Jiří Bašný, 12.11.2010
Předchozí díl: Den pátý
Ráno v Branu je trochu pošmourné a chladnější, což mi přijde osobně docela příjemné. Co je ale na figu, je skutečnost, že díky stoprocentní vlhkosti jsou stany mokré jako žmach. No co se dá dělat, po snídani balíme všechno mokrý – ale vždyť to zase navečír uschne, tak co.
Ve čtvrt na devět už jsme sbalený a můžeme zavrčet. Vykouklo i sluníčko, teplota je zatím příznivá, takže vyrážíme do hor. Průjezd průsmykem Pasul Giuvala (1290 m n.m., 1268,2 podle mne), který odděluje pohoří Munţii Bucegi (starší si budou pamatovat rumunský, extra hnusný a poruchový, náklaďáky Bucegi, které se u nás objevily v šedesátých létech, ještě než se naši pupíci stačili s Nicolaem Napichovačem rozkmotřit) od hlavního hřebene Făgăraş, patří k tomu hezčímu z letošních Vlkodlak.
Jasně, teplotně příjemné
dopoledne, jasno a vymetýno, navíc výborná silnice evropských parametrů, to vše jsou plusové faktory. A scenérie jsou samozřejmě úchvatné, takže stavíme na fotostopy.
Ale všechno hezký končí rychle. Dnes dopoledne pro nás to hezký končí za městem Câmpulung. Abychom se totiž dostali k jižní rampě făgăraşkého průsmyku, musíme překonat kotlinu, v jejímž středu leží Curtea de Argeş. A tady je jádro zakopaného pudla. Vjedeme do totálně vyprahlé krajiny, koldokola žlutá, drsná tráva, trnitá křoviska, prach a binec.
Navíc, i zde dřív bujelo industriálno. Občas se zjeví něco polorozpadlého, neustále podjíždíme zbytky průmyslových lanovek. Z nich zůstaly jen stožáry a ochranné klenby nad silnicí. No a ta taky stojí za zmínku. Není asfaltová, ale je to klasická betonka, budovaná zde zřejmě z hlediska únosnosti. Čas ale zahlodal, a zahlodal tak, že řádně. Díry v asfaltce mají tu výhodu, že víceméně nemají ostré hrany, takže se dají, byť pomaleji, project. Beton se ale loupe v plátech a ty zanechávají ostré hrany. Docela hoňka, najet ve vyšší rychlosti do řádné díry, tak to by šlo o gumu, ráfek a vlastní kušnu. Kličkujeme dírama, já osobně vzteky odplivuju, hnus, vašnosti.
Nejhorší je, že tohle martyrium není dva, tři nebo pět kiláků – tahle kalvárie trvá skoro celou cestu mezi Câmpulung a Curtea de Argeş. Jestli něco mohu vřele nedoporučit ctěnému následovnictvu, tak je to tahle vlkodlašská zkratka...
Za Curteou stavíme u malé pumpičky na refuelling – hlavně Honzu čeká stovka kiláků bez kapky paliva v patřičné hadici, což by mohlo býti problémkem.
Očumuju benzínku, něco se mi nezdá, a po chvilce je jasno.... No jo, jedná se o jakousi mobilní jednotku. Na ocelovém rámu půdorysu standardního kontejneru je v plechové boudě vestavěn výdejní stojan minimálního ražení (jeden benzín, jedna nafta) i s příslušnými nádržemi. Vzadu je na další plošině budník pro obsluhu. Účel i určení je jasný – náklaďák to přiveze na kus rovné plochy, jeřáb to složí, přimontuje se střecha, přijede cisterna, nadojí tanky a 
může se prodávat. Žádné zemní stavby, žádné inženýrské sítě kromě elektriky.
No, ať je pumpa jaká je, poslouží ku plné spokojenosti, pouze platba je možná jen cash, co se dá dělat.
Kousek za tankováním stavíme na břehu řeky (je přesně poledne, podle Jindřichů optimální čas na záhryz) a pod ohromným košatým stromem rozvineme polední tabuli. Každý podle svého, na svém místě a ze svého :-).
Po chvilce jízdy se před námi začíná rýsovat Făgăraş v celé své kráse a mohutnosti. Silnice začne šplhat po strmých úbočích skalnaté soutěsky, takže zase přijde na řadu pár fotostopů.
Budování transfăgăraşké silnice si zřejmě vyžádalo něco přeložek, neboť zastavíme u celkem zachovalého, leč opuštěného a uzavřeného mostu přes sevřenou soutěsku. Nad ním silnice střídá tunely a mosty, docela to tu připomíná 
italské Alpy s jejich smělý
mi silničními stavbami.
Ještě pár kilometrů a silnice nás vyplivne na korunu přehrady Vidraru. Stavíme ve stínu na levém břehu, brzké odpoledne je poměrně žhnoucí, okolní skály jsou docela slušně natopeny. Přesto si postupně všichni prohlédneme bezesporu impozantní stavbu. Ta jakoby z oka vypadla Kolbrein Talsperre v údolí Malta v jižním Rakousku, třeba. Klenbová hráz, překvapivě filigránská, na rozdíl od svých kolegyň, měří necelých 166 metrů od paty po korunu.
VIDRARU
No ale nebylo by to ve Vlkodlakách, aby i zde na hrázi nebyl patrný hlodající zub času a zřejmá nedostatečná údržba. Průsaky, občas drolící se beton, občas z něj čouhá rezaté armovací železo. No, prozatím nic světaborného, ale čas nepostojí.... Doufejme, že si někdo zavčasu uvědomí nezbytnost oprav, s přehradama se nežertuje.
Náčelnictvo vykoumá, že i po pravém břehu vede cesta (hlavní pokračuje po levém), i když samo bude daleko horší. Ale což, čas celkem přízniv, tak si dáme pomalejší pravobřežní variantu. Do té nás propustí asi půlkilometrový, jen nahrubo vyražený tunel. Cesta dál je celkem slušná, jediné co vadí, jsou po vydatných deští ohromné louže.
| |
 |
Nejedeme dlouho, v jedné zátoce spatří náčelníci pěkné koupací místečko hned vedle velkého dřevěného stavení. To je uzavřeno, ale je patrné, že se zde občas táborníci zastaví a přespí. Několik ohnišť a nezbytný vlkodlašský bordel hovoří řečí jasnou a výmluvnou.
Zaparkujeme, odložíme si motocajky a zkoumáme, kudy do vody. Objevíme pouze jeden slušný vlez, který promptně a nekompromisně obsazují naše divoženky, a hlavně Eva nás zahání kam možno nejdál. Honza rezignuje, zalehne do stínu a hned usíná.
S Jindrou nacházíme druhý vlez, ale daleko horší. Navíc v okolí spatřím množství skleněných střepů a popravdě, moc se mi nechce hrabat se někudy, kde je možno si rozříznout chodidlo. Jindra nakonec uposlechne dámského hartusení a prej že do vody půjde tudy.
Ve mě se něco zasekává, a proč že by vlastně měly mít dámy svůj vlastní vlez. V jejich věku už je asi pohled chlapa neuhrane, navíc v dnešní volnomyšlenkářské době :-)). Tak se vracím s tím, že až dámy zanoří své bělostné trupy a odplavou, vrhnu se do zelenavých vln i já. Eva sice lehce protestuje, ale ničeho tím nedocílí, vlez míním překlasifikovat na koedukovaný i nadále :-).
Koupel je parádní, voda samozřejmě spíše chladnější, což je jen a jen dobře. Perfektně si zaplavu pár set metrů, dámy mezitím předvádějí něco na způsob Afrodit, vynořujících se z mořské pěny :-). Na tu dálku vidím jen bělostné zadečky, svítící na pozadí bujné zeleně a temné hradby lesa :-). Když konečně spoutají své vnady motooděním, přesunu se na břeh a rychle uschnu v odpoledním slunci. Ani nemusím tasit ručník...
Přestávka bodla, asi po hodině se opět vydáme po pobřežní šotolině dál. Motáme se pod mohutnou klenbou stromů, brodíme jednu louži za druhou, celá ta anabáze není zrovínka krátká. Nakonec nás ale šotolinka vyplivne na hlavní silnici.
Dosáhneme závěru údolí, ale po pár vlásenkách je jasno, že „voda jde“. Koneckonců, jsme hluboko v horách, dá se to čekat. Vrcholky se utápějí v černých nacucaných mracích. Jindra staví na malém parkovišti s miniaturní dřevěnou kapličkou a nastává opětné tasení dešťovek. Jako jindy, mám je na sobě v cuku letu. Sotva jsem hotov, začíná nejprve drobněji, ale po chvilce čím dál intenzivněji pršet. Zapadnu do kapličky, neb je jasno, že dál asi v tomhle cuháku nepojedeme. Hned za mnou se k nějakému pravoslavnému svatému natěsná všechen mančaft, pouze Honza díky své výšce zůstává napůl venku. Ale má dešťák, tak to tak nevadí :-).
Pod stříškou strávíme asi půlhoďku, když už prší jen lehce, nečekáme na konec a vyrážíme dál.
Před námi se odvíjí scenérie, která by se s klidem dala zaměnit s alpskou, či norskou. Făgăraş, takto největší a nejvyšší vlkodlašské pohoří
Făgăraş
má své kouzlo a atmosféru. No a pro nás, motorkáře, nabízí transfagarašskou magistrálu. Když jsme zde s Janou brouzdali na Kalifu, byla čerstvě hotová její severní větev. Vrcholový tunel byl pouze nahrubo vyražen, jižní rampa existovala jen jako směs hrubé stavby a čár na mapách projektantů. Troufnout si ji project, to bylo tehdá nad naše síly a schopnosti, taky Jawka s Pávem nebylo to pravé ořechové nářadí. Ale hlavně, bál jsem se... :-(.
Dnes je všechno jinak. Stoupáme zvolna mokrou silnicí zcela alpských parametrů i kvalit. I když mžení neustává, docela si 
jízdu užívám. Paradoxně, důvodů je povícero. Je chladněji, jízda na mokru mě (díky Ostrovům) nedělá potíže, a zatažené hory kolem mají zvláštní, zadumaný, až ponurý vzhled. Tohle oceňuju skoro víc, než sluncem rozjásané, pastelové kontury. Takhle mi hory připadnou jaksi opravdovější, ryzejší, reálnější.
Kolegům přede mnou zdá se mokro nesedí. Asi vprostřed kopce mě napadne, že bych se mohl trhnout vpřed a zkusit u tunelu udělat pár jízdních fotek. Takže předjedu a mažu nahoru, co dá stroj a silnice. Bohužel, nahnat dostatečný náskok se mi nedaří, než bych tasil foťák, byli by všici přede mnou. Tak tedy projedu tunel a setkáme se všichni na severní straně.
Moje fotopaměť zafunguje, rozhlídnu se a vidím, že už jsem tady byl. Pravda, pár baráků tady přibylo, ale neomylně identifikuju místo nad plesem, kde jsme tehdá s Janou stanovali, mimochodem, v absolutní samotě a opuštěnosti. Třicet let najednou jako by nebylo.... Jo, kdyby tak teďka tady byla, paní dochtor, ta mi zde chybí, moc a moc, k absolutní spokojenosti. Ale co se dá dělat, nic není dokonalé. Tak jí to alespoň na památku a připomínku nafotím.
Jak rychle bouřka přišla, tak rychle zmizela, a kupodivu, nad náma je skoro azzuro. Proto se s Honzou rozhodneme zajet zpět na jižní stranu a nafotit si to tam.
Necháme náčelnictvo zde a protáhneme se tunelem na druhou, již prozářenou stranu.
A dobře jsme udělali. Z údolí stoupá pára, vše se po slejváku blyští a leskne, vzduch je projasněný, neb prach z něj teď plave někam k Černému moři. Takže pozvolna, s několika zastávkami, sjedeme až skoro na dno údolí k jednomu z mnoha vodopádů. Tady chvilku postojíme, vychutnáme si syrový, mokrý půvab místa a pěkně na kochačku se vrátíme k severnímu portálu tunelu.
Náčelnictvo už pomalu někde sjíždí, tak se vydáme za nima, aby neměli starost o čeledník. Honza zmizí kdesi vpředu, já si naordinuju pomalou jízdu, hodně koukání kolem a vzpomínání s porovnáváním přes třicet let starých dojmů. Opět se trochu zatáhne, ale to vůbec nevadí, naopak. Kopce kolem tím jedině získají.
Na konci sjezdu se naše parta 
opět dá dohromady, opustíme hory a podél bystřiny míříme do roviny údolí řeky Ort. Kousek před obcí Cârţişoara se po pravé straně mezi silnicí a říčkou objeví louka s pár stany. No, asi budeme stavět, a taky že jo. OK, vypadá to tu slušně, tak se zde na noc zastavíme.
Najdeme si každý svoje místečko na poměrně nerovné louce. Táboří se tu podle počtu ohnišť asi intenzívně – co však mi rozum nebere, je vlkodlašský způsob základní hygieny. Hned vedle ohnišť je totiž rozeseto lidských výměšků jako sedmikrásek. Co člověka vede k tomu, že se vysere hned vedle ohně, nechápu.... Když se k tomu ještě přidají kravské lívance, je docela technický rébusek umístit můj přeci jen větší staník bez potupného znečistění. V noci, až vyrazím za voláním přírody, to teprve bude hoňka a fekální adventůra :-(.
Postaveno, a jelikož je ještě čas, vařím si plnohodnotnou večeři. Tedy, polévka nikoliv instantní, pak těstoviny s vepřovým masem, nakonec čaj s tyčinkou. Mňam. Jak to tak vyzerá, asi něco plechového masa dovezu zase domů.
Je zajímavo, že ani dnes nikoho z grupy nenapadne se při večeři nebo po ní slízt na kus pokecu. Přitom místečko na břehu říčky k tomu přímo vyzývá. Ale tak se každej hlemejždí kolem svého stanu, až do doby, kdy se setmí a zalezeme. Individualismus, OK, ale teď a tady bych jej zrovínka moc neuplatňoval. No nic, lidi jsou všelijaký... a je třeba je tak brát.
Dnes ujeto 205 km za 10 hodin, 24 minut a 27 sekund, při průměrné rychlosti 20 km/h. Nejvyšší bod 2051,8 m.n.m., nejnižší 444,2 m.n.m.
Další díl: Den sedmý