Nacházíte se: CESTOPISY / Zahraniční cestopisy

Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den osmý

Jiří Bašný, 30.11.2010

Předchozí díl: Den sedmý

Jak byla minulá noc na figu, tak ta dnešní je jejím zrcadlovým obrazem. Bylo chladněji a chrupal jsem opět tak, jak jest u mne zvykem – tedy s ulehnutím. Fajn...
Ráno je průzračné, avšak jelikož jsme v lůně lesa a slunce sem dorazí tak k polednímu, vše je pěkně prosáklé ranní rosou. Balení tedy bude vlhké.
Předtím ale dám pořádnou snídani – jak je chládek, hnedle mi líp chutná. Ešus horkého čaje, řádná porce lovečáku se sýrem, z kufru vyčaruju poslední tatranku, skoro mám chuť si dát ranního panáčka, pak ale na to zrezignuju, neb nemaje parťáka, samotnýmu by mi nechutnalo a navíc, možná bych sklidil opovržlivý pohled od antialkoholového načalstva. To totiž, jak si bystrý čtenář jistě všiml, moc lihovým požitkům nepropadá. Jo, bejt tady Sim nebo Ranža, či alespoň paní dochtor, tož to by bylo jiná... :-).

No nedá se nic dělat, musím se vrhnout na mokrej stan. Copak o to, zvenku ani tak moc mokrej není, zato na vnější plachtě zevnitř, tedy tam je zkondenzované vody že až. Zápolit v jednom s ohromným tropikem, a zrovna tady, kde není až tak moc místa, to je jako boj Lákoontův s hady. Tancuju s mokrým hadrem jako s vlky a až asi na třetí pokus se mi podaří ten mokrý hnus zformovat do jakž takž akceptovatelného tvaru a velikosti. Všechno si postavím i složím sám, s tím problém není, jen složit tropiko v jednom je něco jako Rubikova kostka. Hlavně že když jsem spolčenstvu před startem říkal, že tohle logicky bude moje slabá stránka při táboření, tak se mi dostalo mnohého ujišťování, že mě přeci vždycky někdo pomůže. Skutečnost? Prdlačku, vašnosti, pouze jednou v Branu helfnul Honza, jinak nic....mno, doprošovat se nemíním.

Ale konec skuhrání, raději se těším z horského rána. Tohle člověk až tak často nezažije. Čtvrthoďku před osmou už jsem ready, svezu motorku dolů na cestu a počkám na ostatní, ještě se chvilku kochám ranním sluncem prozářenými okolními vrcholy.

Cesta nahoru do průsmyku Pasul Jiu-Cerna (1391 m n. m. podle mého, na mapě psáno je 1380) je jedním z vrcholů této motopouti. Jiskřivé ráno, nikde nikdo, od spolčenstva si dám lehký odstup a stoupám si podle svého serpentínami celkem slušné šotolinky. Pěkně za dvě, olej má dobrou teplotu, stejně jako já, tedy si to užívám.
Sedlo je bohužel dosti zarostlé stromy, tedy na focení „panoramat“ to není ani náhodou. Chvilku postojíme, potěším se klidem místa, no a čeká nás sjezd k přehradě Cerna, stejnojmenné obci, a dál na jih, k evropskému veletoku.

Cesta dolů je přeci jen trochu náročnější, než východní rampa. Nejprve to celkem jde, po pár kilometrech ale dorazíme k úseku kolem skalního ostrohu. Ten nabídne pěkné výhledy, tedy se zde zastavíme na čtvrthodinku k focení no a pak k vychutnání místa. Hlavně ten klid, zatím jsme od rána nepotkali človíčka.

Poté se vydám dál, ale málem skončím hned za zatáčkou na hubě. Trochu víc se totiž rozjedu a najedu na rozměrnou skalní plotnu. Ta klouže sama o sobě, navíc je pokryta drobným písečkem a štěrkem, no a jak šáhnu na brzdy, už se s děsivým zvukem šinu bokem. No, naštěstí se tékácéčka chytnou, ale opotil jsem se ... navíc, když jsem se koutkem oka mrknul vpravo po srázu do údolí, poleje mě smrtelný pot podruhé... Ptfuj, no, vyšlo to.

Jakmile opustím prudký a skalnatý sjezd, už je daleko líp. Cesta se trasově zklidní, takže se už jede víceméně v pohodě. O pár kilometrů dál mě na chvilku zastaví dva padlé stromy přes cestu, za nimiž čekají Belšani. Chtělo by to sice motorovku, ale motorka se může protáhnout bordýlkem podél svahu. Neprodleně tak činím. Ač tlust, protáhnu se bez potíží a pak jen čekáme na zbytek grupy. Ti také zvládnou stromy, takže míříme i nadále do údolí.

Kousek nad přehradou Cerna stavíme, jen na foto a sanitu. Při odjezdu ale najednou problém: Honzova mašina mlčí jako Fučík, nereaguje vůbec na nic, natož na stisk startovacího gombíku. A sakra.... tohle a ještě tady, to nám scházelo. Odsuneme se tedy kousek dolů, do stínu obrovského stromu, a Honza jako mechanik začíná s naší pomocí (tedy, spíše jen intelektuální). Klasický postup s elektrikou – jít po káblech a zjišťovat, co a jak. Baterka OK, pojistky OK, ale zdá se, že spínací skříňka nečiní, co činiti má. Takže se Honza pustí do ní a po rozborce je jasno. Kontakt, který převádí napětí do zapalování, je zasviněný a zapečený v natavené umělé hmotě tělesa skříňky, tím pádem nemá spojení. Lze se jen dohadnout, co se stalo. Nečistota, zvýšený přechodový odpor, tím se generuje teplo, tím se nataví hmota a kontakt se zatlačil tam, kam neměl. Takže vyčištění, oškrábání vytlačené umělotiny, složení – no a voilá! Fachá to. Sice ne úplně stopro, ale funguje. A hlavně, víme, v čem je problém. Přinejhorším, kontakt se dá přemostit náhradním spínačem, v nouzi stačí smotané drátky :-). Hlavně, že bude motorka vrčet. Honza si ještě stěžuje na potíže s řazením, ale zatím se s tím prej dá žít.

Další více než hodinku se prodíráme klikatým pravým břehem přehradní nádrže. Tahle cesta je víceméně k prdu. Hustý a vysoký les absolutně znemožňuje jakýkoliv výhled na jezero, vlastně i na hory nad námi, je to jen takový tunel, akurát že je zelený a vlhký. Cesta je dešti zdevastovaná a pokrytá obrovskými a hlubokými loužemi. Kde nejsou louže, je hluboké mazlavé bahno. Takže lábuš, no alespoň se naučím brodit. Však taky jedna óbrlouže mě skoro dostane, to když už si myslím, že je zvládám, a začnu bejt zpychlej. Ale ustojím to. Zjevit se spolčenstvu jako zabahněnej Mišelín, to by asi moje zbytnělé sebevědomí nerozdejchalo.
Vše ale má svůj konec, i tahle hnusná cesta. Vyplivne nás u sypané přehradní hráze, kde už se na silnici objeví sem tam beton. Je to ale víceméně z bláta do louže, na totálně rozbitém betonovém krytu se pomalu jede hůř než před chvilkou.
Několika vlásenkami se dostaneme pod hráz, pak již o něco slušnější šotolinka pokračuje rovně stále se rozšiřujícím údolím. U cesty se objeví osada, pak malá odpočívka s pramenem, a tak stavíme. Oběd, pití, oddech ve stínu, to vše potřebujeme jako prase drbání.

Po zasloužené přestávce razíme dál. Ty hory nejhorovatější máme zřejmě za sebou, před námi už pomalu vyvstává civilizace. Sice vlkodlačí, ale civilizace. Dokonce se objeví i signál mobilních operátorů – poslední cirka stovku kiláků jsme prožili bez něj. Zdejší pohoří je jím absolutně nedotčeno, tedy, alespoň co jsem měl možnost sledovat.
Říčka Cerna podél silnice pomalu nabývá na síle a mohutnosti, takže se není čemu divit, když náčelníci zastaví u malé loučky, kde již pár Vlkodlaků piknikuje a o sto péro griluje (docela se mi bouří žaludeční šťávy, konzervových blafů už bylo až až...). OK, dáme koupačku, kachně mezi námi už svítí světýlka radosti v očích. Akurát, mám ten dojem, že si asi tady moc nezaplave, protože do pstruha (ten jediný by to zde, v takových třiceti zhusta kamenitých centimetrech, asi zvládl) má přeci jenom dosti daleko, a to ve všech faktorech. No a ještě jeden zádrhel, musíme mít na sobě textil. Tedy, možná by stálo za pokus ho nemít, ale to by mohlo špatně skončit. Některé Vlkodlačice vypadají dost živočišně:-))). Uvědomím si, že mé plavky spí svůj sen někde na dně jednoho z kufrů (kdybych panebože věděl alespoň kterého), naštěstí mi docvakne nouzové řešení. Moiří boxerky mám dojem postačí, a komu se to nelíbí, ať mě políbí.... Navíc brzo uschnou.
Všichni kromě Honzy (ten už zase chrápe) tak vnoříme své bělostné trupy (působíme tady s tou barvou trochu nepatřičně, inu měšťáci, buržousti z dekadentního Západu) do sice dosti ledové, ale o to více osvěžující vody. Neplaveme, jen se zuby nehty držíme kamenů, bychom neskončili posléze někde v Dunaji. Sice tam chceme, ale pozdějc a jinak:-).

Osvěženi a v daleko lepší náladě vyrazíme na poslední dnešní etapu. Ta nás má dovést až k Dunaji, do soutěsky Železná vrata, a má skončit podle grálu v některé z českých vesnic v Banátu.

Za Băile Herculane se napojíme na hlavní údolní E70. Poezie nedotčené přírody zůstává kdesi za námi, před námi je odpolední, rozpálené údolí, kde o kousek svěží zeleně skoro člověk nezakopne. I když jedeme těch osmdesát – devadesát, člověk se stejně potí. Blahořečím intuici, která mě doma ponoukla hodit do kufrů při balení cyklistické rukavice, „bezprsťáky“. Teď a tady přichází jejich čas. Při zastávce u pumpy (pumpař s kámošem si pěkně v bermudách a triku hoví ve stínu a jsou evidentně happy, zatímco my, navlečeni v motocyklovém, no škoda mlčet:-(..) je tasím, normální jdou pro tentokráte do zálohy. A kupodivu, docela to pomáhá, chladněji na rukou a hned se jede líp. Eva, ta už delší dobu jezdí bez rukavic, ale tak brutální nejsu, na mašině se prostě bez rukavic cejtím tak nějak nepatřičně.

Po dvaceti kilákách dojedeme na kraj Orşovy, kde přistaneme u místního Penny. Jasně, nákup zásob – po dvou dnech v horách už jsou špajzy poloprázdné :-). Nutný a krátký pobyt v klasickém marketu (nojo, už tohle dorazilo i do Vlkodlak...) mě paradoxně docela postaví na nohy, neb uvnitř je mnohem líp než v dusném a parném odpoledni. Při odjezdu se ale zase naprdnu, neb když shodím mašinu ze stojanu, zůstane mi sedlo v ruce. Hmm, jeho zámek nevydržel vlkodlašské vozovky a prostě se rozpadl. Jedna půlka zůstala na sedle, druhá se válí kdesi v Retezatu. Naštěstí funkci to nijak nenaruší, stačí sedlo přitáhnout rezervním gumicukem a je to. Řešit se to bude doma.

Díky časovému propadu náčelnictvo vypouští zajížďku k hrázi přehrady Železná vrata, Portile di Fier. Jakmile se dostaneme k Dunaji, zamíříme proti jeho proudu. Na druhé straně je Serbija.
Popravdě, údolí Dunaje mě až tak nenadchne. Jestli je to jeho vyprahlostí, orientálním bincem větším než obvyklým, nebo snad mou přehřátostí – možná od každého trošku. Rezultátem je, že se jen tak pasivně vezu na ocasu a jediné, co mě zajímá, je, kdy dneska tohle všechno skončí. O mém rozpoložení svědčí taky to, že z tohoto úseku cesty nemám jedinou fotku.... Co si pamatuju, jen, že jsme zastavili u jedné z místních atrakcí – ve skále vytesané busty místního vládce Decebala (něco jako jejich Přemysl Oráč – tedy dácký vůdce a náčelník, protivník římské říše a první historicky doložená osobnost zdejšího regionu). Bohužel, přijíždíme v totálně nepříznivém čase – zapadající slunce je přesně za skálou s hlavou, což pro fotografy není až tak pravé ořechové.
Decebal
Jediné, co je možno z mé strany tady pochválit, je silnice. Velkoryse se zde buduje, nové úseky střídají ty starší a na jednom z nových dojedeme k zbrusu vyfiknuté odpočívce s vybudovaným multipítkem. Stavíme, potřebujeme to, já obzvlášť. Vynikající voda chutná, však se taky tady zastavuje jeden auťák za druhým a všichni čerpají vodu do petek a kanystříků. Asi je to tady vyhlášený.
Doplňuji si taky zásobu, navíc do sebe naleju jen tak „z chodu“ jednu a půl velké petky. No, kdy jsem vypil na ex přes dva litry vody, tak to se věru nepamatuju:-)) Ale asi to nikdy nebylo...

Začíná se taky řešit nocleh. Docela mě překvapuje Jindra dotazem na možné usídlení se tady u řeky. Hmmm, dyk bylo dohodnuto, že dnešní konec bude v některé z českých vesnic v Banátu, tak co najednou tahle úchylka od plánu? No, na můj přímý dotaz to z Jindry leze jako z chlupatý deky, ale nakonec prej že se tam ženskejm nechce. Důvod? Prostě se jim tam nechce, prej že by jim vadilo okukování se s českými domorodci, rozdíly v životní úrovni a tak...
Nerozumím tomu, návštěva české komunity byla jedním ze stěžejních bodů tohohle vejletu, všichni to věděli od samýho začátku, a najednou tohle? Popravdě, můj názor je, že hnízdit tady dole v rozpáleným špinavým údolí bez trochy stínu, a nebo se vrtnout kousek vejš do hor, navíc do zajímavé oblasti, tak u mne na celé čáře vítězí varianta No. 2. Navíc, na návštěvu českého Banátu jsem se těšil skoro tak jako na vlaky ve Viseu, byl to pro mne jeden ze stěžejních POI letošní pouti. A věda, že by se to mělo vynechat, tak bych kašlal na Železná vrata a v Băile Herculane bych raději otočil na sever. Kolem Resity a severně od ní je podle map i netu fajného horského ježdění více než dost.
Podruhé se tohle diskutuje na zastávce o pár desítek kiláků dál, kde podle Jindry a dam by se dalo spát na břehu řeky. Ale zase, ani kousek stína a hic jako v pekle, tedy nelíbí se mi tady, a to tak, že hodně. Navrhuju opět rozdělení, zbytek ať zůstane zde, kde chce, já si poodjedu nahoru do Svaté Heleny a zejtra ráno se zase můžeme setkat – a ubytování i zbývající večer bude podle vůle každého z účastníků. Jindrovi se ale rozdělení výpravy pranic nepozdává a jeho finální rezultát: jedeme nahoru.

Pár kilometrů před Moldova Nouă konečně nacházíme za vesnicí Coronini odbočku do Svaté Heleny.

Na první pohled je patrné (a ani nemusíme číst ceduli u cesty), že místní silnička do vesnice není až tak úplně vlkodlašská. Dělala se podle českého projektu a za české a evropské penízky. Vystoupáme po ní asi tři stovky výškových metrů a rozdíl je znát – je příjemněji než dole u vody. Hned na kraji vesnice stavíme u procházející starší paní. Její čeština je perfektní, s lehkou časovou patinou, přeci jen, letitý vývojový rozdíl je znát. Ohledně ubytování nás pošle o kousek vejš, prý skoro v každé chalupě si naše miniskupinka najde střechu nad hlavou. Popojedeme až ke skupince obyvatel, sedících v podvečeru na lavičkách před chalupami. Srdečně se s nimi dáme do řeči, jo, ubytování, samozřejmě. Rázný pán středních let volá přes cestu na jistou Marušku, aby se nás ujala. Zjevuje se velmi příjemná paní tak čtyřicetiletá, velmi ochotná, a ujímá se nás, že celou skupinu bez problému ubytuje.
Zajedeme do štěrkovaného dvora, kde si každý svoji motorku odstavíme. Při tom pomůžeme Evě, neb má s manipulací na štěrku trochu potíže, spíše to ale přisuzuju celodenní únavě a úmornému vedru.

Po chvilce je už vše v pořádku a můžeme si odfouknout a převlíct se z propocených hadrů. Pak si nanosíme těch pár drobností do dvou pokojů (obsazení už standard, kdyby jinak bylo, divil bych se moc:-))))), a paní domácí nás obeznámí se vším, co je nám k dispozici. Dva pokoje ústí do předsíně, kde je stůl se židlemi, lednička a varná konvice. Co více je třeba, že... Venku je další posezení, a bonusem je i sprchový kout. To je zde ne až tak obvyklá část výbavy – vesnice (jako i vše kolem) leží na krasovém podloží, tedy vodní zdroje tady nahoře jsou krasově nespolehlivé – závislé na srážkách). Domácí to vyřešili velkým plastovým sudem pod střechou, kam buďto čerpají vodu ze studny nebo svádějí dešťovku. Takže sprcha je k dispozici, samo je nutno dbát na šetrnost a skromnost při sprchování. Můj metrosexuální synek by zde asi spokojeností nezářil...
Na konec seznámení s reáliemi paní domácí přináší klasického turka s poctivým kravským mlékem a kobližkami, prý jako přivítání. Vynikajícně! Čerstvý turek a čerstvé kobližky, co více si přát po týdnu abstinence těchto laskomin! Díky moc!

Podvečer si vyplníme sprchováním, relaxací, večeři z vlastních zdrojů (já na veškeré jídlo peču, koblížek s kafem bohatě stačil, hlavně furt piju...), Honza se vydá s foťákem po vsi ulovit pár večerních záběrů. Tohle všechno je na chvíli přerušeno návratem dvou kravek z pastvy, vezmou si to přímo přes dvorek mezi mašinami a obratně se protáhnou vrátky na vedlejší prostranství. Taky strávíme kus času povídáním s paní domácí, dozvídáme se podrobnosti z historie i současného života bezesporu zajímavé a svébytné české enklávy uprostřed balkánského orientu. Ale to by bylo na delší psaní, snad někdy jindy a někde jinde ....

Kolem deváté, kdy už je značně šero, si pro zakončení dne vyšlápneme po Svaté Heleně. Projdeme si centrum, mineme dva kostely, míjejí nás venkované, vracející se z polí a luk. Podle nářadí a plných fůr zřejmě senoseč. Všude kolem zní takřka normální čeština :-) a kypí velmi rušný večerní život. Tohle není jako na vsi u nás doma, kde je povětšině mrtvo, pusto a prázdno, jen z oken svítí modravá záře televizních obrazovek. Tady se večery tráví zřejmě společně, na ulicích a prostranstvích, no a samozřejmě i v hospůdkách – tak, jak to má bejt. Ve vsi je vidět působení mateřské vlasti – turistickým značením KČT počínaje a třeba infotabulemi a sortimentem v místním koloniálu konče. Každopádně, je fajn, že alespoň trochu se takto naše země a naši lidi starají o své krajany.

No a kde bychom mohli zakončit večer, než spláchnutím prachu dnešních cest. Tohle všechno zrealizujeme v obchůdku a hospůdce v jednom – U Kubů. Sedí se samo venku, no a kdybych dosud nevěděl, že jsem mezi Čechy, tak teď a tady při příchodu je to všechno jasný. Od kolem stolu sedících místňáků zaslechnu: „No jo, vždyť tohle všechno stojí za ho*no!!!“ a je jasno :-). Češi jsou všude stejný :-).
Takže obsadíme jeden volný stůl, uvnitř si dáme natočit jedno orosené (dá si dokonce i Zuzka, což je tedy ale ZNAČNĚ neobvyklé, Jindra jako jediný opět odolá...) a pak již zasedneme a další hodinku a něco strávíme ve velice příjemné společnosti místních. Pokecá se o všem, páni si dají ještě repete (pitný režim....) a po jedenácté se hezky vydáme na pouť do postýlek. Uvnitř je sice trochu dusno – venku by se spalo líp – ale přesto usínám jako špalek. Dnešní den stál za to, a taky dal zabrat...