Cortině, kde se dáváme doprava na Toblach. Jakmile necháváme město za sebou, cesta se vnoří do krásného údolí lemovaného vysokými skalními stěnami a takto lemována nás dovede až do města Toblach/Dobbiaco. Zde najíždíme na E66 směr Bruneck/Brunico a asi po 15 km odbočujeme na Rasun di Sopra a míříme k průsmyku Passo Stale/Staller Sattel.
Cestou vzhůru projíždíme zimní středisko, kde se bude konat biatlonové MS, jak se dozvídáme z velkých plakátů podél cesty. Najednou se po levé straně zjevuje veliké horské jezero s modrozelenou vodou a vysokými horskými štíty v pozadí. Tady musíme zastavit a dát sváču. Lepší flek ani hledat nebudeme. Jediné co nám v tom brání je úzká silnička a všudy přítomné značky zákazu zastavení. Tu ale po levé straně na nás vykoukne písčitá pláž, stůl s lavičkou na břehu a vpravo od silnice pohodlné místo pro zaparkování. Tomu se nedá odolat. Brzda, stojan, sváča ven. Jen co dosedneme ke stolu, jde kolem starší pár turistů. Pána žádáme o foto ve vodě, stahujeme trenky, paní se cudně otáčí, pán se směje a my vbíháme do ledové vody. Bohužel pán neslyšel o funkci zoom na foťáku, ale i tak mu poděkujeme za ochotu. Studená koupel bodla, zahnala únavu z dlouhého výletu a znásobila chuť k jídlu. Houska, šunka, sýr jdou na stůl právě v tomto pořadí a následně mizí v nás. Je pozdní odpoledne, kolem sem tam projede auto a kromě skupinky dívek z nějakého sportovního oddílu, které si tu kolem vyklusávaly právě ve chvíli, když jsme vycházeli z vody (byla hodně studená a asi proto se smály), nikde nikdo. Pohodička.
Je třeba ale vyrazit na poslední úsek dnešního výletu. Startujeme stroje a po chvilce přijíždíme ke koloně čekajících automobilů, které elegantně předjedeme a zařadíme se až za jedinou motorku co je na špinci fronty. Silnice do tohoto průsmyku je na italské straně jednosměrná a zelená padne vždy v půl. Trvá 15 minut do třičtvtě a zase se 45 minut čeká. Aniž bychom to věděli, máme kliku a čekáme asi 3 minuty. Vyrážíme vzhůru a jedeme svižně s vědomím, že proti nikdo nepojede. Za pár minut dosahujeme průsmyku a kolem jezera Obersee začínáme klesat do údolí na jehož začátku (konci) se v obci Huben napojíme na silnici 108 směr Lienz a dál pak do Heiligenblut.
Byl to náš nejdelší a zřejmě nejpestřejší výlet, při kterém jsme najeli 380 km,
Zvětšit mapu